Kapitola č. 5: Kdo s koho

V tu samou sobotu ráno se Albus vesele bavil u Nebelvírského stolu se svým bratrem a sestrou. Jeho nálada se od včerejšího večera, tedy od chvíle, kdy si konečně promluvil se Severusem, změnila k lepšímu.

„Co máš dnes v plánu Ale? Mohli bychom si trochu zalétat? Prosila jsem Jamese, ale už má něco dohodnuté s Isabellou,“ prosila Lilly a když viděla, jak její starší bratr hypnotizuje pohledem svou milou, převracela oči. Albus se ji nedivil a trochu se zašklebil.

„No, mám dnes doučování se Severusem, ehm, profesorem Snapem z lektvarů, ale pak můžeme zajít na hřiště a zahrát si jeden na jednoho, nebo se k nám může přidat Arnie, Rose a Hugo, co říkáš?“ navrhl bratr.

„Jupííí. Moc se těším Ale. Je to tu všechno tak úžasné. A jsem ráda, že chodíš na to doučování. Nevím, proč je na tebe Rocherien takový. Já s ním problém nemám. Škoda, že ti to nejde lépe. Víš, lektvary jsou celkem fajn,“ snažila se ho povzbudit a soucitně se na něj usmála.

„Já vím Lill. Se Severusem mě to baví, je trpělivý a moc mi pomáhá, ale jinak... Já vím, v čem je problém, ale s tím mi asi ani on nepomůže,“ povzdychl si. „Ale tím se netrap, já už si s ním nějak poradím, hlavně že není takový na tebe, to by mě štvalo víc. A co plánuješ na dnes ty, kromě létání?“ změnil rychle téma.

„No, myslela jsem, že bych mohla chvíli sledovat Jamese, víš, jen tak pro zábavu,“ pošeptala mu se smíchem.

„To byl určitě Hugův nápad, že? Tak mi pak dej vědět, co jste zjistili,“ rozesmál se Albus, až upoutal Jamesovu pozornost. Ten najednou odtrhl zrak od své lásky a zpozorněl.

„Co se děje? Proč se tak smějete?“ zeptal se zmateně.

„Právě jsme se s Lilly vsadili, jak dlouho ještě budeš lít to mléko, než si všimneš, že ti přetéká sklenice,“ smál se Albus a všichni okolo se přidali. James okamžitě odložil džbán s mlékem a rychlým švihnutím hůlky nechal zmizet kaluž na stole. Byl při tom červený jako paprika a trochu rozpačitě se usmál na Isabellu, která se na něj také právě smála se svými kamarádkami u Mrzimorského stolu.

„Tak hezký den bráško,“ popřál mu Albus a běžel směrem k ředitelně.

Jenže někdo ho v ten den už předběhl.


Klepání na dveře vyrušilo George ze zamyšlení. Už nějakou dobu přemýšlel o jisté věci a občas zabloudil myšlenkami pryč od reality.

!Vstupte!“ vyzval návštěvníka, když si uvědomil, že je někdo za dveřmi. Předpokládal, že je to Albus, ale k jeho překvapení ve dveřích stál profesor lektvarů, Martin Rocherien.

„Dobré ráno pane řediteli. Mohl bych na chvíli?“ oslovil ho úlisně.

„Dobré ráno, jen pojďte dál. S čím vám mohu pomoct,“ odpověděl chladně George. nevěděl přesně, co si o novém profesoru myslet, proto si od něj udržoval odstup.

„Vlastně jsem nepřišel za vámi, ale za jedním starým přítelem. Slyšel jsem, že je v ředitelně zavěšený portrét mého předchůdce,“ začal opatrně.

„Vaším předchůdcem byl profesor Slughorn, který doposud žije, ale možná máte na mysli profesora Snapea. Nebo se mýlím?“

„Ne, nemýlíte. Známe se se Severusem ze školy. Ne, nemám na mysli Bradavice, ale lyceum, kde jsme studovali potom. O tom, že tu jeho portrét visí a lze s ním normálně komunikovat jsem se dozvěděl vlastně jen náhodou a nemohl jsem odolat touze ho alespoň pozdravit. Víte, byl to pro mě šok, když jsem se dozvěděl o jeho smrti, navíc za daných okolností... ale nechme toho. Vlastně mě překvapuje, že ho tu nevidím mezi ostatními portréty. Nebo se mýlím?“ vedl dál svůj monolog s předstíraným zájmem.

„Ne, nemýlíte se. Portrét profesora Snapea tu skutečně je, ale jistě vám nemusím vysvětlovat důvod, proč si přál být přemístěn do soukromé ředitelovy laboratoře,“ pousmál se George, ale nebyl to upřímný úsměv. Tomu chlapovi nevěřil jediné slovo z toho, co mu teď navykládal. Ale proč vlastně chtěl mluvit se Snapem? Umínil si, že si na něj musí dát pozor.

