Kapitola č. 24: Probuzení

„Tak je to jasné. Maličko riskantní, chtěl bych potkat toho, kdo to namíchal. Je to velmi složité. Je to lektvar hlubokého spánku, ale je mnohem složitější, než běžný lektvar spánku. Z jím navozeného spánku člověka probudí jenom jiný lektvar probuzení a ani ten není z nejjednodušších.“


„A umíte ho připravit, že?“


Jízlivě se na ni podíval, jako by se ho dotklo, že se ho takhle ptá.


„Jistě, že umím, ale ty dva budete asi muset znovu zchladit, protože jeho příprava trvá dva dny.“



Cassia se vrátila, tak jak jim slíbila. Dvě hodiny poté co odešla a už na ni čekali. Harry s Ronem na ni s nadějí pohlédli, ale když zjistili, že nepřinesla žádný lektvar, posmutněli.


„Nebojte, našli jsme protilektvar. Jen jeho namíchání bude trvat dva dny. Takže za dva dny pro něj zajdu a všechno bude v pořádku. Zatím zůstaneme tady, protože nás pořád hledají. Možná zahlédli jenom Harryho, ale můžou si to dát dohromady a pak nás budou hledat všechny. Máme prázdniny, bude nás shánět míň lidí. Z domu tedy ani krok, ano?“


Neodpověděli a ani se nechtěli hádat, protože na ně dolehly události uplynulého dne. Promítaly se jim jako zpomalený film.

Harry nemohl uvěřit, že ráno bylo ještě všechno v pořádku. Ale teď bude trvat dlouho, než se to zase do pořádku dá.

Byli unavení a pomlácení, přesto se jim nechtělo spát. Co když se něco semele, až budou odpočívat?

Následující dva dny se vlekly tak neskutečně pomalu, možná i proto, že čekali, až uplynou. Jediné, co mohli dělat, bylo čekat a udržovat v domě teplo. Napadlo je, že až se proberou, budou zesláblé. Ale podle Cassie jim mohli dávat jen vodu, aby potom lektvar působil co nejrychleji. Ta se na několik hodin vytratila z domu, ale ubezpečila je, že se brzy vrátí. Ve skutečnosti musela dát vědět Charliemu, že je v pořádku. I když nevěděl, co dělá ani kde, vždy o ní věděl a najednou se ztratila bez upozornění.


„A jak je chceš donutit polknout?“


„Stejně jako to dělali se mnou, když jsem byla v bezvědomí. Kouzlem můžeš člověka donutit polknout.“


Tak to i udělali, aby je donutil pít. Zároveň museli dávat pozor, aby nepřehlídli, kdyby se v okolí někdo pohyboval. Nezahlédli však nikoho a ani poplašná kouzla nespustila. Celé dva dny téměř nemluvili, nechtělo se jim mluvit ani přemýšlet, což však bylo mnohem těžší.

Když dva dny konečně uplynuly, byli šťastní, že je konečně budou moci probudit. Cassia přivolala Fénixe a ten ji přenesl pryč.


Když se opět ocitla v tom samém obývacím pokoji, už ji čekali, i když se neohlásila. Yvainne seděla na pohovce před krbem a hrála si s dětmi. Rostly jako z vody.


„Zrovna ho dokončuje,“ oznámila jí.


„Počkej, raději ho teď neruš,“ zdržela ji a bylo na ní vidět, že má co dělat, aby se nezačala smát jeho chování.


A byla nejspíš jediná, kdo se jeho chování směje.

Cassia se tedy posadila do křesla, rozhodnuta poslechnout Yvainninu radu. Pozorovala děti, které si mumlaly něco pro sebe a jen ony samy rozuměly, o co jde. Navzdory únavě a starostem se musela pousmát.

Uplynula ještě půlhodina, než se otevřely dveře a vešel Severus, unavený, ale spokojený sám se sebou, že splnil to, co slíbil. V ruce držel lahvičku se stříbřitě vířící tekutinou.


