Kapitola č. 38: Smíření

Překlad a slohová stylizace - Ondřej Halámek

Z ředitelny zamířil Harry přímo na ošetřovnu. Cestou potkal pár studentů, ale jeho synové mezi nimi nebyli. Nevadí, pomyslel si. Jestli je neuvidí dnes, přijde sem zítra a rozhodně je najde. Utěšoval se tou myšlenkou, ale v davu stále hledal jejich tváře.

„Madam Pomfreyová?“ zavolal Harry, jakmile otevřel dveře ošetřovny. Bylo tu prázdno, zřejmě bude v pracovně.

Musela ho slyšet, když na ni zavolal, protože než stihl zaklepat, dveře se s trhnutím otevřely.
„Pán Potter? Co se děje?“ zeptala se překvapeně, neboť právě jeho tu rozhodně nečekala.

„Mohu s vámi mluvit? Jde o profesorku McGonagallovou.“ řekl potichu a naznačil jí, aby se přesunuli dovnitř.

Podezřívavě si ho přeměřila a nakonec ustoupila, aby mohl vstoupit. Ukázala na stoličku vedle stolu a pokynula mu, aby se posadil.

„O co jde? Co je s ředitelkou?“

„Chtěl jsem vás požádat, abyste se na ni zašla podívat a dala jí něco na uklidnění a na spaní. Myslím, že by si měla odpočinout.“

„V tom s vámi úplně souhlasím. Už dávno jsem si všimla, že je Minerva unavená a nervózní. Vlastně to trvá od Vánoc, ale ona neposlouchá moje rady a nedbá na své zdraví. Myslí jen na blaho této školy. Chuděrka, po posledních událostech se není, co divit, že je v takovém stavu.“ řekla rozhořčeně.

„O jakých událostech to mluvíte, madam?“ zeptal se Harry překvapeně.

„Vy to nevíte? Objevilo se tu několik mozkomorů. Naštěstí je vaši bystrozoři zahnali, ale vypadá to, že se soustředí v blízkosti Zapovězeného lesa.“ prozradila mu.

Harry o tom skutečně nevěděl. Vlastně ještě nebyl v práci, takže nečetl hlášení a Kingsley ho neinformoval.

„To jsem netušil. Slibuji, že se postarám, aby byla ochranka školy posilněná a vy se prosím postarejte o profesorku McGonagallovou.“ prosil Harry.

„Ale ona je tak tvrdohlavá, že odmítá moji pomoc.“ protestovala.

„Věřím vám, že si s ní poradíte a jestli bude protestovat, řekněte jí, že na tom trvám osobně.“ ujistil ji Harry.

„A teď mi prosím vás ještě řekněte, kdo je jejím zástupcem? Myslím, že by nebylo na škodu, kdyby na pár dní převzal její povinnosti.“

„Profesor Weasley byl jmenován zástupcem před třemi roky, ale Minerva s tím sotva bude souhlasit.“ namítla znovu. „Madam, postarejte se o ni prosím a já zajistím všechno ostatní, dobře?“

„Jak si přejete, pane Pottere. Minerva potřebuje oddych a jestliže za to přebíráte zodpovědnost, budiž.“ uznala nakonec a začala se hrabat ve svých zásobách, aby se vzala vše potřebné.

„Madam, když už jsem tu, napadlo mě,“ pokračoval Harry, „Jak se vám podařilo zahojit ránu Viktora Kruma?“

„Naštěstí jsem zasáhla dříve, než se rána zanítila, takže se tkáň dobře zahojila a nezůstane zjizvená,“ vysvětlovala. Harry se zamračil a vyhrnul si košili, čímž odhalil škaredou jizvu se zčernalým okolím.

„Takže myslíte, že s tímto už nič nespravíte?“ zeptal se nesměle. Madam Pomfreyová přistoupila blíž, aby si zahojené zranění prohlédla důkladněji.

„Rána už je zacelená, ale předpokládám, že to hnisalo. No, možná bych vám na to mohla dát nějakou mast, ale té jizvy už vás zřejmě nezbavím. Možná se však podaří zahojit to spálené okolí. Měl jste s tím přijít dřív!“ kárala ho ošetřovatelka.

„To jsem bohužel nemohl,“ odpověděl klidně Harry a vzal si od ní zmiňovanou mast.

„A teď mě nechte zajít za ředitelkou,“ řekla rozhodně a vyvedla ho z ošetřovny. Sama se pak krbem přenesla do pokoje profesorky McGonagallové. Harry se smířil s tím, že chlapce dnes neuvidí a jen co opustil školní pozemky, přenesl se domů a začal se psychicky připravovat na rozhovor s Ginny.

