Kapitola č. 17: Výslech

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Hermiona se právě vrátila z ministerstva. Měla schůzku s Kingsleym a několika členy BA, kteří sledovali situaci v zahraničí.

„Ahoj, Hermiono, dáš si čaj?“ zeptala se Molly, jen co si sedla za stůl.

„Ráda, děkuji. Ginny je u sebe?“ zeptala se. Její přítelkyně trávila hodně času ve svém pokoji a na radu ošetřovatelky a své mamky opravdu odpočívala, kdy to šlo.

„Ne. Ráno jí zavolala Minerva a ještě se nevrátila,“ odpověděla s povzdechem a položila před ně dva šálky s čajem.

„Stalo se něco?“

„Ráno jí George vzkázal, že ji chce ředitelka hned vidět. Netuším, o co šlo, nechtěl nám to říct. Ale doufám, že je vše v pořádku. Ginny si už toho opravdu prožila dost,“ složila beznadějně hlavu do dlaní.

„Všechno bude v pořádku, Molly,“ snažila se ji uklidnit Hermiona, „jen tomu musíme věřit.“

„Já nevím, má drahá. A co Ron, ozval se?“ zeptala se s obavou o svého syna.

„Ano, včera se ozval, že jsou v pořádku. Asi měli opravdu těžký den. Podle toho, co říkal Kingsley, chytili právě včera nějaké zmijozelovy lidi a Ron s Teddym při tom pomáhali. Ale bojím se o něj,“ přiznala. Cokoli dalšího už nestihla říct, protože ji přerušilo zapraskání plamenů v krbu a na předložku před ním vypadl svitek pergamenu. Hermiona poznala pečeť školy, a tak neváhala a rychle ho vzala do ruky. Zlomila voskovou pečeť a četla. Ztěžka dosedla zpět na svou židli a zavřela oči, které se jí v jediném okamžiku zalily slzami. Molly si to však vysvětlila špatně a zbledla. V očekávání toho nejhoršího vytrhla Hermioně pergamen z ruky a četla:

Drahá Molly a Hermiono,

nemějte strach, nic vážného se nestalo. Ginny mě poprosila, abych vám oznámila, že se dnes nevrátí a prosí vás, aby jste to vysvětlily Lilly.

Co se vlastně stalo? James byl raněn, ale už je v pořádku a zítra se vrátí zpět na vyučování. Ale to není všechno.

Jak to říci? Ginny se nevrátí proto, že stráví zbytek dne doma, v Godrickově dole s Harrym. Ano, vrátil se.

Než se však hned rozběhnete za nimi, prosím vás, aby jste jim dali čas. Přesto že je Harry živý a zdravý, potřebuje nějaký čas než... No, prostě není úplně jako dřív a ti dva potřebují čas. Dopřejte jim ho, určitě se u vás brzy objeví.

S pozdravem

Minerva McGonagallová

„Tak tedy žije. Opravdu žije,“ vydechla překvapeně, ale to už ji Hermiona objímala. „Já jsem to věděla. Konečně. Konečně bude Ginny v pořádku,“ radovala se. „Ale co Minerva myslela tím, že není jako předtím?“ vrátila se Molly k větě, která jí v dopise znepokojovala.

„Netuším. Ale hlavní je, že se vrátil. Musím to říct i ostatním,“ zvolala Hermiona nadšeně. „Lilly! Kde jsi? Lilly, zlatíčko, pojď sem!“ křičela na děvčátko.

Malá se brzy objevila na schodech následovaná Hugem a vůbec netušila, co se děje. Hermiona ji nadšeně zvedla do vzduchu a zatočila se s ní po místnosti.

„Lilly, taťka se vrátil,“ oznámila jí a děvčátko oněmělo úžasem.

„Opravdu? A kde je? Kde je maminka? Už to ví? Konečně se přestane trápit. Kde jsou?“ vychrlila ze sebe, když si naplno uvědomila význam těch slov. Ale babička ji trochu zkrotila.

