středa 14. listopadu 2007

Kapitola č.46: Sám sebou

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Severus Snape kráčel tmavou nocí po Bradavických pozemcích a nechal se unášet vzpomínkami. Většinu života strávil v tomto hradě a měl na ty léta dobré i špatné vzpomínky. Roky ponižování a urážek od Jamese Pottera a jeho party, dlouholeté přátelství a jeho láska k jediné ženě, Lilly Evansové, rozhodnutí přidat se k Voldemortovi a následně ho zradit, a nakonec jeho působení v této škole v roli učitele.

To byl jeho život. Život, na který není hrdý a kdyby měl příležitost, mnoho z něj by změnil Po své smrti měl čas se nad vším zamyslet a uvědomit si své chyby. Jednou z nich bylo i jeho chování k Harrymu. Nikdy by to nikomu nepřiznal, ale sám sobě lhal. Na začátku ho nesnášel protože ho obviňoval z Lilliyny smrti. „Kéž by nikdy nepřišel na tento svět,“ myslíval si Severus v dobách, kdy Harry vyrůstal u své tety. Když pak nastoupil do školy, jediný pohled na něj mu připomněl všechno to, co mu způsobil jeho otec.

„Proklatý Potter,“ opakoval si denně. Hned na začátku mu dal najevo svou nenávist a tak Harry neměl jinou možnost, než stejně nenávidět svého učitele. Severus Snape často přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby Harry nebyl tak tvrdohlavý a nechal se zařadit do Zmijozelu. Dokázal by v tom případě potlačit svou averzi vůči němu a poznat ho takového, jakým skutečně byl?

Albus měl pravdu. Byl mnohem víc podobný Lilly než Jamesovi, ale on to odmítal vidět. Chtěl na ní zapomenout, ale s ním pod nosem to šlo jen těžko. Neustále mu jí připomínal. Ty jeho smaragdové oči. Její oči. Ve škole patřil mezi průměrné studenty. Nic výjimečného, ale ani obyčejného. Určité vlastnosti ho předurčovaly k tomu být jiný. „Kdybych tehdy lépe chápal, mohl jsem ho učit. Mohl jsem z něj dostat víc. Ale on to nakonec dokázal i bez mé pomoci,“ říkal si Severus. „Kdyby... nemá smysl přemýšlet nad tím, co by to mohlo být,“ nadával si v duchu Snape. Už se to nedá změnit. Za chyby se platí a on zaplatil svou cenu. Nikdy už nebude moct pohlédnout do těch očí, které v něm zapálily plamen lásky. Nemohl by snést lítost a výčitky v jejích očích za to, co udělal. Ani to, že ho celou tu dobu chránil ho neomluví.

A i když se zdá, že Harry Potter zapomněl na svou nenávist k němu, zůstávala mezi nimi propast. Severus Snape byl konečně na místě, které bylo jeho dočasným domovem. Jak moc to tu nenávidí. Ale nemá jinou možnost. Lehl si na rozpadající se postel a pokračoval ve svých úvahách.

Nejvíc ho překvapilo, že to byl právě Harry, kdo začal stavět jakýsi neviditelný most přes tu propast. Bylo to tak nečekané a on to nechápal. Myslel, že i když odhalil své skutečné pocity, zůstane v jeho očích nadále vrahem. Bezcitným a bezcharakterním člověkem. Namlouval si, že je mu to jedno, ale nebylo. Harry ale zřejmě pochopil... postaral se o to, aby jeho jméno byly po smrti očištěno. Jistě že o tom věděl, ale nikdy za to nepoděkoval ani jinak nevyjádřil vděk. Pojmenoval po něm svého syna... proč by to dělal, pokud by svého profesora stále nenáviděl.

Požádal ho o pomoc v boji proti Zmijozelovi. Ho, ne svého otce nebo Brumbála. A teď byl ochoten svěřit život svého syna do jeho rukou, protože věřil, že je jeho jedinou nadějí. Ano, Harry Potter mu věřil a dával to jasně najevo. Rád by mu to nějak oplatil, přijal hozenou rukavici, ale příčilo se to jeho povaze. Nemohl ze dne na den změnit své chování k němu. Musí si zachovat svou hrdost, svou důstojnost. „Potter se nikdy nedoví, co si o něm skutečně myslí,“ umínil si Snape. Ale byla jedna věc... jeden způsob, jak mohl aspoň trochu některé své chyby napravit. Jeho šance se jmenovala Albus Severus.

