19. kapitola: Překvapivé odhalení

Tomu všemu ale předcházela jiná událost. Před dvěma dny, když si šel Harry lehnout po dlouhé únavné noci, kdy jako obvykle prohledávali hrad. Tentokrát ale museli celou noc prchat před Protivou, kterého naštval Filch, a on lítal po celém hradě jako smyslů zbavený. Asi se mu znovu pomstí.

Harry se natáhl, ale dlouho nemohl usnout. Myslel na Siriuse a na to, že ani on nevěděl, jaká tajemství se skrývají v jeho domě. Nejspíš mu to matka neřekla a on pak utekl z domu… Pomalu se nořil do snů.

Zdálo se mu o kmotrovi, o Siriusovi. Seděli spolu v kuchyni v domě na Grimmauldově náměstí a snídali. Seděli tam i Ron s Hermionou a povídali si. Harry neslyšel, o čem se baví, viděl jen, jak otvírají ústa. Pak se najednou něco stalo a Siriusův obličej se začal měnit, vlasy prodlužovat… Ale nezměnil se natolik, jak byste čekali, že se změní při přeměně na ženu. Najednou před Harrym seděla Cassia, ale oči zůstaly. Byly takové, jaké měl Sirius, ale i jaké měla ona…

Pak se náhle probudil a vyjeveně se rozhlížel kolem sebe. Konečně! Několik měsíců mu to vrtalo hlavou, koho mu připomíná a konečně na to přišel! Ale to přece není možné! Sirius mu říkal, že je poslední Black. Tedy, byla tu ještě Narcissa Malfoyová a pak ještě Bellatrix, ale o nich věděl. Na nic nečekal, popadl plášť, skryl se pod ním, a vyrazil z věže. Ale nikdo mu neotvíral, nebyla ve škole. Rozhodl se tedy, že ráno zajde za ředitelkou, ale ani ta nevěděla, kde Cassia je. Řekla mu jenom, že Cassia za ní byla a pak odešla, a prý se vrátí za několik dní.

Rozhodl se počkat a pak si to s ní ujasní. Ronovi ani Hermioně nic neřekl, dokud si to neověří, protože mohlo jít jen o náhodu. Proto se moc nesoustředil při prohledávání hradu ani při učení. Pořád ho to rozptylovalo, ale jakmile se vrátí, zjistí to.

Teď stál v její pracovně a vlastně ani nevěděl, jestli je rozzlobený, nebo jen zvědavý a Cassii tím dokonale zmátl.

„Harry, uklidni se a vysvětli mi, o čem to mluvíš,“ opravdu nevěděla, o co mu jde. Vždyť věděli, že před nimi mnoho věcí tají, ale i tak… Na to nemohli přijít, vždyť ani ona…

„O čem mluvím? Ah, netvař se tak. Proč jsi mi neřekla, že jsi Blacková?“

Tohle byl pro Cassii pořádný šok. Jak na to, k čertu, mohl přijít? Ale třeba jen hádá.

„Jak tě to napadlo? Pokud vím, byl Sirius pos…“

„Sirius byl poslední? To jsme si mysleli i my, ale jestli to není jenom náhoda, že máš oči jako on, tak tu je toho víc!“

Musela se posadit.

Jeho věta zůstala viset ve vzduchu a Cassia na něj šokovaně hleděla.

„O čem to, u Merlina, mluvíš?“ zeptala se a doufala, že mu to vymluví.

„Ale no tak, nepřetvařuj se. Konečně mi to došlo.“

„Ale co ti mohlo dojít, vždyť je to hloupost, netuším, kdo byli mí rodiče.“ Srdce jí splašeně bilo a čekala, co bude dál.

Harry se posadil. Tohle jí neprojde, nevykroutí se z toho. Věděl, že má tajemství, ale jak mu tohle mohla zatajit? Zvlášť když věděla, co pro něj sirius znamenal.

