Kapitola č. 11: Stávka a Pandora

Hermiona se ještě víc zabrala do knih v knihovně a chlapce nechala prohledávat hrad. Sice už něco objevila, ale nerozuměla tomu. Bylo to v jakémsi divném jazyce a ani symbolům moc nerozuměla. Proto se rozhodla zajít za Cassií. Večer se vydala k její pracovně, ale musela na ni čekat. Doufala, že ji nikdo nepotká. Naštěstí nemusela čekat dlouho. Cassia dorazila po deseti minutách a usmívala se. Usmívala? Hermionu napadlo proč, ale byla zticha. Počkala, až přišla blíž a pak se ozvala zpod neviditelného pláště.

„Cass, potřebuju s tebou mluvit,“ zašeptala.

Cassia se tvářila trochu překvapeně, ale pozvala ji dál. Jen co za nimi zavřela dveře, ozvaly se kroky a hlas školníka Filche.

„Už toho mám dost! Toto překračuje všechny meze…!“ nadával si pod fousy a zaklepal na dveře.
Hermiona se rychle schovala za dveře a viděla, že Filch přivedl párek studentů, kteří se tvářili napjatě a naštvaně zároveň. Cassia si povzdychla. Už zase?

„Kde jste je našel, pane Filchi?“

„V jedné věži.“

„A co dělali?“ zeptala se, i když si to uměla představit.

Filch začal koulet očima, zčervenal, poté zbledl a nakonec zfialověl a začal koktat. Tak ho ještě nezažila.

„Tak dozvím se to?“

„Hm, oni, však víte…“ víc z něj nedostala, ale musela se bránit úsměvu a i Hermioně dalo zabrat, když v jedné chvíli zaslechla za dveřmi divný zvuk. Až pak si všimla, že ti dva jsou oblečení jaksi divně. Jakoby na sebe oblečení navlékali chvatně. Děvče se každopádně červenalo, a měla tričko naruby a chlapec ho měl oblečené předkem dozadu. V tom jí to došlo a div se nezačala smát při představě, jak se asi musel Filch tvářit, když je načapal.

„Děkuji, už si s nimi poradím, pane Filchi.“

Filch na ně ještě vrhl pohled a pak odešel.

Cassia se dívala na dvojici a mlčela. Potom se přísně ozvala: „Čekám.“

Ale ti dva se neodvážili promluvit.

„Pan Filch mi právě svým zvláštním způsobem sdělil, co jste dělali, když vás našel.“
Chlapec se zavrtěl na židli a děvče ještě víc zčervenalo, ale oba dál zírali do země.

„Kolik vám je?“

„Sedmnáct,“ zaznělo dvouhlasně.

„Jelikož jste legálně plnoletí, nemůžeme vám to zakazovat. Ale dělali jste to ve škole, u Merlina! Co vás to všechny posedlo? Když už se musíte mermomocí scházet, nedejte se přistihnout Filchem, nebo se zblázním!“

Oba překvapeně zvedli hlavy a s vykulenýma očima se dívali na profesorku, ta si toho ale nevšímala a pokračovala.

„Jste dospělí, měli byste vědět, jestli děláte dobře. V každém případě už toho mám dost! Pracovní tresty, zdá se, nezabírají. Strhávám vám každému dvacet bodů a dostanete trest. Začnete v pondělí v osm a bude trvat celý týden, tedy až do neděle. Dostavíte se do žaláře, bude tam na vás čekat škol…“ najednou se zarazila. Konečně jí to došlo.

„Že mě to nenapadlo dřív. Jde o sázku, že? No jistě,“ když viděla jejich obličeje, hned věděla, že uhodla. Musela se držet, aby se nerozesmála. „Okamžitě mi řekněte, o co vlastně jde!“
„Vsadili jsme se, koho Filch nechytí,“ promluvil chlapec.

„A o co jste se vsadili?“ zeptala se pobaveně Cassia.