Může se k tomu chlapci chovat tak, jako se měl kdysi chovat k Harrymu. Může se pokusit o to, aby byl jeho učitelem, jeho průvodcem a možná... přítelem. A nejen proto, že je to Harryho syn, ale i proto, že ho ten chlapec opravdu zaujal. Velmi dlouho nepotkal někoho, kdo by v něm vzbudil nějakou zvědavost s touhou odhalit něco nepoznaného, něco výjimečného. Až Albus Severus. Hned zítra se tam vrátí a promluví si s ním, umínil si Snape. Chlapec bude spát ještě několik dní, ale on tak dlouho nemůže čekat.

„Musí vědět, jestli mám šanci,“ rozhodl se Snape a s touto poslední myšlenkou se ponořil do nicoty. Žádné sny ani noční můry. Nebylo nic, jen temnota a samota, co ho obklopovaly. Vzbudil se dřív, než první sluneční paprsky stihly proniknout za okna jeho dočasného příbytku. Cítil, že jeho tělo ho opět přestává poslouchat, proto bez váhání sáhl do kapsy pláště a vytáhl z něho lahvičku s mléčně bílým lektvarem. Vypil ho a čekal, dokud se příjemné teplo nerozlilo po celém těle a neuvolnilo ochablé svaly. Lektvar se mu podařil na první pokus a účinkoval překvapivě dobře.

Najednou ho vyrušil slabý zvuk přicházející zvenku. Byly to tiché kroky, téměř neslyšné, ale Severus Snape měl vždy výjimečně dobrý sluch. Ukryl se za dveře otevřené skříně a čekal tam na toho, kdo se odvážil rušit ho. Věděl to dřív, než se dveře místnosti otevřely. Dovnitř vešel štíhlý muž, jen o trochu vyšší než Snape. Byl starý a jeho věk se odrážel na jeho tváři plné vrásek. Pohyboval se však překvapivě rychle a přesně, bez jediného zaváhání.

Severus vyšel ze svého úkrytu a postavil se tváří ke svému pánovi.

„Tady jsi Severusi. Hledal jsem tě,“ konstatoval Salazar Zmjozel, jen co ho uviděl.

„Čím vám mohu posloužit pane?“ zeptal se Snape úslužně a opět si důkladně prohlédl muže stojícího před ním.

Byl úplně jiný, avšak přece tak podobný Voldemortovi. Lišil se svým zevnějškem a vzhledem. Podlouhlou tvář lemovaly dlouhé šedivé vlasy, sahající mu skoro po pás. Oči černé jako uhel, orlí nos a tenké, přísné rty mohly ptařit kdysi celkem pěknému muži, dnes však ve tváři poznačené hlubokou nenávistí, zlobou a touhou po moci nezůstal ani náznak někdejší krásy.

Salazar Zmijozel velmi brzy po založení Bradavic se svými přáteli zatoužil po vlastní moci. Chtěl ovládnout svět a pracoval na tom různými způsoby. Poštval proti sobě nejen přátele, ale i zbytek světa, který ho odmítal následovat a tak se z něj stalo to, čím je teď. Strávil dlouhé roky uvězněný v mezisvětě, ale nemohl zemřít. Uvázl ve světě, ze kterého nebylo úniku a tak jediné, v co věřil bylo, že se jednou vrátí a pomstí se. Teď nastal ten čas. Čas odplaty. Vrátí světu vše, co mu způsobil a ti, kdo se mu postaví, budou litovat. To bylo to, čím se podobal Voldemortovi, přesto že Snape nemohl říct, kdo z nich je větší hrozbou, horším protivníkem.

„Co jsi doposud zjistil Severusi?“ zeptal se Zmijozel a zahleděl se do jeho hlubokých, bezedných černých očí. Nemohl však vidět nic, jen temnotu.

„Můj pane, nevím, jestli už jste slyšel o Luciusově útoku na jednoho ze studentů,“ začal sebevědomě Severus.

„Jistěže slyšel. Napadl vlastního vnuka. Ale ty víš, že v tomto mají mí drazí přátelé volnou ruku,“ řekl Zmijozel tichým a chraplavým hlasem.

