Kapitola č. 35: Živý či mrtvý

Překlad a slohová stylizace - Zuzana Landlová

Ředitelka se právě vracela do školy. Byla navštívit profesorku Prýtovou v jednom ze skleníků. V dálce na hranicích pozemku spatřila dvě postavy, které kráčely směrem k hradu. Jelikož byly daleko, nepoznala, kdo to je, ale podle tmavé pleti poznala ministra. Harryho poznala, až když se přiblížili.

„Dobrý den, pane ministře. Harry, jsem ráda, že vás zase vidím,“ přivítala je mile a vedla je k hradu, „učitelé nás již čekají ve sborovně, tudy.“ dodala a rychlým krokem je vedla chodbou okolo knihovny.

„Bude tam i George a Neville s Lenkou?“ zeptal se Harry.

„Pan ministr sice požádal jen o schůzku s bývalými členy Fénixova řádu, ale oni by se také rádi přidali, takže tam také budou, Harry.“

Vešli do sborovny, ve které právě propukla salva smíchu. Zřejmě jeden z Georgových vtípků, pomyslel si Harry. Když vstoupili, zavládlo ticho. Oči všech spočinuly na Harrym. Ty pohledy mu připomněly dávné školní časy, kdy byl středem pozornosti kvůli své jizvě. Teď ho sledovali, protože všichni věděli, že byl v Bulharsku, ale nikdo z nich doteď netušil, že je zpět.

„Ahoj, Harry! Tak jsi zpět?“ pozdravil ho někdo z rohu. Podíval se tím směrem a překvapeně otevřel ústa.

„Viktore? Co tu děláš? Myslel jsem, že jsi stále u Rona a Hermiony.“

„Ale Harry, snad jsi nevěřil, že by můj brácha dokázal snášet svého protivníka v lásce tak dlouho pod svou střechou?“ popíchl ho George, který k němu přistoupil a přivítal ho poplácáním po zádech.

„Profesor Krum nám pomáhá s výukou obrany proti černé magii.“ vysvětlila mu ředitelka. „Pan Weasley se tak může více věnovat kurzům létání a famfrpálovým tréninkům.“

Harry přikývl. Žádal přece Kruma, aby se nevracel do Kravalu. A tak bylo celkem pochopitelné, že se ucházel o místo v Bradavicích. Posadil se k dlouhému stolu mezi Nevilla a George. Ministr předstoupil. V krátkosti je seznámil ze situací a svým rozhodnutím obnovit Fénixův řád.

„A kdo bude předseda? Kromě Brumbála tu funkci nikdo nezastával.“ chtěla vědět profesorka McGonagallová.

„Uvažoval jsem o vás, Minervo…“ pomalu začal Kingsley.

„Och, to mi lichotíte, Pastorkum, ale vzhledem k mému věku si to nemohu dovolit, Kingsley. Myslím, že bychom měli zvolit někoho mladšího. Někdo, kdo bude tu funkci schopen vykonávat.“ navrhla.

„S tím plně souhlasím. Proto bych si dovolil, na radu Ginny Potterové, navrhnout, aby se členové řádu a Brumbálovy armády spojili. Vím, že toho času šlo jen o školní organizaci, ale její členové prokázali nesmírné kvality v boji proti temné straně a dnes jsou z nich dospělí lidé. Navíc, BA má stále svého vůdce, proto nevidím důvod ke změnám.“ navrhl Kingsley.

„Myslím, že je to opravdu skvělý nápad, pane ministře.“ ozval se maličký profesor Kratiknot, sedící přímo proti Harrymu.

„Pan Potter nás vždy přesvědčil o svém talentu a schopnostech po porážce Vy-víte-koho…“

„Profesore, naučte se mu říkat Voldemort, tak jako ostatní.“ opravila ho ředitelka.

