středa 14. listopadu 2007

Kapitola č. 36: Dvojitý agent

Překlad a slohová stylizace - Ondřej Halámek

„Slavný pan Potter,“ ozval se temný ironický hlas, který ho vytrhl ze zamyšlení.

„Čemu vděčíme za vaši vzácnou návštěvu?“ zeptal se posměšně a překřížil ruce na prsou, jak to měl ve zvyku. Toto gesto podtrhovalo jeho už tak hrozivý výraz.

„Dobrý den, pane profesore,“ odpověděl mu Harry pokojně a nenechal se vyvést z míry jeho hrůzostrašným pohledem, „myslím, že jsem za vámi měl přijít už dávno.“

„A kvůli čemu, Pottere?“ zeptal se hrozivě.

„Je hodně věcí, o kterých bychom měli my dva hovořit, nemyslíte?“

„Na tohle jste přišel až teď? Tak dlouho jste nad tím dumal, až mě zaráží, že jste se vůbec namáhal přijít a poděkovat po tolika letech?“ zavrčel na něj bývalý učitel lektvarů ze svého obrazu.

„Poděkoval jsem vám, když jsem tu byl na začátku školního roku, ale vy jste mě odmítl poslouchat.“ bránil se Harry.

„To mělo být poděkování? Při Merlinově bradě! A proč si myslíte, že vás budu poslouchat teď?“ Snape byl stejně nepříjemný a protivný jako vždy. To Harryho povzbudilo a na jeho hru přistoupil. Stejně drzým hlase, jakým mu často odporoval, řekl: „Protože jste zvědavý. Zajímá vás, co si o vás myslím, přestože si to nechcete připustit a také chcete vědět, proč s vámi chci mluvit.“

„Jak se opovažujete?“ zahřímal Snape a jeho jindy bledá tvář rozčilením zčervenala. „Vidím, že vaše drzost a namyšlenost vás neopustily.“

„Není všecko zlato, co se třpytí, pane profesore. Podstata bývá často ukrytá pod povrhem.“ řkel Harry. Snape postupně znovu získával kontrolu nad svými emocemi. Hlas ostřejší než břitva přetínal ticho v místnosti.

„Co tedy chcete, Pottere?“

„Mluvit o vás. Dal jste mi své vzpomínky a já jsem nad jistými věcmi velmi často přemýšlel. Dovolil jste mi nahlédnout pod povrch.“

„Že byste konečně začal používat mozek? Jsem šokován.“ neodpustil si Snape. „Tak se se mnou podělte o svoje poznatky.“

„Dlužím vám omluvu, pane profesore. Vždy jsem si o vás myslel, že jste bezcharakterní a bezcitný bastard, který se všem snaží dokázat, jak velmi je nenávidí. Ale takový člověk by nedokázal to, co jste dokázal vy. Nejen, že jste se v zájmu ostatních dennodenně riskoval svůj vlastní život, když jste jako dvojitý agent klamal Voldemorta, ale chránil jste i mě. Syna Jamese Pottera, kterého jste tak velmi nenáviděl. A proč? Z čisté lásky k mé matce. To prostě... musel jste ji opravdu velmi milovat.“ řekl Harry a ani na okamžik neuhl pohledem a upřeně hleděl Snapeovi do očí.

„Nenáviděl jsem Pottera, protože to byl namyšlený hlupák. A ona ho milovala. Ne mě, ale jeho! Proč bych tedy neměl nenávidět i jeho syna? Byl jste stejně drzý jako on a já jsem si vychutnával, když se podařilo pokořit vás. Ale pak...,“ zamyslel se Snape, „nenávist je příliš silné slovo. Postupně jste mě přesvědčoval o tom, že jste jiný než James, přestože jste mě svojí drzostí neskutečně vytáčel a já aspoň měl důvod se k vám chovat tak, jak jsem se choval. Ale nenazval bych to přímo nenávistí.“

Toto přiznání z úst Severuse Snape znamenalo opravdu mnoho. Nejen pro Harryho, ale i pro něho samotného.

„Přiznejme si oba, Pottere, že jsme se nesnášeli navzájem. A nebylo to jen proto, co bylo mezi mnou a vaším otcem. Možná, kdybyste v prvním ročníku nechal Moudrý klobouk zařadit vás do mé koleje, vše by bylo jinak“

„To je asi pravda. Hodiny s vámi by pro mě nemusely být takovým utrpením, jakým byly pro většinu z nás, kromě Zmijozelských.“ ušklíbl se Harry.

„Nepochybuji však o tom, že jsou pro vás vědomosti z mých hodin užitečné. I když si vás těžko umím představit při přípravě nějakého složitějšího lektvaru. Většinou jste to vždycky zbabral. Stejně jako Longbottom.“ vrátil mu úder Snape.

