Kapitola č. 18: Odhalení

Překlad a slohová stylizace - IgMen
Kapitola je bez korekce (zatím)

Minerva se právě chystala navštívit George Weasleyho a promluvit si s tou mladou dámou, která přišla s Harrym. Když však procházela kolem Velké síně, narazila na Hagrida, který k ní právě vedl návštěvu.

„Paulo? Co tu děláš?“ zeptala se překvapeně své přítelkyně.

„Ahoj, Minervo. Byla jsem dnes v Londýně, a tak jsem si řekla, že přijmu tvé pozvání a když už jsem v Anglii, zavzpomínáme na staré dobré časy v Bradavicích,“ odpověděla jí s úsměvem a rozhlédla se okolo. „Moc se to tu nezměnilo,“ konstatovala.

„Děkuji, Hagride, už se o přítelkyni postarám,“ řekla ředitelka zdvořile a vedla Paulu směrem ke kabinetu profesora obrany proti černé magii.

„Nejdeme k tobě do ředitelny?“

„Jistěže, jen ještě musím něco zařídit. Bude to jen chvilka a hned se ti budu věnovat. Víš, právě dnes se toho událo tolik a já nevím, co udělat dřív,“ povzdychla si. Paula se na ní povzbudivě usmála.

„Jestli jsem přišla nevhod, zastavím se jindy, Minervo. Stačí říct,“ navrhla, ale Minerva rozhodně protestovala.

„Nevážila jsi sem přece takovou dlouhou cestu zbytečně. Jen oznámím něco Georgovi a dáme si u mě čaj.“

Zastavily přede dveřmi a Minerva zaklepala. Dveře se nesměle otevřely a v nich stála dívka s rozpuštěnými hnědými vlasy, oblečená ve starší Georgově košili a kalhotech, které jí nabídl, aby mohla dát skřítkům vyprat svoje vlastní, ušpiněné po dlouhé cestě.

„Dobrý den,“ pozdravila jí Minerva a slabě se na ní usmála. Doteď nevěděla, kdo je a chystala se to zjistit. „Je tu George?“ zeptala se věcně. Lea ukázala někam směrem k pokoji, odkud byl slyšet šum vody. Usoudila, že se učitel sprchuje a rozhodla se počkat.

„Dobře, počkáme na něj. Vlastně jsem chtěla hovořit i s vámi,“ řekla, když se posadila do jednoho z křesel a Paula se sedla vedle. Lea jen neurčitě přikývla, že rozumí a popošla ke stolu, odkud vzala pergamen a brko. Napsala: „Jmenuji se Lea a jsem němá,“ a podala lístek Minervě, která na ni zmateně pohlédla.

„Ale jak vidím, rozumíte nám dobře. Můžu vám tedy položit pár otázek a vy mi napíšete odpovědi?“ zeptala se. Lea přikývla a plaše se usmála.

„Jde o Harryho. On si to sice nepamatuje, ale jsme jeho přátelé a rodina. Toto je škola, do které kdysi chodil a já jsem její ředitelka. Hledali jsme ho velmi dlouho, ale nevěděli jsme, co se s ním stalo. Myslíte, že by jste nám mohla říci, co se stalo? Tedy, pokud to víte,“ prosila Minerva. Lea se opět sehla nad pergamen a nějakou dobu bylo v místnosti slyšet jen škrábání brku. Nikdo z nich si nevšiml George, který vyšel ze svého pokoje s ještě mokrými vlasy, sčesanými tak, aby nebylo vidět, že mu chybí ucho. Mlčky je sledoval, tedy přesněji, sledoval Leu. Její jemné prsty, které svíraly brk, vlasy padající jí do očí a její nepatrnou mimiku tváře, když přemýšlela nad tím, co napsat. Nakonec však podala pergamen ředitelce a ta si ho mlčky přečetla. George k ní přistoupil zezadu a četl také.