„No, ano… o volný přístup do Komnaty nejvyšší potřeby na celý měsíc.“

„To si vyřídíme. Můžete jít a nezapomeňte se v pondělí hlásit panu Filchovi.“

Hned jak se za nimi zavřely dveře, Hermiona shodila neviditelný plášť a začala se smát.
„Nevím, co je na tom tak veselého. Od začátku roku tu mám průměrně třikrát týdně nějaký ten párek, nevím proč jsem na to nepřišla dřív, že mě nenapadlo co se tu vlastně děje. Mám už uklizenou knihovnu, jídelnu, síň slávy a teď uklízí žaláře. Jestli to takhle půjde dál, do konce roku bude celý hrad čistý. Ale musím to zarazit, nebo se nevyspím,“ vzala Cassia pergamen a začala psát. Ráno se ve společenských místnostech objevilo oznámení:

Jestli se mi ještě nějaký párek dostane do ruky, protože se bude chtít zúčastnit sázky, následky budou horší.

Nebylo sice podepsané, ale každopádně byl efektní, protože nikdo nechtěl rozhněvat učitelku obrany proti černé magii. Začala strhávat body a to se nemuselo vyplatit.

Hermiona oznámila Cassii, že mají nové informace a proto se další večer vydala do knihovny s nimi. „Tak co jste objevili?“

„Objevili jsme zajímavé informace. Podle této knihy měla Siriusova rodina něco hlídat, a myslíme si, že proto se chtěl Voldemort dostat do jejich domu. Každopádně to měli chránit a ani on sám nevěděl, co by to mělo být.“

Cassia se zamyšlená podívala na knihu, kterou jí podala Hermiona. Harry čekal, než ji prostuduje a znovu měl pocit, že ji poznal nebo viděl už někdy dříve. Takové myšlenky ale raději zahnal.
„Uvažovali jsme, že se tam vypravíme a možná také do Tajemné komnaty. Byla Zmijozelova, ale když to před ním skrývali, možná tam něco bude.“

„Ano, možné to je. Už jste tam byli?“

„Ne, čekali jsme na tebe, jestli nebudeš chtít jít s námi.“

„Tak tedy pojďme. Našli jste ještě nějakou zmínku?“

Hermiona se obrátila a zastavila se. „Ano, skoro bych zapomněla, našla jsem ještě jednu knihu, ale je psaná v nějakých, mně neznámých, symbolech. Možná je rozluštíš ty.“

„Fajn, až se vrátíme, tak mi ji ukážeš.“

Pak se nechala vést. O Tajemné komnatě věděla, ale ještě tam nikdy nebyla. Harry šel první a zastavil se před Uršulinými záchodky.

„Co je?“

„Uršula se o nás nesmí dozvědět,“ zaposlouchali se do zvuků, ale bylo tam ticho.

„Nejspíš tu není,“ opatrně vešli dovnitř, ale Uršula tam opravdu nebyla.

„Možná slídí v koupelně,“ušklíbl se. Stoupl si před umyvadlo a hadí řečí řekl: „Otevři se,“ načež se umyvadlo odsunulo a odhalilo tunel.

„Myslel jsem si, že už tohle nebudu muset absolvovat,“ hudroval Ron, když se do tunelu spouštěl za Harrym. Tunely byly suché, tmavé a nepříjemně páchly. Pod nohama jim křupaly doběla okousané kosti. Došli až k dalším dveřím, kterým Harry opět hadí řečí přikázal, aby se otevřely. Vešli dovnitř a otřásli se při pohledu na nehybné, slizké, rozkládající se tělo baziliška a sochu Zmijozela.

