čtvrtek 10. ledna 2008

20. kapitola: Jdeme na lov?

Toho dne se Harry probudil dřív než obvykle. Neustále přemýšlel o tom, co mu Cassia řekla. Vlastně mu to mnohokrát nedalo spát. Vstal, umyl se a vyšel na balkón, táhnoucí se kolem věže. Často sem chodil přemýšlet.

Slunce už trochu hřálo, končil únor a sníh tál, ale i tak bylo ještě poměrně chladno.

Měl výhled na jezero pod hradem. Stál tam ani nevěděl jak dlouho, když zevnitř zaslechl zvuk otvírajících se dveří. Zachvěl se zimou a řekl si, že už by mohl jít dovnitř.

Nějak se mu nechtělo s nikým mluvit. Poslední dobou byli unavení a snažili se záhadu kolem Pandory konečně vyřešit.

Právě se chystal vrátit dovnitř, když zaslechl zašustění křídel a na zábradlí vedle něj přistála sova. Odvázal jí z nohy dopis. Psala jim Cassia.


Neodcházejte, stavím se kolem desáté,

Cassia


Dopis mu trochu zvedl náladu, znamenal nejspíš, že na něco přišla. Večer chodila jen kvůli tomu. Když je chtěla vyzkoušet nebo učit, chodila odpoledne. I Rona s Hermionou zpráva potěšila. Byli celí nedočkaví. Cassia se nestavila už dva týdny a tak předpokládali, že je něčemu na stopě.

Když se blížilo půl jedenácté a ona stále nepřicházela, začali být nervózní, vždyť nikdy neměla zpoždění.


Hermiona nervózně přecházela před krbem. „Proč tu ještě není? Už tu měla dávno být.“


Ale jen to dořekla, zaslechli, jak se odsunul elf a jak někdo stoupá po schodech.

Pak se otevřely dveře. „Promiňte, že jdu pozdě. Filch je dnes obzvlášť naštvaný, tak jsem ho musela odlákat.“


„A jak se ti to povedlo?“


„No… řekněme, že měl Protiva práci,“ řekla ironicky a posadila se do křesla.


Harry ale zpozorněl, když si všiml, jak je oblečená. Měla na sobě mudlovské oblečení a tak ji ještě neviděli. Vždy chodila v dlouhém plášti a měla ráda tmavé barvy, i když nikdy nechodila v černém. Teď ale na sobě měla krátkou tmavou bundu a černé džíny. Vlasy měla stažené do culíku.


Nikomu z nich to neuniklo. „Chystáš se někam?“


„Chystáme… Jestli chcete. Objevila jsem úkryt jednoho z nich. Hlídá tam jeden můj člověk, ale dostat ho chci já. Zatím nevylezl, vychází jen po půlnoci. Proto se vás ptám, chcete jít se mnou na lov?“


Překvapeně se na ni podívali, jestli se jim to nezdá. Ale byla tu a ptala se jich na to.

Téměř okamžitě souhlasili.


„Tak se běžte převléct do mudlovského. A nezapomeňte, tmavé. Počkám na vás, ale pospěšte si, Protiva se v tom začíná vyžívat.“


Rozběhli se do svých pokojů, aby se převlékli. Za patnáct minut stáli u dveří připraveni k odchodu. Cassia se musela pousmát nad jejich nedočkavostí a vybídla je, aby šli za ní.


„Doufám, že Protiva ještě zaměstnává Filche.“


Tentokrát použili Přenášedlo, protože jich bylo víc a Harry, Ron a Hermiona nevěděli, kam vlastně míří. Použili starou lahvičku od lektvaru.

Ocitli se v malé místnosti, kam přes špinavé okno nepronikalo téměř žádné světlo z přístavních lamp a k tomu cítili ostrý zápach z okolí. Cassia uklidila Přenášedlo a vyšli ven. V přístavu byla tma a špína.


„Kde to je?“ zeptal se Harry.


Neodpověděla, ale naznačila jim, aby si prohlédli budovu před nimi. Překvapilo ho, že by se Smrtijed nastěhoval právě sem, do takových podmínek. Ale asi je k tomu dohnala opatření ministerstva kouzel a honba na Smrtijedy. Zašli za roh, kam na ně nedopadalo světlo z přístavu, opatrně se posadili na nějakou dřevěnou bednu. Cítili pach Temže a odpadků a raději si moc neprohlíželi zem.


„Teď musíme počkat, než vyleze, protože jeho ochranu neprolomíme, ale potom musíme být rychlí, protože se bude chtít přemístit.“


Hermiona, která si raději ani nesedala, se k ní otočila. „A nebylo by lepší vytvořit vlastní ochranu před budovou, aby se nemohl přemístit?“


„To je dobrý nápad, dejme se do toho.“


Vstali a vyčarovali několik různých ochran. Jednu proti přemístění, ale i na odhlučnění a další, aby je náhodou někdo nezahlédl nebo neslyšel. Pak už jen čekali s pohledy upřenými na starou hospodu.

