Kapitola č. 25: Vzpomínky

Polil ji pot a náhle se do ní dala zima, jako by zase byla tam… jako by nikdy neodešla.

Ten pocit stísněnosti a zimy a pak najednou ten pocit, že se nikdy nedostane ven a Charlie se nikdy nedozví, co se s ní doopravdy stalo. To všechno vyplulo na povrch tak rychle a intenzivně, až ji to překvapilo. Myslela si, že už to dávno překonala. Myslela, že už se s ním nikdy nebude muset setkat. Přestala vnímat, kde je a v myšlenkách se vrátila na začátek své kariéry v oddělení, viděla dlouhé pronásledování, souboj v jeskyni, viděla to, co bylo předtím, měl být mrtvý, vždyť jí řekli, že našli tělo, k čertu! Ne, nemůže se nechat stáhnout zpátky starými běsy!

Její myšlenky však přerušila Ginny, když jí zamávala před obličejem.


„Haló, Cass, vnímáš?“


Probrala se ze vzpomínek a pomalu se vzpamatovávala.


„Ano, promiňte. Jste si jisté, že jste slyšely právě tohle jméno?“


„Ano, bylo to přesně ono, ty ho znáš?“


Sledovali ji, jak vstala a přešla ke krbu, kde rozdělala oheň. Mlčeli a čekali, až začne.

Ale co jim měla říct? Bylo to tak dávno, od té doby o něm nikdo neslyšel a najednou je zpátky, jako by věděl, že i ona je nazpět. Pomalu se k nim otočila.


„Znám to jméno už dlouho, ale ten člověk měl být dávno mrtvý.“


V jejich tvářích se objevilo překvapení, mlčeli, i když Ron chtěl něco říct, ale Hermiona ho umlčela.


„Byl součástí mého prvního úkolu v oddělení, dlouho jsem ho sledovala, a když jsem ho konečně našla, bojovali jsme spolu.“


Všechno se jí to vracelo.


Přichází do jeskyně, ukrývá se, vidí ho, jak vchází i on a míří ke skále, která se po vyslovení hesla otevírá. Je vidět tmavý prostor, naráz osvětlený, jako by na povel toho, kdo vstoupil. Zůstala skrytá za skálou, jenže najednou se otočil a s úsměvem na rtech vyrazil přímo k ní, jako by ho vůbec nepřekvapilo, že tam je.


„Takže tě to neomrzelo? Ale mě nikdy nedostane takové ucho jako ty.“

S těmito slovy se k ní blížil. Nezbývalo jí nic jiného, jen se ukázat, a tak vstala a hůlkou, kterou ve skutečnosti nepotřebovala, mířila na něj, on se ale neustále usmíval tím svým odporným úsměvem. Začali spolu bojovat a netrvalo dlouho, když je vzájemný zápas zavedl do míst zákalní stěnou a ta se za nimi ihned uzavřela. Jeskynní prostory byly obrovské, téměř nedohlédla na strop. Všimla si, že na druhém konci jeskyně je jakási laboratoř.

Uvědomovala si, že jsou v jeskyni a ta že se může pod náporem kouzel zřítit, proto dávala pozor, jaká kouzla používá, ale soupeř ne, tomu to bylo jedno a výsledkem bylo zlověstné praskání, které k nim doléhalo shora.

Uběhlo možná pár sekund, když začaly padat kusy skály ze stropu … Pak si vzpomínala, jak se probrala a cítila, že je těžce zraněná, skoro se bála pohnout, nic neviděla, všude byla tma, zima a nesnesitelné ticho. Jediné co slyšela, byl její vlastní dech. Potom znovu upadla do bezvědomí. Mnohokrát se takto probudila a znovu omdlela, nevěděla jak dlouho tam je, cítila hlad a žízeň, a bolest, která ji ochromovala, ale pořád věřila, že ji budou hledat, protože oznámila, kam se chystá a i kdy se vrátí, ale ještě bylo brzy. Měla se vrátit až za čtyři dny a tolik času ještě nemohlo uplynout. Naposledy usnula.

