čtvrtek 27. prosince 2007

Epilog

Překlad a slohová stylizace - IgMen
Kapitola je bez korekce (zatím)

„Ahoj, Leo. Jak se máš? Víš, myslel jsem, že bychom možná, víš ty a já, no vlastně... Ne! Tak to dál nejde. Vzpamatuj se Georgi. Takhle s tebou žádná nikam nepůjde,“ nadával si George a pohlédl na sebe do zrcadla.

„Tak znova,“ nadechl se.

„Ahoj Leo. Jak se máš? Chtěl jsem se zeptat, jestli bys se mnou nechtěla jít na vánoční ples?“ zamyslel se. „No, to by možná šlo. Pokud zas jako pako něco nerozbiju nebo nezakopnu či nebudu mlčet jak ryba. Já asi fakt nejsem normální,“ povzdychl si směrem ke svému obrazu v zrcadle.

„Co tu nacvičuješ?“ ozval se pobavený hlas od dveří. Stál tam Neville s úsměvem od ucha k uchu.

„Neville? Co tu děláš? Já... no, víš...“ koktal zjevně zahanbeně. Ale pak rezignoval. „Já jsem se už opravdu zbláznil. Vždyť je o skoro 20 let mladší a já se do ní zamiluju až po uši. No řekni, je to normální?“ hledal pochopení u kamaráda. Neville se však usmál.

„Podívej, láska nezná překážky a něco takového, jako velký věkový rozdíl, nehraje roli. Pokud tě miluje, určitě jí to nebude zajímat.“

„Ale to je právě ten problém. Já nevím, jestli mě miluje. Vždyť se před ní chovám jako totální idiot. Určitě si myslí, že jsem hloupé poleno a neopřela by si o mě ani kradené koště,“ rozčiloval se George. Nevilla však velmi pobavil a ten se neudržel a vybuchl smíchy.

„Zbytečně to všechno moc komplikuješ. Věř mi, že Lea je do tebe zamilovaná až po uši. To jen ty to nevidíš, jelikož jsi v její přítomnosti celý nesvůj a raději před ní utíkáš.“

„Myslíš?“ zeptal se překvapeně George.

„Nemyslím. Já to vím. Tak běž za ní na ošetřovnu a konečně ji na ten ples pozvi. Určitě čeká jen na to.“

„Dobře. Když myslíš, že bych měl, tak to zkusím. Ale co jak mě odmítne?“ přeletěly další obavy po jeho tváři.

„Neodmítne. Tak už běž!“ povzbuzoval ho ředitel Nebelvírské koleje.

„Díky Neville. Počkat,“ zarazil se na chodbě, „co jsi vlastně chtěl, když jsi přišel?“

„Nic důležité. Běž už konečně, nebo ti ji někdo vyfoukne před nosem,“ zažertoval jeho kolega a George se konečně zašklebil tak, jak to umí jen Weasleyovi.


Lea právě připravovala nějakou mast proti vyrážkám, když se otevřely dveře na ošetřovnu. Nemusela se otáčet, aby zjistila, kdo přišel. Poznala ho podle chůze a také její vlastní pocity jí to říkaly víc než jasně. Ruce se jí začaly mírně třást vzrušením a tak raději odložila misku s mastí, aby jí nerozbila.

„Ahoj Leo,“ pozdravil jí nesměle a zastavil se nedaleko ní. S úsměvem se na něj otočila a zamávala mu na pozdrav. Když spatřil její tvář a ty nádherné oči, srdce mu bilo až v krku a on najednou nevěděl, jak pokračovat. Chtěl se k ní přiblížit, ale zhypnotizovaný pohledem na ní si nevšiml židle, která mu stála v cestě a ozvala se ohlušující rána, když jí převrhl. Vystrašeně pohlédl na tu spoušť, co způsobil a potichu zaklel.

„Promiň, nechtěl jsem... já jsem jen přišel, abych...“ soukal ze sebe, přičemž jí pomáhal sbírat střepy ze země. Nenapadlo ho použít hůlku a odstranit nepořádek jediným švihnutím. Ne v její blízkosti. Tázavě na něj pohlédla a čekala, co řekne. Tak velmi doufala, že se konečně odhodlá.

„Ale nic, zapomeň na to,“ vzdal to a rychlým krokem přešel ke dveřím. Lea si povzdychla. Takže zase nic. Najednou, s rukou na klice, se zeptal: „Nešla bys se mnou na ples?“

Lea vzhlédla od střepů na zemi a věnovala mu ten nejkrásnější úsměv, jaký na její tváři kdy viděl. Nadšeně přikývla a on raději rychle zmizel, než řekne nějakou nehoráznou blbost.