Podal jí ji se slovy: „Opravdu bych rád potkal toho, kdo to namíchal, ale toto by mělo účinkovat. Vlijte jim to do krku, ale pozor, maximálně jednu lžíci.“


„Děkuji za pomoc a doufám, že vám ji budu moci co nejdříve oplatit a už se nebudete muset skrývat.“


„V to doufám i já.“


„Dám vám vědět, jestli zabral… i když nepochybuji, že zabere,“ dodala, když si všimla jeho mrzutého výrazu.


„To tedy doufám, že ne. Já jsem vás přece učil lektvary, i když ne všechny byly – jak bych tak řekl – v osnovách.“ dodal a zablesklo se mu v očích.


„Fajn, promiňte, nechtěla jsem vás urazit, jen jsem chtěla říct, že vám dám vědět, až se proberou. Jak dlouho by to mělo trvat?“


„Předpokládám, že tak hodinu.“


Přikývla a vstala z křesla. Fénix na ni čekal, sedl si jí na rameno a zmizeli.


Severus měl pravdu. Utekla necelá hodina a obě dívky se začaly probírat a překvapeně se rozhlížely kolem sebe. Byly viditelně zmatené.

„Kde to jsme?“ zeptala se Hermiona, když se pokoušela zvednout.


Ron jí to ale nedovolil.


„Neboj se, jste v pořádku, našli jsme vás brzy.“


„Jak našli?“ zeptala se Ginny a tázavě pohlédla na Harryho, „my jsme někde byly?“


Tato otázka všechny překvapila. Cassia se na ně podívala.


„Jistě, že ano, vždyť vás před třemi dny unesli. Už dva dny tu ležíte… nevzpomínáte si na nic?“


Překvapeně se na ni podívali a obě zavrtěly hlavami.


Cassia se zamyslela… Severus neříkal nic o tom, že by měl mít protilektvar takové následky. Doufala jen, že to není následek nějaké kletby. Potřebovali vědět, co se tam dělo, možná něco zaslechly, něco důležitého.

Zdálo se ale, že si nic nepamatují, jako poslední si pamatovaly večer před únosem, ale Severus o ničem takovém nemluvil, nezmínil se, že by to mělo mít takové následky. Musela se tam ještě jednou vrátit, možná opravdu něco zaslechly, bylo to důležité. Nezbývalo jí nic jiného, než znovu navštívit Severuse.


„Dobře, o takových následcích nebyla řeč, takže se tam vrátím a zeptám se na to. Zatím se o nic nepokoušejte a vysvětlete jim, co se vlastně stalo… a měly by se najíst, ale až tak za hodinu, ano? V kuchyni najdete nějaké zásoby.“


Raději se teď spolehla na vlastní síly. Les byl zelenější, stopy zimy mizely, probouzel se. S povzdechem se připravila na přednášku o slušnosti, když zaklepala na dveře v tak brzkou hodinu v tak krátkém čase.

Čekala dlouho, než se dveře otevřely. Neobjevil se v nich ale Severus, ale Yvainne s rozespalým výrazem v obličeji, který se změnil v obavu, když viděla, kdo přichází.


„Potřebuji ještě mluvit se Severusem, omlouvám se, že vás znovu ruším, ale je to velice důležité,“ z chodby se právě vynořil Severus s rozhořčeným výrazem.


„Co se zase stalo?“


Šla přímo k věci. „Ani jedna z děvčat si nic nepamatuje, že je unesli. Poslední na co si vzpomínají, je večer předtím.“


Zamyšleně přešel ke krbu, kde se mávnutím hůlky rozhořely plameny.


„Možná na ně seslali kouzlo a to se spojilo s lektvarem. V případě, že to bylo Obliviate, nemáte naději, ale jestli ne, tak by se jim mohly vzpomínky vrátit, nebo je najdete pomocí nitrozpytu, i když by asi bylo lepší počkat, až naberou síly.“


Unaveně se posadila do křesla.