„Doufám, už nenarazíme na nic horšího.“ řekl Harry, ale Hermioně to zřejmě nevadilo.
„Neboj, nedávno jsme tu s Ronem byli a nic strašného jsme nenašli,“ překročila baziliškův ocas, držíc si nos, aby necítila ten strašný zápach – jako ostatní – a pomalu šla k soše.
Rozdělili se a začali zkoumat stěny a sloupy v místnosti. Harry přecházel před sochou, když vtom ho upoutalo něco, co se zatřpytilo ve světle vycházejícího z hůlky. Popošel blíž a na okraji Zmijozelova hábitu našel malý zelený drahokam. Málem by ho přehlédl. Určitě to mělo nějaký důvod, protože by byl ozdobený celý lem, nebo by tu byly drahokamy popadané na zemi. Dotkl se ho a najednou cítil, že musí mluvit hadí řečí:

„Ukaž.“

Drahokam zmizel a na jeho místě se objevil otvor velký akorát na jeho ruku. Nevěděl, jestli nedělá chybu, ale strčil ruku do otvoru a čekal, co se stane. Prsty ohmatával prostor a nahmatal plátno. Uchopil ho a vytáhl malý balíček.

„Něco jsem našel,“ řekl.

Všichni se k němu seběhli a hleděli na malý plátěný balíček v jeho ruce. Začal ho pomalu rozbalovat a po chvíli se mu v ruce zaleskl malý klíček na řetízku. Obojí bylo stříbrné, očividně velmi staré, bohatě zdobené a věkem zčernalé.

„Zmijozel měl asi více tajemství, než jenom baziliška. Jestli ho skryl, musel být hodně důležitý.“
Cassia se podívala na klíček.

„Máš pravdu, Harry, jestliže ho ukryl, musel být důležitý. Každopádně ho musíme ukrýt i my. Dávám vám ho na starost, ale pro jistotu…“ dotkla se ho rukou, která se rozzářila bílým světlem a potom se zatvářila spokojeně.

„Ano, je v pořádku,“ řekla a tvářila se jakoby nic. Opět je utvrdila v tom, že i ona má mnoho tajemství stejně jako Salazar Zmijozel. Poté pokračovali v hledání, ale i když prohledali celou komnatu, nenašli už nic a tak se vydali do své věže.

„Naštěstí je sobota,“ poznamenala Cassia, když se s nimi loučila. Všichni tři už byli unavení, že se jim nechtělo o ničem mluvit, tak šli rovnou spát. Harry vzal klíček k sobě, pověsil si ho na krk, natáhl se na lůžku a usnul.

Probudilo ho lechtání pod nosem. Nejdřív si myslel, že je to prach nebo peříčko z polštáře, tak se jenom ohnal, obrátil se na posteli, ale pořád mu to nedalo pokoj. Pootevřel oči a uviděl před sebou usměvavou tvář orámovanou rudými vlasy.

„Ginny? Co tady děláš?“

Ginny se jen usmála a posadila se k němu na postel.

„Přišla jsem tě navštívit, ale jestli chceš, odejdu.

Jako odpověď ji stáhl k sobě a políbil ji. Když se vzpamatoval, odtáhl se.

„Jasně, že nechci, ale co na to řekne Ron? Nevím, jak je tolerantní.“

Ginny se tím nezabývala, popošla k němu a vytáhla ho z postele. „Ron teď má jiné starosti.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě.

„Ginny se jenom pousmála a pokračovala: „Na Vánoce máte volno. Říkala mi to Cassia při snídani. Namohla vám to říct sama, protože musela odjet, ale prozradila mi heslo a tak jsem tady. Je to už za dva týdny a mamka tě zve k nám. Zve i Cassii, ale nevím, jestli to přijme.“

Harry už se převlékl a otočil se k ní. „Aha. A já jsem si myslel, že jsi tu kvůli mně.“

Ginny k němu popošla a objala ho kolem krku.

„Cassia mi určitě chtěla dát záminku, abych sem mohla přijít.“

Začali se líbat, když vtom je vyrušilo bouchání dveří na chodbě a Ronovo pohvizdování. Rychle se vzpamatovali a seběhli dolů, zatímco byl v koupelně. Sedli si ke krbu, jako by právě Ginny přišla a čekali. Nevšimli si, že se otevřely dveře Ronova pokoje a pak se zase potichu zavřely, když osoba, která tam byla, polekala. Jak se, u Merlina, odtud dostane?