Harry musel na ministerstvu zařídit vše potřebné, aby si mohl vzít pár dní volna a strávit pohodové Vánoce s rodinou. V Bradavicích se dnes večer koná vánoční ples a hned zítra se mají studenti rozjet na prázdniny. Už se těšil, jak se zítra uvítá s chlapci u vlaku. Dnes chtěl odejít z práce dřív, aby doma pomohl Ginny. Trval na tom, aby odpočívala a nepřepínala se, ale jeho žena měla vlastní hlavu a trvala na tom, že se bude podílet na vánočních přípravách, se kterými jí ochotně pomáhala Molly.

„Dobrá práce. Konečně je všechno pod kontrolou a předpokládám, že strávíme klidné svátky,“ řekl Harry svému kolegovi. „Takže jsme domluvení. Kdyby se něco dělo, tak mě kontaktujte. Doufejme, že to nebude potřeba. Přeji veselé Vánoce,“ rozloučil se s ním a právě ve chvíli, kdy za ním chtěl zavřít dveře, se z chodby ozvalo: „Harry, Harry!“

Zpozorněl a čekal, než zadýchaný Ron doběhne až k němu.

„Harry, pojď rychle, Ginny...“ oddechoval.

Při tom jménu Harry neváhal a rozběhl se chodbou k výtahům.

„Co se stalo?“ tahal z Rona, ale ten stále nemohl popadnout dech.

„Už... už to začalo,“ řekl, když ho nabral.

„Cože? Ale vždyť měla rodit až za měsíc. Není to jen planý poplach? Volali jste ošetřovatelku?“ ptal se Harry a byl celý nesvůj.

Když konečně vyšel z krbu ve svém domě, rozhlédl se a pohledem spočinul na Hermioně, která na ně zjevně čekala.

„Kde je?“ zeptal se.

„Je nahoře, ale neměl bys tam chodit, Harry,“ vedla ho ke gauči a přinutila ho posadit se.

„Proč ne? Byl jsem při porodě všech svých dětí Hermiono. Musím tam být s ní,“ vzpíral se.

„Ne Harry. Tentokrát ne,“ zastavila ho znovu její ruka, která ho zatlačila zpět do křesla.

„Hermiono, u Merlina, co se děje?“ zbledl Harry.

„Ginny začala rodit. Ale sám dobře víš, že je ještě brzy. Je u ní Molly a Pomfreyová. Nechej je pracovat a čekej tu,“ vysvětlila mu Hermiona.

„To se ti řekne, čekej. Chci jít za ní!“ vytrhl se jí a rozběhl se po schodech do ložnice.

Dveře se najednou otevřely a v nich stála Pomfreyová.

„Jak je jí?“ zeptal se hned.

„Jak myslíte, pane Pottere?“ propalovala ho pohledem. „Bylo by lepší, kdyby jste počkal dole, tady nebudete nic platný a jen by jste nám překážel,“ řekla stroze. „Paní Weasleyová,“ oslovila Hermionu. „Budeme potřebovat vaší pomoc. Jsem si jistá, že pánové to tu zvládnou.“

„Už jdu. Harry, počkej dole s Ronem. Všechno bude v pořádku,“ snažila se ho povzbudit, protože byl opravdu dost vystrašený.

„Tak pojď kamaráde. Nechceš něco na uklidnění?“ zeptal se Ron a snažil se ho táhnout po schodech dolů do obývačky.

„Ne nechci Rone. Zůstanu tady. Pokud chceš, zůstaň dole,“ řekl Harry rozhodným hlasem.

Ron si rezignovaně povzdychl, vyčaroval jim dvě židle a posadil se.

Minuty se vlekly a Harrymu se zdálo, že se čas zastavil. Přecházel po chodbě sem tam jako zvíře chycené v kleci a nervózně si okusoval spodní ret.

„Harry, uklidni se a sedni si. Vždyť tu vychodíš díru,“ snažil se Ron, ale jakékoli jeho pokusy vyšly naprázdno.

Když se ho pokusil zabavit nějakým rozhovorem, dostávalo se mu jen neurčitých zamumlání a byl si jistý, že Harry nevnímá nic z toho, co mu říká.

Uběhlo několik hodin a Harry už z toho nekonečného chození bolely nohy. Sedl si na židli vedle Rona, který kdo ví kdy usnul v sedě. Harry by dal cokoli, kdyby mohl zjistit, co se v ložnici děje, ale dveře byly zamčené a začarované Silenciem, takže ven nepronikly žádné zvuky.