„Ach jistě, Severus a jeho lektvary. Nevzdá se jich ani po smrti, že?“

„Zřejmě. Jestli chcete, tudy prosím,“ ukázal George cestu ke skrytým dveřím.

„Pane profesore?“ zavolal nejprve George do tmy. Nikdo se však neozval. Zavolal tedy ještě jednou. „Profesore Snape, je tu někdo, kdo by s vámi chtěl mluvit.“

„Jestli je to Albus, ať si sedne a chvíli počká. Hned se mu budu věnovat,“ ozval se Snapeův hluboký hlas z obrazu.

„Já nejsem žádný Albus. Nepoznáváš starého přítele Severusi?“ ozval se hlas zpoza Georgových zad.

„Martin Rocherien,“ zaznělo po chvíli chladné konstatování. „Jaká čest pro mě. Děkuji, pane Weasley, myslím, že by jste nás měl nechat o samotě,“ řekl Snape tónem, kterému se nedalo odporovat. Rocherien tedy vstoupil do místnosti a dveře se za ním zavřely. V tom momentě se rozhořely svíce na stěnách a osvětlili dva muže stojící proti sobě. Jednoho v černém hábitu, omezovaného rámem jeho obrazu, druhého s vítězoslavným úsměvem na rtech, sledujícího svého bývalého konkurenta, rivala.

„Zdravím tě Severusi. Jsem rád, že tě opět vidím.“

„Škoda, že já nemohu říct to samé. Tak co tě sem přivádí? A odpusť si ty řeči, že jsem ti chyběl,“ spražil ho Snape pohledem.

„Ale ty jsi mi vážně chyběl. Moc dobře víš, že jsi mě stimuloval k lepším výkonům.“

„Chceš říct, že jsi se vždy beznadějně snažil dosáhnout mi aspoň po kotníky,“ vysmíval se mu Snape.

„Ale no tak, Severusi. Nebuď takový suchar. Dobře víš, že jsem byl hned po tobě nejlepší,“ huhlal naoko pohoršeně Rocherien.

„Řekl jsi to přesně. Až po mě, Martine. A teď k věci. Co chceš?“ zavrčel Snape ze svého obrazu, jasně dávajíc najevo znechucení, že se s ním vůbec baví.

„Nezměnil jsi se Severusi. Ale moc mě překvapila jedna věc. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budeš někoho doučovat. Dobře, připusťme, že někoho s nadáním na lektvary bys učit mohl, ale to nemehlo, jakým je Potter? Navíc, co je pravdy na tom, že jsi vždy Pottery nesnášel?“ vysmíval se mu dál Martin, ale on se obrnil svou neprostupnou maskou a nepohnul ani brvou.

„Do toho, koho já doučuju nebo ne, ti nic není,“ odpověděl mu chladně Snape.

„Uvidíme, kdo z nás je lepší učitel. Co říkáš, pobavíme se jako za starých časů?“

„Nemám zájem. A radím ti, aby jsi Albuse nechal na pokoji. Jinak budeš mít co do činění se mnou. Rozumněl jsi?“ pohrozil mu.

„Vyhrožuješ mi? Co by jsi asi z toho svého obrazu zmohl? Budeš mě snad chodit strašit? Prosím tě, Severusi. Jsi mrtvý a jediné, co teď můžeš, je zalézt do téhle laborky a doučovat toho hlupáka,“ rozesmál se Rocherien. Jeho smích se ozýval místností a tak nebylo slyšet klepání na dvěře. Albus, zvyklý nečekat na odpověď, vešel bez váhání dovnitř a nadšeně mířil k Severusovu portrétu. V půli cesty se však zarazil a pohledem přecházel z jednoho na druhého.

„Neumíte klepat Pottere?“ napomenul ho Rocherien.

„Do... dobré ráno,“ pozdravil nesměle Albus. Cítil se nesvůj, že takto vpadl dovnitř uprostřed jejich rozhovoru. „Promiňte, já počkám vedle,“ snažil se vyhnout ještě trapnější situaci a rozhodl se odejít.

„To nebude nutné Albusi. Sedni si! Profesor Rocherien už odchází,“ zastavil ho Snape a probodával svého kolegu pohledem.

„Jistě. Uvidíme se v pondělí na hodině pane Pottere. Budu se těšit na to, co mi zase předvedete. A Severusi, doufám, že se zase brzy uvidíme,“ rozloučil se Rocherien a prudce za sebou bouchl dveřmi.

Když Al a Severus osaměli, zavládlo mezi nimi ticho přerušované jen tichými nadávkami staršího kouzelníka. Potřeboval chvíli, aby se uklidnil a našel svou vyrovnanost.

„Je všechno v pořádku?“ ozval se po chvíli opatrně Al.

„Samozřejmě. Tak co chceš dnes dělat?“ zeptal se ho Severus.