Takže Harry ztratil paměť a na nic si nevzpomíná. Lea ho zachránila a starala se o něj, dokud se neuzdravil ze svých zranění. Harry, i když nevěděl, zda nějakou rodinu má, se rozhodl jít hledat někoho či něco, co by mu vrátilo vzpomínky. To stálo v poznámkách Ley.

„Takže jste mu zachránila život,“ poznamenal uznale George a věnoval jí jeden svůj okouzlující úsměv. Začervenala se a sklopila zrak, aby se na něj nemusela dívat.

„Ano, patří vám za to naše vděčnost. Pro nás všechny Harry znamená velmi mnoho a bohužel, mysleli jsme si, že už se nikdy nevrátí,“ usmíval se Minerva teď už upřímně a zeširoka. „Ale řekněte mi, vy jste čarodějnice?“ Při slově čarodějnice sebou Lea trhla a vystrašeně se podívala na všechny kolem. Zakroutila velmi důrazně hlavou a splašeně sledovala jejich reakce.

„Proč se tak bojíte? Na tom není nic zlého, pokud jste. My všichni jsme kouzelníci a toto je škola čar a kouzel. Nikdy jste o tom neslyšela?“ uklidňovala jí Minerva. Avšak další záporné gesto jí přesvědčilo o tom, že Lea opravdu o jejich světě nikdy neslyšela. Vzhledem k této skutečnosti jí překvapovalo, jak klidně reagovala na všechno, co doteď viděla. Ale i tak tu byla ještě jedna věc. Kdyby to byla mudlovská dívka, nikdy by se na hrad nedostala. Bradavice jsou proti mudlům chráněné starověkými kouzly, které způsobují, že nevidí nic než ruiny.

„Tak jak je možné, že...“ napadlo v té samé chvíli i George. Minerva byla opravdu ráda, že je tu Paula, která dokáže rozpoznat schopnosti kouzelníků a mohla jí tedy poprosit o vysvětlení. Jenže Paula byla zaujatá sledováním dívky více, než oni sami.

„Paulo? Je všechno v pořádku?“ zeptala se Minerva.

„Cože? Ach, jistě. Já jsem se jen zamyslela. Zdálo se mi, jakoby... ale to není možné. To se mi určitě něco zdálo. Tak tedy, rádi by jste věděli, jestli je to čarodějka,“ změnila rychle téma. „Ne, není čarodějka ani mudla. Je moták. Ale... Minervo, mohla bych si s tím děvčetem promluvit osamotě?“ zeptala se a Minervu tím opravdu překvapila.

„No, já nic nenamítám. Jestli s tím souhlasí Lea, tak určitě,“ přikývla a Lea, i když nechápala, co se okolo ní děje, nakonec souhlasila také. Pomohl jí k tomu Georgův pohled, který jasně říkal, že se nemá čeho bát. Vešly tedy spolu do jeho pracovny, kde Paula s Leou osaměly.

Paula jí ještě dlouho pozorovala, než našla vhodná slova.

„Kdo byli tví rodiče?“ zeptala se, ale Lea, která čekala cokoli, jen ne otázky o rodičích, se zamračila.

„Tak jinak,“ řekla jemně Paula. „Posaď se a poslouchej mě. Povím ti jeden příběh. Zastav mě, kdybych se mýlila, dobře?“

Lea přikývla a pozorně poslouchala.

„Takže, kde začít? Možná bude lepší od konce a pak rozvíjet příběh. Asi se ti občas stávaly zvláštní věci,“ začala jednoduše, ale Lea zbystřila a zvýšila svou pozornost na maximum. „Občas, zprvu nevědomě, později možná cíleně, jsi dokázala někomu pomoct. Říkala jsi, že jsi Harryho zachránila. Předpokládám, že jsi mu zacelila některé rány díky svým zvláštním schopnostem, na jiné jsi použila bylinky či masti.“

Lea souhlasně přikývla a čekala, co bude dál.