Lae znova četla konec dopisu, který jí právě přišel. Byl od Pauly. Od jejich posledního setkání jí psala poměrně často a byla její důvěrnicí, její přítelkyní. Její poslední dopis přišel dnes večer. „Zvláštní načasování,“ pomyslela si Lea.

„Věřím, že ten, kterého tak velmi miluješ tvou lásku opětuje, a budete spolu navždy šťastní. Pamatuj, že láska je lékem na bolavé rány a klíčem k mnohým tajemstvím,“ stálo v dopise úplně na konci.

Rychle ho složila a odložila do zásuvky svého stolu. Měla by už jít, jinak bude George nervózní a ještě si pomyslí, že mu na dnešní večer dala košem.

Stál u vchodu do Velké síně ve svém společenském hábitu a vypadal naprosto úžasně a neodolatelně, pomyslela si, když ho viděla. Doufám, že se mu budu líbit, řekla si a obešla ho zezadu, aby si jí konečně všiml. Stalo se. Nemohl jí přehlédnout. Stála před ním v tmavě modrých šatech sahajících až po zem. Ramena měla zakryté jemným šálem a stejně jako šaty byl poset jemnými vyšívanými hvězdičkami. Ty v odraženém světle zářily jako pravé a na tmavém podkladě opravdu vypadaly, jakoby svítily na noční obloze. Vlasy měla sepnuté do pevného uzlu a po bocích jí spadaly jemné a mírně zvlněné pramínky kaštanových vlasů. Byla okouzlující a nejen pro George, ale i pro ostatní, kteří kolem nich přecházeli, údivem ztráceli řeč.

„Jsi nádherná,“ řekl místo pozdravu, když se konečně vzpamatoval. Nespouštěl z ní oči a když jí vedl do Velké síně, přímo sršel hrdostí, že má po boku takovou krasavici.

Při prvních tónech valčíku jí vyzval k tanci a přesto, že na někdejších hodinách s McGonagallovou nedával moc pozor, šlo mu to víc než dobře. Celý večer spolu ladně brázdili parketem a on nedovolil nikomu, aby mu převzal jeho partnerku.

Hodiny odbily půlnoc a to znamenalo konec zábavy. Učitelé zahnali své studenty do postelí a George doprovázel Leu do jejího bytu nedaleko ošetřovny. Před dveřmi se zastavili.

„Byl to nádherný večer Leo. Ještě nikdy jsem se s nikým necítil tak dobře,“ začal nesměle.

Než tento večer začal, dal si předsevzetí a teď ho chtěl splnit.

„Víš, dokud ses tu neobjevila, můj život byl prázdný a cosi v něm chybělo. Ale teď jsi tu a zaplnila jsi tu prázdnotu ve mě. Já... miluji tě Leo,“ zašeptal a sklonil se k ní tak, aby jí mohl políbit.

Jejich rty se spojily. Kdyby jí v tu chvíli George pevně nedržel, určitě by spadla, protože se jí podlomily kolena a srdce se jí divoce rozbušilo. Když se od ní odtáhl, pohlédl jí do očí a čekal její reakci.

V té chvíli Lea víc než kdykoli předtím toužila promluvit a říct mu, jak moc ho miluje. Nebyl čas ani vhodná příležitost shánět pergamen a napsat to. A tak jen pohlédla Georgovi do očí, z kterých vyzařovala velká láska, ale i strach z odmítnutí. Myslela na to, jak moc mu to touží říct a otevřela ústa, aby ty slova vyslovila, i když bezhlasně. Cítila, jak se její rty chvějí a otvírá je.

„Miluji tě Georgi,“ artikulovala a tichou prázdnou chodbou se rozlehl zvonivý dívčí hlas.

Oba zůstali stát jako přimražení a jí v tom okamžiku došel pravý význam posledních slov Paulinina dopisu.

„Miluji tě, Georgi Weasley, a můj život díky tobě získal nový význam,“ zopakovala tím krásným zvonivým hlasem a vrhla se mu kolem krku.

Pevně jí chytil a zatočil se s ní.

„Leo. Já jsem nejspíš ten nejšťastnější muž na světě,“ zašeptal něžně a na důkaz své lásky jí opět vášnivě políbil.


Když v ten večer odbila půlnoc v jednom z domů v Godrickově dole, Harry zoufale zaúpěl. Trvalo to už víc než deset hodin a on stále nevěděl, co je s Ginny a dětmi. S posledním úderem hodin se dveře otevřely a vyšla z nich střapatá Hermiona. Bylo na ní vidět, že je unavená, ale usmívala se. Chytila Harryho za ruku a naznačila mu, aby byl tiše, když ho vedla do ložnice. Madam Pomfreyová právě na stole rovnala nějaké lektvary a Molly stála u postýlky, ve které ležely dva drobounké uzlíčky. Hermiona ho dovedla až k postýlce a objala ho.

