čtvrtek 27. prosince 2007

Poslední sbohem

Překlad a slohová stylizace - IgMen
Kapitola je bez korekce (zatím)

Teddy Lupin ležel na zemi v kaluži krve a Ron dělal co mohl, aby ho zachránil. Teddy však věděl, že je konec. Už nemá smysl dál bojovat. Chtěl toho sice udělat ještě hodně, ale jeho životní cesta tímto končí. Už více nepohlédne do těch očí jako pomněnky, co tak velmi miluje. Nikdy na ní nezapomene. Možná ani ona na něj, ale jednou si snad najde někoho, kdo jí bude milovat aspoň tak jako on a bude s ním šťastná.

„Řekni... řekni jí,“ mluvil Teddy s námahou a jeho slova přerušoval kašel, „ že jí miluju. A najdi...“ znova kašel,“ najdi Harryho,“ řekl a jeho sevření povolilo. Ruka ochabla a spočinula bezvládně na těle bez známek života.

Jeho duše opustila tělo a bolest konečně pominula. Už necítil nic, jen smutek, že to všechno musí opustit. Jako duch, kterého však nikdo nevidí, se vznášel nad tělem a pozoroval Rona, jak se mu celý zoufalý snaží nějak pomoct.

„No tak Rone. Už se vrať. Mě už nepomůžeš, ale zachraň sebe,“ šeptal, navzdory tomu, že ho Ron nemohl slyšet. Ale možná se mu jeho hlas dostal nějakým způsobem do podvědomí a Ron pevně sevřel mrtvé tělo a přemístil se.

Teddy věděl, kam ho má sledovat. Před Doupětem už byli v obklopení svých přátel a rodiny. Překvapující bylo, že mezi nimi byl Harry. „Takže se konečně vrátil,“ pomyslel si Teddy. „To je dobře. Konečně budou zase šťastní,“ řekl si.

Všichni už odešli a u jeho těla zůstal jen Harry s Ginny.

„Promiň Remusi. Promiň, že jsem ho nechránil lépe. Odpusť i ty, Teddy,“ šeptal Harry do větru.

„Není co odpouštět Harry. Udělal jsi toho pro mě víc, než bych si kdy pomyslel. Díky ti za tvou starostlivost, lásku a přátelství. Díky tobě jsem poznal, co je rodina, i když jsem nepoznal vlastní rodiče. Ale teď se s nimi konečně opět potkám. Nerad vás opouštím, ale na ně se těším.“

Po tomto jeho vnitřním monologu se z nebe snesly první sněhové vločky a Harry s Ginny odnesli jeho tělo do domu. Následoval je. Dokud mu nedají poslední sbohem, může ještě jeho duše přebývat s nimi, i když o tom nevědí.


Když šel Harry k Billovi, netušil, že po jeho boku je neustále Teddy a když vešli do domu, šel rovnou do jejího pokoje. Jeho krásná Victórie spala, ale její sny přetrhl Harryho příchod. Potichu se vytratila na schody a poslouchala rozhovor, který dole vedli dospělí.

„No tak už nechoď kolem horké kaše a konečně nám to řekni,“ slyšela has svého otce.

„Víte, já nevím jak to říct. Dnes se vrátil Ron s Teddym,“ odpověděl Harry, kmotr jejího milovaného. Podle hlasu ale věděla, že nenese dobré zprávy. Do srdce se jí vkradla úzkost a strach a napadla jí strašná představa.

„Je někdo z nich zraněný? Kde jsou? No tak Harry, mluv!“ zvýšil hlas Bill a propaloval Harryho pohledem.

„Ron je v pořádku, je dost v šoku. Ale Teddy... je mrtvý,“ zašeptal nakonec Harry. Ten tichý hlas se nesl až k jejím uším jako ozvěna. Dech se jí zastavil, kolena se jí podlomila a ona se sesunula na podlahu. Potlačila v sobě první vzlyk, aby jí neslyšeli dole a rozběhla se do svého pokoje. S bouchnutím za sebou zavřela dveře a rozplakala se. Srdce jí pukalo žalem a bolestí. Její radost ze života zemřela spolu s jejím milovaným.

„Teddy, Teddy, proč jsi mě tu nechal samotnou?“ ptala se skrz slzy, nečekajíc odpověď.

„Odpusť Victórie, nechtěl jsem, opravdu,“ zavíral oči před jejím zoufalstvím a v té chvíli by ji nejraději sevřel v náručí a utišil, pohladil jí po vlasech a šeptal slova útěchy. Ale přišla její matka a udělala to za něj, protože on sám nemohl.