„Jako dítě jsi si asi připadala zvláštní, nepoznala jsi nikoho, kdo by uměl podobné věci, že?“

Další souhlasné přikývnutí a Paula se spokojeně usmála.

„Je to totiž tvůj dar a myslím, že jsi ho celkem dobře rozvinula, vzhledem k tvému stavu. Nejsi čarodějka a o to to bylo jistě těžší. Ale zvládla jsi to,“ pochválila jí.

„Jak to všechno víte?“ napsala rychle Lea na pergamen a dychtivě čekala odpověď.

„Jak říkala Minerva, my všichni tady jsme kouzelníci a já mám také jisté schopnosti, a to rozeznávat schopnosti druhých, například jako máš ty. Je jich víc, než jen schopnost léčit a já učím lidi s nimi správně zacházet a využívat je. A proto vím, co jsi zač. Jenže ty zřejmě netušíš a já se můžu jen dohadovat, proč to tak je. Proč děvče bez jakýchkoli jiných kouzelnických schopností má tento dar. A já teď budu spekulovat. Tvá matka se jmenovala Sabine a pocházela z Irska. Byla velmi krásná, měla zářivě rudé vlasy, asi stejně dlouhé jako ty, když jsem jí poznala a ty samé hnědé oči, jako ty. Na krku měla mateřské znamínko, máš ho tam určitě také.“

Lea ji poslouchala v němém úžase a opět jen přikývla, i když nechápala, jak to všechno ví.

„Takže je to pravda? Opravdu jsi Sabinina dcera?“ popošla k ní, aby si lépe prohlédla každou linku té nevinné tváře. Když se jí však z nenadání mimovolně dotkla, jakoby ji zasáhl blesk.

„Tak proto...“ uvědomila se konečně něco, co jí doteď unikalo. Pohlédla na dívku a rozhodla, že si zaslouží pravdu. Zřejmě o tom neměla nejmenší tušení, ale ona jí to poví.

„Jak jsem už říkala, znala jsem Sabinu. Byla to čarodějka a měla stejný dar jako máš ty. Uměla uzdravovat. Byla také velmi nadaná v bylinkářství a své schopnosti naplno využívala a učením u mě rozvíjela svůj talent. Víš, za celý život jsem měla jen tři žáky s tímto darem. Tvou matku, potom jednoho kouzelníka z Albánie a až teď nedávno ke mě přivedli toho třetího. Zvláštní shoda okolností, ale vlastně teď už chápu. Ten třetí byl Harryho syn. Ano, i on má tento dar,“ na chvíli přestala, aby si Lea uspořádala své myšlenky. Když jí dala pokyn, aby pokračovala, neváhala.

„Byla vlastně první, kterou jsem učila něčemu takovému a staly se z nás přítelkyně. I pak jsme byly v kontaktu, dokud se něco nestalo. Nevím co, ale teď tuším. Zřejmě se zamilovala, ale do nepravého.“

Lea horlivě kroutila hlavou naznačujíc, že její matka otce milovala.

„Ne, nerozumíš mi. Tvá matka byla z velmi vážené čistokrevné rodiny a ty nepřipouštějí míchání krve. Nedovolili by jí vdát se za nikoho jiného, než čistokrevného kouzelníka. Ale já předpokládám, že se zamilovala do mudly, tedy obyčejného člověka bez magických schopností. Její rodina s tím samozřejmě nesouhlasila, ale jak znám Sabinu, nedala se a provdala se za něj.“

Lea přemýšlela nad tím, co právě slyšela a zdálo se jí to jako pohádka z jiného světa. Kdyby neměla své schopnosti, kterými se vždy odlišovala od jiných, asi by neuvěřila, ale takto? Možná má ta žena pravdu a její matka byla čarodějka. Snad proto chápala její zvláštnosti.

„Některé čistokrevné rodiny se však s něčím takovým nedokážou smířit a její otec patřil mezi ně. Nenechal Sabinu jen tak jednoduše odejít a i když byla jeho dcera, a její štěstí mělo být po boku mudly, nepřál jí to a proklel jí,“ pokračovala smutně.