Čekali necelou hodinu, když se otevřely dveře a vyšel muž v plášti. Rozhlédl se po okolí a chystal se za sebou zavřít dveře. Ale nepovedlo se mu to, protože v té chvíli zůstal stát a nemohl se pohnout. Trvalo mu asi minutu, než se osvobodil ze zajetí kletby. Byl velice silný, ne nadarmo ho měl Voldemort v záloze na severu. Vysvobodil se a chtěl se přemístit, ale nepovedlo se mu to.

Harry si pomyslel, jak je rád, že to Hermionu napadlo.

Muž však udělal chybu, neutekl, ale chtěl se vrátit zpátky do budovy, ale ani to mu nevyšlo, protože mu Ron strčil nohu do dveří. Kdyby se mu je totiž podařilo zavřít, už by se nedostali dovnitř. Smrtijed se snažil dveře zavřít a zatlačil na ně tak silně, až zaslechli Rona zaklít, když ucítil bolest. Harry k němu doběhl, dveře neodolaly náporu jeho kouzla a rozletěly se na třísky. Rychle vběhli dovnitř. Slyšeli, jak někdo běží po schodech nahoru.


„Rychle! Začarujte to tady, ať nám neunikne!“ vykřikla Cassia zepředu.


Rychle namířili hůlky a začali začarovávat celou budovu. Naštěstí nebyla velká, takže během minuty byli hotoví. Cassia vyběhla do patra a oni běželi za ní. Ocitli se v patře, kde kdysi patrně byly pokoje pro hosty, pro námořníky. Všechny dveře byly dokořán, ale nikde nic nezaslechli. Bylo jim to podezřelé, nemohl přece nikam zmizet, zvlášť jestli se tu nedá přemisťovat. Procházeli tedy od jedněch dveří ke druhým a kontrolovali pokoje, jestli tam není. Ani Cassii nikde neviděli ani neslyšeli.


Byli zhruba v polovině chodby, když Hermiona vykřikla. „Stůjte!“ až nadskočili, ale poslechli ji.


„Co se děje?“


„Podívejte,“ ukázala jim na zem, sklánějíc se nad podlahou.


Napodobili ji a prohlíželi si podlahu. Téměř by to neviděli, kdyby se nesklonili. Na zemi byla tenká vrstva prachu a jako by se opírala o neviditelnou zeď, která mu bránila pronikat dál do chodby. Harry popošel blíž a foukl do kupky prachu. A opravdu, rozvířila se, ale jako by se odrazila a vrátila se zpátky, až se rozkašlali. Byla to ochrana, která by je nejspíš odhodila zpátky.


„Co teď?“ zeptal se Ron.


„Dalo by se to zrušit, ale musíme všichni najednou. Použijeme zaklínadlo na odstranění překážek, takhle bude silnější,“ řekla Hermiona, natáhla ruku a počítala: „Na tři. Jedna… dva… tři!“


Vzduchem prolétl paprsek světla a narazil do překážky. Už si mysleli, že se to nepovedlo, když překážka z ničeho nic zmizela. Za ní však nebyly další pokoje ani prach. Byla tu velká čistá místnost, topící se ve tmě. Museli si na ni nejdřív zvyknout. Pak uviděli dvě postavy, které spolu urputně bojovaly. Cassia stála u okna a vrhala jedno kouzlo za druhým, ale útočník jí nezůstával nic dlužen. Místnost byla najednou plná světla, vycházejícího z obou bojujících a vypadlo to, že jsou stejně silní, protože souboj byl velice vyrovnaný. Rozhodli se jí pomoci a pustili se do něho všichni společně. Proti čtyřem protivníkům neměl muž šanci a během chvilky byl v pasti a přestal bojovat. Srazili ho kletbami na zem a zanedlouho byl svázaný i proti přemístění. Tady to nebylo třeba, ale venku by to mohl zkusit.


Udýchaně se rozhlíželi kolem sebe. Bylo to tak, jak si Harry myslel. Smrtijed si nemohl odpustit luxus, prostor byl zařízený luxusně, i když nyní byl v žalostném stavu. Přistoupili k muži ležícímu na zemi a Cassia mu stáhla plášť, který mu při pádu zakryl obličej. Opravdu to byl jeden z nich. Konečně si ho mohla prohlédnout zblízka, ale tu tvář poznala. Už jí bylo jasné, proč jí byl povědomý i jeho hlas. Kdysi se ho pokoušela polapit. Byl služebníkem toho, který jí málem zabil v jeskyni v Rumunsku. Při jejich boji tehdy nebyl, ale co se ho potom nahledala. Pokud věděla, jmenoval se Adalberto Fassini. Teď už to věděla, i když předtím zaslechla pouze křestní jméno. A byl neobyčejně krvežíznivý, souboj ji vyčerpal víc, než by si pomyslela.