„Cass, možná ze začátku, když jsem tě ještě tolik neznal, bych ti uvěřil, ale ne teď. Jak dlouho se známe? Půl roku? Celou tu dobu nás učíš a poznali jsme tě. Viděl jsem tě při práci, ale i já jsem dobrý a dost jsem se od tebe naučil. Právě teď jsem tě šokoval, ale ne proto, že by tě to překvapilo a zmátlo. Snažíš se to ukrýt. Takže se tě ptám znovu. Proč jsi mi neřekla, že jsi Blacková?“

Po jeho proslovu se Cassia překvapeně opřela ve svém křesle a přemýšlela. Když mu to neřekne, začne pátrat. „Jak jsi na to přišel? Nic nenaznačovalo…“

Podíval se na ni, jako by jí přeskočilo. Trochu se uklidnil, nadechl se a snažil se jí to vysvětlit. „Od začátku jsi mi někoho připomínala, jen jsem nevěděl koho. Myslel jsem si, že jsi jen někomu podobná. Ale pořád mi to nedalo pokoj. A přede dvěma dny mi to došlo. Zdálo se mi o Siriusovi a potom o tobě a když jsem viděl vaše obličeje… máte stejné oči.“

„To může být náhoda, na světě je spousta lidí, kteří jsou někomu podobní,“ napjatě ho pozorovala, ale už nedoufala, že ho přesvědčí.

„Máš pravdu, ale utvrdily mě v tom jiné věci. Když jsme byli na Grimmauldově náměstí, ta poznámka portrétu, když jsme procházeli do podzemí. Potom to, jak tě pustila ta zábrana v jeskyni. Věděla jsi, že jen ty můžeš zábranu odstranit,“ skončil s vyjmenováváním a čekal.

Cassia vstala a přešla k oknu. Co mu má povědět? Vždyť ani ona sama to dlouho nevěděla. Zamyšleně hleděla na zimní krajinu, pak se otočila k Harrymu a podívala se mu do obličeje.

„Dobře, povím ti, co vím,“ pokynula mu, aby se znovu posadil. „Ale sama toho mnoho nevím, vlastně jsem to dlouho nevěděla vůbec. Přišla jsem na to zhruba před rokem. Jak jsem vám říkala, Brumbál mě vychoval, a on mě i našel. Odložili mě.“ Musela se zhluboka nadechnout, aby mohla pokračovat.

Harry se trochu zastyděl. Ani on o rodičích dlouho nevěděl, ale aspoň věděl, že ho nechtěli opustit. Zemřeli. Ale vědět, že vás rodiče opustili… Čekal, co bude dál.

„S tím domem máš pravdu. I kdybyste věděli nevím jaké heslo, portrét by vás stejně nepustil.“

„Kdo tedy vlastně jsi?“ zeptal se už klidněji a čekal na odpověď.

„Dlouho jsem to nevěděla a ani kdo jsou mí rodiče a možná bych to nevěděla doteď, kdyby na to Brumbál nepřišel,“ vrátila se ke stolu a posadila se. „Když zemřel, Fénix mi přinesl dopis, ve kterém mi všechno vysvětluje. Podle toho patřím do jedné větve rodiny Blacků… do jedné z přímých větví, ne ale do takových, jako byla Bellatrix nebo její sestra Narcissa. Brumbálovi se podařilo zjistit, že asi před dvěma sty lety se dva bratři pohádali, i když se neví proč, a jeden z nich odešel na kontinent. Nikdy víc se už nesetkali. Brumbál zjistil, že jsem posledním potomkem této větve.“

Harrymu se trochu ulevilo. Už si začínal myslet, že by mohla být Siriusovou dcerou, i když to nebylo možné, jak počítal. Ale to, že je Blacková znamenalo…

„Počkej, jestli jsi poslední Blacková…“

„Harry, nejsem Blacková, nejmenuji se tak a ani po tom netoužím.“

„Já vím, ale krví jsi a to je důležité. A jestli opravdu jsi, střežení přešlo na tebe. Proto se to tak snažíš najít?“

Zapalovalo mu to rychle, ale to Cassia věděla, jinak by ho neučila.