Potom se probudila v pohodlné posteli a myslela, že se jí to jenom zdá. Ale musela si vyslechnout zprávu o dítěti i to, co řekli Charliemu, a nakonec i to, že jsou to už tři týdny.

Nikdy nezapomněla na jeho smích ve chvíli, když na ně padal skalní strop, tenkrát si myslela, že se pomátl, když zjistil, že zemře a přeci jí to potvrdili…


Najednou se probrala ze strnulosti, když ucítila, že ji někdo vzal za rameno. Překvapeně se otočila a viděla Hermionu, jak ji povzbudivě drží a vede zpátky k pohovce.


„Jestli nechceš, nemusíš nám teď nic říkat, ale asi bychom to měli vědět.“


„Ne, povím vám to teď, není toho vlastně tolik. Měla jsem ho jednoduše polapit. Při souboji se utrhl strop v jeskyni, on měl zemřít a já skoro také.“


Víc jim o tom nechtěla říkat. Její přežívání těch několika dní byla její věc.


„Ale jak to vypadá, tak nezemřel. Jenom nechápu, jak se dostal z jeskyně, doteď si pamatuji, jak ho zavalila skála, a řekli mi, že našli tělo… i když ho nemohli příliš rozeznat.“


Harry si raději nepředstavoval, co mohli najít, když na něho spadne skalní strop a Ron nejspíš myslel na to samé. Nevěděli, co by řekli, a tak to nechali na dívkách.


„V podstatě byl mezi Voldemortovými lidmi, když byl poprvé u moci a když to tehdy přežil tak určitě i nyní na severu. Je velice silný, a jestliže se dozvěděl, co Voldemort chtěl, chce to zaručeně i on.“


„Možná jen někdo používá jeho jméno, někdo kdo o něm slyšel.“


Harry jen doufal, že nebudou muset znovu hledat něčí viteály.


„To je možné, jenomže tohle jméno znal jen málokdo a nejspíš se jím kryje, nevím. Ale Voldemortovi tak blízko nebyl, aby znal jeho tajemství, tak blízko vlastně nebyl nikdo.“


S tím mohli jen souhlasit. I přesto, že měli mnoho otázek, raději jen poslouchali, čím bude pokračovat.


„Moc toho není, jenom to, že jestli ví, kdo byl ve skladišti, dá si dohromady fakta. Nezbývá mi než doufat, že mě v jeskyni moc neviděl, aby věděl, kdo ho pronásleduje. Ale ví o vás, teď už určitě a to bude problém, musíme se vám postarat o co nejlepší ochranu. Je mi to líto, ale teď se budete muset mít ještě víc na pozoru.“


„Ale jestli vědí o nás, budou se nás pokoušet dostat přes naše příbuzné a blízké. Musíme je varovat.“


„Už jsem je varovala. Paní Tonksová se s Teddym přestěhovala do Doupěte k Weasleyovým, tam je to nejvíc chráněné, dům tvých rodičů také, Hermiono. Ještě o někoho se musíme postarat?“


Moc se jim nelíbilo, že o tom rozhodla za ně a bez porady s nimi.


„A chtěla jsi nám to vůbec povědět, že jsi to zařídila? O našich rodinách bys měla rozhodovat s námi,“ vyjel na ni rozčileně Harry, kterému došla trpělivost.


„Máš pravdu, ale měli jste jiné starosti a muselo se to zařídit rychle. Promiňte mi to, vím, že byste takové věci měli vědět, ale … jsem zvyklá pracovat sama.“


„Ale proč jsi to udělala, když ses to jméno dozvěděla až teď?“


„Protože viděli Harryho a dají si to dohromady. Všichni přece vědí, kdo je mu nejbližší.“


Trochu se uklidnili, ale Harrymu to nedalo, aby si to neujasnil.


„Dobře, ale pro příště bychom ocenili, kdybys nám tak důležité věci řekla. Ale zajímalo by mě, kdy jsi to vlastně stihla, většinou ses vrátila přesně tak, jak jsi řekla, od onoho záhadného odborníka na lektvary.“


Při poslední větě Cassia trochu překvapeně zvedla hlavu a překvapeně se na něj podívala.