„Chceš hned začít s vařením?“ navrhl Al.

„Nechám to na tobě. Dlouho jsme se neviděli. Jestli si chceš raději povídat, můžeme to ještě na chvíli odložit. Lektvary nám nikam neutečou,“ slyšel Severus mluvit sám sebe a žasl nad tím, kde se to v něm bere.

„Nebyl jsi to ty, kdo mi stále opakoval, že nejprve práce, potom zábava?“ popíchl ho se smíchem Al a Severus nezůstal pozadu, aby mu jeho poznámku neoplatil.

„Máš pravdu. Zdá se, že máš na mě špatný vliv. Tak si připrav pomůcky,“ přikázal mu a musel se usmát sám sobě. Možná přece jen není až tak špatný učitel, možná je to skutečně jen o přístupu.

Ani by nevěděli, jak jim utíká čas, kdyby je nevyrušil George.

„Albusi, myslím, že bys měl jít na večeři. Už jsi vynechal oběd,“ připomenul mu strýc.

„To už je tak pozdě?“ lekl se Albus. Vůbec si neuvědomil, kolik je hodin a také vůbec nebyl hladový. „Zapomněl jsem na Lilly. Chtěla se trochu proletět a zahrát si famfrpál, musím ji to vysvětlit. Můžu přijít zase zítra Severusi?“

„To je na tobě. Přijď, kdy budeš chtít. Ale ne, aby jsi kvůli mě zanedbával učení, jasné?“

„Jasně, přijdu až večer, až budu mít všechno hotové. Tak dobrou noc,“ rozloučil se. „I tobě, strýčku Georgi a pozdravuj Leu.“

Své sourozence našel ve Velké síni u stolu.

„Ahoj Lilly. Promiň, že jsem nepřišel, ale já jsem...“

„Zapomněl? Doufám, že jsi se s tím svým upírem aspoň dobře bavil. I tak jsme nemohli hrát, tak si z toho nic nedělej,“ doplnila s úsměvem sestra.

„Neříkej mu tak,“ bránil Severuse Al. „A jak to myslíš, že by jsme i tak nemohli hrát?“ vyzvídal. Slova se ujal Arnie.

„Když jsme chtěli jít na hřiště, tak nás Rocherien vyhnal, protože Zmijozelské družstvo trénovalo. Řeknu ti, kámo, ti nás rozdrtí. Rocherien totiž vybral nové členy družstva a věř mi, jsou to ti nejdrsnější, jaké znám. Roznesou nás v zubech,“ povzdychl si.

„Cože? To nemyslíš vážně, že?“ zalapal Al po dechu.

„ale myslí. Jenže my jsme z Nebelvíru, ne? My se jen tak nedáme. Nás přece nedostanou. Budeme muset přitvrdit a připravit se na vše, ale hlavně jim nesmíme dát najevo strach,“ snažil se je povzbudit James, kterého hlavním zájmem bylo přinejmenším zapůsobit na Isabellu, která dnes večeřela s nimi. Zdálo se, že to zabralo a James nenápadně mrkl na bratra. Ten vyprskl smíchy, ale snažil se to zamaskovat kašlem.

„Co kdybychom si to vynahradili zítra hned ráno?“ navrhl Al a Lilly souhlasila.

„A co jsi dělal celý den se Snapem?“ vyzvídal Arnie. „Zase tě učil vařit ty patlaniny?“

„Já jsem rád, že mě učí. Mám tak aspoň minimální šanci na úspěch, i když Rocherien si záminku jak mě zesměšnit a znemožnit vždy najde. Ale nevařili jsme celý den. Povídali jsme si...“ řekl prostě Al.

„O čem si vy dva stále povídáte? Nechápu to a občas mám pocit, že s ním trávíš víc času než s námi,“ vyčítal mu Arnie.

„Arnie, přestaň s tím. Mluvili jsme o tom už mnohokrát, vzpomínáš si?“ zapojila se i Rose, která byla až do této chvíle zahloubena do knihy. „Člověk může mít víc než jen jednoho přítele. Představ si, že nebýt Albuse, nepoznali bychom Scorpiuse,“ připomněla mu.

„Já vím, ale nemusel by s ním trávit celé dny,“ huhlal dál Arnie.

„Promiň, ale neviděl jsem Severuse celé prázdniny. Měli jsme o čem mluvit. A na vás samozřejmě nezapomínám, neboj kamaráde. Takže kdo se k nám zítra přidá na to létání?“ uzavřel s úsměvem. Pohlédl při tom směrem ke Zmijozelskému stolu a bylo mu trochu líto, že se k nim nepřidá i Scorpius, ale chlapec měl strach z výšek a ani Albus ho nedokázal přesvědčit, aby to na koštěti aspoň zkusil. Nevadí, vynahradí si to později, když se spolu budou učit v knihovně.