„Miluji tě Victórie a navždy budu. Buď šťastná,“ rozloučil se a čekala ho ještě jedna zastávka.


Jeho babička spala velmi neklidným spánkem, ale když se k ní posadil, jakoby vycítila jeho přítomnost a uklidnila se. Ještě nevěděla o je ho smrti a věděl, že až se to dozví, bude to pro ní velká rána. Po smrti jejího manžela a dcery jí zůstal už jen on a do jeho výchovy se vložila celým srdcem i duší. Vychovala z něj slušného a dobrého chlapce a on se vždy snažil dělat jí radost. Dařilo se mu, to nikdy nezapomněla připomenout.

„Babi, sice nechci, ale musím tě opustit. Načas tu zůstaneš sama, ale zase se uvidíme a jí teď konečně poznám ty, které jsi tak velmi milovala a kteří nám oběma nejvíc chyběli. Dávej na sebe pozor babičko. Děkuji za všechno,“ rozloučil se i s poslední osobou, kterou musel opustit a která mu bude velmi chybět.

Měl ještě tři dny, než se bude konat pohřeb a on se konečně vydá na cestu. V té době putovala jeho duše po místech, kde strávil své dětství a která během svého krátkého života navštívil. Oživoval staré vzpomínky a promítal si zpětně celý svůj život. Nakonec s úsměvem sám sobě přiznal, že je spokojený a ničeho z toho, co kdy udělal, nelituje.


Pohřeb byl opravdu pěkný. Přišli všichni jeho známí a přátelé a on se cítil trochu provinile kvůli tomu, že je musí opustit. Pozorně poslouchal Harryho řeč.

„Dovolím si tvrdit, že každý z vás znal Teddyho jako skromného, nadějného, přátelského a spolehlivého chlapce. Byl jako můj vlastní syn, mým synům jako bratr a všem nám byl především skvělý přítel. Když si něco vzal do hlavy, nikdo mu to nedokázal vymluvit,“ usmál se trochu, při vzpomínce na několik jeho opravdu bláznivých nápadů.

„Navzdory svému věku dosáhl víc, než někteří v jeho věku a já bych na něj nemohl být pyšnější. Doufám, že se konečně v druhém světě potká se svými rodiči, které nikdy neměl možnost poznat a že bude moct říct, že navzdory tomu měl šťastné dětství a díky své lásce k Victórii i zbytek života. Určitě by nechtěl, aby jsme za něj příliš truchlili, ale chtěl by, abychom žili dál a vzpomínali na něj jako na věčně usměvavého a klidného chlapce, vždy ochotného pomoct. Tak si ha takového navždy uchovejme ve svých srdcích.“

„Opravdu pěkně jsi to řekl Harry,“ pomyslel si a kdyby mohl, sám by se přidal k zástupu plačících. Když pak Harry přešel okolo jeho hrobu a řekl poslední „Sbohem Teddy,“ odpověděl mu stejně.

„Sbohem Harry. Sbohem vy všichni a buďte tu šťastní. Já také budu,“ rozloučil se a konečně se mohl vydat na cestu tam, kde ho už čekali.

Šel jakýmsi dlouhým bílým tunelem až došel na jeho konec. Před ním se rozprostíral nový, pro něj zatím neznámý, svět. Jeho představy o posmrtném životě v porovnání se skutečností bledly a on se se zájmem rozhlížel kolem sebe. Pomalu přecházel po rozkvetlé louce a v dálce viděl blížící se postavy. Zahořel zvědavostí a doufal, že jsou to opravdu oni. Rozeznal fialové vlasy své matky a tak se rozběhl k nim, Neváhal a padl jim kolem krku.

„Mami, tati. Jsem tak rád, že jsem konečně s vámi,“ radoval se.

„Tedy, synu. Už budeme spolu, navždy,“ usmívala se Nymphadora na svého jediného syna, když ho objímala.

„Tati?“ pohlédl Teddy na Remuse.

„Och Teddy, jsem na tebe tak hrdý. Tak moc jsme tě chtěli vidět vyrůstat, pomáhat ti a učit tě. Odpusť nám, že jsme to nestihli,“ řekl Remus se smutným výrazem.

„Ne, tati. Není co odpouštět. Kromě vás mi nic nechybělo a teď budeme mít dost času vynahradit si všechen ztracený čas. Už nikdy vás neopustím. Nikdy.“

„Máš pravdu. Tak tedy, vítej doma synu,“ vedli ho společně k jejich domu v malém nebeském ráji.

2 komentáře:

Aisha Stará řekl(a)...

Moc krásný a smutný!!!!!

Nenenenene řekl(a)...

Bulim u toho!!!!