sobota 10. listopadu 2007

Kapitola č.20: Otec a syn

Překlad a slohová stylizace - Ondřej Nahálka

„Jsi si jistý?“ zeptala se Ginny, česajíc své rusovlasé kadeře, a sledovala odraz svého muže v zrcadle. Harry si zapnul poslední dva knoflíky na košili a přikývl.

„Momentálně mě trápí jen jediná věc.“ zamyslel se.

„Lilly?“ dotázala se a upravila mu límec u košile.

„Tím se netrap. Promluvím si s ní po snídani a vysvětlím jí to.“

„Díky. Snad to pochopí. Ale i tak z toho mám špatný pocit, jako kdybych upřednostňoval chlapce. Tak to ale není.“ dodal a podíval se do Ginnyiných hnědých očí.

„Samozřejmě, že ne. Vědí, že je máme všechny stejně rádi. Takže se tím netrap.“

„Och, myslím, že se zase hádají.“ povzdychla a vykročila ke dveřím.

„Zajdu tam.“ řekl Harry a vyšel z pokoje do Alova brlohu, odkud křik vycházel.

Trhnutím dveří a prvním pohledem se ujistil, co se děje. Albus držel nějaký balíček a tahal se o něj s Jamesem.

„Co se to tu děje?“ zeptal se zvýšeným hlasem.

První se ozval Al.

„Chce mi vzít dárek, který jsem dostal od svého kamaráda.“

Jeho hlas byl smutný a tak trochu nahněvaný. Zato James přímo sršel zlostí.

„Víš, od koho je ten dárek, tati? On se kamarádí s Malfoyem, Scorpiem Malfoyem. No, pověz, není to postavený na hlavu?“ řekl a hleděl na otce. Harry byl zjevně překvapený a na chvíli tak trochu oněmněl.

„Uklidněte se, oba.“ napomenul je a žádal vysvětlení.

„Ale, je to pravda?“

Chlapec přikývl.

„Můžu se na něj podívat?“ požádal.

Chlapec se nejdříve zdráhal, ale po té mu balík, převázané zlatou stuhou, podal. Harry ho chvíli zkoumal, obracel v rukou a přemýšlel, jestli je dárek bezpečný.

„Jak se k tobě dostal?“

„Scorpius mi ho dal před odchodem z Bradavic. Je to můj kamarád.“

„To myslíš vážně?“ divil se Harry.

„Prosím, pověz mu, že to není možné a že se nesmí kamarádit.“ spustil James nanovo. Otec ho zastavil jediným gestem. Přemýšlel, co udělat. Jeden z jeho synů se přátelí s Malfoyem, synem dávného nepřítele, a druhý si myslí, že kvůli jejich vzájemné nevraživosti se k sobě musí chovat stejně i jejich synové.

Vážným hlasem pověděl: „Budeme si muset promluvit.“

Nejdříve se podíval na Ala, nikterak přísně. Když však uviděl, jak se na Jamesově tváři rýsoval vítězoslavný úsměv, zaměřil se spíše na něj a dodal: „S oběma.“

James nechápal, proč by s ním chtěl otec hovořit, a tak jen pokrčil rameny. Albus hleděl do země a přemýšlel, jakými argumenty by otce přesvědčil.

„Jamesi, běž, prosím, do mé pracovny a počkej tam na mě.“ pověděl. Po té přistoupil k Alovi a balíček mu vrátil.

„Tady máš. Schovej si ho na zítra, ano?“ pověděl a vložil mu ho do rukou. Al překvapeně vzhlédl k otci a přikývl.

„Běž se najíst, máma už chystá snídani, pak si o tom promluvíme.“ řekl a vydal se směrem ke kuchyni. Prošel kolem Ginny a sesbíral své a Jamesovo jídlo ze stolu.

„Děje se něco?“ vyhrkla překvapeně.

„Ááále, potřebuji si jen o něčem promluvit s chlapci, pak ti to vysvětlím.“ pověděl a pomalu odkráčel s podnosem do pracovny. V tu chvíli se ve dveřích objevil Al a popřál mámě a Lilly dobré ráno.

Harry vešel do pracovny, položil podnos na stůl a začal rozkládat porcelánové talíře a šálky před Jamese. Chlapec se nadšeně pustil do jídla a přitom si s otcem povídal o škole, přátelích a famfrpálu. Když už měli dojedeno, Harry uchopil hrnek kávy a zkoumavě Jamese pozoroval.