„Cože?“ vykřikla v duchu Lea, kterou ta zpráva otřásla. Její matka a prokletá? Ale jak? Vždyť žila normální život a nebyla nemocná. Zemřela nešťastnou náhodou, přemítala v duchu. Paula jakoby vycítila, na co myslí, jí vyvedla z omylu.

„Myslím, že ta kletba se netýkala přímo tvé matky. Měla jí ublížit, ale né fyzicky. Ta kletba spočívá na tobě, moje drahá. To tebe její otec zaklel.“

Zase se odmlčela a sledovala Leu, jak se postavila a přešla k oknu. Bylo toho na ní už opravdu moc. To děsivé ráno v lese, pak Harryho střetnutí s rodinou, poté byla odvedená k Georgovi do kabinetu a měla s ním zůstat a teď tyto divné řeči o jejím původě a nakonec se ještě doví, že je prokletá. Dá se to všechno stihnout za jediný den? Určitě se jí to jen zdá, myslela si, ale dobře věděla, že to tak není.

„Jak víte o té kletbě a co způsobuje?“ napsala na pergamen a podala ho Paule.

„Když jsem se tě před chvílí dotkla, cítila jsem jí. Tíží tě od narození, ale způsobuje jedinou věc. Původně to byla kletba, která měla svázat všechny magické schopnosti Sabininých dětí s tím mudlou. Ale stalo se to, co se občas v takových manželstvích stává, tedy že jsi se narodila úplně bez nich. Proto jsem říkala tam vedle, že jsi moták. To je označení pro kouzelníka bez schopností. Proto ta kletba neměla co svázat. Dar, který si zdědila po matce s magickým jádrem souvisí jen nepřímo, neboť ho mohou mít i mudlové či motáci, jako ty a tak ten potlačen nebyl,“ vysvětlovala Paula trpělivě.

„Tak jakým způsobem se mě ta kletba týká?“ stála otázka na pergamenu.

„Sabinin otec se bál, že by jí mohlo něco prolomit a pojistil se ještě jinou. Když by dítěti schopnosti nespoutal, chtěl zabránit tomu, aby je přímo používalo. Aby jsi mě chápala, většina kouzelníků používá verbální kouzla a s neverbálním čarováním začínají až později. Pro dítě by bylo těžší učit se přímo neverbálně a proto...“ nedokončila, protože Lea přikývla, že rozumí. Proto je němá, dokončila si v duchu sama pro sebe.

„Nikdy jsem mamku neviděla používat kouzla. Proč?“

Paula pohlédla na další otázku a pokrčila rameny.

„Myslím, ýe když její manžel ani dítě kouzla používat nemohli, vzdala se jich i ona, z lásky k vám. Je to však čistě můj odhad, stejně jako skoro všechno, co jsem tu řekla. Ale asi mi dáš za pravdu, že by to tak mohlo být,“ uzavřela nakonec a Lea nevěděla, co si o tom myslet. Opravdu to do sebe všechno zapadalo, jen to bylo proní příliš těžké na pochopení. Ale asi se s tím bude muset smířit.

Minerva mezitím obeznámila George s celou situací kolem Harryho a Jamese a rozhodla se, že nechá Leu na čas u sebe, dokud nevymyslí, kam by mohla jít. Geroge by byl raději, kdyby mohla zůstat s ním, ale neprotestoval. Dveře pracovny se náhle otevřely a Paula s Leou z ní vyšly obě zamyšlené.

„Co se stalo?“ zeptala se Minerva.

„Všechno ti vysvětlím Minervo. Lea si potřebuje odpočinout. Myslím, že stejně jako my všichni měla velmi náročný den.“

Odvedli jí tedy do ředitelčiných komnat a když si byly obě jisté, že spí, vrátily se do kanceláře a všechno si vysvětlily.

