čtvrtek 31. ledna 2008

26. kapitola: Přípravy

Ještě před návratem do Bradavic se Cassia vydala k Severusovi, přemýšlejíc co po ní může chtít. Po obědě se přemístila na lesní mýtinu nyní obklopenou květinami a vůní probouzejícího se lesa. Zima ustupovala jaru a nesmělé jarní slunko začínalo hřát.


Došla ke dveřím domku a zaklepala. Nepochybně na ni čekali, protože se dveře otevřely ihned po zaklepání a objevil se v nich Severus.


„Jsem rád, že jste se stavila tak brzy, jak jim je?“ ptal se jí cestou do obývacího pokoje.


„Už dobře, paměť se jim vrátila a jsou vám vděčné, i když vlastně nevědí komu.


Co potřebujete?“ Všimla si, že při zmínce o vrácení paměti chtěl něco říct, ale zřejmě mu došlo, že by ničeho nedosáhl, proto zůstal zticha.


„Nic závažného, nebojte se, jenom jsme vás chtěli o něco požádat.“


To už byli ve vyhřátém a prosluněném obývacím pokoji, kde v postýlkách spaly obě děti a nedaleko seděla Yvainne.


„Ahoj, Cass,“ zvedla pohled od knihy a usmála se na ni.


Se dvěma dětmi pro ni muselo být požehnáním moci si klidně přečíst knihu.


„Nechci být nezdvořilá, ale řeknete mi konečně co se děje?“ zeptala se znovu.


„Řekli jsme si, že to takhle bude nejlepší. Víš, skrýváme se a nemůžeme vědět, co se stane, než se Severus bude moci ukázat. Kdyby se nám něco stalo, jsi jediná, kdo o nás, a našich dětech ví. Chceme mít jistotu, že se o ně bude mít kdo postarat.“


Cassii to trochu rozčílilo. „Jasně, že se o ně bude mít kdo postarat! Jak vás vůbec mohlo napadnout, že bych je nechala jen tak. Je jasné, že kdyby se vám něco stalo, postarám se o ně, to jste mi nemuseli připomínat.“


Trochu se zarazili, ale viditelně je její reakce potěšila.


Mlčela a čekala co po ní ještě budou chtít, i když tušila co bude následovat.


„Chtěli bychom vás požádat, abyste byla jejich kmotrou,“ prohlásil Severus a napjatě čekal na její odpověď.


I když to očekávala, musela to nechat trochu odeznít a rozmyslet si to. Bylo jisté, že ji požádali proto, že byla jediná, kdo o nich věděl. A právě to ji trápilo, že je k tomu donutily okolnosti a možná by si zvolili někoho jiného, kdyby měli na výběr. Zřejmě se jí pochybnosti zrcadlily ve tváři, nebo byl Snape až příliš dobrý v nitrozpytu, protože přesně odhadl na co myslí.


„Neděláme to z donucení, uvědomte si, že jste byla jedna z prvních, kdo je viděl, přivedla jste je na svět, znáte je tedy stejně dlouho jako my – od jejich narození – proto si myslíme, že byste to měla být vy.“ Zmlkl a čekal na její odpověď.


Cassii to stačilo. „Dobře, bude mi ctí, být jejich kmotrou.“


„A můžete to udělat hned? Složíte slib teď?


„Ano, složím, a raději hned dokud spí, aby nerušili,“ dodala s úsměvem.


Začali tedy hned. Složit takový slib bylo něco jiného než u mudlů. Kouzelník přísahal matce dítěte, že se o něj postará, jak jen bude moci a jak mu osud dovolí. Přistoupili ke kolébce, kde obě děti spokojeně spaly. Cassia se postavila na jednu stranu a Yvainne na druhou. Nad spícími dětmi si podaly pravé ruce a čekaly. Severus k nim přistoupil s hůlkou v ruce, kterou pozdvihl nad jejich sepnuté ruce, a hlavou mu probleskla vzpomínka na podobnou situaci, ve které se ocitl, když skládal neporušitelný slib, podobný tomuto, ale nebylo to úplně stejné, každopádně se kmotrovi nehrozilo smrtí, jenom přísahal, že se o dítě postará, jak nejlépe dovede a udělá pro něj to nejlepší. Pohodil hlavou, aby zahnal staré myšlenky a začal.