„Samozřejmě. Dovolte mi ale vrátit se k tématu, které jsme začali. Věděla o tom?“

„Ne, nikdy a tak to také zůstane,“ odsekl Snape, „jen ať si Lilly myslí, že jsem jejího syna, hrdinu kouzelnického světa, vždy nenáviděl“

„Proč, pane?“

„Raději budu snášet její pohrdání než lítost. Tak jako bylo lehčí vás nesnášet, než si přiznat, že vás obdivuji.“

„Co... cože?“ koktal Harry, kterého ta slova opravdu zaskočila.

„Překvapený, Pottere? Je to tak. Ale nemohl jsem vás přeci jeden den nenávidět a druhý den si říct, že ve vás něco je.“

„Opravdu jsem nečekal, že...“ nedokončil Harry.

„Samozřejmě, že ne. Ale ani já nejsem slepý, abych nepřiznal, že zvládnout to, co vy, by často nedokázal ani dospělý kouzelník a rozhodně ne děcko vašeho věku.“

„Děkuji vám, pane profesore. Tohoto uznání si cením nejvíce. Žádného podobného jsem se nikdy nedočkal. Děkuji.“

„Tak si ho dobře pamatujte, protože je poslední, které ode mě slyšíte,“ zavřčel Snape zjevně znechucený sám sebou, že přiznal něco takového přímo Potterovi.

„I já mám jednu otázku, Pottere. Proč jste po mně pojmenoval svého syna?“

Tak tohle teda Snape zajímá, pomyslel si Harry a došlo mu, že má jedinečnou příležitost oplatit mu jeho uznání a vyslovit to, co dávno chtěl.

„Svého nejstaršího syna jsem bez váhání pojmenoval po mém otci, ale když se narodil Al, přemýšlel jsem dlouho. Kdo z těch, které jsem poznal si vážím nejvíc? Samozřejmě mě napadl Sirius nebo Remus, ale pak... řekl jsem si, že bych ho mohl pojmenovat po někom, kdo by mohl být jeho vzorem. Tak jsem si vybral Albuse Brumbála kvůli jeho moudrost a laskavost a vás, pro vaši odvahu, odhodlanost a věrnost.“ dokončil Harry a bez mrknutí oka snášel profesorův přísný zkoumavý pohled.

„Zajímavé. Zřejmě máte pravdu a pod povrchem je toho skutečně ukrytého mnoho. Dobře tedy, když jsme skončili tento náš přátelský rozhovor, myslím, že bych už měl jít,“ řekl Snape, přičemž zdůraznil slovo přátelský.

„Ještě něco, pane, mám k vám prosbu,“ vyhrkl Harry.

„Cože? Vy mě chcete o něco prosit? No já dnes opravdu nevycházím z údivu. Tak o co jde, Pottere?“ Harry mu vysvětlil, jak se vyvinula situace způsobená spojením oblouků a požádal ho o pomoc při jejím řešení.

„Žádáte tedy, abych byl opět vaším špionem?“ odfrkl si profesor.

„Jste naše jediná a poslední naděje,“ vysvětloval Harry. Nemohl však odolat pokušení a smočil si ještě jednou: „A jak známo, naděje umírá poslední.“

„Nechte si ty vtípky, Pottere!“ zahřímal Snape. „Proč si myslíte, že to přijmu?“ zeptal se.

„Možná proto, že si nenecháte ujít příležitost znovu pokořit Harryho Pottera, který vás prosí, protože bez vaší pomoci by to nezvládl.“ odpověděl mu Harry.

„Hm, vskutku dobrý důvod. To by šlo. Tak dobrá, vypadá to, že se této úlohy agenta nezbavím ani po smrti. Jak si to představujete?“ zeptal se nakonec a vyslechl si Harryho plán. Neřekl to sice nahlas, ale ani neprotestoval, takže se zdálo, že v něm nenašel žádnou trhlinu.

„Udělám, co budu moci,“ řekl nakonec a vstal z křesla. Bez jediného slůvka se vytratil z obrazu a Harry mohl jen předpokládat, že se přidal k jeho ostatním blízkým.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

to by snape nikdy neudelal

Anonymní řekl(a)...

hele možný je všechno

Anonymní řekl(a)...

Je to úplně superky, hrozně se mi to líbí, jen se chci zeptat jestli to někdo přeloží do češtiny, ne ža bych slovenštině nerozuměla, ale čeština je přeci jen čeština... Předem díky za odpověď!

Anonymní řekl(a)...

Prosím vás, přeložte další kapitoly co nejdříve do čestiny. Je to vážně skvělý příběh. Dnes jsem začala číst a už jsem tady. Obdivuji autorku. Vážně moc pěkné

Nenenenene řekl(a)...

Ale mohl to udělat kvůli Lily Potterový,jak jí dost miluje