„Ano, máš pravdu. Musím zabránit tomu, aby to našli Smrtijedi a to co nejdřív, jenom nevím, kde mám hledat.“

„A nenapadlo tě hledat na kontinentě, kde žili tví předci?“

„Ale napadlo. Problém je, že nevím, kde žili, to se Brumbálovi nepodařilo zjistit.“ Bylo na ní vidět, že ji to trápí.

„Počkej, proč ale Brumbál zjistil, kdo jsou tví rodiče, až teď?“

„Našel u mě dopis, který ale nešel otevřít. Brumbál myslel, že je schválně zakletý. V dopise mi vysvětlil, že kletba zmizela, když její původce zemřel a to bylo, když mi bylo deset. Ale pořád ještě nevěděl, kdo jsem. Pak ho ale napadlo, že jeden ze Siriusových předků na rodokmenu se jmenoval stejně jako pisatel dopisu a můj otec. Nejdřív si myslel, že je to náhoda, ale nedalo mu to a dopátral se pravdy. A to bylo pár měsíců před jeho smrtí. O legendě nevěděl, ale aspoň mi pomohl zjistit, kdo jsem.

Ale jak máš hlídat něco, když nevíš kde to je ani kde to máš hledat?“

„To je nyní náš největší problém. Když jsme našli podzemí, myslela jsem, že už máme vyhráno, ale začínám mít pocit, že bratry a rodinu nerozdělila hádka.“

Bylo vidět, že ji to opravdu trápí, ale Harrymu chvíli trvalo, než mu došlo na co naráží. „Ty myslíš, že to udělali, aby zmátli ty, co po tom šli? Podzemí pod jedním domem a různé hádanky k tomu a přitom je to úplně jinde? To by dávalo smysl.“

„Ano, mohlo by, teď už jen musíme najít místo, kam se přestěhoval, a proto je důležité rozluštit ten deník. Mám totiž podezření, že si ho psal jeden z bratrů. Zatím to ale nikomu neříkej. Sama to prozradím až se Hermioně podaří rozluštit ten deník,“ podívala se na něj s prosbou v očích a čekala na jeho reakci. Ulevilo se jí, když mírně přikývl a zahalil se pláštěm. Pak už jen viděla, jak se za ním zavřely dveře a rozhostilo se ticho. Přistoupila k zrcadlu. Netušila, že je tolik podobná Siriusovi, ale vlastně to bylo normální, nikdy ho naživo neviděla.

Během následujících dní toho Cassia mnoho nenaspala, protože sledovala další stopu. Jeden z jejich lidí na ni narazil a předal ji Cassii. V jednom bloku na okraji Londýna bylo podezřele klidno. Dříve tam prý byli mudlové často, hlavně mladí, ale nyní jako by se tam báli jít a to bylo nepochybně podezřelé. Prověřil to a opravdu tam byli kouzelníci, ale protože věděl, že je třeba každou změnu v Londýně hlásit, informaci jí předal.

Cassia tedy strávila několik následujících nocí sledováním komplexu budov a nebylo to vůbec lehké, protože tam bylo plno kleteb a celé to bylo chráněné, ale nebyla by to ona, aby se to nesnažila obejít, dokud se jí to nepodaří. Trvalo jí to několik nocí, nakonec se jí ale podařilo překonat ochranu a jednoho večera se tam vypravila dříve, aby zjistila, jestli jsou to skutečně oni. Procházela mezi zchátralými budovami a hledala stopy silnější magie. Jak se blížila k malé přikrčené budově na okraji komplexu, cítila ji čím dál víc. Vypadalo to ale, že tam nikdo není. Našla si tedy úkryt v sousední třípatrové budově a opatřila ji ochrannými kouzly. Čekala a vyplatilo se jí to.

Uběhly asi dvě hodiny, když vtom neomylně rozeznala zvuk přemístění a na nádvoří se objevily dvě postavy. Šly směrem k malé budově, když se znovu ozval zvuk přemisťování a objevil se další. Ti dva se otočili a hned jak zjistili, kdo to je, sklonili hůlky.

„Zase pozdě, jako vždy. To by nebyl Adalberto,“ zaslechla ironickou poznámku jednoho z nich.