,,Myslím, že teď není vhodný čas na nitrozpyt, i když mohly zaslechnout něco důležitého. Doufám, že zaslechly alespoň jména,“ mnula si spánky a přemýšlela co dál.


Bylo důležité dozvědět se to co nejdřív.


Pak náhle vstala a chystala se odejít. „Děkuji za pomoc, omlouvám se, že jsem vás vzbudila tak brzy,“ už byla mezi dveřmi,

když se za ní ozvalo: „Počkejte, je tu ještě něco. Až to vyřešíte, mohla byste se vrátit? Netýká se to Smrtijedů, ale je to pro nás důležité,“ víc neřekl, jen se na ní tázavě díval a čekal na odpověď.


Přikývla na znamení souhlasu a zavřela za sebou dveře.


Ukázalo se, že měl Snape pravdu.

V této chvíli nebylo dobré zkoumat jejich mysli nitrozpytem, protože byly obě zesláblé, ale to napravili dobrým jídlem a dlouhým spánkem. Podle toho co jí řekl, nebylo vhodné jim dávat nějaký další lektvar a zbývalo jim jediné… čekat.

Čekali a sledovali okolí, ale ani po dalších dvou dnech nic nenaznačovalo, že by někdo věděl, kde jsou nebo že v tomto domě někdo bydlí. Přece jen byl nezmapovatelný, alespoň jedna jeho část a byl také pod ochranou Strážce tajemství, aby byl co nejbezpečnější.

Ale paměť se jim nevracela a vůbec na nic si nevzpomínaly. Samy jí navrhly, aby jim pomohla nitrozpytem a pomohla jim najít ty vzpomínky, jestli tam ještě jsou.

Dva dny po probuzení se rozhodli, že to zkusí. Nesnažila se jim ale dostat do vzpomínek, ale jen uvolnit tu část, která byla zablokovaná, a to nebylo tak jednoduché. Hodinu se je snažila najít, ale nedařilo se jí to. Nenašla však žádné poškození paměti, znamenalo to, že Obliviate nepoužili. Je tedy možné ty vzpomínky vrátit. Ale co tak důležitého mohly zaslechnout, že si nesmí vzpomenout, ale nepoužili na ně Obliviate? Možná to ale bylo vlivem lektvaru, který jim dali vypít, a když se takové věci kombinují, nemusí to dobře dopadnout.

Teď nemohli udělat víc, než čekat, co se z toho vyvine. Proto se šla natáhnout do obývacího pokoje na pohovku. Měla sice víc místností, ale tak nějak se tu cítila lépe.

I Hermiona s Ginny si šly lehnout, protože byly unavené, asi po nitrozpytu. Možná to bylo tím nebo možná něčím jiným, ale hned jak Hermiona usnula, zdál se jí sen. Vlastně to spíš vypadalo, jako by to prožívala znovu.

To jak byli na návštěvě u Teddyho, potom boj a nakonec se ocitla společně s Ginny v místnosti v přístavu. Moc si toho nepamatovala, protože chvíli po tom jim měli dát lektvar hlubokého spánku, ale něco přeci jen. Slyšely hlasy a ti lidé si nedávali pozor, jestli je slyší nebo ne.

A podle tónu hlasů se hádali.


„Zajistil jsi je pořádně? Nechtěl bych, aby nám utekly.“


Druhý hlas zněl ještě naštvaněji: „Jasně, že ano, co si myslíš? Nejsem žádné béčko, možná jsem lepší než ty. Teď nemají nic jiného na starosti, než začít panikařit, jsou to přece jen dvě mladé dívky, pochybuju, že vůbec tuší co se děje.“


Uvnitř jejich cely se Hermiona zamračila a podívala se na Ginny, která jen ironicky nadzvedla obočí. Zdálo se, že ti vedle mají sklon podceňovat ženy, nebo alespoň mladé, možná by to byla výhoda, kdyby měly svoje hůlky.