„Neboj se, brzy se vrátí. Musí si společně ještě něco zařídit, ale určitě to nebude dlouho trvat.“

„Ale já je chci vidět hned,“ žadonila, ale když viděla babiččin výraz tváře, který říkal, že musí opravdu ještě chvíli počkat, vzdala to a sedla si jí na klín a neustále se jí ptala na podrobnosti o otcově návratu. Hermiona, která si hned potom, co opadlo největší prvotní nadšení, vzpomněla ještě na něco, vyběhla po schodech do svého pokoje a vrátila se s galeonem, sloužícím ke komunikaci mezi členy BA.

„Harry je zpět, takže Ron s Teddym se můžou také vrátit,“ vysvětlovala rychle a na malém displeji naťukala zprávu. Když však ani do večera nikdo na její zprávu neodpověděl a Ron s Teddym se nevrátili., byla už zoufalá a šílená strachem. Její radost z Harryho návratu zahnala hrozná předtucha.



„Rone?“ ozvalo se potichu a kdosi zatřásl jeho tělem. Za chvíli se skutečně probral a chytil se za hlavu, která se mu mohla rozskočit bolestí.

„Co se stalo?“ zeptal se zmateně a zamrkal, aby si jeho oči přivykly absolutní tmě, která je obklopovala.

„Jsi v pořádku? Pořádně ses praštil hlavou o zeď, když nás sem přivlekli,“ ujišťoval se druhý hlas.

„To nic, jen mě dost bolí hlava. Kde to jsme a co se vlastně stalo?“ zopakoval podrážděně svou otázku.

„Nevím, asi nás drží v nějakém podzemí. Jsou tu mříže a žádná okna,“ odpověděl Teddy.

„Kdo myslíš, že nás tu drží? Nezdá se ti divné, že nás unesli, místo aby nás rovnou na místě zabili?“ spekuloval dále Ron. Teddy mlčky přikývl, ale v té tmě ho stejně nemohl vidět.

„Co myslíš, že po nás budou chtít?“

„Možná si všimli, že je sledujeme a chtějí vědět, co jsme zjistili a nahlásili,“ hádal Teddy. Jestli měl pravdu, oba věděli, co to znamenalo a radši na to nechtěli myslet.

„Tak co navrhuješ? Jak se odtud dostaneme?“ zeptal se sklíčeně Ron.

„Nemám tušení,“ přiznal Teddy. „Asi u sebe nemáš ten galeon že? Nebo aspoň zhasínadlo?“ zeptal se Rona. Ten s hudrováním, proč ho to nenapadlo dřív, vytáhl z kapsy zhasínadlo a prosvětlil jím místnost bez oken.

„Hlavně musíme zjistit, kde jsme,“ řekl Teddy a rozhlédl se okolo. Obklopovaly je však jen holé kamenné zdi bez jediné skulinky.

„Zhasni!“ přikázal náhle a potom ve tmě tiše zašeptal: „Slyším kroky. Někdo se jde.“

„Lumos,“ zaslechli za dveřmi, které se s vrzáním otevřely. Světlo z hůlky dopadlo na jejich bledé tváře a muž, který právě vešel dovnitř se natáhl a chytil Teddyho za cíp hábitu. Potom s ním surově trhl a vystrčil ho ven z místnosti.

„Ty! Půjdeš se mnou,“ zavrčel a už chtěl dveře zavřít, když se na něj vrhl Ron.

„Nechte ho! Kam ho vedete? Vemte si mě a jeho nechte na pokoji.“

Ten dozorce, nebo kdo to vlastně byl, ho ovšem prudce odstrčil.

„I ty se dočkáš, zrzku. Pěkně jeden po druhém,“ zašklebil se a jeho ledový smích se mu zařezával do morku kostí. Ve slabém světle svíček, které byly na chodbě před celou, viděl Teddyho odhodlaný a neproniknutelný výraz tváře. Nevěděl, kam ho vedou, ale byl rozhodnutý nenechat se pokořit a zlomit.