„Přestaň rýpat, Afanasiji, ano? Stěhoval jsem se na nové místo a u Temže to není tak jednoduché.“

Cassia zpozorněla. Takže u Temže…

Ale vyrušil jí další hlas. „Prosím tě, proč u Temže? Je to tam plné mudlů. A taky špíny.“

„No, v okolí nákladních přístavů v noci moc mudlů nebývá a špíny se umím zbavit. Ale asi by mě tam nikdo nehledal.“

Po těchto slovech se Cassii chtělo zajásat. Konečně narazila na větší stopu! Místo jásání se ale rozhodla počkat do konce schůzky, aby jí nic neuniklo a pak chtěla jednoho sledovat. Tedy, sledovat ho nemohla, pokud se přemístí, ale tento se neuměl přemisťovat tiše, takže i když jsou nákladní přístavy rozsáhlé, uslyší, kam se přemístil. Sledovala je, jak mizí v domku, sice už teď nic neslyšela, ale zkušenost jí přesvědčila, že jsou neopatrní, v přesvědčení o své dokonalosti, dělají chyby a možná jim něco unikne, až budou odcházet. Nesledovalo se jí nejlíp, po týdnu ponocování byla unavená a nebýt toho, že jí Severus připravil posilující lektvar, bylo by to ještě těžší. I tak cítila únavu, ani ne tak tělesnou, tady jí pomohl lektvar, jako spíš tu duševní. Už aby to měla za sebou.

Asi toho tentokrát měli hodně, protože trvalo několik hodin, než se znovu objevili. Pokoušela se obejít jejich kouzla, ale nepodařilo se jí to. Nezbývalo jí tedy než čekat. Konečně ve tři hodiny ráno se dveře otevřely a objevili se. Zamkli za sebou a chystali se přemístit.

Cassia však tentokrát věděla, kde jednoho z nich najde. Přemístila se a ocitla se na známém místě v přístavu. Navzdory únavě zaslechla zvuk přemisťování. Pousmála se. Teď už nebude těžké ho sledovat. Procházela mezi přístavními budovami a náklady. Mezi budovami, v hromadách špíny a odpadků, ho stále slyšela a občas ho i zahlédla. Začalo svítat, musela si dávat větší pozor, aby ji nezahlédl.

Nedala si ale pozor na kouzla a udělala chybu. Naštěstí ji nezaslechl. Narazila na ochranné kouzlo, které bylo spojené s útočným a odhodilo ji zpátky na nějaký náklad přikrytý plachtou a měla co dělat, aby nevykřikla. Když se vzpamatovala, vynadala si v duchu za svou nepozornost. Naštěstí se zdálo, že se jí nic nestalo. K čertu! Kdyby nebyla tak unavená, tak by se jí to nestalo. Vymotala se z plachty a pomalu došla k starému domu. Nejspíš to bývala přístavní hospoda, nad hlavou jí ještě visel vývěsní štít. Okna byla špinavá, některá i rozbitá. Budova měla dvě patra a někdy v minulosti bílou fasádu. Ale pohled do okna ji utvrdil v domněnce, že je na správném místě. Když se totiž do okna podívala, neviděla vůbec nic a měla by, protože už vycházelo slunce.

Nyní už neznámý zřejmě nepůjde ven, pošle sem někoho na hlídku, protože byla velice unavená. Naštěstí je sobota a může si odpočinout. Rozhlédla se kolem, odkud by se mohla přemístit. Po chvíli ho našla, ale začalo ji píchat na prsou. To snad ne! Jestli má něco s žebry… Nikdo nevěděl, co dělá a ošetřovatelka v Bradavicích se moc vyptává, takže jí zbývá jen jedno místo… Severus byl v lektvarech nejlepší a určitě jí pomůže. Ukryla se do stínu a přemístila se.

Nad lesem už viděla vycházející slunce. Vypadalo to nádherně, když se odráželo v tajícím sněhu. Vyrazila po známé cestě až k domku přikrčenému pod kopcem, který se jí ukázal, když na něj pomyslela. Doufala, že ho nenaštve, když ho probudí tak brzy.