„Dobře teda. Po porážce Vo… Voldemorta se opravdu stal zachráncem kouzelnického světa. A kdyby měl jít někdo v čele v boji proti nepřátelům, tak on.“ dokončil Kratiknot. Všichni ve sborovně souhlasně přikývli a podívali se na Harryho.

„Ale ne!“ povzdechl si Harry. „Nemyslím, že je to dobrý nápad. Myslím, že by se toho měl ujmout někdo jiný, např. Kingsley, nebo George.“ navrhoval přesvědčeně.

„Tak už dost!“ přerušila je ředitelka. „Kdo souhlasí, aby byl předsedou BA nadále Harry a aby se k nim přidal i Fénixův řád?“ do vzduchu se bez váhání zvedly všechny ruce, kromě Harryho.

„Je rozhodnuto.“ potvrdila McGonagallová a tím celou debatu uzavřela. „Měli byste informovat ostatní, Harry, já dohodnu všechno potřebné se zbývajícími členy řádu. Takže pokud je to všechno...,“ podívala se významně na Kingsleyho, který přikývl, „pak vám tedy všem děkuji za pozornost a přeji pěkný zbytek dne.“ Rozloučila se a namířila si to ke dveřím.

„Paní profesorko?“ oslovil ji v poslední chvíli Harry.

„Pokud chcete vidět své syny, pane Pottere, myslím, že mají trénink.“ odpověděla.

„Ne, na to jsem nemyslel. Chtěl bych si s vámi promluvit ve vaší pracovně, pokud je to možné.“ uvedl na pravou míru a přemýšlel, co ji vedlo k oslovení příjmením, když ho celé roky oslovovala Harry, i přestože mu nadále vykala. Následoval ji do její pracovny. Jen co se za nimi zavřely dveře, unaveně se posadila do svého křesla a nahlas si povzdechla. Něco se děje, tím si byl Harry jistý.

„Co se děje, paní profesorko? Není vám dobře? Vypadáte unaveně.“ zeptal se Harry opatrně.

„To nic není, Harry. Jen se toho hodně děje a já už stárnu. Trochu mě to zmáhá.“ přiznala a smutně se usmála. Věnovala mu jeden z těch pohledů, které ho kdysi přesvědčily o tom, že ho má učitelka ráda, přestože se tvářila přísně a nekompromisně.

„Ale to není vaše starost, takže o čem jste se mnou chtěl hovořit?“ zeptala se a opět nasadila svůj přísný výraz.

„Já, vlastně by jsem vás chtěl požádat o pomoc při vedení BA a řádu. Máte dlouhodobé zkušenosti a ty by mi mohly být neocenitelnou pomocí. Já o aktivitách řádu skoro nic nevím, profesor Brumbál mě nezasvětil do všech jeho tajemství.“

„Harry, myslím že díky vaší funkci na ministerstvu to zvládnete lépe, než kdo jiný, ale pokud mě žádáte o pomoc, jsou vám mé dveře vždy otevřené.“ odpověděla.

„Mnohokrát vám děkuji. A měl bych ještě…“ začal, ale všiml si, že všechny portréty v ředitelně jsou prázdné. „Potřeboval bych si promluvit s profesorem Brumbálem a Snapem, ale…“

„Aha, chápu. Oba jsou momentálně zaneprázdněni sledováním děje v jejich světě, ale pokud je to nutné, můžu je zavolat.“ zareagovala pohotově.

„Ovšem jen, jestli by vás to příliš neobtěžovalo, vím kolik toho máte na starosti. Mohl bych si promluvit s každým o samotě, šlo by to zařídit?“

„Ale ovšem, takže kdo první?“ zeptala se a s hůlkou v ruce se postavila mezi dva portréty.

