Kapitola č. 23: Spánek

Harry ztuhl. Co teď? Jedinou možností bylo zaútočit na něj, dokud stál, s úšklebkem na tváři, ve dveřích. Tasili hůlky a zaútočili, zároveň ale museli dávat pozor, aby odražené kletby nezasáhly Ginny s Hermionou.

Seshora k nim stále doléhaly zvuky boje, a proto nemohli očekávat pomoc. Oba použili Expelliarmus, ale chlapík byl připravený a o hůlku nepřišel, zato to s ním hodilo dozadu a zůstal ležet u protilehlé stěny. Ron se za ním rozběhl, ale i jeho odhodilo nějaké kouzlo. Ve dveřích bylo nejspíš nějaké zabraňující kouzlo, které však bez problémů odstranili. Mezitím se však muž vyškrábal na nohy a znovu si stoupl do dveří, míříc na ně hůlkou, nestihl ale použít žádnou kletbu, když se najednou svezl k zemi, ani nevěděl jak. Ani oni nevěděli, ale zahlédli pohyb a potom zaslechli Cassiin hlas, která překročila muže ležícího na zemi a přistoupila k nim.


„Rychle, pojďme, než přijdou na to, že bojují proti ničemu. Harry, proč jsi sundával plášť? Neviděl by tě,“ kárala ho.


Vzali dívky a vydali se na chodbu, sledovali okolí, aby je nikdo nepřekvapil. Cestou nikoho nepotkali, ale nešlo se jim právě lehce. Pořád se rozhlíželi, připravení na útok, nesouce dívky v náručí. Nahoře byla spoušť a ticho. Všechno bylo zpřeházené, ve stěnách byly díry, všude prach a třísky. Na jedné klopýtli a tím na sebe upozornili. Bylo je vidět a všichni tři muži se k nim otočili. Hned jim došlo co se děje.


„Utíkají!“ křikl jeden z nich a zaútočil.


Harry s Ronem věděli, že mají jedinou možnost jak ochránit sebe i dívky. Ochranný štít. Sice jim ještě moc dobře nešel, ale když ho zkusí společně, možná bude silnější. Mrkli na sebe, položili dívky na zem a soustředili se na štít. Až teď Harry pochopil, co tím Cassia myslela, když jim říkala, že jde o zobrazení potřeby ochrany. Zabralo jim to jen pár sekund a jejich nejhlubší touha chránit jim pomohla vytvořit ochranné kouzlo hrající všemi odstíny zlaté barvy, a i když neodráželo kletby, nezasáhla je žádná. Protože vytvořili štít společně, byl silnější a mohli proto i útočit. Jednoho z nepřátel, stojícího na zábradlí, zasáhlo omračující kouzlo a on přepadl dolů. Byli si jistí, že je mrtvý. Teď zbývali už jen dva. Jeden bojoval s Cassií a druhý útočil na ně. Nedařilo se mu však proniknout štítem, zjevně to nemohl pochopit a na chvíli přestal.

Už si mysleli, že je po všem, když ze sklepa vyběhl muž, kterého tam nechali v bezvědomí. Probral se rychle. Udělal ale chybu, když se překvapeně díval na jejich štít, protože ho zasáhla kletba jeho společníka, který minul Cassii, a padl na zem. Ta už byla bojem trochu vyčerpaná a na čele měla zranění, ale pořád je zdržovala. Vlastně už jen jednoho, protože všichni ostatní byli omráčení nebo mrtví, ale ten pochopil, že nemá šanci a přemístil se.


Najednou bylo ticho, které rušilo jen prudké oddechování vítězů a usazování prachu a třísek. Štít už zrušili a unaveně dýchali. Cassia si unaveně klekla na zem, aby si trochu odpočinula. Rána na hlavě ji bolela, ale teď bylo důležitější odtud zmizet, zranění se rychle zahojí. Musí zmizet, než uprchlý muž přivolá kumpány.


Vstala, zvedla trubku, natáhla k ní ruku a zamumlala „Portus.“


Rychle přešla ke svému společníkovi, který tu ležel bez života, a smutně se na něj podívala. Aspoň neměl rodinu, proto ho sem poslala. Do takových akcí posílala jenom ty, kteří neměli rodinu. Vždy z něho vlastně měla pocit, že čeká, až ho na nějaké takové akci zabijí. Přitáhla tělo blíž k nim, všichni se chytili Přenášedla, pevně držíc Ginny s Hermionou.