„Tak tohle bude těžký oříšek.“


„Znáš ho?“


„Ano, znám. Je to Adalberto Fassini a byl v záloze na Voldemortově severní základně. Hledám ho už dlouho, ale stále unikal. Konečně jsem ho dopadla a už ho nepustím. Teď už si můžeme být jistí, že chtějí to samé, co hledáme my. Akorát to bude těžké z něj dostat,“ přecházela před ním a přemýšlela, jak z něho vypáčí potřebné informace.


Jedinou možností se zdálo být, že ho prohledá, ale ne zvenku, nýbrž zevnitř. A musí jich to provést víc najednou, aby měli šanci. Otočila se k nim: „Hermiono, ty jsi nejlepší v nitrozpytu.“


„To je pravda,“ jednohlasně jí to potvrdili Ron s Harrym.


Hermiona se na ně překvapeně podívala.


Ale Cassia si toho nevšímala a obrátila se k Hermioně: „Hermiono, vím, že jsme to ještě skupinově nezkoušeli, ale jde to i tak. Obě najednou mu nahlédneme do mysli. Na rozdíl od obvyklého nitrozpytu tam navíc uvidíš i mě. Snaž se mu otevřít mysl, ale bude se nás nejdřív snažit zastrašit tím, že nám ukáže věci, které nás podle něj zastraší. Jsi si jistá, že to zvládneš?“


Hermiona vypadala, že se na to psychicky připravuje, ale pak odvážně přikývla a čekala na Cassiin pokyn.


„Vy dva se zatím postarejte, aby nás nikdo neslyšel a aby se nám nepokusil uniknout,“ obrátila se na Harryho s Ronem, kteří přikývli, že rozumí.


„Dobře, jdeme na to,“ připravily se a snažily se společně proniknout do jeho hlavy.


Bylo to tak jak, přepokládaly, nejdřív se silně bránil a trvalo jim dlouho než se dostaly dál. Potom se je snažil zastrašit, jak Cassia říkala. Začal jim ukazovat výjevy, které je měly odradit od dalších pokusů. Nebylo to příjemné, nebyla to fantazie, ale něco co zaručeně prožil, protože takové věci si nikdo neumí představit. Znenadání viděly stát někoho v tmavé kobce bez oken. Někdo další ležel na zemi. Pak jim ukázal ležící postavu a byl to jeden z nejstrašnějších obrazů, které viděly. Osoba, byl to muž, mohlo mu být kolem třiceti roků, i když se to nedalo odhadnout. Tvář měl samou jizvu, některé ještě krvácely, kolem krku měl řetěz zařezávající se mu do kůže při každém pohybu, ale patrně se už ani pohnout nedokázal. Byl příšerně vyhublý a tělo mu pokrývaly krvavé fleky. Kňučel pod pohledy druhého člověka, v kterém poznali Adlaberta.

V jeho tváři bylo vidět absolutní nadšení a potěšení. Muž na zemi se pohnul. Měl na sobě zbytky oblečení, které mu sotva zakrývaly tělo. Třásl se po celém těle, buď zimou, nebo strachy. Byl to strašlivý pohled, a když Adalberto zdvihl hůlku a začal vyslovovat avada kedavra, na tváři toho muže neviděly strach, spíš úlevu, že jeho utrpení skončí a bude svobodný. Pak problesklo zelené světlo a bylo po všem. Při pohledu do jeho tváře viděly úlevu.

Pak se najednou spojení přerušilo, Cassia nejdřív nechápala, co se stalo, ale když se ohlédla, uviděla Hermionu jak sedí na posteli a zírá do prázdna. Cassia předvídala, že to asi nezvládne, ale museli to z něho dostat. Přešla k ní, a když ji Ron chtěl předběhnout, zastavila ho.


„Držte ho, je velice silný. Nemůžeme si ho dovolit pustit, teď už ne, když ví, kdo jsme.“


Nerad, ale poslechl ji vrhaje na ni otrávený pohled.


Cassia vzala Hermionu za ramena a zatřásla s ní. „Jsi v pořádku?“


Bylo jasné, že není, ale museli to dokončit, dokud byl oslabený.

Hermiona se vzpamatovala a podívala se na ni.


„Vím, že to bylo hrozné, Hermiono, ale chtěl nás zastrašit a povedlo se mu to. Vím, že je to těžké, ale musíme to z něho dostat. Zvládneš to?“


Hermiona se ještě chvíli vzpamatovávala. Pak se zhluboka nadechla a přikývla: „Zvládnu to.“


„Dobře, zkusíme to ještě jednou, ale nesmíš dát najevo strach ani znechucení, jinak vyhraje. Jestliže z něj chceme dostat, musíš být silná,“ Cassia teď šla proti svému přesvědčení.