„Slibujete, že se v této chvíli stáváte kmotrou těchto dětí?“


„Slibuji.“


„Slibujete, že když rodiče dětí zemřou, nebo se o ně nebudou moci postarat, převezmete za ně plnou zodpovědnost a postaráte se o ně?“


„Slibuji.“


„Že je budete chránit před každým nebezpečím?“


„Slibuji.“


„Že je přijmete jako svoje vlastní?“


„Slibuji.“


„Že uděláte všechno, co bude ve vašich silách, abyste se o ně postarala?“


„Slibuji.“


Potom se obrátil na Yvainne: „Přijímáš slib?“


„Přijímám.“


Sám za sebe řekl to samé.


V tom okamžiku z jeho hůlky vyšlehly bílé plameny a ovinuly se kolem rukou a potom pomalu sestoupily níž a lehounce pohladily obě děti, které se jen zavrtěly a spaly dál. Najednou plameny zmizely a v místnosti bylo světlo jako předtím. Právě získala dva kmotřence, usmála se na ně jako by to tušily, začaly se probouzet.

Yvainne vzala do náruče chlapce a Cassii se v náruči uvelebila malá Ariana, spokojeně si něco mumlajíc, což si vysvětlili jako její souhlas s výběrem kmotry. Zdržela se ještě asi hodinu, ale potom už se musela vrátit, měla ještě mnoho práce a tak vysvobodila svoje vlasy z Arianiných rukou a rozloučila se.


Chrlič před pracovnou ředitelky po vyslovení hesla Dráp – které se mimochodem k Minervě McGonagallové absolutně nehodilo – ožil a uskočil stranou. Nechala se točitým schodištěm vyvézt před pracovnu a zaklepala na dveře.


Zevnitř se ozvalo překvapené: „Vstupte.“


Když ředitelka viděla příchozí, lekla se. Co se mohlo stát? Věděla sice, že se skrývají a i to, že jsou v pořádku a bylo jí dokonce slíbeno, že se dozví víc, ale že by už nyní?


„Doufám, že se nic nestalo,“ opatrně zahájila rozhovor s pozvednutým obočím a nedočkavým pohledem.


„Teď už ne. Protože šlo o vaši studentku, Minervo, tak vám to povím, ale nic se nesmí dostat ven, slibte mi to, prosím.“


Ředitelka nejdřív zkoumavě hleděla na Cassii, ale nakonec přikývla na znamení souhlasu. Cassia jí stejně neřekla úplně všechno, vynechala věci týkající se skříňky, ale připomněla únos a to, že jsou v pořádku.


„Nyní se skrýváme, ale pro Ginny by bylo nebezpečné vrátit se do školy. Mohli by ji znovu unést a nemuselo by to dopadnout tak dobře jako teď.“ Muže, který obětoval svůj život, raději nezmínila, snažila se na něho nemyslet.


„Ale jak se bude učit? Tento rok ji čekají OVCE…“


„Na OVCE bude připravená, to vám slibuji, vlastně ze školy neodejde. Možná bych ji mohla ubytovat u sebe, mám malý pokoj, kde by mohla bydlet, než se to vyřeší.“


Ředitelka se zamračila, když zjistila, že se dopředu připravili, ale věřila Cassii, tak si jen povzdechla a znovu přikývla.


„Dobře, souhlasím, nebude to ani tak nebezpečné, když zůstane v Bradavicích.“


Cassia použila přísloví: „Pod lampou je největší tma,“ když se zvedla, rozloučila se a odešla, aby se připravila na výuku.


Vysvětlené, proč Ginny nechodí na vyučování, měla nechat na Minervě. Ona si s tím poradí. Navzdory tomu si nemohla nevšimnout pohledů spolužáků, když zjistili, že tam není a nemohla nezaslechnout různé bláznivé důvody, proč tam doopravdy není. Ale jak jim mohla mít za zlé, že se báli? Od hrůz, které se v Bradavicích odehrály, je dělilo jen několik měsíců, a proto ve všem viděli nebezpečí.

Vyučování však pokračovala normálně a Cassia se také vrátila k výuce obrany proti černé magii, jako by byla jen na krátké dovolené během prázdnin, i když si někteří všimli, že už nejí ve Velké síni. Raději teď jedla s Ginny. Dobře se jí s ní rozprávělo a nechtěla ji nechávat samotnou. Musela se nudit.

Venku a na sledovaných místech byl jakoby klid před bouřkou, byli přesvědčeni, že druhá strana s Mörderlichem v čele vyčkává na jejich krok. Měli proto čas se připravit a mohli i dohnat zameškané učivo, jak jim připomněla Hermiona, dva dny poté, co se vrátili do věže. Na OVCE se musí připravit, i když je situace vážná.


