Kapitola č. 2: Nový učitel

Druhého dne ráno se všichni učitelé sešli ještě před snídaní ve sborovně, aby se v rychlosti probraly všechny změny vyplývající ze změny ředitele.

„Dobré ráno,“ pozdravil George trochu nesměle, když vešel a všechny oči se upřely na něj. Jeho kolegové mu odpověděli a protože už byli všichni, porada mohla začít.

„Takže, George už byl zástupcem, takže co se týče jeho povinností, k tomu se nemusím vracet. Otázkou je, jestli i dál chceš učit, nebo přenecháš všechnu výuku na Viktorovi,“ přešla k věci Minerva.

„Pokud by to bylo možné, rád bych i učil,“ odpověděl George a Minerva mu hned skočila do řeči.

„V tom případě bych navrhla, abys pokračoval ve výuce stávajících páťáků, dokud neudělají NKÚ, a také šestý a sedmý ročník ocení přípravu na MLOKy od učitele s bystrozorským výcvikem. Ostatní ročníky budeš mít na starost ty, Viktore,“ oznámila Minerva a zdálo se, že má všechno do detailu promyšlené.

„Nějaké další otázky?“ pohlédla vyzývavě na kolegy. Ozval se Neville.

„Budete se chtít vrátit do funkce vedoucího koleje?“ zeptal se věcně.

„Dobrá otázka Neville,“ pochválila ho Minerva. „Ne, jsi vedoucím už několik let a své studenty už znáš lépe než já, takže ve své funkci zůstaneš,“ usmála se a on přikývl, že rozumí.

„Samozřejmě vedoucím Zmijozelu je Martin Rocherien. Doufám, že u nás budete spokojený, Martine,“ uvedla ještě i poslední detail na pravou míru a pak, když už nikdo nic nenamítal ani nenavrhoval, rozdala jim jejich rozvrhy a společně ser vydali do Velké síně na snídani.


Lilly i Hugo se celou dobu drželi ve společnosti svých sourozenců. Zatímco Hugo jídlo doslova hltal, Lilly se jídla díky vzrušení z nového prostředí téměř nedotkla.

„Ten nový profesor nevypadá jako nějaký lidumil, co říkáš, Ale?“ konstatoval James při pohledu na profesora Rocheriena.

„No, doufám, že nebude tak hrozný, protože já v lektvarech skutečně plavu. Ať se Severus, ehm, teda Snape, snaží jak chce, stále mi to nejde,“ povzdychl si jeho bratr a zamyšleně sledoval učitele, který si právě přísným pohledem prohlížel všechny studenty v místnosti. Zrak mu spočinul na Albusovi a jejich pohledy se na chvíli spojily. Al však v jeho očích neviděl nic určitého. Ani zlobu, ani nenávist, ale za to ani radost či nějaký jiný náznak citu.

„Bude mě nenávidět,“ poznamenal sklíčeně Albus, když se jejich oční kontakt přerušil a on se opět vrátil ke svému jídlu.

„Prosím tě, nepřeháněj. Neznám nikoho, kdo by tebe nenáviděl. Vždyť tebe má rád i ten upír. Ty jsi prostě pro všechny dokonalý a výjimečný,“ oponoval mu James a i když by se mohlo zdát, že ta slova vyřkl v závisti, nebylo tomu tak. Dávno si zvykl na to, že on je ten, kdo se ve škole stará o zábavu a nejednou z toho má problém, zatímco Albus je ten vzorný, milý, tichý a šikovný, všemi oblíbený chlapec. Jak se asi mezi ostatní zapíše Lilly? Přemýšlel nad tím už dávno. Samozřejmě jeho sestra byla spojením všeho. Milá, pěkná, vtipná a zábavná, ale také inteligentní a rozumná. Nakonec došel k závěru že na tom bude podobně jako Albus.

Nový rozvrh, který jim jejich vedoucí koleje rozdali hned po snídani Albusovi náladu právě nezlepšil. Jako první ho čekala dvouhodinovka lektvarů. Zmučeně zaúpěl, čímž upoutal Jamesovu pozornost.

„Teda, tak to si užij Ale,“ popřál mu bratr, když po náhledu do rozvrhu zjistil, co vyvolalo Albusův výraz.

„Neboj Ale, to bude v pohodě,“ snažila se ho povzbudit sestra a on její snahu ocenil slabým úsměvem.

Profesor seděl za katedrou a pozorně si prohlížel přicházející studenty. Když zazvonilo, mávnutím hůlky zavřel dveře a postavil se. Ve třídě okamžitě nastalo napjaté ticho. Všichni čekali, co bude dál. Albus se v poslední lavici krčil mezi svými přáteli Arniem a Scorpiusem. Doufal, že tam nebude moc na očích. Jenže profesor vytáhl ze stolu svitek pergamenu a začal vyvolávat studenty podle jmen. Albus viděl, že u jeho jména se na chvíli pozastavil předtím, než ho vyvolal.

