Kapitola č. 34: Priority

Překlad a slohová stylizace - Ondřej Halámek

Ginny bděla téměř celou noc. Bála se, že kdyby usnula, rozplynul by se Harry jako sen s prvními paprsky slunce. Pokojně naslouchala pravidelnému rytmu jeho dechu a s rukou na jeho hrudi vnímala tlukot srdce. Ještě bylo šero, když se rozhodla vstát.

Opatrně, aby ho nevzbudila, zkontrolovala ránu, která se už celkem zacelila. Vyměnila lístky i obvaz a poté si dopřála dlouhou a osvěžující sprchu. Pak po špičkách vyšla na chodbu. Všichni ještě spali. Vešla do Lillyina pokoje a jemně ji pohladila po tváři. Pomalu se probouzela a překvapeně si měřila mámu, která se na ni usmívala. Už dlouho se necítila tak dobře a její dcera to na ní ihned poznala.

„Rychle se obleč, srdíčko! Mám pro tebe překvapení.“ zašeptala jí do ouška a pomohla jí vyhrabat se z teplých přikrývek.

„Jaké překvapení?“ byla zvědavá Lilly.

„Uvidíš,“ odpověděla tajemně její matka, „teď pojď za mnou a zavři oči. Ale musíš být potichu jako myška a ne, aby ses na to překvapení vrhla příliš horlivě, musíš být opatrná, dobře?“ poučovala ji Ginny.

Lilly si vzrušeně začala hryzat dolní ret. Přesně tak, jak to dělá Harry, pomyslela si Ginny. Vedla ji potichu do jejich ložnice. Harry stále spal. Ginny se zastavila kousek od postele, otočila si dceru čelem k sobě, aby Harryho hned neviděla, poodstoupila a pak ji vyzvala, aby otevřela oči. Nadšený výkřik přeťal ticho, které tu panovalo. Hned si však zakryla dlaní ústa, aby nevykřikla znovu a otce tak nevzbudila. Přišla až k posteli a jen těžko odolávala pokušení vrhnout se mu kolem krku. Ginny jí naznačila, ať si lehne do postele mezi ně. Takto tu leželi všichni tři hodnou chvíli.

Lillyina očka přímo zářily a nemohly se dočkat, kdy se otec probudí. Jemným pošťuchováním do prsou, nebo taháním za vlasy se ho pokoušela vytrhnout ze spánku. Nakonec se jí to přeci jen podařilo a dočkala se tolik očekávaného objetí. Harry se už cítil opravdu dobře, ale Ginny trvala na tom, aby zůstal ležet. Lilly mu slíbila, že se od něj nehne na krok. Tak se tedy posadil na posteli a poslouchal svoji dcerku, která mu toho měla tolik co vyprávět. Ginny je nechala o samotě a šla připravit snídani.

Ovšem Molly ji předběhla a na stole už stál podnos s jídlem. Vajíčka, slanina, křupavé toasty, máslo a domácí marmeláda, aby si každý mohl posloužit tím, na co měl právě chuť. K tomu konvice horkého čaje a čerstvě připravená dýňová šťáva.
„Dobré ráno, mami. Neslyšela jsem tě vstávat, snad jsem tě nevzbudila?“ zeptala se překvapeně Ginny.

„To je jedno, chtěla jsem ti ušetřit trochu času. Tak tady máš snídani a běž za Harrym a Lilly, ať jste konečně chvíli spolu. Dnes tu budete sami, otec je v práci a já pomůžu Ronovi v obchodě.“

„Ale kvůli nám neodcházej, mami. To přece…“ protestovala, ale matka ji gestem zastavila uprostřed věty.

„O mě se nestarej. Jen si užij pěkný den. Doufám, že Harrymu je už lépe.“

„Ano, bude v pořádku. Tak teda pěkný den a děkuji.“ vyprovodila Ginny mámu ke vchodovým a s úsměvem na tváři se za ní dívala, dokud se nepřenesla pryč. Už se chtěla vrátit domů a zavřít za sebou dveře, když tu uslyšela hlasité prásknutí. Někdo se přemístil k ní. Že by mamka něco zapomněla? pomyslela si a otočila se. Ale byla to Hermiona s Helenou.