Zdálo se jí to, nebo jeho slova „odborníka na lektvary“ vyslovil tak trochu s pochopením a … ne, to není možné…


Pohodila hlavou. „Takže je to všechno? Na víc si nevzpomínáte?“


„Ne, tohle je všechno, co víme.“


Sledovali ji, jak jde k polici a vytahuje malou skříňku. Položila ji na stolek a otevřela. Bylo v ní několik lahviček. Jednu vytáhla.


„Bezesný spánek. Doporučuji vám dvěma, abyste to vypily. Ty vzpomínky ve vás pravděpodobně probudil nitrozpyt, který jsme zkoušely před spaním, ale teď by bylo dobré, abyste spaly beze snů, pročistí to mysl.“


Myslela si, že budou mít námitky, ale byly nejspíš dost unavené, vzaly si od ní lektvar a vrátily se do ložnice.


Venku se zvedal vítr, ale na obloze nebyl ani mráček. Po dlouhé době asi bude pršet a podle zvuků zvenku to asi nebude obyčejný letní deštík.

Když se znovu odebrali do ložnice, když si předtím rozdělili noční hlídky, bylo slyšet vzdálené hřmění a oknem občas pronikly blesky. Bouřka jako by byla svědkem toho, co se jim odehrávalo v myslích, a předznamenávala, co je čeká.


Hermiona se znovu podívala, jako už mnohokrát předtím, na dvoustranu z deníku, který našli v domě na Grimmauldově náměstí a stále jí to, co viděla, nedávalo smysl. Přečetla a rozluštila téměř celý svazek, který jen potvrzoval, to co se domnívali.

Bratři Blackové se nikdy nerozhádali. Na dvoustraně byla nakreslená mapa pohoří. Teď, když věděla, že má hledat v Norsku, to porovnala s mapou a bylo to samé. Stejné hory, řeky, stezky… bylo to zakreslené stejně, byla to tedy Trollí cesta, ale nedal jí spát nápis nahoře nad mapou.

Latinská slova, která neměla smysl a ani souvislost. Několik slov oddělených ornamenty, jako hádanka, která nedávala smysl. Význam těch slov si našla ve slovníku, který měla Cassia doma.


Uncus, secundus domus, malum manus, malum, rami, dynamis.


Klikatou, druhý rod, zlo ruky, větve, síly.


A i když jí slova nedávala smysl, zbytek deníku ano, i přesto, že nezjistila, kdo ho psal, autora jednoduše nikde nenašla. Proto si předposlední prázdninový den sedli společně ke stolu, aby si poslechli, co z deníku zjistila.


,,Takže, píše se tu o bratrech Blackových, kteří se prý pohádali, a jeden z nich odešel na kontinent, ale hned vzápětí je vysvětleno, že se nikdy nepohádali. Měli strach, a proto udělali mnoho opatření, aby takzvanou Pandořinu skříňku nikdo nenašel, a i kdyby ano, tak jen oprávněný. V podstatě se většina deníku věnuje tomu, co už víme.

Jeskyni pod domem na Grimmauldově náměstí, kouzlům a tomu, že další díl skládačky je v Norsku. Uprostřed deníku je mapa Trollí cesty.

Poslední část je mnohem zajímavější, je tu legenda o Pandoře a je hodně podobná té mudlovské, i když se v některých ohledech liší. Podívejte.“


Otočila k nim tenký svazek vázaný pravděpodobně v dračí kůži, na mnoha místech popraskaný a všichni společně četli:


Mudlové znají tento příběh: Pandora byla manželkou Titána Epiméthea, přinesla na zem nemoci, zlo a další neřesti. Pravdou ale je, že byla jen prostředníkem, po kterém poslali zlo na zemi sami bohové.

Před třemi tisíci lety, když Titán Prométheus, přítel a ochránce lidstva, přinesl lidem oheň, naučil je vyrábět nástroje, obdělávat půdu, stavět domy, léčit nemoci a později číst, psát a počítat, nadešel šťastný věk. Lidé byli rozumní a šťastní, že se přestali bát bohů.