„Vím pane. Jenže v zájmu vašeho plánu by jste měl zakázat jakékoli útoky na školu, dokud nebude správný čas. Lucius svým činem způsobil víc problémů než užitku,“ vysvětloval Snape.

„Jak to myslíš?“ zeptal se stařec, který do teď pomalu přecházel po malé zaprášené místnosti. Teď se zastavil těsně před Snapem a zkoumavě si ho prohlédl.

„Pane, Lucius sice napadl svého vnuka, ale nepočítal s tím, že ho mine. Zasáhl nakonec někoho jiného. Syna Harryho Pottera. Na školu se potom toku přihnali další bystrozoři a ochrany hradu jsou posilněné. Harry Potter teď bude denně ve škole, aby dohlédl na syny a ostatní studenty. To nám rozhodně nepomůže,“ vysvětloval a snažil se využít možnost, která se mu právě nabízela. Musí přesvědčit Zmijozela, že dokud škola trochu nepovolí v obraně a na hradě bude přítomen Potter, měli by s plánem počkat.

„Jistě Severusi. To je pravda. Bradavice budou připraveny na další útok. Musíme tedy trochu změnit plány,“ zamyslel se Zmijozel a upřeně pohlédl někam za Snapea, který nepohnutě stál na jednom místě.

„Řekni mi, Severusi, něco víc o tom Potterovi. Slyšel jsem o něm od Bellatrix a Luciuse, dokonce něco i od Siriuse. Co je na něm zvláštní? Čím je tak výjimečný?“ vyzvídal Zmijozel.

Jeho staré nohy ho dovedly k posteli a posadil se. Snape zůstal stát a vzpomínal na vše zlé, co si o Potterovi kdysi myslel. Musí vytvořit dojem, že Potter je v celku neškodný idiot, který má neustále víc štěstí než rozumu. Co na tom, že to není pravda? Mohl by jim to pomoct a získali by moment překvapení.

„Potter není ničím výjimečný. Je to průměrný kouzelník, nic víc. Jeho jméno ho proslavilo už jako děcko, kdy se zdálo, že porazil Temného pána. Ale to, co ho tehdy zastavilo, byla obět Potterovy matky. Od té doby byl jí chráněn až do své dospělosti a jen díky pomoci jiných se úspěšně vyhýbal smrti. Jak se mu podařilo zabít našeho Pána opravdu nevím, ale určitě při tom pomáhal nejeden zkušenější a lepší kouzelník, než je Potter,“ řekl Snape tím nejlhostejnějším hlasem a dal si při záležet, aby v něm bylo cítit i trochu pohrdání. Nebylo to až tak těžké a znělo to opravdu přesvědčivě.

„Učil jsi ho Severusi že? Neměl jsi toho chlapce rád, pokud se nemýlím,“ konstatoval Zmijozel a zřejmě ho potěšila zpráva o tom, že Potter není až takovou hrozbou.

„Ne pane. Nenáviděl jsem Pottera a on nenáviděl mě. Rozhodně neudělal nic, čím by si zasloužil můj obdiv či úctu,“ lhal dále přesvědčivě Severus Snape.

„Dobře, věřím ti. Nemyslel jsem si, že by byl opravdu tak úžasný, za jakého ho všichni považují. Ale Voldemort podcenil starověkou magii a já jsem kdysi také udělal mnohé chyby. Těch se musíme vyvarovat Severusi a pak... vítězství bude naše,“ řekl vítězoslavně a v očích se mu zablýsklo.

„Jaké jsou tedy vaše plány pane?“ dovolil si Snape přerušit ticho, které se rozhostilo v místnosti.

„Ach, moje plány. Ano, mám plány Severusi. Bradavice musí počkat. Čekal jsem do teď, těch pár týdnů navíc na tom nic nezmění. Počkáme, dokud nepřestanou být ostražití a neudělají chybu. To bude tvá úloha Severusi. Budeš sledovat školu a hlásit mi, co se děje. Sám pak rozhodnu, kdy bude nejvhodnější čas na útok,“ přikazoval Zmijozel.

„Rozumím pane. Takže má jediná úloha bude sledovat školu?“ chtěl se ujistit Snape.