„Tak, o čem sis se mnou chtěl promluvit, táto?“ zeptal se.

„Chtěl bych vědět něco o tom, co jste mezi sebou řešili.“ řekl a čekal na synovo vysvětlení. Ten mu podrobně vylíčil celou bratrskou hádku v knihovně a rovněž vyjádřil i názor, jak nemístné je přátelství mezi rody Potterů a Malfoyů.

„Počkej, Jamesi, proč by se tvůj bratr nemohl se Scorpiem přátelit?“

„Aaa.. ale..“ vypadlo z Jamese. Myslel, že s ním bude otec souhlasit.

„Zamysli se, chlapče. Znáš vůbec Scorpia Malfoye?“

„No, moc ne.“ připustil.

„Udělal snad tobě nebo někomu, koho máš rád, něco špatného?“ pokračoval Harry.

„To ne, ale.. jeho otec..“ protestoval chlapec zmateně.

„Jamesi, nejde přece o jeho otce, ale o Scorpia. Pověz, jaký je ten chlapec?“

James se zamračil a nakonec potichu odpověděl.

„Je celkem bystrý, alespoň podle toho, co říkali Al a Rosie. Není ho skoro vůbec vidět, většinu času tráví v knihovně, je tichý a samotářský.“

„Tak vidíš, ten chlapec není jako jeho otec. Draco Malfoy byl vždy v první linii, týkajíc se nejrůznějších podrazů. Nesnášel Nebelvír, zvláště mě, a to jen kvůli tomu, že jsem hned na začátku odmítl jeho přátelství a namísto něj dal přednost Ronovi.

Chlapec se narovnal v křesle a tvářil se zmateně.

„Podívej, není dobré soudit ostatní za chyby svých rodičů. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o profesoru Snapovi?“

James přikývl.

„To je ten, co byl k tobě tak nespravedlivý? Viděl jsem jeho portrét v pracovně ředitelky McGonagallové. Vypadal jako upír.“

Harry se po tom porovnání usmál, sám si myslel něco podobného, když jej poprvé uviděl.

„Ano, ten. Chodil do Bradavic společně s tvým dědou, nesnášeli se mnohem více, než-li já s Dracem. Snape tvou babičku už od začátku velmi miloval a opravdu ho zasáhlo, když se nakonec rozhodla pro Jamese a měla mě. Už od té chvíle si myslel, že budu stejný – nafoukaný a arogantní.

„Ale to není fér, vždyť tě neznal. Nemohl tě přece nesnášet za to všechno, co mu děda ve škole udělal, nebo ano?“

„Bohužel ano a kdyby žil, určitě by vás považoval za stejně zkažené, jako jsem byl v jeho očích i já. Ale jak už si sám pověděl, nebylo to správné. Už chápeš, co tím vším chci říci? Myslíš, že odsuzovat Scorpia za to, co udělal jeho otec, je správné?“

James jeho slova pochopil a musel uznat, že má pravdu. Do očí se mu tlačily slzy, měl pocit, že otce zklamal. Snažil se je potlačit, a tak jen zíral do země na koberec. Neodvážil se otci pohlédnout do tváře.

Harry svého syna pozoroval a viděl, že má na krajíčku. Nechtěl, aby to, co řekl, znělo vyčítavě, jen ukázal, že jeho předsudky nejsou správné.

„Pojď ke mně, Jamesi.“ řekl a když se chlapec ani nepohnul, postavil se a přišel k němu sám. Klekl si a zdvihl mu bradu tak, aby viděl do jeho uslzených očí.

„No tak, proč pláčeš? Vždyť se nic neděje.“ snažil se ho uchlácholit. Zřejmě byla jeho slova tvrdší, než si myslel.

„Promiň, že jsem zklamal.“ zašeptal.

„Ale ty jsi mě nezklamal, ničím. Mám tě rád a ať už se stane cokoliv, vždy to tak zůstane. To přece víš.“

„Ano.“ dodal James.

„Jsi ještě příliš mladý na to, aby si některé věci pochopil. A proto jsem tu já, abych ti pomohl. Teď si určitě poznal, že si nejednal správně.“

„Hm.“ přikývl James a konečně se podíval do otcovy tváře, zřejmě hledal známky zklamání.