„Škoda, že už je tak pozdě. Ráda bych viděla Albuse, ale asi bude na večeři a pak bude mít určitě dost práce s úkoly. Nebudeme ho radši rušit,“ poznamenala Paula, když skončily rozhovor o Lee a Harrym. Minerva vyčarovala Tempus, aby zjistila kolik je hodin a lišácky se usmála. Paula znala ten úsměv ještě ze školních dob a tak čekala, čím jí přítelkyně překvapí.

„Jako ředitelka této školy a také Albusova prababička ti doporučuji setrvat ještě 15 minut v mé společnosti a uvidíš, že se Al objeví,“ řekla jí.

„Jak to? Má za tebou dnes přijít?“ divila se Paula.

„Za mnou? Ano, chodí sem každý večer, pozdraví mě, chvíli si povídáme, ale středem jeho zajmu je jistý profesor Snape,“ vysvětlila s mírným úsměvem na tváři.

„To myslíš vážně? A co na to říká Severus? Vím, že jsi říkala, že jeho talent vlastně objevil on a začal ho učit, ale aby za ním chodil každý den? Co spolu prosím tě dělají?“ nevycházela z údivu.

„Tomu bys nevěřila, ale když náhodou Albus vynechá svou večerní návštěvu, bývá Severus dost nevrlý. Ne že by jsem si na jeho nálady za ty roky nezvykla, ale od doby co zná Ala, je mírumilovnější. Představ si, teď si vymysleli, že ho bude doučovat lektvary. Takže jsem jeho portrét musela nechat přesunout do laboratoře a ta jim teď slouží jednak na jejich lekce a jednak na soukromé rozhovory.“

„Kdyby jsem neznala Albuse a nevěděla, jak si dokáže kohokoli získat kouzlem své osobnosti, opravdu bych ti nevěřila. Ale na druhou stranu, moc dobře víš, že Severus vždy skrýval svou pravou tvář před všemi. Možná se před Albusem konečně může přestat přetvařovat a být sám sebou. Když jim to je oběma k užitku, což, jak se zdá, nepochybně je, pak na tom nevidím nic zlého,“ konstatovala Paula. Sotva to dořekla, ozvalo se zaklepání a dovnitř, přesně jak Minerva předpověděla, vešel Albus.

„Ahoj babi,“ pozdravil bezvýrazným hlasem. Ještě stále byl zamyšlený stejně jako ráno.

„Ahoj Albusi,“ pozdravila ho Paula potěšená, že ho zase vidí.

„Paní Paula? Jste to opravdu vy?“ rozveselil se a padl jí kolem krku. Na prázdniny, které strávil v Rakousku u Scorpiuse a na hodiny s Paulou měl krásné vzpomínky. Byla na něj velmi milá a laskavá a velmi si jí oblíbil.

„Ahoj, jak se má můj nový žák?“ zeptala se ho.

„No, celkem to ujde,“ odpověděl vyhýbavě. Chápala ho. Minerva jí říkala jak zareagoval na otcův návrat. Vlastně si neuměla představit jinou reakci. Pochopila jak velmi je na otci závislý už když u ní byl poprvé.

„Tak jak pokračuješ v učení?“ změnila raději téma. Chlapcova tvářička se trochu rozzářila a nadšeně jí vyprávěl, jak pomohl Pomfreyové, když mu to dovolila a o tom, co mu říkal Snape o lektvarech a proto musí chodit na doučování. Avšak při zmínce o doučování se Snapem se netvářil ani otráveně ani znuděně, naopak se na to těšil a bylo to na něm vidět.

„Tak to jsem ráda, že pokračuješ tak úspěšně. Doufám, že se zase brzy uvidíme. Já už musím jít a ty by jsi také neměl nechat profesora čekat. Tak už běž,“ popohnala ho směrem k laboratoři a Minerva přikývla na souhlas. A tak Albus zmizel za dveřmi a přítelkyně se opět na neurčitou dobu rozloučily.