Netrvalo to dlouho a Přenášedlo je přeneslo pryč. Dopadli na tvrdou dřevěnou podlahu v temnotě, která zmizela hned, jak dopadli, když se rozhořely svíčky na zdech a velkém svícnu. Harry vstal a rozhlédl se. Byli v příjemném, i když trochu zaprášeném obývacím pokoji. Na jedné stěně byl velký krb, vedle kterého bylo naskládané dřevo. Byl tu velký otoman a stěna proti krbu byla celá zakrytá policemi, na kterých nebyly jen knihy, ale i spousta zajímavých věcí. Kdyby nebyli v tak vážné situaci, se zájmem by se tu porozhlédl. Teď však pohlédl na Ginny, kterou stále držel za ruku a s povzdechem si všiml, že pořád ještě spí, stejně jako Hermiona. To rozhodně nebylo v pořádku, zvlášť když se neprobraly ani ve skladišti a to byl nějaký rámus.


Cassia se rychle zvedla ze země. „Pojďte za mnou, dáme je do ložnice.“


Počkala, než je zvedli, a vedla je krátkou chodbou do ložnice. I tady se svíčky samy rozsvěcely, aby zahlédli dvě postele. Odhrnula přikrývky a chlapci je opatrně položili. Přikryli je a Harry rozdělal oheň v krbu.


Potom se otočil k Cassii: „Co teď? Nemohli jsme je probudit a ani teď to nejde,“ a podíval se na Ginny takovým pohledem, jako by ji tím mohl probudit.


„Nevím, ale myslím, že tím se vysvětluje to poslední slovo ve vzkazu uspané, i v uličce nám říkal, že se o to postaral. Ale nestihl nám říct, co jim dal a já to netuším.“


Přecházela před postelemi, přemýšlejíc jak to vyřešit.


Ron se ušklíbl. „Chceš říct, že nevíš, co jim dal? Po výcviku a tom všem? Tak jak je teď probereme?“


„Abych pravdu řekla, nevím to, i když možná tuším, ale je to nebezpečné. Jedy znám, a poznala bych, kdyby to byl jed. Ale tohle jed není.“


„Ale můžou zemřít, když je neprobudíme,“ ozval se Harry, aniž by odtrhl pohled od Ginny.


Už jednou ji takhle, ležet bez života, viděl. Bylo to ve druhém ročníku v Bradavicích, když se dostal do Tajemné komnaty. Ležela tam tehdy na vlhké, studené dlažbě úplně bez života.


„Já to nevím, ale znám někoho, kdo by to mohl vědět. Hned k němu vyrazím. Nejdřív se ale postarám o něj,“ ukázala směrem k obývacímu pokoji, kde nechali tělo jejího pomocníka.


„Až potom za ním vyrazím. Věřím, že nám bude schopen pomoci. Zůstanete zatím tady?“


„Přikývli. „A kde to vlastně jsme? A co máme dělat?“


„Jsme v mém úkrytu. Jen nechoďte do přední části domu, není totiž zabezpečená.“


„Proč jsi ho neukryla celý?“


„Pod lampou bývá největší tma. Fajn, tak já jdu,“ počkala, než přikývli na souhlas, odešla do obývacího pokoje a potom byla pryč.


Harry s Ronem zatím dívky zuli a očistili jim obličeje od špíny. Cloumal jimi vztek, když si všimli modřin na tvářích i na ramenech. Museli to ale překonat.


„Myslíš, že budou v pořádku?“


„Ano, bude. Víš, možná má zvláštní metody, se kterými nemusíme souhlasit, ale udělá všechno pro to, aby je probudila.“


Potom už mlčeli. Harry přemýšlel, co teď, když vědí, kdo jsou a že po nich jdou.


Cassia mezitím odnesla tělo a předal ho lidem, kteří už věděli co dál. Smutně se na něj podívala. Měla výčitky. Kdyby byla opatrnější a rychlejší, nemuselo se to stát. Tohle bylo na její práci to nejhorší, dívat se, jak lidé umírají a vědět, že je tam sama poslala. Nejradši by to nedělala, ale jinak to nešlo. Jednoduše nemohla být všude. A i když platilo pravidlo, že na nejtěžší akce se posílají lidé bez rodin, bylo jí z toho smutno. Byla sama sebou znechucená a nejhorší bylo, že nemohla funkci opustit dřív než po deseti letech od přijetí. Teď si však musela pospíšit, aby se náhodou nerozhodli sami řešit ten spánek.