Ale nic takového tam nebylo. V otcových očích se jevila hrdost a láska. Trochu ho to upokojilo, a tak se lehce usmál. Harry se znovu posadil do svého křesla a tiše dodal :

„Uděláš pro mě něco, Jamesi?“

Chlapec přikývl.

„Nech bratra, aby si sám vybral svoje přátele a pokud je sám nebudeš schopen přijmout, snaž se je alespoň tolerovat. Zkusíš to?“

„Jasně.“ kývl a tvářil se o dost klidněji, než předtím. Udělal chybu, ale stále měl šanci ji napravit.

„Tak a teď, prosím, jdi a pošli sem Ala. I s ním si potřebuji promluvit.“

James byl hodný chlapec, ale stejně jako Harry v jeho věku byl impulzivní a potřeboval usměrnit.

Do místnosti opatrně vkráčel Albus Severus. Harry se na něj usmíval a pověděl, ať se posadí do křesla, ve kterém ještě před chvíli seděl James.

Než stihl cokoliv říct, spustil na něj Albus prosebným tónem:

„Tati, vím, co mi chceš říci, ale on je jiný, než jeho otec.“

Harry se pobaveně usmál.

„Tak mi tedy prozraď, co jsem ti chtěl povědět?“

„No, asi to stejné, co James. Že je to Malfoy a že je zlý. Ale to on teda není. Vy ho neznáte, nevíte, jaký ve skutečnosti je.“ obhajoval Al svůj názor.

„Scorpius je velmi zvláštní, nemá mnoho přátel. Dobře se učí, má rád knihy a většinu času pobývá v knihovně.“

„Rozumíte si spolu?“ dotázal se Harry.

„Ano, občas něco horlivě řešíme, ale jindy jen mlčky sedíme v knihovně a pročítáme se haldou zajímavých knížek, to nám stačí.“

„Ale určitě byste si dokázali poradit i mimo knihovnu, ne?“

„Já myslím, že ano, ale jak se James ozval, dohodli jsme se, že se budeme scházet tajně.“

„Pokud jste přátelé, tak byste se neměli skrývat, právě naopak.“¨

„Chtěli jsme nějakou dobu počkat. Hned po Vánocích jsem o něm chtěl mluvit i s Arniem a Rosie a přesvědčit je, aby ho také brali. I s tebou jsem chtěl mluvit, ale rozhodně ne tak, jak to udělal James.“

Při svých posledních slovech se Albus zamračil.

„Nehněvej se na svého bratra, on se tě jen snažil bránit, nemyslel to nijak zle.“

„Ale choval se jako hlupák.“ namítal.

„Ale, každý z vás se tak občas chová, věř mi.“

„Ale ty ne, tati.“

Tomu se Harry upřímně a od srdce zasmál.

„Ani netušíš, jak hloupě jsem se ve vašem věku choval. A někdy i teď. Člověk může udělat chybu, ale důležité je, aby si ji uvědomil.“

„Myslíš, že se v tom přátelství mýlím?“ zeptal se chlapec vystrašeně.

„Máš ten pocit?“ optal se Harry.

„Ne, myslím, že ne. Rozumíme si.“ pověděl rozhodně.

„V tom případě nevidím žádný problém. Pokud si za svým přítelem stojíš, věřím, že ses rozhodl správně.“

„Takže se na mě nezlobíš?“ žasl Albus.

„Proč bych měl? Udělal si to, co si považoval za správné, a já to schvaluji. Stejně jako James zareagoval tak, jak sám zvážil, a já jej přinutil se nad tím zamyslet. Uznal svoji chybu, a proto se na něj nemůžu zlobit.“ řekl.

Albus byl potěšený tím, že otec proti Scorpiovi nic nenamítal. Když vyšli z pracovny, usmíval se a vyběhl ven za ostatními, kteří již stavěli sněhuláka.

Uplynula řada hodin a obloha se slila do tmavého kabátu. Řada zasněžených stromků byla rozzářena blikajícími světýlky a na oknech se mihotalo množství začarovaných malých hvězdiček.

Děti v tu dobu již seděly u stolu, v jehož středu byla zapálena dlouhá bílá svíce a plamen, který jí vévodil, se vznášel nad knotem. Bylo to kouzlo. Harry přešel ke kuchyňské lince a pomáhal Ginny s přípravou štědrovečerní večeře.

