čtvrtek 3. ledna 2008

Kapitola č. 17: Co teď?

Nechtělo se jí už spát a tak si vzala knihu, podle které první hodinu učila šesťáky a studovala nové téma. Škola byla v plném proudu už týden, dnes bylo pondělí. Dnes budou pravděpodobně brblat, protože byli pozadu se teorií a chtěla to trochu dohnat. Asi bude tichá hodina, jak tomu říkají. Doufala jen, že nikdo neusne jako u profesora Binnse.

Uběhla hodina a byl čas na snídani. Škola se pomalu probouzela k životu a kolem její pracovny prošla skupina nebelvírských studentů. Měli tudy nejkratší cestu a jejich dupání jí někdy sloužilo jako budík.


Měla pravdu, brblali, ale přeci jen pracovali. Když jim vysvětlila, co po nich chce, ozvala se Yvainne.


Od té doby, co jí dala prsten se Yvainne ozývala často. Skoro každý den. Nepochybně jí chyběla ženská společnost. Cassia věděla, že Severuse miluje, ale Severus nebyl žena. Často si povídaly o úplných maličkostech. A Cassia tak postupně poznávala nejen ji, ale i Severuse Snapea a to i z druhé strany. Od Yvainne se dozvěděla, jak se seznámili, a docela ji to překvapilo. Kdo by to řekl? Občas měla problémy si to představit, s čímž Yvainne zjevně problémy neměla. Během těchto hovorů se mezi Cassií a Yvainne vytvořilo silné přátelství a důvěra, za což byla Cassia ráda. I ona potřebovala přítelkyni, která by se moc nevyptávala a chápala.


Cassia právě vysvětlovala, co od třídy chce a posadila se. Otočila prsten do dlaně a sevřela ruku v pěst.


„Děje se něco, Yvainne?“


„Všechno je v pořádku, jen jsem se vás… nemohly bychom si tykat? Připadá mi to zvláštní.“


„Dobře, co bys potřebovala, Yvainne?“


„Víš, Severus právě vedle vymýšlí nějaký nový lektvar a já jsem tak přemýšlela… vlastně mě to už dřív napadlo…“


„Yvai, tak co se děje?“


„No… chtěla jsem tě poprosit, abys byla u porodu…“


Víc jí Yvainne říct nestihla, protože se Cassia rozkašlala, až k ní studenti překvapeně zvedali hlavy.


„Jste v pořádku, paní profesorko?“


Cassia mezitím ovládla kašel. „Nic mi není, pokračujte v práci.“


Když se studenti vrátili ke své práci, pokračovala v rozhovoru s Yvainne.


„Yvainne, nevím, jestli je to dobrý nápad.“


„Proč?“


„U porodu jsem byla jen jednou, tenkrát jsem zachránila holčičku a nemohly jsme se přemístit.“


„Zkušenosti tedy máš…“


„Ach, Yvai, opravdu se mi chceš svěřit do rukou? Vždyť mě ani pořádně neznáš,“ protestovala.


„Ale zná tě Severus a naprosto ti věří. Proto ti věřím i já.“


„Ach, děkuji, to je milé, ale…“


„Cass, nikdo jiný neví, že žijeme, a tak nemám koho požádat. A i když Severusovi důvěřuji, mám obavy, že tohle nezvládne. Tedy, má silnou povahu, ale i tak…“


„Máš strach, že tohle je něco jiného. Chápu tě.“


„Prosím tě, neprosila bych tě, kdybych měla jinou možnost.“


„Dobře, když na tom trváš, budu tam, ale musíš mi dát vědět, hned jak to začne, abych si to tady mohla zařídit.“


„Děkuji.“


„A ví o tom Severus?“


„Ještě ne, nejdřív jsem to chtěla probrat s tebou. Ale bude rád, když tu budeš. On nic neříká, ale vidím na něm, jak ho to znervózňuje.“


„Dej mi tedy vědět. Už musím končit, končí mi hodina.“


Cassia šla po chodbě, prsten už otočila zpátky. Přemýšlela, co vlastně slíbila. Podle toho, co říkala Yvainne, by to mělo být každým dnem. Doufala, že to dobře dopadne. Pak se pousmála při představě, jak se bude tvářit Severus. Ten Severus Snape, kterého nic nepřekvapí. Už tehdy viděla, jak se toho bojí, i když se nepochybně těšil. Nejspíš už nic takového od života nečekal. Cassia přemýšlela, že až bude po všem a on se vrátí, nebude to takový šok, jako to, že je ženatý a má dítě. A Yvainne způsobí ještě větší šok. Při té představě se musela ovládnout, aby se neusmívala. Profesorka Kenrowová se přece jen tak neusmívá.