Vyřešilo se to však samo, když Ron vyšel z koupelny a spatřil je. Hned ho to sepnulo a oči mu zaletěly ke dveřím pokoje. Za jiných okolností by to bylo k smíchu. Ginny se však nemohla zdržet dlouho a když ji šel Harry vyprovodit, bleskově vyběhl nahoru a otevřel dveře.

„Rychle!“ Nemusel to Hermioně říkat dvakrát. V momentě se zavíraly dveře jejího pokoje. Když za sebou zavřela, musela se zasmát. Toto ještě bude zajímavé.

Zatím se na chodbě loučil Harry s Ginny.

„Příští víkend jdeme do Prasinek,“ řekla jen tak, ale Harry věděl, co se jí honí hlavou.
„A chceš se sejít veřejně? Bez skrývání?“

„Ano! Aspoň jednou, co říkáš?“ žadonila.

„Dobře, ráno se vytratím a budu dělat, že jsem přijel za tebou,“ Naposledy se políbili a Ginny odešla.

Jakkoli se Hermiona pokoušela knihu rozluštit, nedařilo se jí to a tak ji předala Cassii, která se do toho zaníceně pustila. Už takové písmo jednou viděla, bylo uměle vytvořené, aby mu nikdo nerozuměl. Když se jí podařilo knihu přeložit, její předpoklady se ukázaly být správnými. Věštba se opravdu nemýlila, ona je skutečně tou, která má pokračovat. Naproti tomu věštba říkala něco jiného, než jaká byla skutečnost. McGonagallová i Brumbál měli pravdu, věštba se splní, jenom pokud jí to dovolíme. Napadlo ji, že bylo opravdu štěstí, že to Voldemort nenašel.

Harryho vzbudilo neodbytné klepání na okno. Byla to sova. Mrknul na hodinky, byly dvě hodiny odpoledne. Pomalu vstal, přešel k oknu a pustil sovu dovnitř. Sova přistála na polštáři a natahovala k němu nohu. Byl to dopis od Cassie. Věděl, že už neusne a tak sešel dolů, aby si ho přečetl.

Harry,
dnes nikam nechoďte, zůstaňte ve věži, zastavím se kolem desáté.

Cassia

Složil dopis a čekal, až se objeví Ron s Hermionou. Zamyšleně seděl asi půl hodiny, když ho ze zamyšlení vytrhl Ron, mávající mu rukou před obličejem. „Jsi tu?“

Škubl sebou a byl rád, že Ron neví, o čem přemýšlel.

„Jasně, že jsem tu, dobré ráno, nebo… den?“

„Dobré, co se děje?“

„Přišel vzkaz od Cassie. Máme zůstat tu a počkat na ni.“

„Fajn, aspoň si odpočineme.“

„Tím bych si nebyla tak jistá,“ ozvalo se z ochozu, když Hermiona vycházela ze svého pokoje. „Nejspíš rozluštila ten text a možná že někam vyrazíme.“

Zůstali tedy večer ve věži a čekal na Cassii, která dorazila přesně v deset.

„Přeji vám hezký den.“

„Ahoj, co pro nás máš?“

Sedla si na pohovku, na kolena si položila knihu a otevřela ji na straně sto dvacet pět.
„Takže, Hermiono, podařilo se mi ji přeložit. Je to uměle vytvořený jazyk, používaný na šifrování vzkazů. Proto se ti ho nepodařilo rozluštit. Učíme se ho při vstupu do oddělení, je to naše šifra.
Měla jsi pravdu, že se týká onoho předmětu. Píše se v ní o rodině Warrovců, kteří si svou statečností zasloužili střežit předmět černé magie před Zmijozelem.“

Netrpělivě se na ni podívali a čekali, co řekne dál.