„Dobrá, nerozčiluj se, jsi příliš vztahovačný. Kdy má dorazit?“


„Nevím, říkal, že co nejdřív, ale myslím, že dorazí až zítra. Prý má něco na práci v cizině, nevíš, co tam dělá?“


„To teda nevím. Co by ho mohlo zajímat na Cestě trollů, vždyť tam nic není a krom toho je to mudlovské území.“


„No, raději bych se o to nezajímal, jestli teda nechceš skončit jako Petrov minule. To, co dělá Mörderlich mě nezajímá. Hlavně, že dobře platí, ne?“


„Neříkej, že to děláš jenom pro peníze. Mně osobně se líbí, že bystrozoři nevědí, co děláme a kde jsme. Á, vítej, konečně jsi tu. Máš to jídlo?“


Potom se ozval další hlas, pravděpodobně ten člověk teď dorazil.


„Ano, mám. Hned jim ho dám. Bylo mi řečeno, že nesmí zeslábnout, i když by nám mohlo být jedno.“


Hermioně a Ginny bylo jasné, že se musí tvářit jako by nic neslyšely a že by neměly nic jíst, když dovnitř vešel asi čtyřicetiletý muž se sáčkem v ruce. Nemluvil, jen se na ně podíval, rozbalil sáček a každé hodil jeden sendvič. Pak vytáhl hůlku a namířil na ně. Bylo jim jasné, že nemají šanci, hlavně když nemají ty svoje a odmítly jíst, ale dal jim vědět jinou cestou. Použil nitrozpyt, když to nejméně čekaly a ukázal jim něco, co je přesvědčilo, že můžou jíst bez následků.

Pak se obraz a zvuk ztratil a Hermiona se s hlasitým nádechem probudila. Měla pocit jako by ji někdo propleskl, jako by se teprve teď pořádně probudila a našla svoje vzpomínky. A ty byly nepochybně důležité. Další jméno a nejspíš to nejdůležitější… snažila se, aby nic ze svého snu nezapomněla, když si všimla, že i Ginny je vzhůru a je jí asi obdobně jako jí samé. Jako by jí něco došlo a také byla úplně čilá.

Podívaly se jedna na druhou a hned chtěly jít za Cassií, ale zapomněly, že nejsou v ložnici samy. Harry s Ronem si sem přestěhovali postele, aby jim byli nablízku a ony teď zakoply o jejich rozkládací lůžka a málem na ně upadly, když tak chvatně vykročily.

Jejich probuzení nezpůsobilo nic, co by způsobilo u jiných, ale ukázalo, jak jsou Harry s Ronem ostražití. Nehledě na to, jak je nebezpečné spát s hůlkou po ruce, hned jak je probudil rachot, vyskočili z postelí s napřaženými hůlkami a rozhlíželi se kolem sebe, ale když nic závadného nenašli, obrátili svou pozornost k oběma dívkám.


„Co se stalo? Měly byste spát,“ sledoval je Ron zachmuřeně a chtěl je zahnat zpátky do postele.


„Rone, přestaň se chovat jako blázen, právě jsme si vzpomněly!“


„Cože? Vážně? Tak to bychom měli vzbudit…“


Ale Hermiona mu sočila do řeči a cestou ke dveřím mu řekla: „Právě to jsme se chystaly udělat, tak už nás nezdržuj,“ a aniž by na ně čekaly, se Hermiona s Ginny vydaly hledat Cassii.


Na chodbě se ihned rozsvítily svíčky a navedly je přímo do obývacího pokoje.

Cassia spala na pohovce, ale tento spánek jí viditelně příliš nepomáhal, protože se převalovala a těžce dýchala. Ginny k ní přistoupila, sklonila se k ní a jemně s ní zatřásla, aby ji probudila. Nebylo to jednoduché, ale když se konečně probudila, vstala tak rychle a byla připravená k útoku, až se polekali. Ale hned jak je poznala, uvolnila se a posadila se zpátky na pohovku.