„Myslím, že nejdříve bych dal přednost profesorem Brumbálovi.“ rozhodl Harry. Ředitelka jen přikývla a tichým hlasem zamumlala latinské zaklínadlo. Potom dodala: „Albusi, je tu Harry Potter a nutně s tebou potřebuje mluvit.“

Chvíli to vypadalo, že se nic neděje, ale nakonec se na obraze začala přibližovat postava vysokého kouzelníka ve fialovém hábitu, bílou bradou a půlměsíčními brýlemi.

„Harry, chlapče, tak rád tě vidím. Copak máš na srdci?“ zeptal se, když se pohodlně usadil do svého křesla.

„Raději vás nechám o samotě. Profesor Brumbál potom zařídí, abyste si promluvil i se Severusem.“ pověděla a zamířila ke dveřím do zadní místnosti, která byla zřejmě i jejím bytem.

„Děkuji, paní profesorko.“ odpověděl Harry a jen co se za ní zavřely dveře, oslovil Brumbála, „jaká je situace ve vašem světě, pane?“ zeptal se.

„Nevypadá to zrovna moc dobře, Harry. Vládnou tu velké nepokoje. Salazar Zmijozel přišel hledat spojence. Naštěstí v našem světě nemůže nikomu ubližovat a ani ho nutit, ale je tu i mnoho kouzelníků, kteří touží vrátit se zpět, i když jen jako přízraky.“

„Jsou mezi nimi i smrtijedi?“

„Ti hlavně, Harry. A také hodně těch, kteří tu byli již před Voldemortem.“

„A on?“

„Ne, Voldemort, jak už jsem řekl, není schopný ničeho. Jeho duše byla tak poškozena, že ani po smrti nenašla pokoj a je odsouzená k věčnému zatracení.“

„A Zmijozel? On je živý?“ chtěl vědět Harry.

„Ano, je to živá bytost, ale roky v mezisvětě z něho udělaly horšího člověka, než byl dřív. Touha po moci a pomstě je to jediné, na co myslí. Vraždy a mučení ho fascinují a těší. Mám obavy, Harry, že to bude mnohem těžší, než jsme předpokládali.“ konstatoval smutně.

„Já vím, pane. Už jsem se setkal s mrtvými dušemi a alespoň z části vím, co nás čeká.“

„Ty jsi je potkal? Ale jak se ti podařilo proklouznout? Nevím o nikom… ale ty jsi byl vždy jedinečný chlapec, Harry.“ pousmál se Brumbál.

„Na mně není vůbec nic jedinečného. Pokud šlo o Voldemorta, chránila mě matčina oběť.“

„Ale ta už nefunguje, to, Harry, víš. Padla, když ses stal dospělým.“ připomenul mu Brumbál.

„Já vím. Teď mě zachránil Sirius.“ přiznal Harry a tím se dostal k tomu, o čem chtěl s Brumbálem mluvit.

„Sirius? Tak tomu nerozumím, Harry. Vysvětli mi to, prosím.“

„Nevím co se stalo, pane. Proto jsem šel za vámi. Tehdy, když jsem šel do lesa za Voldemortem, použil jsem kámen a objevili se rodiče, Sirius a Lupin. Všichni, kteří už byli mrtví. Je to tak?“

„Ano Harry. Všichni jsou tu, mezi námi.“

„Je tam i Sirius?“ zeptal se dychtivě, protože se potřeboval ujistit.

„Harry, Sirius je mrtvý. Je tu s námi a konečně se setkal se svými přáteli.“

„Víte, uvažoval jsem, jak to s ním vlastně bylo, když spadl za závoj. Ale těsně před tím ho přece zasáhla kletba… nevěděl jsem tedy, jestli je mrtvý nebo uvězněný v mezisvětě.“

„Ujišťuji tě, Harry, Sirius je tu s námi.“

„Tak potom, on se přidal k němu?“

„Ke Zmijozelovi? Jak tě to jenom napadlo, chlapče? Ale ovšemže ne. On je jedním z těch, kteří se snaží přesvědčit ostatní, aby se k němu nepřidávali. Sirius vždy byl a je na naší straně.“

„Ale v Bulharsku byl jejich vůdce. Vůdce mrtvých duší“ vyhrkl Harry.