Chtěl se s ní udobřit. V kuchyni však našel jen její rodiče.

„Ahoj Harry. Tak jak se máš?“ přivítal ho s úsměvem Arthur.

„Dobře, děkuji, právě se vracím z Bradavic,“ odpověděl mu Harry a snažil se nahlédnout do obýváku, jestli tam Ginny není.

„Něco nového?“ zeptal se opět Arthur.

„No, něco ano, opravdu, ale když dovolíte, řeknu vám to až někdy jindy. Kde je Ginny?“ odpověděl otázkou Harry. Oba Weasleyovi se na něj povzbudivě usmáli.

„Je ve svém pokoji. Jen za ní běž, Harry,“ nabádala ho Molly. Přikývl.

Vyšel po schodech a zamířil k jejímu pokoji. Zaklepal, ale odpovědi se nedočkal. Potichu tedy otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Ginny ležela na posteli, v rukou svírala polštářek a dívala se do prázdna. Neplakala, ale oči měla červené a trochu opuchlé. Na jeho příchod nijak nereagovala. Opatrně, aby ji nevystrašil se k ní posadil a pohladil ji po vlasech.

„Ginny?“ oslovil ji potichu. Trochu pootočila hlavu, aby se na něj podívala. Zprvu vypadala trochu zmateně, zřejmě ji vyrušil z hlubokého zamyšlení, ale rychle se vzpamatovala. Posadila se, opřela se o čelo postele a přivinula si polštář, který stále svírala v ruce.

„Tak už si zpět? Zařídil jsi vše, co jsi potřeboval?“ zeptala se. Její hlas nezněl nahněvaně ani vyčítavě, spíš unaveně a smutně.

„Ginny, pojďme si promluvit,“ navrhl její manžel a vztáhl k ní ruku. Dovolila mu vzít její dlaň do své a zmohla se na slabé kývnutí.

„Ginny, víš přece, jak tě mám velmi rád. Tebe i děti. Jste celý můj život a nesnesl bych, kdybych o vás nějakým způsobem přišel. Na světě pro mě není nic důležitějšího,“ ubezpečoval ji.
„Já vím,“ povzdechla si zmoženě, „ale někdy je to také těžké, snášet to...“

„Já vím a vím jak statečně to všechno zvládáš. Opravdu. A věřím, že chápeš, co dělám a co dělat musím. Je to nejen v zájmu světa, ale i v zájmu celé naší rodiny. Dnes, jak jsem šel do školy, to bylo proto, abychom mohli co nejrychleji vyřešit tuto situaci a mohli znovu pokojně žít. Společně, žádné odloučení.“

Ginny mu chtěla něco odpovědět, ale umlčel ji polibkem.

„Ššš, nic neříkej. Vím, že tomu rozumíš a chápu, že to máš se mnou těžké. Ale musíme ještě vydržet. Zase vyjde slunce a budeme šťastní jako předtím,“ mluvil potichu.

Ginny ho jen poslouchala a občas přikývla. „Hlavně dohlédni, aby byli chlapci ve škole v bezpečí. Já už to nějak zvládnu,“ odpověděla mu nakonec.

„Miluji tě, Ginny,“ odpověděl jí na to a znova ji políbil. Konečně se na její unavené a ustarané tváři objevil nesmělý výraz.

„Zjistil si něco nového?“ zeptala se potom, co si k němu sedla blíž a opřela si hlavu o jeho rameno. Objal ji a řekl jí, co se dozvěděl od Brumbála a Snape.

Také jí řekl o tom, že si chce některé vzpomínky prohlédnout v mydlince a navrhl jí, že ji vezme s sebou. Ginny, která mydlinku sama nikdy nepoužila nadšeně souhlasila a držíc se Harryho za ruku ponořila hlavu do vzpomínek svého manžela. Po shlédnutí všeho potřebného z toho dne se opět objevili v Ginnyině pokoji.

Ginny, překvapená z nového zážitku s myslánkou a i z toho, co právě viděla, se posadila na postel a dívala se dlouho na svého muže.

„Takže profesorka McGonagallová je tvá babička?“ vydechla úžasem.
„Už to tak vypadá,“ pokrčil Harry rameny a ještě naposledy si promítal v hlavě právě viděné vzpomínky.

„Ta žena musela velmi trpět,“ poznamenala Ginny a přišla k Harrymu, aby ho objala, „teď máš však možnost to změnit, drahý. Udělej to.“

Po hádce z toho dne už nezůstalo ani památky a manželé spokojeně usínali ve společném objetí. Oba přemýšleli, co jim přinese nové ráno, až pozdě v noci na jejich víčka padla únava a usnuli.