Ron nevěděl, jak dlouho tam seděl v tichu a tmě, když se dveře opět otevřely a dva dozorci dovnitř vhodili bezvládné lidské tělo.

„Tady ho máš, hrdinu. A zítra se pobavíme s tebou,“ řehtali se oba. Ron hned přiskočil k Teddymu. Když si byl jistý, že se nikdo nevrátí, rožnul.

„Bože, Teddy, co ti to udělali?“ zděsil se, když uviděl jeho tvář zmrzačenou mnoha ránami, které utrpěl. Prohlédl ho a zjistil, že má zlomených i pár žeber, a aby toho nebylo málo, našel na jeho těle stopy po Cruciatu. Chlapec, jak se zdálo, upadl do bezvědomí, a Ron se tomu nedivil. Jen doufal, že nemá nějaké horší vnítřní zranění. Nikdy nebyl v léčení moc dobrý a už vůbec ne bez hůlky.

„Vydrž, Teddy. Něco vymyslím,“ snažil se ho povzbudit, i když ta slova adresoval spíš sám sobě, než chlapci v bezvědomí. V cele nenašel nic, jen dvě deky a nádobu s vodou. Rozložil jednu na zem a položil na ní jeho tělo. Druhou dekou ho přikryl a z vlastního hábitu si odtrhl proužek látky, který pak namočil ve vodě, aby jím setřel krev z chlapcova těla a očistil alespoň několik ran. Teddy pomalu nabýval vědomí.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Ron bezvýrazně, i když jeho otázka zněla hloupě.

„Jakoby... po mě přeběhlo stádo... kentaurů,“ vysoukal ze sebe namáhavě.

„To ti věřím. Ty hyeny tě opravdu zřídily.“

„To nic není. Bude to horší. Mnohem horší,“ odpověděl a snažil se posadit, ale Ron ho zatlačil zpět na zem.

„Lež a nehýbej se! Máš zřejmě zlomená žebra. Ale bez hůlky ti nijak nepomůžu.“

„Počkej,“ zastavil Teddy příval jeho nadávek a sáhl si na krk, kde mu visel zmenšený přívěsek hůlky na řetízku. Chvíli s ním zápolil, ale když ho nakonec sevřel v dlani a zašeptal nějaké kouzlo, z malého přívěsku byla najednou pravá hůlka. Ron na něj nechápavě zíral.

„Ale jak?“

„Dárek od Victorie. Takto mám vždy náhradní hůlku po ruce a nikoho to ani nenapadne,“ vysvětlil, když mu ji podával. Ten se dlouho nerozmýšlel, zacelil Teddymu ty nejhorší krvácející rány a spravil mu žebra. Pak vyčaroval neviditelné zpevňovací obvazy a znehybněl mu hrudník.

„Díky,“ vydechl Teddy, který se takto cítil mnohem líp.

„Kdo jsou a co od nás chtějí?“ zeptal se Ron konečně.

„Jak jsem říkal, chcou vědět, kdo jsme a co je s Harrym.“

„Ale vždyť o Harrym nic nevíme. Neřekl jsi jim to?“ zarazil se Ron.

„I tak by nám nevěřili. Myslí si, že se Harry někde skrývá a čeká, kdy zaútočit. Když si to myslí, máme šanci držet je trochu mimo. Aspoň dokud nebudou mít pocit, že jsou dostatečně silní, aby mohli proti němu bojovat,“ uvedl na pravou míru Teddy.

„Myslíš, že to bude k něčemu dobré?“ pochyboval Ron.

„Určitě. Jestli můžeme našim lidem tam venku získat aspoň trochu času, potom jsem ochotný to zkusit. A ty?“ pohlédl na něj s očekáváním. Ron ztěžka polkl, ale přikývl.

„Samozřejmě.“

Teddy souhlasně přikývl a tím zpečetili tichou dohodu o tom, že se nepodvolí ničemu a budou se snažit bojovat až do konce. I kdyby ten konec měl přijít za pár dní v této chladné cele.