Vrátila se do skrýše a šla do ložnice. Našla je tak, jak je tam zanechala.


„Teď jdu za ním, abych se poradila co jim je. Potřebuju na to ale trochu jejich krve, aby mohl udělat rozbor,“ čekala výbuch, ale asi je to natolik překvapilo, že na ni jenom překvapeně zírali.


„A nemůže přijít sem?“


„Ne, nemůže, a nemůžu vám ani říct proč, takže se zbytečně neptejte. Věřte mi, prosím.“


Podívali se na sebe. Byla to jediná možnost, a i když se jim to nelíbilo, vždycky dělala všechno pro to, aby jim pomohla.


„Dobře, ale uděláme to my.“


Cassia jen přikývla, podala jim dvě malé zkumavky a odešla z místnosti. Netrvalo jim to dlouho, po chvíli jí vrátili zkumavky asi do poloviny naplněné krví.

Vzala je a uložila si je do vnitřní kapsy. Potom přešla ke Ginny, vzala ji za ruku, nahmatala jí tep, pak jí přiložila ruku na srdce a nakonec jí nadzvedla jedno víčko. Povzdechla si.


„Fajn, tak já jdu. Použiju Fénixe…“ jako na povel se ve vzduchu objevil Fénix a sedl si jí na rameno, „… a kdyby se něco dělo, pošlu vám po něm vzkaz. Sledujte zatím okolí a udržujte je v teple.

Nejdřív ale musím zjistit, jestli je můžu navštívit.“


Sledovali ji, jak otáčí prstenem a svírá ruku v pěst a pak jako by je přestala vnímat.


Cassia doufala, že ještě nespí. Soustředila se na spojení s Yvainne. Trvalo to pár minut, ale nakonec se ozvala.


„Cassia, co se děje, u Merlina? Už je pozdě.“


„Mrzí mě, že vás ruším takhle pozdě, ale potřebuji Severusovu pomoc.“


„Nestraš mě, je to vážné?“


„Nevím, ale on je teď jediný, kdo mi může pomoct, budu tam asi za minutu, a dorazím přímo k vám do obývacího pokoje, zavolala jsem si Fénixe.“


„Dobře, řeknu mu to, ale buď připravená, že bude mrzutý.“


„Na to jsem u něho zvyklá.“


„Dobře, čekáme tě.“


Během tohoto rozhovoru přecházela po ložnici, aniž by si uvědomovala pohledy Rona a Harryho. Napadlo je, že nejspíš s někým komunikuje, ale trvalo to jen chvilku.


„Dobrá, pošlu vám vzkaz.“


Chytila se Fénixe a pohladila ho po hlavě. Tam, jako by jí rozuměl, tiše zazpíval a pak oba zmizeli v oblaku ohně.

Fénix ji přenesl přesně tam, kam chtěla. Stála v tmavém obývacím pokoji, který znala. V krbu ještě poblikávaly uhlíky a po chvíli zaslechla kroky. Otočila se a musela se pousmát, nemohla si pomoci. Tak takhle ještě Severuse nejspíš nikdo neviděl. Měl na sobě sice hábit, ale zjevně se oblékal v rychlosti a nestihl se učesat.


Vrhl na ni znechucený pohled. „Nevím, co jste čekala, když jste sem vtrhla tak pozdě,“ zabručel.


Všiml si, že ani ona není nejupravenější. Měla špínu v obličeji, na čele zaschlou krev a oblečení taky neměla nejčistší.


„Opět potřebujete Kostirost?“


„Co? Ne, proč?“ zeptala se ho zmateně.


„Ne? Máte na čela ránu,“ zarazil se. „Tak co se děje?“


„Potřebuji vaši odbornou pomoc jako odborníka na lektvary,“ odpověděla a vytáhla z kapsy pláště dvě zkumavky.


„Potřebuji zjistit, co jim dali. V tomto nejsem tak dobrá, jen si jsem jistá, že to nebyl jed.“


„O koho jde?“ zeptal se, když si od ní bral zkumavky cestou do laboratoře, kde rozsvítil svíčky na zdech a na stole.