„Ahoj!“ pozdravily ji sborově a povzbudivě se na ni usmály. Ginny jim úsměv opětovala, ale nebyl to smutný úsměv, který na ní v posledních dnech viděly. Byl to ten nejzářivější úsměv, který u ní viděly poprvé za hodně dlouhou dobu. Proto za ní pospíšily do domu, aby se dozvěděly, co se děje. Jen co zavřely dveře, ozval se za nimi zpěvavý hlásek. Lilly seběhla ze schodů a za ní přikulhal Harry.

„Chtěli jsme ti pomoci s tou snídaní, Ginny.“ řekl kajícně, když viděl její vyčítavý pohled, který si vysloužil tím, že nezůstal v posteli.

„Harry! Ó bože, Harry. Ty ses vrátil!“ vykřikla nadšeně Hermiona a radostně ho objala. Tvář se mu zkřivila v bolestné grimase, ale neodtáhl se od ní.

„Rád tě vidím, Hermiono. Jak se máte? Ty, Ron a děti?“ zeptal se a ona ho konečně pustila.

„Měl bys ležet.“ neodpustila si Ginny vyčítavou poznámku, když si sedal ke stolu.

„Ale no tak, vždyť jsem v pořádku.“ hájil se Harry a nasadil při tom ten nejnevinnější výraz, jakého byl schopen. Ginny se prostě musela usmát, když ho viděla a nechala ho, ať si užívá rodiny a přátel.

„Co se stalo, Harry? Jsi zraněný? Kdy ses vrátil?“ vychrlila na něj Hermiona. Ale on si jí příliš nevšímal. Zaujala ho žena stojící opodál. Byla trošku nervózní. Nečekala, že se stane svědkem takovéto osobní rodinné chvíle a raději by odešla.

„Vy musíte být Helena Malfoyová, jestli se nemýlím.“ usmál se Harry a ukázal na volnou židli, aby se posadila.

„Ano, teší mě, pane Pottere.“ odvětila a posadila se.

„Přátelé mě oslovují jménem. Mohu předpokládat, že jsme přátelé? Ginny mi o vás hodně vyprávěla.“ usmíval se stále Harry.

„Ale ovšem, tak tedy jsem potěšena, že jste se v pořádku vrátil domů, Harry. I já jsem už o vás mnoho slyšela.“

„O tom nepochybuji, když si představím, co vám napovídaly Hermiona s Ginny. Ale na druhou stranu, co jste asi slyšela od vašeho manžela radši ani asi vědět nechci. Musela jste si vytvořit hroznou představu.“ řekl se zvednutým obočím.

„Ale tak to není... Já...“začala, ale jeden pohled na něj ji přesvědčil, o tom, že žertuje. Konečně se i ona bez ostychu usmála a přidala se k přátelské konverzaci. Lilly přitom tiše seděla tátovi na kolenou a byla šťastná, že může být s ním. Kingsley přišel těsně před obědem. Zavřel se s Harrym v obýváku a tam si vyslechl podrobné hlášení o celé akci v Bulharsku.

„To nezní moc dobře, Harry. Jsi si skutečně jistý, že to byly mrtvé duše? To by znamenalo, že oblouk je spojený a Zmijozel má opět schopnost procházet mezi pozemským a posmrtným světem.“

„Vypadá to tak. A předpokládám, že teď má v temnotě o mnoho více spojenců, než předtím. Pomysli na to, kolik bývalých smrtijedů je mrtvých.“ doplnil Harry.

„Přesně tak. I když můžeme vyloučit Voldemorta, smrtijedi se určitě rádi vrátí a budou pokračovat v tom, kde před devatenácti lety skončili. A jestli je pravda co říkáš o jejich schopnostech, nezmůžeme s nimi skoro nic.“ přiznal Kingsley.