Do konce školního roku zbývaly dva měsíce a do zkoušek šest týdnů, ale nyní je to tak neznepokojovalo jako jindy. Byli lépe připravení a klidní. Museli být, protože jim Cassia při poslední návštěvě naznačila, že se brzy vypraví do Norska. A tak tedy napjatě čekali, kdy se objeví. A opravdu. Během víkendu se objevila a její tvář prozrazovala napětí.


„Takže, poslední dny nebyly jednoduché, ale všechno je připravené. Přišla bych dřív, ale průvodce se mi ozval až teď.“


„Průvodce?“


„Ano, nikdo z nás neovládá jazyk a neznáme to tam, ale znám někoho kdo ano. Sejdeme se s ním u něho doma. Teď je důležité, abyste byli připravení do zítřejšího večera. Sbalte se, lepší budou mudlovské věci, Hermiono, vezmi všechny poznámky, které by se nám mohly hodit. Přijdu kolem jedenácté.“


Soustředěně ji poslouchali a zmocňovala se jich nervozita.


„Jak se tam dostaneme? Na košťatech? Pokud si vybavuju, přemisťování na takové vzdálenosti…“


„Ne, Hermiono, nejdřív se Přenášedlem dostaneme na pobřeží a potom poletíme, protože nemám tušení na jaké místo se máme přemístit, ale mám pokyny, kudy máme letět, abychom se dostali na správné místo.“


Po dalším upřesňování, co všechno by mohli potřebovat, se Cassia vypravila k ředitelce. Rozhodně ji nepotěší a potom ještě těžší rozhovor. Musí oznámit Charliemu, že na nějaký čas odcestuje. Uměla si představit jeho reakci, ale musela to udělat.

Cestou narazila na opozdilé studenty, kteří spěchali do svých společenských místností, aby to stihli ještě před večerkou.


„Moudrost je ctnost,“ vyslovila heslo a chrlič jí uvolnil cestu do ředitelny.


Vyšla po schodech ke dveřím, zpoza kterých se ozýval koncert hlasů. Portréty se opět hádaly. Když ale zaklepala, jako by na ně uvalila Silencio, všechno utichlo a zaslechla, jak ji ředitelka unaveně zve dál.

Když si sedala na nabídnutou židli, zhluboka se nadechla a současně se rozhlížela po portrétech. Někteří se opravdu tvářily naštvaně, jenom Brumbál se jako vždy pobaveně usmíval.


„Dobrý večer, Minervo.“


„Dobrý večer, stalo se něco?“ zeptala se jí se zájmem i s očekáváním v hlase ředitelka.


„Ne, ale musím odejít, kvůli práci. Tentokrát ale nevím na jak dlouho. Může to být na den nebo na týden.“


Ředitelka si povzdechla. „A opět mi nemůžete prozradit co se děje a kam se chystáte.“ Nebyla to otázka, jen smutné konstatování.


„Nemám z toho radost, ale nemůžu. Nedělejte mi to ještě těžší.“


Vtom se ozval Brumbálův portrét, který zatím jen pozorně naslouchal.


„I ty musíš pochopit nás, moje milá. Bojíme se o tebe. Nebudeme vědět, kde jsi a jestli jsi ještě naživu, stejně jako tenkrát v Rumunsku.“


„Co se stalo v Rumunsku?“ vložila se do hovoru ředitelka, i když očekávala, že se jí nedostane odpovědi.


A Brumbál opravdu pokračoval, jako by ho nepřerušila.


„Vzali jsme tě pod ochranná křídla a mrzí nás, že se ženeš do nebezpečí.“


Upřeně se na ni zadíval, jako by ji chtěl přinutit, aby jim prozradila svoje plány, ale neuspěl.


„Já to chápu, Brumbále, ale to nic nemění na tom, že vám to neřeknu. A nechystám se tam sama. Kdyby se něco dělo, budu mít doprovod. Prosím, nestěžujte mi to.“


Víc už neřekla a Minerva pochopila, že nemá smysl dál naléhat. Proto se jen bezmocně opřela do křesla.


„Dobře, nebudu se vyptávat, zastoupím vás při hodinách a studentům řeknu, že máte zdravotní problémy. Raději se nebudu ptát, kdo jde s vámi.“


Z jejího výrazu bylo jasné, že to tuší.



Už jí zbýval poslední úkol, ale za Charliem se mohla vypravit až pozdě večer. Vrátila se tedy k sobě do bytu a vystavila se Ginnyinu zachmuřenému výrazu. Řekla jí, že odcházejí v poledne, ale Ginny na ni byla naštvaná, že ji nechce vzít sebou a stále se ji snažila přemluvit. Neúspěšně.