„Blahopřeji Harry. Jsou to krásná děvčátka,“ řekla mu šťastně.

Molly následovala její příklad a popřála čestnému otci.

Harry se sklonil nad postýlkou a vzal do náručí jedno z dětí zabalené do měkké deky.

„Ach bože, je nádherná,“ vzdychl při pohledu na svou dceru. Chvíli sledoval její spící tvářičku a pak jí položil k sestře, která také spokojeně spala. Byly tak drobné a křehké. „Jsou všechny v pořádku?“ zeptal se madam Pomfreyové.

„V tom nejlepším. Předčasný porod je u dvojčat v podstatě normální. Dala jsem jim slabý vyživovací lektvar, ale to jen pro jistotu. Obě jsou zdravé a opravdu krásné,“ odpověděla mu.

„A Ginny?“ zeptal se s mírnými obavami v hlase, když jí viděl ležet na posteli se zavřenýma očima.

„Potřebuje odpočívat. Byl to náročný porod, ale zvládla to bravurně. Teď spí.“

„Děkuji. Děkuji vám všem za pomoc,“ řekl tiše, sedl si k Ginny na postel a chytil jí za ruku. Vycítila jeho přítomnost a procitla.

„Harry,“ zašeptala slabě.

„Pššš, moje malá hrdinko,“ oslovil jí něžně a políbil jí.

„Viděl jsi je?“ usmívala se.

„Jsou stejně krásné, jako jejich mamka. Jaké jim dáme jména?“

„Co říkáš na Elisabeth a Marry-Ann?“ navrhla jména, nad kterými přemýšlela v posledních dnech.

„Elisabeth a Marry-Ann,“ zopakoval, aby slyšel, jak to zní. „Sám bych nevybral lepší. Miluji tě Ginny,“ řekl a ona se se šťastným úsměvem na rtech ponořila do blahodárného spánku.

Když se Albus s Jamesem vrátili druhý den domů, provázeni Minervou, čekalo je to největší vánoční překvapení.

14 komentářů:

Brtník řekl(a)...

Jsem starej pardál - skoro 45, ale děkuji za překrásný text, který mne potěšil. Autoři samozřejmě nemohou nahradit Rolling, ale snaží se uctyhodně. A musím říci, že si užívám našich sousedů a kdysi společníků v jedné "firmě" Slováků a jejich krásného jazyka. PBH Brtník

Anonymní řekl(a)...

Je to super ...hodně jsem se do toho začetla a velice mě překvapilo jak tohle dokáže někdo napsat fakt super i když mi z počátku vadilo že to není česky ale asi po dvou kapitolách už to bylo v pohodě....opravdu obdivuju autory těchto textů

lucka řekl(a)...

me se to teda libilo vic jak od rollingove ses vazne moc dobre....navic v te slovenstine to bylo dobry,kdyz sem to cetla tak sem si vubec neuvedomovala ze by to mohlo byt psany jinym jazykem nez cestinou,vazne to bylo moc hezky,mas muj velkej obdiv....

Lenka řekl(a)...

je to opravdu zajímavé že je to Slovensky a komentáře jsou zatim jen od 4echů

Anonymní řekl(a)...

Je to fakticky paráda, jen škoda že to není česky, a teď hurá na další příběhy!!!!!

Aisha Stará řekl(a)...

Přesná táááák.Rolling v češtině.Klobouk dolů.Zdravím autory:-))

Anonymní řekl(a)...

ano, souhlasím bo to bylo super! párkrát mi aj ukápla slza dojetím! jen tak dál! do toho!

Anonymní řekl(a)...

Bylo to skvělý pište další díly.také by jste mohli skusit jaké by to bylo harry a hermiona fakt skvělý:):)

Anonymní řekl(a)...

myslim ze o spisovatelce jeste uslysime. zaslouzi si velkou pochvalu :-)

Anonymní řekl(a)...

Smekám pomyslný klobouk.. Možná (není to výtka a ani mi to nevadí) je to mainko přeslazeny, ale jinak nádhernej příběh...

Anonymní řekl(a)...

Fakt úžasný.. Škoda že jsem to neobjevil dřív.. *thumbs up*

Anonymní řekl(a)...

no ja jo ale nectelo se mi to cist ve slovenstine

Anonymní řekl(a)...

škoda, že není pokračování.
Nebo je?

Anonymní řekl(a)...

Nemám slov...je to skvělé a jsem šťastná že někdo napsal tak nádherné pokračování..DĚKUJI
Jana