„Promiňte, to ten sen…“


„V pohodě.“


Až teď jí došlo, že by měli ještě spát, ale všichni čtyři byli vzhůru i přes pokročilou noční hodinu.


„Děje se něco?“


„Ano, vlastně ano, vzpomněly jsme si.“


Nevypadala zvlášť překvapeně, jenom si pro sebe pokývla, že to očekávala.


„Takže se vám vrátily vzpomínky?“


Ginny se posadila vedle ní a Hermiona ji následovala.


„Ano, řekla bych, že téměř najednou. Myslíš, že to bylo tím nitrozpytem, který jsme zkoušeli večer?“


Cassia přikývla, ale byla zticha. Čekala, co jí řeknou ony. Pochopily její mlčení.


„No, jenom se nám to zdálo, ale teď mě napadá… možná to opravdu byly jenom sny.“


„To zjistíme, až nám to odvyprávíte. Jestliže budou vaše sny shodné, tak si vaše podvědomí našlo cestu, jak si vzpomenout a jestli ne, tak to byla snaha vašeho podvědomí o vzpomínky. Jednoduše vytvářelo ty nejpravděpodobnější. Tak, do toho.“


Začala Hermiona a podle Harryho ho vyprávěla podrobněji, než musela, ale zdálo se, že to Cassii nevadí, protože ji soustředěně poslouchala a občas ji přerušila, aby si ověřila některé detaily.

I když měla připravený pergamen, zatím si nic nepsala, jenom pozorně poslouchala. Nakonec to nebylo až tak dlouhé vyprávění. Cassia si zatím poznamenala jeden název – Trollí cesta nebo Cesta Trollů. Harrymu to nic neříkalo a zdálo se, že ani Hermioně, protože se jich zeptala, kde to je.


„To je v Norsku. Norsky Trollvegen. Překvapuje mě to, protože to je mudlovské území, i když jsou kolem dokola hory a kdo ví, co ukrývají, ale aspoň to nemusíme hledat. Teď víme mnohem přesněji kde hledat.“


Ron se zamračil. „Proč mudlové pojmenovávají svoje hory po trollech?“


„protože i mudlové mají své legendy, Ronalde,“ odsekla mu Hermiona, a i když potom bylo ticho, možná byl jen uražený, že mu řekla Ronalde, to neměl rád.


Pak už jim Hermiona neměla víc co povědět, pouze to jak vypadal ten člověk, který jim donesl jídlo.


„Znáš ho?“ zeptala se Cassie, když viděla, že ji jeho popis nepřekvapil.


„Ano, znala jsem ho, byl to můj člověk,“ víc jim neřekla a i když Hermiona měla ještě nějaké otázky, umlčel ji jejich pohledy, které jí říkaly – později.


Cassia si všimla jejich pohledů, ale ani na ně nereagovala. Nyní se obrátila ke Ginny s otázkou:


„A co tvůj sen? Shoduje se s Hermioniným?“


Ginny se zamyslela, jako by si to chtěla prověřit ve své paměti a až potom odpověděla.


„Až na ten začátek, kde ji unesli, což je logické, byl stejný, i když mám dojem, že jsme na něco zapomněly… samozřejmě, to nejdůležitější a málem bychom na to zapomněly. Zaznělo tam jedno jméno,“ pokoušela si vzpomenout a Hermiona jim to potvrdila. Také se snažila vzpomenout, ale Ginny ji předběhla.


„Bylo to jenom příjmení a asi dost důležité, měla jsem dokonce pocit, že to je jejich vůdce. Znělo to německy, Marlich, ne Mordlich, ne ne, ani tak ne.“


Cassia na ni pohlédla, jako by ji viděla poprvé a prázdným pohledem se jí zeptala, nebo spíš jen konstatovala:


„Mörderlich.“