„O Ginny Weasleyovou a Hermionu Grangerovou. Unesli je a něco jim dali. Už jsou obě v bezpečí, ale nevíme jak je probudit,“ to jim to dal její člověk, mu nechtěla říkat.


„Asi jim to dali proto, aby se o nic nepokoušely,“ dívala se, jak otevřel zkumavky a dal je do stojánku na stole.


Pak bral různé nádoby z polic a míchal něco ve velké baňce. Když skončil, mělo to zvláštní, blankytně modrou barvu. Promíchal to a vlil do kotlíku připraveného nad ohněm.


„Bude to trvat dlouho?“


„Přibližně dvě hodiny, ale měla byste tu počkat, protože to nikdy netrvá stejně dlouho,“ pak se soustředil na to, aby do kotlíku nakapal přesně odpočítané kapky krve z obou zkumavek.


Cassia zatím na kousek pergamenu napsala vzkaz:


Bude to chvíli trvat, vrátím se asi za dvě hodiny. Cassia


Podala vzkaz Fénixovi a ten ihned zmizel.


Otevřely se dveře a vešla Yvainne, rozespalá stejně jako Severus, ale s úsměvem na rtech. „Je to vážné?“


„To ještě nevím, miláčku,“ odpověděl jí plně soustředěný. „Řekněte mi, jaké mají příznaky?“ obrátil se k Cassii.


„No, téměř žádné. Tep mají normální, dech klidný, jen zorničky na nic nereagují.“


Přikývl, jako by si něco potvrdil a pokračoval v práci.


Yvainne si všimla rány na Cassiině čele. „Počkej, nehýbej se,“ natáhla k ní ruku.


Cassia cítila příjemné teplo, které jí zalilo a jemné svědění, jak rána mizela.


„Děkuji, a promiňte, že jsem k vám tak vpadla.“


„To nic, nic se neděje. Doufám, že všechno bude v pořádku,“ odvětila Yvainne.


Severus jen zabručel a soustředil se na práci. V kotlíku to zatím vřelo, roztok měnil barvu, ale ještě mělo chvíli trvat, než se ukáže, o jaký lektvar jde.


Yvainne se musela vrátit do ložnice, protože zaslechli pláč jednoho z dětí, a nechala je o samotě.


„Dostali jste někoho?“ ozvalo se zpoza stolu. Teď už jen čekali, zatímco si roztok probublával v kotlíku.


„Ano, jednoho z vůdců a několik nohsledů.“


„A nikoho dalšího?“ zeptal se zklamaně, a uvažoval, jak dlouho se ještě budou muset skrývat.


„Ale ano, některé našli, ale ti neměli nic společného s tím, co řeším. Pokud víme, uteklo jich deset. O severní základně jsme věděli, i když jsme nevěděli přesně, kde to je ani kdo tam je.

Doteď jich chytili pět, ti už jsou v Azkabanu. Z těch zbývajících pěti byli tři z těch, kteří hledají to co já – ne, neřeknu vám, co – a další dva hledají někde na Sibiři. Z těch našich třech jsme jednoho minule dopadli, o druhém víme, o koho jde a ten třetí… to nevím.“


Zamyšleně na ni hleděl. Věděl, že toho hodně tají a nehodlá to prozradit. Když se zkusil použít nitrozpyt, zabránila mu v tom. Ale potěšilo ho, že už jich chytili tolik. Už to nebude dlouho trvat. Možná ho nechtěli zabít proto, že zradil Voldemorta, ale proto, že ho Voldemort neodhalil a báli se, že je tak mocný.


„Znáte jejich jména? Možná bych vám mohl pomoci, i když o severní základně neřekl nikomu.“


„Teď vím jen jedno jméno z trojice, vlastně už jen dvojice. Jmenuje se… Balovan.“


„To mi nic neříká, nikdy o něm nemluvil.“


Roztok v kotlíku opět změnil barvy, byl nyní fialový, ale ještě zbývala hodina, než budou vědět, o jaký lektvar jde.


„Takže je unesli? Ale našli jste je opravdu rychle.“


„Ano, měli jsme štěstí. Měla jsem jen problém Harryho s Ronem uklidnit a zchladit.“


„To mě nepřekvapuje, vždycky se do všeho vrhal po hlavě,“ zaslechla, že mu to zvedlo náladu.


Čekali ještě hodinu na výsledek testu. Konečně se ukázalo, o jaký prostředek šlo.