„Ano Severusi. Jen tolik od tebe zatím potřebuji. Samozřejmě pro tebe platí to, co pro ostatní. Pokud jde o vlastní zábavu, máš úplnou volnost. Ale poznamenal jsi správně, s výjimkou Bardavic. Všichni dostanou zákaz přiblížit se k hradu bez mého vědomí.“

„To bude rozumné, děkuji pane,“ pokorně odpověděl Snape a trochu se uklonil.

„Nebudu tě víc zdržovat Severusi. Přijď zítra večer, uvidíme co se za tu dobu změní,“ přikázal mu a tak jak přišel, zase odešel.

Severus Snape opět osaměl. Smělé sluneční paprsky pronikaly přes zabedněná okna a v úzkém pruhu světla bylo vidět létající zrnka rozvířeného prachu. Znovu si lehl na postel, na které před chvílí seděl ten prokletý stařec a ponořil se do vlastních myšlenek. Snad se mu podařilo trochu odpoutat Zmijozelovu pozornost od školy a získat tak Potterovi čas na přípravu. Podobnými myšlenkami se zabýval až do večera, kdy se mohl nepozorovaně dostat do hradu. Opravdu ho nikdo neviděl.

Vešel potichu na ošetřovnu a překvapilo ho, že u Albuse nikdo není. Chlapec stále klidně ležel na posteli a oddychoval. Ruce natáhl nad jeho tělo a soustředil se na prohlídku. Nezjistil žádné změny k horšímu, ba právě naopak. Albus se uzdravoval rychleji, než předpokládal. Ještě jednou se ohlédl po místnosti, jestli tu skutečně nikdo není a pak se posadil na nejbližší židli. Má teď nejlepší možnost, měl by jí využít. Nemusel dlouho přemýšlet a v nejbližším okamžiku pronikl do chlapcovy mysli.

Obklopovala ho jemná mlha. Chvíli zůstal stát a čekal, než ustoupí. Mlha byla postupně řidší a k jeho očím pronikalo zářivé sluneční světlo. Stál na zelené louce poseté nejrůznějšími květy a tráva mu sahala téměř po ruce. Nad ním nebe, bez jediného mráčku, bylo dalším harmonickým prvkem, který doplňoval tuto klidnou a příjemnou atmosféru. Severus Snape zavřel oči a zhluboka se nadechl toho svěžího vzduchu. nechal sluneční paprsky hladit jeho smrtelně bledou tvář a vstřebával energii, která proudila všude kolem. Uvědomil si však, že sem přišel z jiného důvodu, a tak vykročil vpřed.

Netrvalo dlouho a uviděl chlapce sedícího v trávě s knihou v ruce. Na tváři spokojený úsměv a oči upřené na stránku knihy. Uviděl přicházejícího muže a tak na chvíli odtrhl zrak od poutavé knihy. Úsměv na tváři nezmizel, jen klidně čekal, dokud muž nedojde až k němu.

„Profesore Snape?“ zeptal se sebejistě.

„Ahoj. Můžu si přisednout?“ zeptal se Snape a když chlapec přikývl, posadil se do trávy naproti němu.

Vidět Severuse Snapea sedět v trávě se spokojeným a uvolněným výrazem na tváři by bezpochyby dorazilo každého, ale on a chlapec si rozuměli. Byli ve světě, kde nemuseli nic předstírat, nic tajit.

„Albus že?“ zeptal se znovu Snape.

„Albus Severus, přesně tak,“ odpověděl bez nejmenších rozpaků.

Snape pohlédl na knihu v chlapcově rukách a usmál se. Nebyl to jeho obvyklý, ironický úsměv, ale příjemný, dokonce by se dal popsat jako radostný.

„Příběhy pěvce Beedla,“ přečetl nahlas název knihy. „Byla mou oblíbenou, když jsem byl v tvém věku,“ konstatoval Snape.

„Také ji mám velmi rád. Dostal jsem jí na Vánoce od přítele. Je to nové vydání, ale teta Hermiona má doma velmi starý a vzácný originál. Myslím, že říkala, že ho dostala od profesora Brumbála,“ odpověděl mu klidně Albus a podal muži knihu do ruky.