Vůně, která se z kuchyně linula, byla přenádherná, všichni si nadmíru pochutnali. Stůl byl plný dobrůtek.

Po příjemném jídle se ještě na chvíli posadili kolem vánočního stromku a dali se do zpěvu. Bylo tradicí, že děti své dárky nalezly až druhý den, a tak neváhaly a spěchaly na kutě.

Když Ginny přišla do Lillyina pokoje, posadila se vedle ní na postel a dala se s ní do řeči.

„Lilly, zlatíčko, pamatuješ na ten deník, co jsem ti dala?“

„Ano, mami, proč?“ zeptala se.

„Víš, jak jsem ti říkala, že se předává už několik generací? Jsou věci, které se předávají i z otce na syna.“

„Takže kluci zítra dostanou něco podobného?“

„Ano, dostanou něco od táty, ale ten se teď trápí, že nemá nic podobného, co by dal tobě. Chtěl, aby si měla něco, co mu zůstalo po jeho mámě.“

„Ale já už dostala tvůj deník, to mi přece stačí.“

„Já vím, andílku, ale tatínek o něm neví, zůstane to naším tajemstvím, dobře?“

„Dobře, mami. Pověz, prosím, tátovi, ať se netrápí. Už jsem dost velká, abych tomu rozuměla.“ řeklo děvčátko sladkým hlasem.

Ani v duchu Lilly nenapadlo něco klukům závidět. Ona uvidí, co dostanou, ale oni její deník nikdy. Se spokojeným úsměvem zavřela oči a ponořila se do říše snů, aby se konečně dočkala rána.

Ginny se mezitím vrátila do ložnice a dala se s Harrym do řeči.

„Lilly ti vzkazuje, aby ses netrápil. Prý už je dost velká na to, aby to pochopila. A stejně, ona už svůj dárek dostala.“

„Cože? Jaký dárek?“

„Dala jsem jí ho na narozeniny, předává se z matky na dceru, a to přesně v den desátých narozenin.“

„Proč si mi o tom neřekla?“ zeptal se Harry dotknutě.

„Protože je to tajemství. Ani můj táta to netušil a ty by si taky neměl. Ale když jsem viděla, jak se trápíš, nemohla jsem to udržet.“

„Díky. A co si jí tedy dala?“ zeptal se.

„Ty jsi ale nevděčník.“ popíchla ho s úsměvem.

„Tobě nestačí, že už víš, co bys správně neměl?“

Druhý den ráno se domem rozléhal nadšený jásot. Děti vyskákaly z postelí a běžely směrem k vánočnímu stromku, kde na ně čekala horda dárků. Na krbu se pohupovalo několik plných červených punčoch a pestrá světla ze svíček se odrážela v báňkách, zavěšených na větvích stromku. Vůně jehličí doslova provoněla celou předsíň.

Když děti seběhly dolů po schodech, jejich tváře se rozzářily. Ginny a Harry již seděli na gauči a popíjeli vánoční punč, sledujíc, jak se Al, James i Lilly rozsadili kolem stromečku a nevěděli, který z dárků rozbalit dříve.

Každý balíček byl zabalen v rudém papíru, ovázaný zlatou stuhou. Jen některé z nich se odlišovaly.

Ginny mávla hůlkou a k dětem se snesly naplněné punčochy. Byly plné čokoládových žabek, Bertíkových fazolek tisíckrát jinak a mnoha dalších sladkostí.

V dárcích však nalezli různé knihy, doplňky ke košťatům, sadu malování pro Lilly a ručně pletené svetry od paní Weaysleyové.

Ginny dostala zvláštní hodiny, jejíž ručičky neukazovaly čas, ale stavy členů rodiny – V PRÁCI, DOMA, NA CESTĚ či VE SMRTELNÉM NEBEZPEČÍ. Byl to dárek od mámy.

Harry jí daroval zvláštní medailonek s iniciály, uvnitř něhož byla jejich společná fotka. Při pohledu na ni se Ginny usmála a dala si ho kolem krku.

Ron a Hermiona pravděpodobně věděli, co by měl Harry jako správný bystrozor dostat. Věnovali mu několik příruček Obrany proti černé magii. Od své ženy, Ginny, dostal opravdovou vzácnost - myslánku. Věc, díky které si mohl prohlížet své vlastní myšlenky.