Procházela hlavní chodbou na oběd a stala se svědkem zápasu několika studentů. No jistě. Jedni byli ze Zmijozelu, Křiklan si s nimi nejspíš neví rady. Popošla blíž a málem ji zasáhla kletba. Netušila co to bylo za kletbu, ale proletěla jí kolem hlavy a rozbila okno. Ale opravdu se polekala, když viděla, jak jedna zbloudilá kletba zasáhla prvňáka a ten spadl na zem. Tohle tedy ne, už toho bylo dost! Vytáhla atrapu hůlky a mávla. Nikdo si nevšiml, že kouzlo nevyšlo z hůlky, ale z její ruky. Hala se otřásla, že se zaprášilo z vysokého stropu a zablesklo se. Když světlo zmizelo, všichni se překvapeně rozhlíželi, co to bylo, a spatřili profesorku Obrany proti černé magii. Výbuch zaslechli až ve Velké síni a všichni se vyhrnuli na chodbu. Ředitelka si prorazila cestu dopředu a udiveně sledovala co se děje. Spatřila Cassii a čekala, co se bude dít dál.


„Je mi úplně jedno, kdo si začal,“ řekla Cassia, když se chtěli hájit.


„Uvědomujete si, jak ohrožujete nevinné? Nehledě na to, že jste málem trefili mě, ani jste si nevšimli, že jste zasáhli prvňáka.“


Zbývající bojovníci byli z Havraspáru a Nebelvíru. Všichni byli z pátého ročníku a překvapeně se dívali na prvňáka ležícího na zemi a na profesorku. Jeden se snažil schovat, aby se vyhnul trestu, ale ředitelka si ho všimla a zadržela ho kouzlem.

Cassia přešla k prvňákovi a zkontrolovala mu životní funkce. Nebylo to tak zlé.


Dorazil i profesor Kratiknot. „Postarám se o něj, odnesu ho na ošetřovnu,“ nabídl se ochotně, vyčaroval nosítka a prvňáka na ně přenesl.


Pak se do toho zamíchala ředitelka.


„Všichni do ředitelny! Hned!“


Obrátila se na jednu studentku: „Dojděte pro profesora Křiklana, ať přijde do ředitelny.“ Ta když viděla ředitelčin výraz, ihned zmizela.


Poté se obrátila k Cassii: „Poprosím vás jako svědka, paní profesorko.“


Podívala se na viníky a pokynula jim, aby šli před ní. Cestou je počítala a ani jeden z nich neušel jejímu pohledu. Polovina školy sledovala toto divadlo.


Když Cassia procházela davem, mocným hlasem řekla: „Všichni se vraťte na svá místa.“


Potom procházeli chodbami, až došli k chrliči strážícímu ředitelnu. McGonagallová vyslovila heslo, chrlič uskočil stranou a pustil je dovnitř. Vešli do ředitelny a všichni provinilci se postavili do řady. Neušlo jim, že se zmijozelští postavili od ostatních dál. Ředitelka vyčarovala šest obzvláště nepohodlných židlí. Cassii napadlo, že to ředitelka dělá schválně.


„Sednout!“


Když si sedli, Cassia si vyčarovala vlastní židli, posadila se a čekala, co bude dál.

Nakonec vyšlo najevo, že bitku způsobila taková hloupost. Samozřejmě, jednalo se o famfrpál. Nějaký zmijozelský student zaklel nebelvírského chytače a ostatní se chtěli pomstít.

Po vyslechnutí vysvětlení ředitelka vstala a sdělila jim ortel.


„Tedy, je samozřejmě důležité jak to začalo, ale je důležité i to, že jste nebrali ohledy na okolní lidi, nemluvě o pravidlech. Trest si odpykáte společně. Celý měsíc, ano měsíc, budete pomáhat profesorce Prýtové s přestavbou skleníků. Budete se u ní hlásit zítra po vyučování. A každému z vás strhávám třicet bodů za toho prvňáka a je mi úplně jedno, kdo z vás ho zasáhl.“


Nezmohli se ani na slovo, a když je propustila, vyšli naštvaně ven.


„Opravdu si myslíte, že je rozumné nechat je pohromadě?“ nadhodila Cassia, když zaslechla, jak se chrlič vrátil na své místo.


„To nevím, ale tohle bylo příliš. Musí se naučit existovat vedle sebe a nyní zasáhli nevinného prvňáka. Nejspíš je budeme muset dobře hlídat.“


„Jestli chcete, dám k nim psy. Každý se jich bojí. Kdyby se něco semlelo…“


„To by bylo nejlepší, jestli vám to nevadí.“


To by tedy bylo. Opravdu příjemné zakončení dne, vlastně jeho poloviny. Ale pravděpodobně to nějaký účinek mělo, protože se pár dní nic takového nedělo a prvňák zasažený v bitce byl v pořádku. Ředitelka trvala na tom, že se mu všichni musí omluvit.

To všechno se ale stalo až po jiné události.