„Navíc naše šance na to, zjistit, co připravují, jsou malé a kdokoliv by se k nim přiblížil, nemá naději na návrat.“

„To je pravda. Tak mě napadá, jak se to vlastně podařilo tobě? To jsi mi ještě neřekl.“

„Sirius.“ byla Harryho jednoslovná odpověď.

„Co je s ním?“

„Je jejich vůdcem. Nevím, jak je to možné. Nerozumím tomu, ale nechal mě žít.“

„Aha.“ Kingsley nechápal, ale Harryho výraz naznačoval, že se o tom nechce víc bavit.

„Něco mě napadlo. Možná by...,“ zamyslel se Harry, mračil se přitom a hryzal si dolní ret, „musím zajet do Bradavic.“ vyhrkl náhle.

„Co tě napadlo? Jedu dnes do Bradavic, mohl bych to zařídit osobně. Měl bys zůstat doma a pořádně se zotavit.“

„Vy jste se s Ginny proti mně snad spikli! Jsem úplně v pořádku a zvládám to!“
ohradil se Harry. Kingsley se nad tímto jeho výbuchem jen pousmál.

„Pochop nás, Harry. Mysleli jsme, že už tě nikdy více neuvidíme a potom se tu zjevíš krvácející. Ginny o tebe má strach.“

„Já vím, promiň, ale opravdu jsem v pořádku a ta rána je už úplně zahojená, zůstala jen jizva. Věř mi, když ti říkám, že to zvládnu. Ale potřebuji tvoji pomoc s Ginny. Určitě s tím nebude souhlasit.“ řekl a trochu prosebně se na ministra podíval.

„Co chceš, abych udělal?“

„Řekni jí, že musíš jet do Bradavic a potřebuješ, abych šel s tebou a že přestože víš, že bych měl odpočívat, je to jediná šance, jak to zařídit.“ vysvětlil mu Harry svůj plán.

„Máš to dobře promyšlené, co? Myslíš, že nám na to skočí? Ginny ví, proč jdu do Bradavic.“

„A proč vlastně?“

„Ginny měla včera velmi dobrý nápad, spojit Fénixův řád a Brumbálovu armádu. Chystám se kontaktovat řád, v první řadě učitele Bradavic a Ginny měla zkontaktovat BA. Ale teď. když ses vrátil, myslím, že ti to přenechá.“ vysvětlil mu Pastorek.

„Souhlasím, je to dobrý nápad. Dobře tedy, půjdu s tebou a rovnou informuji Nevilla a George. Tak pomůžeš mi tedy s Ginny?“

„V čem ti má pomoci?“ přerušila ho Ginny, která jim přinesla do obývacího pokoje podnos s kávou a dívala se střídavě z jednoho na druhého.

„Potřebuji, aby se mnou šel Harry do Bradavic.“ začal opatrně Kingsley a sledoval, jaký dopad budou mít jeho slova.

„To jsem si mohla myslet. Nejsi doma ani den, jsi zraněný, ale za každou cenu musíš něco podnikat, že?“ spustila Ginny na Harryho a neskrývala svoje podráždění.

„Ginny, pochop…“

„Ne, Harry. Ty pochop. Zamysli se nad tím, co je pro tebe důležitější. Rodina, nebo práce?“ rozkřičela se a nepustila ho k slovu.

„Já si tu celé dny a noci zoufám, zda jsi v pořádku a jestli vůbec žiješ. Pak se tu zjevíš zkrvavený, ale namísto toho, aby ses zotavil a strávil chvilku se svojí dcerou, utíkáš pryč, abys zachránil svět. Ostatní jsou ti přednější, než tvá vlastní rodina!“

„Ginny, prosím, to není pravda. Pojďme si o tom normálně promluvit.“ řekl konejšivě Harry, přistoupil k ní a chtěl ji obejmout, ale ona se nenechala.

„Ujasni si své priority, Harry. Potom můžeme mluvit normálně.“

Kingsley, kterému nebylo příjemné být svědkem manželské hádky, se snažil Harryho přesvědčit, aby zůstal doma s rodinou, ale on trval na tom, že půjde s ním. Věděl, že Ginny chápe, co dělá, ale také věděl, že hlas srdce bývá často silnější než rozum.