V ředitelně zavládlo ticho. Oba přemýšleli, co se děje a jak je to možné.
„Harry, nezmýlil ses?“ zeptal se opatrně Brumbál.

„Vždy, když ostatní pochybovali, byl jste to vy, kdo mi věřil. Budete i teď pochybovat o mých slovech?“ rozčílil se Harry.

„Ne, Harry, nepochybuji o tvých slovech, ale nemohu uvěřit, že by Sirius… ne, to prostě není možné.“

„Nikdy bych nepochyboval o Siriusově loajalitě. Nakonec, on mě nechal na živu, když mě poznal. Myslel jsem, že má možná nějaký úkol…“ pronesl bystrozor.

„O ničem takovém nevím, Harry. Věř mi, kdyby tomu tak bylo, řekl bych ti to. Ale nikdo z nás nebyl osloven, abychom se přidali na jeho stranu. Zmijozel se nás bojí.“

„Tak potom jak je možné, že mě asi před týdnem napadli mozkomorové a mrtvé duše v čele se Siriusem?“

„Možná… ale to je nepravděpodobné.“

„Co, pane profesore! Mluvte! Potřebuji to vědět. Jinak nikdy nebudu mít pokoj a nezbavím se vlastních výčitek.“

„Napadlo mě, že když Sirius umřel a v tu samou chvíli spadl za závoj, jeho duše se ropoltila.“

„Rozpoltila?“ zeptal se nechápavě Harry. „Myslíte podobně jako u Voldemorta?“ zeptal se vyděšeně.

„Možná je část jeho duše uvězněná v mezisvětě, odkud byla teď osvobozená, ale stala se Zmijozelovým nástrojem.“

„Takže část Siriusovy duše je s vámi ve vašem světě, kde konečně našla mír a ta druhá část stále bloudí po světě mém a zabíjí nevinné lidi?“ vyslovoval Harry nahlas svoje myšlenky.

„Toto je podle mě vysvětlení.“ odpověděl mu Brumbál.

„Ale v tom případě, pokud budu chtít porazit tu část, která se tu potuluje, nezničím i tu druhou?“ uvažoval Harry a otřásl se při tom pomyšlení.

„Na tuto otázku ti nedokážu odpovědět Harry, ale je to velmi pravděpodobné.“ odpověděl mu vážně Brumbál.

Opět se rozhostilo ticho. Brumbál nechal Harryho, aby si ujasnil, co potřeboval a po chvíli se zeptal: „Je to vše Harry?“ Jenže Potter zavrtěl hlavou.

„Pane, potřebujeme tu pomoc. Nikdo z nás se k nim nedostane, abychom zjistili, co se chystá. Myslím, že jen jeden z vás nám může pomoci.“

„Ach tak. Jsi si jistý, že to opravdu chceš, Harry?“ vzhlédl přes své půlměsícové brýle a mírně povytáhl obočí.

„Myslím, že nemáme jinou možnost, pane.“

„Nebude to jednoduché, to mi věř.“ opáčil Brumbál.

„O tom nepochybuji, ale musím to zkusit. Pomůžete mi?“ požádal Harry starého profesora.

„Pošlu ho sem Harry. Hodně štěstí, a nenech se odradit. Dnes má trochu špatnou náladu.“ řekl ještě a vstal ze svého křesla.

„A kdy nemá.“ zabručel si Harry pod vousy, aby to starý ředitel, mizící v dálce, nezaslechl. Harry v kanceláři osaměl, ale byl tu už tolikrát, že si ji nikdy neprohlédl. Teď na to měl dostatek času a při pohledu do vitríny s cenami se zarazil podobně, jako před časem jeho syn, neboť ať hledal ostatní jména, jak chtěl, všude stálo Potter.