Byl večer toho samého dne a Cassia kráčela tmavou chodbou do své pracovny, když ucítila, že ji opět volá Yvainne. Otočila prstenem.

„Yvainne, co se děje?“


„Abych pravdu řekla, děje. Asi by sis měla zařídit všechno, co potřebuješ, protože to právě začalo a jestli co nejdřív nepřijdeš, Severuse z toho trefí šlak.“


„Jak dlouho to trvá?“


„Asi dvě hodiny. Myslela jsem si, že je ještě čas, protože to může trvat dlouho, ale raději přijď.“


„Dobře, přijdu co nejdřív. Počítám, tak do hodiny, možná dřív.“

„Doufám, že se zatím nic nestane.“


„Fajn, vyrážím.“


Otočila prstenem a spěchala do ředitelny. Křikla heslo a vyběhla po schodech a zaklepala na dveře. S narůstající nervozitou a čekala.


„Stalo se něco, Cass?“ zeptala se jí Minerva překvapeně. „Doufám, že ne další výtržnosti.“


Cassia si ani nesedala, přešla ke stolu, u kterého ředitelka seděla.


„Ne ne, žádné výtržnosti, aspoň doufám, ale musím odejít. Nevím ale na jak dlouho. Chtěla bych vás poprosit…“


„Vím, to je v pořádku, jen bych ráda věděla, kam jdete, ale to mi asi nemůžete říct, že?“ povzdechla si Minerva.


„Teď vám to nemůžu říct, ale ubezpečuji vás, že se to jednou dozvíte, možná už zanedlouho, jestli všechno dobře půjde.“


Tímto ji zmátla ještě víc.


„Minervo, věděla jste, koho přijímáte do školy a věděla jste, že se občas může něco takového vyskytnout,“ nebylo jí příjemné takhle mluvit s ředitelkou, ale musela.


„Tak dobře. Vím, koho jsem přijala. A řeknete mi alespoň, kdy se vrátíte?“


„Když všechno dobře půjde, tak za dva, tři dny.“


„Dobře, dáte mi vědět, kdyby se něco dělo?“


„Minervo…“ nevěděla, jak jí to říct. I kdyby se něco dělo, nesměla nic prozradit a to ji trápilo. „Víte, že nemůžu.“


Minerva to věděla, ale i tak doufala, že se neděje nic špatného. Samozřejmě, kdyby znala pravdu, asi by jí chvilku trvalo, než by ji strávila, ale nyní si myslela, že se děje něco hrozného a to jí nedalo spát. Hleděla, jak Cassia vychází z její kanceláře, zavírá za sebou dveře a znovu si povzdechla.


„Něco tě trápí, Minervo?“ ozvalo se z obrazu za ní. Brumbál se právě vrátil a tak nemohl vědět co se děje.


„Bojím se o ni, Albusi. Víš, mám pocit, jako by to byla moje vnučka. Znám ji odmalička a učila jsem ji schovanou. A teď se hrne do takových nebezpečí a my nemáme ani tušení kam šla.“


,,Ale, moje drahá. Věděli jsme, že to tak dopadne, už když jsme ji vzali pod ochranná křídla a ona to věděla také. Neboj se o ni, umí si poradit.“


Po této větě se Minerva otočila a maličko naštvaně se podívala na obraz.


„Možná ano, ale není nezranitelná. Po tom útoku o Halloweenu to bylo vidět. A teď si myslí, že to musí udělat, jako by to bylo její životní poslání, nebo co.“


„Možná to tak je. A možná to dělá, protože je sama, kdo ví?“ díval se zamyšleně na své ruce.


„Ale vraťme se k našemu rozhovoru. Ještě jste nezjistila, proč se nehýbe?“


Minervě chvíli trvalo, než pochopila o čem Brumbál mluví.


„Nezjistila, ale možná ho sám zaklel, když tu byl.“


„A jste si jistí, že je mrtvý?“ zeptal se jí s nadějí v hlase.


„Ano, jsme. Viděla jsem ho zemřít, Albusi. Hermiona mi to ukázala v myslánce a takový útok nemohl přežít.“


„To je mi líto, přál jsem si, aby byl konečně šťastný,“ znovu si prohlížel svoje ruce a přemýšlel.


Minerva také. Nemohli pochopit, proč se nehýbe obraz Severuse Snapea, když by měl. Po smrti každého ředitele se to dělo, bylo to velice staré kouzlo.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

super kedy pribudne daslia kapitola?

Anonymní řekl(a)...

obraz se muže hejbat ikdyž člověk nenímrtví

Anonymní řekl(a)...

a na to si prisel jak???

Anonymní řekl(a)...

Fotky v novinách se přece taky hýbou, i Harryho fotka se hýbe.

Anonymní řekl(a)...

Fotky a obrazy jsou něco absolutně jiného... fotky se hýbou, ale nekomunikují s okolním světem, ale obrazy ano...