„Ginny, i kdybych tě chtěla vzít s námi, tak to neudělám, protože by mě Harry stáhnul z kůže.“ To bylo posední co jí řekla, když odcházela do věže za ostatními.


Nyní už se jí nepokoušela nic říkat a posadila se v pracovně, aby opravila poslední úkoly a připravila plán na následující dny. Když všechno dokončila, byla jedna hodina po půlnoci. Ani si neuvědomila, že je tolik hodin, kdyby plameny v jejím krbu nezezelenaly a z krbu nevystoupil Charlie. Překvapeně zvedla hlavu od práce.


„Co tady děláš? Neměla jsem já přijít k tobě?“


Pousmál se a zvedl ji z křesla od rozdělané práce. „Ano, měla. Už před hodinou.“


„To už je tolik hodin?“ vyvinula se z jeho objetí a pohlédla na hodiny vedle dveří.


Usmál se ještě víc, protože se jí málokdy stalo, že by si nedal pozor na hodiny, ale vzápětí zvážněl. Jestliže nedávala pozor na hodiny, něco se dělo. Znal ji dost dobře na to, aby tohle věděl.


„Co se děje?“


„Tobě nic neujde, že?“


„Ne, když jde o tebe, tak ne.“


Povzdechla si. „Pojďme se raději projít ven, je příjemná noc.“


Vyšli tedy z hradu, který byl v tomto čase temný a tichý, jako by odpočíval a nabíral síly na následující týden. Venku bylo opravdu příjemně. Měsíc v první čtvrtině se zrcadlil v jezeře a prosvětloval noc tak, že nepotřebovali žádné světlo, aby viděli na cestu.


„Tak už mi prozradíš, co se děje?“


„Můžu ti říct jen tolik, že musím na několik dní odcestovat, vlastně nevím na kolik.“


„A nesmíš mi prozradit, o co jde ani kam,“ zatrpkle zprava od Charlieho.


„Ještě ty začínej. Myslela jsem, že alespoň ty mě trochu pochopíš. Už jsem to schytala od Minervy.“


Vzal ji za ruku a přinutil ji zastavit a podívat se mu do obličeje.


„Já tě chápu, to už bys mohla vědět, ale pochop i ty mě. Mám tě příliš rád na to, abych se o tebe nebál a aby mě to těšilo. Už jsem tě jednou ztratil a minulý rok málem znovu. Jednoduše se o tebe bojím. Jak myslíš, že se cítím, když nevím kde jsi, ani jestli jsi v pořádku? Když jsi zmizela před prázdninami, nevěděl jsem, co si mám počít, dokud jsi nepřišla. Tvoje poslání mě nikdy nebude těšit a pokaždé to pro mě bude těžké.“


Celou dobu ji držel za ruku a díval se jí do očí, zatímco ona tiše poslouchala a poprvé si uvědomovala, jaké to je, když o ni má někdo takový strach. Za celou tu dobu, co byli spolu, to bylo poprvé, kdy musela takhle odejít, proto si to nikdy neuvědomila. Až teď.


„Promiň, neuvědomila jsem si, jak to vnímáš, je mi to líto, ale nikdy ti nebudu smět prozradit, kam jdu, ale slibuji ti, že se dozvíš, kdyby se mi něco stalo.“


Pak k němu přistoupila a nechala se obejmout. Nechtěla další otázky, na které mohla odpovídat jenom mlčením. Chtěla jen být v jeho objetí, poslouchat jeho hluboký dech a tlukot srdce. Bylo příjemné nechat se takhle ochraňovat, zapomenout jaké to je, když musíte být obezřetní dvacet čtyři hodin denně. Ještě chvíli tam stáli a potom se mlčky vydali na procházku kolem jezera až k lesu. Nevešli však do lesa, posadili se jenom za husté keře, kam na ně určitě nebylo vidět…


Když se její mysl na okamžik odpoutala od Charlieho a zauvažovala, jestli to byl dobrý nápad, zdali je někdo neuvidí a nešokují nějakého kentaura, když zaslechli kroky…

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Ahojte. Tento pribeh HP a Casia som ako sa hovori zhltla na jeden sup. Chcela by som vediet, ci bude pokracovanie, pretoze je to nedokoncene. A teda ak ano tak kedy?

Vdaka Ivulienka

Anonymní řekl(a)...

co je to Mörderlichom

Anonymní řekl(a)...

asi jméno toho smrtijeda ne, ty uchtane!