Ten jí otevřel a svým hlubokým hlasem začal číst jednu zajímavou pasáž. Když skončil, úsměv opět rozzářil jeho tvář a s poděkováním vrátil Albusovi knihu zpět. Pak si ho se zájmem prohlédl. Chlapec zase jen tiše čekal.

„Víš proč jsem přišel?“ zeptal se Snape nakonec.

„Kvůli tomu, co se stalo? Vysvětlit mi to?“ pokusil se hádat Albus.

„Ano, přesně tak. To, co se stalo bylo velmi neobvyklé. Nedokáže to každý,L začal Snape vysvětlovat. Potichu a trpělivě, tak jak ještě nikdy před tím. Chtěl si získat přízeň toho chlapce, ne ho vystrašit. „Máš v sobě vzácný dar Albusi. Dar, který tě dělá výjimečným. Ale potřebuješ se naučit ho ovládat. Naučit se ho používat,“ pokračoval.

„Jaký dar? To, co se stalo jsem neudělal já, stalo se to samo od sebe,“ protestoval chlapec.

„Ano, to se stalo samo od sebe, protože tvé magické jádro bylo ohroženo. Ale je možnost se s tím darem naučit pracovat a využívat ho cíleně.“

„Co tedy dokážu?“ dychtivě se zeptal chlapec.

Snape se musel znovu pousmát, tentokrát nad překvapeným a zvědavým výrazem chlapcovy tváře.

„Mohl by jsi pomáhat lidem. Líčit je. Nejprve se však musíš ještě hodně učit.“

„Jak?“ zeptal se Albus a myslel si, že zná odpověď.

„Nevím to přesně. Nikdy jsem nikoho jako ty nepotkal. Na světě je takových jen velmi málo a často o svých schopnostech ani netuší. Ale pokud mi dovolíš... dovol mi pokusit se ti pomoct,“ navrhl konečně profesor. „Víš, že jsem mrtvý, ale díky tomu bych mohl být vnímavější k tvému daru a vést tě správným směrem,“ doplnil.

„Bude to těžké, že?“ zeptal se Albus, ale v hlasu nebyl ani náznak strachu.

„To zřejmě bude, ale vše záleží na přístupu. Pokud se budeš chtít učit, ulehčíš si to.“

„Souhlasím. Kdy s tím začneme?“

„Podej mi ruku,“ přikázal Snape.

Al vložil svou malou dlaň do chladných mužských ruk a čekal, co bude dál. Snape zavřel oči a on se řídil jeho příkladem.

„Soustřeď se. Nemysli na nic. Na nic, jen vnímej energii, která vychází z tvého nitra. Je tam, někde hluboko, ale jednou byla vypuštěna a čeká na to znovu. Cítíš ji Albusi?“ mluvil Severus potichu.

Albus se soustředil a cítil teplo, které se rozlévalo jeho vnitřkem. Naplňovalo jej. Dávalo mu sílu. Otevřel oči a pohlédl do těch hlubokých černých studní, které ho sledovaly. Usmívali se oba.

„Až se vrátíš, začneme,“ řekl Snape a chystal se na odchod.

„Na shledanou, pane profesore,“ rozloučil se Albus a opět se začetl do knihy.

Harry stál nedaleko postele a soustředěně sledoval svého syna i profesora lektvarů. Nechtěl je rušit, ale jistota je jistota. Když konečně Snape opustil mysl chlapce, všiml si ho.

„Bylo to nutné pane profesore?“ zeptal se Harry trochu podrážděně.

Určitě by mu v tom nebránil, kdyby ho požádal, ale nelíbila se mu myšlenka, že Snape pronikl do synovy mysli.

„Myslím že ano Pottere. Mimochodem, váš syn souhlasí s tím, že ho budu učit. Měl by se probrat zítra večer,“ řekl Snape úsečně a věnoval mu krátký, přísný pohled.

Už byl zase jako před tím. Jen s chlapcem to bylo jiné. S ním se mihl uvolnit a být sám sebou. Ale o tom nikdo nemusí vědět, usmíval se v duchu sám pro sebe.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

je to fakt super "zažral sem se do toho hned po pár řádcích a zatim sem dostal az sem . Fakt super jen tak dál

Anonymní řekl(a)...

Ahojky je to úžasné!!! Chválím hlavně tvou fantazii!!! Možná trochu sci-fi, ale té nikdy není dost!!!