Zaklepala a čekala. Vlastně ani nevěděla, jestli ji uslyší, klepala totiž jen lehce, aby nevzbudila děti. Nečekala však dlouho a ve dveřích se objevil rozespalý obličej Severuse Snapea. Když ji uviděl, polekaně se zeptal: „Stalo se něco?“

„Ne, není to nic vážného, jen jsem nevěděla, za kým mám jít. Doufám, že vás moc neruším.“

„Ne… ani ne.“

„Mohu?“ zeptala se a naznačila, že není moudré hovořit mezi dveřmi. Poodstoupil a pustil ji dovnitř. V chodbě si odložila plášť, a když ho svlékala, ucítila ostrou bolest v hrudi.

„Tak co se vám stalo?“ zeptal se jí cestou do obývacího pokoje.

„Podcenila jsem je a takhle jsem dopadla. Potřebuji Kostirost a pokud se pamatuji, vy jste ho vždy uměl připravit.“

„Co tak najednou? Pomfreyová ne?“ ironicky se na ni podíval.

„Pomfreyová má moc otázek, to si nemůžu dovolit a Minerva se začíná taky moc vyptávat. Kdyby se to dozvěděla, začala by se vyptávat ještě víc,“ posadila se a tázavě se na něj podívala.

Severus si povzdechl a odešel pro lektvar do své laboratoře. Snažil se jít co nejtišeji, aby nevzbudil Yvainne s dětmi. Kostirost našel v horní polici, namíchal ho nedávno, když mu Cassia přinesla věci z jeho školní pracovny.

Pak se vrátil zpátky a podal jí menší lahvičku se slovy: „Jste si jistá, že to nepotřebuje narovnat? Aby to nesrostlo křivě.“

„Ne, není to zlomené, jenom prasklé. Zlomené žebro bych cítila jinak,“ přiložila si lahvičku k ústům a vypila její obsah na ex. Byl stejně odporný jako vždy, ale Severus to věděl a hned jí podal sklenici vody. Pak se už potřetí zeptal: „Řeknete mi to konečně?“

Konečně překonala chuť lektvaru. „Ale ano. Konečně jsem je zase našla a objevila jsem i úkryt jednoho z nich… ne, neřeknu vám kde to je a nesnažte se mi dostat do hlavy. Nitrobranu jsem se učila u jednoho z nejlepších. Nebojte se, poradím si s tím a vy se budete moct konečně ukázat.“

„Chci to vědět, k čertu! Právě před nimi se tu ukrývám.“

„Ano, ale nejste sám. Máte tu rodinu, Severusi. Už jste riskoval dost. Naštěstí je sobota, potřebuji si odpočinout a hlavně se vyspat.“

„Těžký týden?“

„Ano. Sledovala jsem je celý týden, noc co noc a moc jsem toho nenaspala.“

Zachmuřeně se otočil k oknu a díval se na vycházející slunce. „Chcete mi říct, že ten můj lektvar nepoužíváte?“

„Používám, ale nic nepomůže, když jste tak dlouho vzhůru. Nejde jen o fyzickou, ale i o psychickou únavu. Jsem už z toho všeho unavená.“

„V tom případě bych vám radil si pořádně odpočinout, jestli je chcete dostat. Jsme tu už dlouho zavření a už mi to leze krkem a Yvainne taky. Nic neříká, ale vidím na ní, jak ji ubíjí být pořád zavřená.“

Viděla, jak ho trápí, že to všechno je kvůli němu. „Ať vás to ani nenapadne, Severusi. Kdyby tu nechtěla být, nebyla by tu. Neznám ji tak jako vy, ale na tohle mám odhad.“

Vstala, že se vrátí do Bradavic a zatočila se jí hlava. Severus si toho všiml.

„K čertu, mělo mě to napadnout. Psychická únava v kombinaci s Kostirostem, to oslabuje. Nejlepší by bylo, kdybyste tu zůstala a před návratem si odpočala.“ Odmítl její argumenty a odvedl ji do pokoje, kde posledně spala, když se narodily děti.