Nyní přišly na řadu poslední tři balíčky. Harry je nechal záměrně až nakonec. Odkašlal si, aby upoutal pozornost, a dodal: „Mám pro vás ještě něco.“

„Lilly, tobě už máma říkala, že to není dárek, jako mám pro tvé bratry, ale i tak jsem pro tebe něco sehnal.“

Děvčátko se rozzářilo. Sebralo balíček, roztrhalo papír a objevilo nádhernou dřevěnou truhličku – ručně vyřezávanou a se zlatavým zámkem, do které by si mohlo ukládat svoje cennosti. Byla vystlaná sametem a obsahovala tajnou skrýš, do které by se vešel i její deník. Na jejím dně však leželo něco jiného. Byla to roztržená fotka, na níž byly vyobrazeni její prarodiče s Harrym, když byl ještě malý.

„Díky, táto. Je to nádherný.“ řekla, přiběhla ke svým rodičům a dala jim velkou pusu na tvář.

„A teď vy, chlapci. Jsou věci, které se předávají po generace, z otce na syna, z matky na dceru. Po své mámě nemám vůbec nic a po otci mi zůstaly pouhé dva předměty, které mě provázely po celou dobu studia. Myslím, že nastal čas, abych se s nimi rozloučil a dal je vám. Otvírejte je postupně. Začni ty, Jamesi.“

Chlapec byl velmi zvědavý, ruce se mu třásly, když trhal papír a z balíku mu vyklouzlo něco jemného. Byl to neviditelný plášť.

„To je.. to je přece…“ nenacházel slova.

„Tento plášť je v naší rodině už velmi dlouho. Dostal jsem ho v prvním ročníku v Bradavicích. Užívej ho s rozumem“

„Díky, tati. To je ten nekrásnější dárek, co si mi mohl dát.“ vydechl se stejným nadšením jako Lilly.

„Albusi, teď ty.“ usmál se Harry a chlapec rozbalil nejmenší balíček ze všech. Byl to jen zabalený pergamen. Al se tvářil nechápavě.

„Není to jen kus pergamenu, jak se zdá. Je to tajná Pobertova mapa, kterou vytvořil svého času můj otec, Sirius, Teddyho otec, Remus, a jeden jejich přítel. Nějakým způsobem se k němu dostali i Fred a George Weasleyovi a dali mi ji. Až potom jsem zjistil, kdo ji vytvořil.

„Tyto dvě věci, mapa a plášť, mi byly ve škole velmi nápomocné, ale ne, abyste je zneužívali.“ pohrozil s úsměvem.

„WOW.“ vzdychl Al. Harry mu ukázal, jak mapa funguje, a potom je s Ginny pozorovali, jak jsou nadšeni ze svých dárků. Když se Harrymu a Ginny naskytla příležitost být chvíli o samotě, poděkoval za myslánku a vzal do ruky medailon, který jí visel na krku.

„Je začarovaný tak, aby si cítila, kdyby byl někdo z nás v nebezpečí.“

Trošku se při té představě roztřásla, ale Harry ji pěvně objal a ujistil, že to je jen pro jistotu, že nikomu nedovolí, aby jim ublížil.

Po poledni se všichni teple oblékli a vyrazili navštívit ostatní. Sraz byl u Rona a Hermiony, kam měli dorazit i Neville s Lenkou a ostatní Weaysleyovi. Jen, co pětičlenná rodinka opustila dům, se plameny krbu rozhořely a na podlahu dopadl svitek s ministerskou pečetí.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

uau, nevěděl jsem že by se Harry vzdal svého neviditelného pláště, ale nejspíš ho autorka obdaří zastíracími kouzly které budou stejně tak dobré. jinak se to vyvíjí skvěle, moc díky

Anonymní řekl(a)...

ale to se da zjistit kouzlem
ze tam nekdo s plastem ne

Anonymní řekl(a)...

Harryho plast je mocnejsi nez nejaka kouzla neda se privolat nicim je to odolne. Proto harryho a jeho pratele nemhli odhalit kdyz se objevili v pracinkach a ozvalo se kricici kouzlo ktere vyvolalo jejich pritomnost a hlavne smrtijed vyslal kouzlo accio plast a ten se nai nehnul proto pod tim to plastem je v bezpeci kdokoli kdo jej nosi