„Albus Potter,“ vyslovil nahlas a zřetelně a Albus se chtíc nechtíc musel postavit. Profesorův zrak na něm spočinul o něco déle než na ostatních, ale nic neřekl. Když došel až na konec seznamu postavil se před katedru a promluvil zastřeným hlasem: „Já jsem profesor Rocherien a odteď vás budu učit tento předmět. Podle záznamů vašeho bývalého učitele jste mnozí z vás měli celkem obstojné výsledky, tedy až na výjimky,“ řekl a pohledem probodával Albuse. „Uvidíme, jestli jeho hodnocení skutečně odpovídá vaší zdatnosti v tomto předmětu, nebo byly uvedeny jen proto, že na vás nedokázal být přísný. Učit se tajemstvím lektvarů není lehké a kdo pro jejich výrobu nemá ten správný cit, může v nich prospívat jen na průměrné úrovni. Jak jsem zjistil, někteří z vás nedosáhli ani tohoto průměru. Uvidíme, co z vás bude. Vytáhněte si pomůcky,“ přikázal a na tabuli se objevil seznam přísad a postup. Písmo bylo úhledné a čitelné, takže nikdo nemusel listovat v knize, aby si něco ověřoval.

„Dnes si připravíme lektvar zvaný Potio Gerra. Uměl by mi někdo z vás říct, o jaký lektvar jde a co způsobuje?“ zeptal se a rozhlížel se po třídě. Okamžitě do vzduchu vyletěla ruka Rosie Weasleyové. Protože byla jediná, kdo znal odpověď, neměl důvod ji nevyvolat. „Prosím, slečno...“ pohlédl na pergamen, „Weasleyová.“

„Potio Gerra, neboli Doušek naivity, omámí smysly a zabrání rozumně myslet. Člověk pod jeho vlivem je lehko ovlivnitelný. Kdybychom mohli jeho účinek přirovnat ke kouzlu, bylo by to asi jako kdyby daná osoba byla pod vlivem Imperia.“

„Ano, celkem výstižné. Doufám, slečno, že stejně jako teorie vám půjde i praxe. Pět bodů pro nebelvír,“ ohodnotil a vrátil se k tabuli. „Nezapomeňte si pozorně přečíst pokyny na tabuli, zkontrolovat, jestli máte všechny přísady po ruce a hlavně přesně dodržte body tři a pět,“ řekl ještě a posunkem naznačil, aby začali pracovat.

Albus se třikrát zhluboka nadýchl, aby se uklidnil. Tento lektvar už se Severusem připravoval a nebyla to taková katastrofa jako obyčejně. Dokonce ho za něj jeho učitel pochválil. Jak mu řekl, jeho největším nedostatkem a problémem je nesoustředěnost. „Takže Albusi, soustřeď se,“ řekl sám sobě. Chtěl už začít prvním bodem, ale hlas ozývající se přímo za ním ho zastavil.

„Jste si jistý, že máte všechno potřebné po ruce, pane Pottere?“ zeptal se profesor ostrým a ledovým hlasem.

„Já...“ koktal Albus a zkontroloval pokyny na tabuli. Chybělo mu Aloe. To bylo připraveno na učitelském stole pro každého studenta a jediný Albus si ho nevzal.

„Ne, pane,“ odpověděl Albus sklesle a šel si pro potřebnou přísadu. Profesor Rocherien to víc nekomentoval, ale neustále sledoval Albuse jak pracuje.

Albus si třikrát pro sebe přečetl celý postup, aby se ubezpečil, že na nic nezapomene. Zahřál kotlík na potřebnou teplotu a do vody nasypal sušené listy Galeopsis Versicolor, aby připravil potřený výluh jako základ pro ostatní přísady. Vařil je deset minut, jak bylo napsáno na tabuli a pak třikrát zamíchal v protisměru hodinových ručiček. Přecedil danou směs a opět vykouzlil slabý plamínek pod kotlíkem.

„Zahřejte to víc, Pottere. Výborně, Weasleyová,“ rozezvučel se po třídě učitelův hlas. Albus trochu znejistěl a ruce se mu třásly, když do výluhu přidával špetku prášku z drápu hypogrifa. Nasypal ho tam víc než měl a směs v kotlíku zasyčela.

„Vaše lektvary by se teď měly zbarvit do fialova,“ informoval Rocherien. Albus zoufale nahlédl do svého kotlíku a uviděl tmavě červenou bublající směs. Vzpomněl si, co mu říkal Snape, že na neutralizaci má použít jadérko z granátového jablka, jenže to nebyla hlavní přísada a on ji neměl po ruce. Chtěl si pro něj nenápadně zajít do skladu s přísadami, ale profesor ho viděl.