To se nelíbilo Diovi a tak se rozhodl seslat jim zlo, aby jim alespoň znepříjemnil život. Nařídil proto bohu Héfaistovi, aby z hlíny a vody stvořil dívku, jejíž kráse nikdo neodolá, vdechl jí život a požádal ostatní bohy, aby ji bohatě obdarovali. Bohové byli velkorysí, ale kromě vzácných darů jí dali i věci, kterých se chtěli zbavit.

Bohové jí dali jméno Pandora – Obdarovaná všemi dary – a Zeus přikázal bohu Hermovi, aby ji se všemi dary, uzavřenými do skříňky, odvedl na zemi k Prométheovi. Ten ji však odmítl a dokonce varoval i svého bratra Epiméthea, ale ten se do ní zamiloval a bez ohledu na varování se s ní oženil.

Pandořina skříňka nezůstala dlouho uzavřená, o tom kolují dvě verze: buď ji k tomu přemluvil její manžel, nebo ji otevřela ze zvědavosti sama. Ať tak či tak, jen co nadzvedla víko, v tu ránu se z ní všechny nemoci, zla a utrpení se rozlétla do světa. Pandora sice víko rychle přibouchla, ale ve skříňce zbylo jenom to, co nemoci, zla a utrpení zatlačily na samé dno: Naděje…


A co se stalo doopravdy, ne jako v mudlovské legendě. Známe tato fakta:


Pandora byla mocná kouzelnice, která žila pravděpodobně před třemi tisíci lety. Nebyla však původcem, pouze prostředníkem zla. Aby zlo nikdo nenašel, ukryli ho u zvědavé ženy, považované, díky své kráse, za dílo bohů.

Nikdo kromě Pandory nevěděl co ve skříňce je, protože se nikdo nepovažoval za tak silného, aby ruku zla zničil. Ruka zla každého, kdo nemá čisté myšlenky, láká, aby ji použil, proto zůstala Pandořina skříňka stovky let uzavřená. Ani samotná Pandora neodolala úplně, protože se zlo dostalo ven a způsobilo mnoho utrpení. Pandora vědomá si hrůz, které přináší i své slabosti, se rozhodla, že zlo ukryje a zanechá jen varování a prosbu těm, kteří budou dostatečně odvážní, aby ji zničili.

Další a další ochránci zla před zlem se o to snaží a zlo stále čeká, ukryté, na svého ničitele. Ten kdo chce zlo zničit, musí mít tu správnou krev, ale i správné srdce. Jestliže objeví jedno místo, zavede ho k dalšímu a připraví ho na cíl. Dalším krokem je najít správná slova, deník prozradí tomu, kdo ví, co dál.


Jedna věc jim nedala pokoj. Vypráví se o skříňce a tady najednou o Ruce zla. Je to jen metafora nebo to označuje něco jiného?

Když šli spát, aby druhý den vyrazili zpátky do školy, všechno jim to stále vířilo hlavami a zdály se jim divoké sny o rukách, které je pronásledovaly.

Bylo také notné vyřešit Ginnyinu ochranu a Cassia měla jeden nápad, ale musela by to schválit ředitelka…


Proto se za ní vydala v pondělí ráno ještě před snídaní, aby měla jistotu, že ji zastihne a může to s ní probrat. Procházela chodbami, kterými se za hodinu bude prohánět plno studentů, které netíží žádné problémy kromě těch školních. Záviděla jim, velice jim záviděla takové problémy. Cestu jí osvětlovaly pochodně, protože slunce vyšlo teprve před chvílí a pomalu osvětlovalo krajinu kolem Bradavic. Byl to nádherný pohled.


Asi jediný, kdo už byl vzhůru, byl Hagrid. Vykračoval si po okraji lesa, na několik minut se ztratil v jeho temnotě, aby se znovu objevil a pod nohy se mu pletl jeho věrný pes Tesák. Zahlédla s nimi i své psí miláčky a trochu ji hryzalo svědomí. Málo se jim věnovala. Teď ale na takové myšlenky nebyl čas.