„Říká vám něco Pandořina skříňka?“

„Ano… to je mudlovská legenda.“

„A každá legenda má reálný základ… ne… není to tak jak se praví v mudlovské legendě,“ začala vysvětlovat, když se zatvářili překvapeně. „Podle tohoto textu je to silná černá magie, kterou jedenkrát neopatrně použila jedna kouzelnice jménem Pandora. Tenkrát se kouzelníci ještě tak neskrývali. A když zjistila, jakou má ten předmět sílu, rozhodla se ho schovat. Pak se na nějakou dobu ztratil, ale Zmijozel ho nejspíš hledal a nejspíš nebyl sám. Naštěstí byl někdo rychlejší a schoval ho u Siriusových předků. Ti ho střežili velmi dlouho a pravděpodobně ho i ukryli. Kde, to se tu nepíše, ale nejrozumnější by asi bylo začít v Siriusově domě.“

Harry napjatě poslouchej a vyčkával, co bude dál. „Takže si myslíš, že to hledají. Ale proč to rovnou nezničili, ale schovávali to?“

„Nejspíš nevěděli, co to udělá, kdyby se to pokusili zničit. Z toho je zřejmé, že je to velice nebezpečné. Musíme to najít a pokusit se to zničit.“

„Není tam, jak to vypadá?“

„Není, ale protože je používán pojem skříňka, myslím, že se toho budeme držet, a podle mudlovských legend je velmi stará.“

„Kdy vyrazíme do Siriusova domu?“

Cassia se zamyslela, aby pravdu řekla, už o tom přemýšlela. „Teď to nepůjde, bylo by to nebezpečné. Musíme je zatím nechat v přesvědčení, že o tom nic nevíme. Vydáme se tam po Vánocích. Ty jsi strážcem tajemství, Harry?“

„Nejsem,“ odpověděl jí Harry.

„Dobrá, ale neříkej mi kdo to je, bude to bezpečnější. Jestli chcete, zůstaňte tady, ale učte se. Po prázdninách vás přezkouším, doteď jsem bohužel neměla čas. Abyste to neměli tak těžké, dám vám okruh otázek, které budou u zkoušek na OVCE.“

Zavřela knihu a zvedla se k odchodu.

Poslouchali, jak schází ze schodů.

„Bude nás zkoušet?“

„A co sis myslel, že bude dělat? Zařídí nám OVCE a pak se o to přestane starat? Hodně je už to, že se učíme sami. Ještě, že vás k tomu vždycky dokopu,“ zamračila se na ně Hermiona, vzala si knihu a zmizela jim za ní. Protože se s ní nechtěli hádat, museli se přidat. Cassia jim opravdu důvěřovala a chodila jen jednou týdně, aby zjistila, jestli něco objevili a jak jim jde učení. Zatím byla spokojená, pokaždé jim ukázala a vysvětlila několik nových zaklínadel a oni si je pak procvičovali. Některá byla zajímavá a některá vůbec neznali. Teorii však nechávala na nich a nebýt Hermiony, byli by na tom špatně. Dali se tedy do učení.

Na kraji Londýna stál starý průmyslový komplex, dávno už nepoužívaný a zchátralý. Okna již byla minulostí a pomalu se rozpadal. Teď v zimě tu profukoval vítr a připomínal duchy, protože vydával strašidelné zvuky.

Cassia stále v jedné z budov u okna. Doufala, že konečně bude mít štěstí a zjistí, kdo za tím vším stojí, i když to tušila. A opravdu ho měla. Aspoň si svoje tušení potvrdila. Když večer sledovala jejich nejnovější úkryt, slyšela opět jen několik vět, ale o to důležitějších. Stále ve staré nepoužívané budově a vedle stála další. Byla v prvním patře a nahlížela z rozbitého okna do okna vedle stojící budovy. Mnoho toho neslyšela, ale pár vět se jí podařilo zachytit.

„Člověče, jak to, že jste nepokročili? Jste břídilové!“

„A jak to máme najít, když je to po staletí ztracené a možná to ani neexistuje, je to možná jenom legenda!“ ozval se naštvaně druhý hlas.

„Nemůže to být legenda, když o tom věděl Pán zla a chtěl to!“ odpověděl mu stejně naštvaně hlas.

Víc neslyšela, protože se pak, aniž by tušili, že je někdo poslouchal, přemístili. Ale stačilo jí to, aby se utvrdila v dojmu, že jde o ty Smrtijedy, které ještě nechytili. O ty, kteří vlastní nepozorností odhalili víc, než tušili.