„Kam jdete Pottere? Vás snad v prvním ročníku neučili, že od kotlíku, ve kterém právě vaříte lektvar, se neodchází?“ spražil ho učitel přísným pohledem.

„Ano pane, já jen... potřeboval jsem jednu přísadu,“ odpověděl sklíčeně chlapec.

„Viděl jsem vaše přísady a žádná nechybí. Nevím, co víc potřebujete.“

„Jadérko z granátového jablka. Přidal jsem do výluhu víc prášku než jsem měl a tím jsem ho chtěl zneutralizovat,“ vysvětlil a doufal, že ho ještě víc nenaštve. Co proti němu má?

„Kde se píše, jak výluh neutralizovat, pane Pottere? Jsem si jistý, že na tabuli ani v knize nic o granátovém jablku psáno není,“ dožadoval se vysvětlení. Nevěděl, jak na ten neutralizátor přišel, vždyť podle všeho ten chlapec dosahoval mizerné výsledky od prvního ročníku.

„Já jsem tento lektvar už připravoval, pane. Chodím na doučování k profesoru Snapeovi,“ prozradil Albus a při těch slovech Rocherien zbledl. Nakonec se ale vítězoslavně usmál a ledovým hlasem řekl: „Žáden neutralizátor nepoužijete. není v přísadách a já ve své třídě nebudu povolovat žádné hokusy pokusy. Je to všem jasné?“ obrátil se směrem k celé třídě, která vyjeveně sledovala scénu. „VraŤte se na své místo Pottere a pokračujte v práci. Vy ostatní také. Nezapomeňte nakrájet ten kořen na stejně velké díly, jinak se lektvar nezbarví do modra,“ dodal opět poznámku k instrukcím a mlčky procházel po třídě.

Albus byl naštvaný a smutný zároveň. Co udělal špatně, že je na něj takový? Nebyl sám, kdo lektvar zkazil. Scorpius nenakrájel kořen Larixu správně a jeho obsah kotlíku se zbarvil na růžovo.

„Řekl jsem stejně velké kousky, pane Malfoy. Předejte o kapku šťávy z Klepcidraka víc, než je uvedeno v postupu,“ řekl věcně učitel a podobné rady dával i ostatním studentům. U Rose se zastavil a souhlasně pokýval hlavou, že je spokojený. Albusův lektvar byl už i tak zničený, takže i když nakrájel kořen přesně a přidal na kapku přesné množství potřebné šťávy, nepomohlo to a výsledek se ani zdaleka nepodobal tomu, jak měl vypadat.

„Teď opatrně nasypte všechno Aloe, které jste dostali a míchejte přesně pět minut,“ poukázal Rocherien na poslední bod postupu.

Albus držel ruku s práškem Aloe nad kotlíkem když do něj nechtíc žduchl Arnie a dávka místo v kotlíku skončila všude okolo.

„Promiň Ale. Já jsem nechtěl,“ omlouval se Arnie a pomáhal kamarádovi ze stolu smést aspoň část prášku, co by se ještě dal použít. Přidal se k nim i Scorpius.

„To nic, i tak je to celé na nic. Nic se neděje Arnie,“ ujišťoval ho Al, ale ve skutečnosti potlačoval slzy. Věděl, že je v lektvarech mizerný, ale doufal, že aspoň tenhle se mu podaří a Severus na něj bude hrdý. Jak se mu teď ukáže na oči?

„Pane Malfoy, pane Nelsone, vraťte se na svá místa. Bohužel, nemám k dispozici víc Aloe, takže váš lektvar budu muset klasifikovat jako nedostatečný. Ukliďte si prosím na stole a můžete jít. Vaše práce dnes skončila,“ otočil se a víc Albusovi nevěnoval ani pohled.

„Váš lektvar, slečno Weasleyová, je celkem obstojný. Přidala jste víc šťávy ve čtvrtém kroku. V mých hodinách vyžaduji větší důraz na praxi než na teorii, pokuste se to zapamatovat a trochu na tom zapracovat,“ poradil Rose a vzal si od ní uzavřenou flaštičku s hotovým lektvarem.

Albus vycházel z třídy v těsném závěsu s Rose.

„Nic si z toho nedělej Ale. Příště ti to půjde líp,“ chlácholila ho.

„Ale proč byl takový jen na mě? Myslíš, že... no víš, jak nám vyprávěli, že Snape byl zaujatý proti taťkovi... myslíš, že to dělá proto, že jsem Potter?“ zkoušel zjistit, co je příčinou učitelovy nevraživosti vůči němu.

„Já nevím Ale. To posoudíme až podle toho, jak se bude chovat k Jamesovi a Lilly, ne?“

„Hm, asi máš pravdu. Tak pojďme, další máme hodinu s b.... McGonagallovou,“ opravil se v poslední chvíli a zamířil k učebně přeměňování, kde je později doběhli i Scorpius s Arniem.