Viděla na Hermioně, jak moc ji to vzalo, ale musela to z něho dostat. Musela se ale vyhýbat naštvaným pohledům Rona s Harrym.


„Fajn, jdeme na to.“


Přešly k zajatci. Cassia se tvářila jako vždy, ale Hermiona měla odhodlaný a nějak zvláštní výraz.


Adalberto začínal tušit, že je už tak lehce neodradí. Začaly. Ocitly se v té samé vzpomínce, ale Hermiona se proti ní snažila obrnit a po chvilce se jí to podařilo. Obraz byl roztřesený a pomalu se rozplýval, až se ocitly v temnotě, ale ta naštěstí netrvala dlouho. Pak se konečně dostaly tam, kam chtěly. Tady byly mnohem zajímavější vzpomínky.

Byly v jeskyni osvětlené jen pochodněmi na stěnách. Na kamenech seděly tři osoby a povídaly si. Nejdřív jim nerozuměly, ale pak se zvuk naladil jako na rádiu, ale i tak jim neviděly pořádně do tváří.


„Jste si jistí, že je to opravdu to, co Pán zla chtěl? Vypadá to jako pořádná hloupost.“


„Ano, chtěl to! A není to žádná hloupost! Podle toho co říkal to má obrovskou moc a zesiluje to v podstatě tu naši. Proto to chtěl.“


„A nikdo neví kde to je?“


„Neví, ale zjistím to, dejte mi čas.“


Pak se obraz rozplynul a ony ho donutily, aby jim ukázal další. Když se nový obraz ustálil, viděly, že nyní stojí ve staré tovární budově na okraji Londýna. Viděly do tváře Adalberta a trochu i dalšímu z nich. Byl to Afanasij Balovan. Tady je Cassia pravděpodobně sledovala. Byli to znovu ti tři a rozmlouvali spolu.


„Pravděpodobně víme kde to je. Podle toho co vím, Pán zla se soustředil na jednu oblast v Norsku. Podezřelé je, že tam je jen mladý mudlovský les, víc nic.“


„Tak jsme alespoň pokročili. Už jsem myslel, že budeme muset někoho unést, abychom se to dozvěděli.“


„A koho bys chtěl unést, prosím tě. Vždyť ani nevíme, kdo po tom jde.“


„To je jednoduché, ten dům patří Potterovi a ten má ve škole přítelkyni. Ale zatím nemusíme.“


Obraz se rozplynul a objevil se další.


„Tak co? Pokročili jste?“


„Ne, nic tam není, jenom les. Ale nechápu, proč se teď nesoustředíme na ten dům v Londýně?“


„A jak se tam chceš dostat? Nevíme kdo je Strážcem tajemství, tak jak se tam chceš dostat?“


„No, jeden způsob by tu byl…“


Poté se Adalbertovi podařilo zavřít mysl, ale slyšely a viděly dost. Evropa se zúžila na Norsko. Viděli na něm, jak je šokovaný a Cassia právě přemýšlela, co s ním provedou. Jedinou možností bylo dostat ho na ministerstvo, s tím, že ho chytili oni tři. A také jim to navrhla.


„Ach, ministerstvo. Jakmile se tam objevíme, jen tak nás nepustí.“


„To chápu, Harry, ale já se tam nesmím ukázat. Minerva má už tak problémy utajit, kdo jsem. A vy jste známí, nikoho nepřekvapí, že jste chytili Smrtijeda a určitě má i znamení,“ sehnula se a prohlédla mu předloktí. Bylo tam, nyní slabé, skoro neviditelné, ale bylo a to stačilo.


„Ale vždyť tě viděl.“


„Musíme mu upravit paměť,“ podívala se na ně.


Harry s Ronem stáli u ní a společně hleděli na Smrtijeda na zemi, ale Hermiona seděla na posteli a zírala do prázdna. Chápala ji. Nic od ní nechtěla, nebyl to radostný zážitek a bylo jí to líto. Ale museli to udělat a neměli s sebou veritasérum, i když by jim asi stejně nepomohlo, kdyby měl u sebe protilátku.

Nakonec ho svázali, zabezpečili proti přemístění a klasicky omráčili úderem do hlavy. Pro kouzelníka to bylo naprosto nepřípustné, ale Ronovi se to líbilo a potřeboval si vybít zlost, když viděl, co způsobil Hermioně. Ta jako by pořád nic nevnímala, byla zamyšlená a bledá. Odvedli ho tedy sami na ministerstvo, zatímco Cassia vzala Hermionu zpátky do Bradavic.


Jak předpokládali, zdrželi je na ministerstvu až do rána a pak je propustili s tím, že se musí vrátit na soudní projednávání, aby ho mohli odsoudit.

Žádné komentáře: