neděle 21. září 2008

Kapitola č. 23: Tříhlavá příšera

Harry zůstal na místě jako přikovaný. Bál se pohnout, aby nějakým způsobem neporušil křehké skořápky vajec a také samozřejmě nechtěl vzbudit dračici. Byl by to jeho konec ještě dřív, než by s úlohou začal.

Co nejtišeji a nejopatrněji vylézal z hnízda a neustále sledoval samici, ujišťujíc se, že spí. Podařilo se. Byl venku a pomalu ale jistě utíkal za nejbližší skálu, která mu poskytovala alespoň nějaké útočiště. Až potom se porozhlédl okolo sebe, aby zjistil, že se nachází v jakési skalnaté roklině. Rozhodně tu nebyla nikde na blízku žádná dračí rezervace a tento drak tu žil ve volné přírodě. Skvělé místo na hnízdění, pomyslel si chlapec. V této pustině určitě není tolik dravců, kteří by ohrožovali dračici i její mladé a jediná hrozba by mohla přijít ze vzduchu v podobě dravých ptáků. S těmi si však budoucí matka hravě poradí, pomyslel si a tím vlastně zavrhl svůj nápad použít nějakým způsobem své koště. Nebude se tu moct skrýt do koruny stromů, když tu žádné nebyli a na obloze ho zkoumavý zrak dravce okamžitě zpozoruje. Letový prostor tedy nebyl bezpečný. Ale jak se k ní nepozorovaně dostat?

Možná by mohl seslat mdloby, anebo ji jinak omráčit, nožem ji trošku pořezat a jen co bude mít trochu její krve, kouzlem ránu zacelí a je to!

„Výborný plán, Harry,“ozval se tichý hlásek v jeho hlavě. „Nezapomínej však, že se chystáš omráčit draka a ne člověka. Jeho kůže je několikanásobně hrubší a tvoje kouzla na ni budou neúčinná, Tak jak bys to asi chtěl udělat? A pokud jde o to zranění… je to morbidní a příliš to připomíná Voldemorta, který tvou krev použil ke svému znovuzrození. Vážně se chceš snížit na jeho úroveň?“

„Do kotle!“ zaklel ještě jednou a kopl do nejbližšího kamene. Jaksi však ve tmě neodhadl jeho velikost a místo, aby se kámen odkoulel dál a rozbolela ho noha tak, že bolestí vykřikl. „Ty jsi ale kus tupce,“ nadával si a přemítal v hlavě svoje možnosti. Žádná se však nezdála být vhodná k úspěchu jeho akce. Zřejmě bude muset opět přemýšlet. Doufal jen, že to nebude trvat tak dlouho, jako u jednorožců. Úplněk byl totiž už za pár dní a před ním byla ještě třetí úloha, samozřejmě pokud splní tuhle. Rozhodl se proto najít si vhodný úkryt někde poblíž, odkud by měl dobrý výhled na hnízdo, ale zároveň byl z dohledu nepochybně nervózní samice.

Dva dny a dvě noci Harry proseděl ve skalní jeskyni a sledoval dění v roklině pod ním. Zdálo se, že dračí samice měla zásoby jídla někde poblíž, protože se od hnízda nikdy nevzdálila na dlouhou dobu. Po dobu těch okamžiků však Harry neustále čekal na jakékoli nebezpečí, které by tu mohlo hrozit. Na třetí den se vzbudil a s tichým povzdychem se posadil na skalnatý výčnělek pod převisem. Zdálo se, že to bude den jako ty předtím, ale mýlil se. Jen co se dračice vzdálila od svého hnízda, v jedné z malých úžlabin se mihl podivný stín. Harry okamžitě vytáhl svou hůlku a vystrčil hlavu tak, aby viděl co nejlépe.

Neslyšel nic, ale tmavý stín se neustále přibližoval k osamělému hnízdu. Mohla to být vracející se samice, ale na to bylo příliš brzy a ona většinou přilétala z druhé strany. Vzápětí se vynořila hlava nebezpečně vyhlížejícího lva. Dvě žluté oči se rozhlédly po okolí, větříc ve vzduchu, jestli je dračice nablízku. Když byl vzduch čistý, vyšel lev ze svého úkrytu. Jaké však bylo Harryho překvapení, když se neukázalo tělo lva, ale kozy, která měla místo chvostu dračí hlavu. Ještě nikdy ve svém životě neviděl chiméru, ale o tom, že je to ona nebylo nejmenších pochyb.

Zachvátila ho panika, když sledoval toho vskutku příšerného tvora, jak se plíží k hnízdu. Vystrašeně sledoval oblohu i blízké okolí rokliny, jestli někde neuvidí dračí samici. Kdyby věděla, v jakém ohrožení její vejce jsou, nepochybně by tu už byla. Nebylo typické, aby se chiméry živily vejci, ale zdálo se, že právě ty, jsou jejím hlavním cílem v této chvíli.

Harry neváhal ani chvilku. Opět se v něm probudil jeho záchranářský komplex a nehledíc na nebezpečí, které mu hrozilo, přivolal si své koště a vznesl se na něm do vzduchu a zamířil právě k chiméře, která představovala hrozbu. První, co ho napadlo, bylo vyčarovat ochranný štít okolo hnízda, ale nebyl si jistý, jestli bude fungovat. Byl účinný proti kletbám, ale pokud šlo o fyzický útok…

Jeho obavy byly zbytečné. Jen co se příšera s třema hlavama přiblížila k neviditelné kupoli vyčarované okolo vajec, neznámá síla ji odhodila o pár metrů dál a ona narazila na ostrou hranu skalní stěny. Jen co se trochu vzpamatovala, rozhlédla se po okolí, hledajíc příčinu svého neúspěchu a… našla ji.

Harryho oči se na malý okamžik střetly s divokýma žlutýma očima chiméry a bylo mu jasné, že se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Mohl by utéct a zachránit si vlastní kůži, jenže co bude s hnízdem a dračicí, když se vrátí? Z jeho úvah ho vytrhl proud ohně, který mu sežehl koncové větvičky koštěte a on se najednou vznesl o kousek výš, následovaný dalším ohněm.

Tři hlavy chrlící oheň mu daly dost zabrat, aby se jim vyhnul, natož aby stihl vrhat kletby, ale když už se mu to podařilo, bylo to zbytečné. Hrubá kůže zajistila, že se všechny jen odrazily a nechaly tvora bez poskvrny. Snažil se proto aspoň hrát o čas a zdržet ji, dokud se neobjeví majitelka hnízda.

Mohlo to trvat snad deset minut, přestože se to zdálo jako celá věčnost, než se uzavřeným prostorem rozlehl řev hodný skutečného draka. Avšak když se protivnice postavily vedle sebe, rozdíl v jejich výšce nebyl velký. Až teď si Harry uvědomil, jak je dračice malá a pochyboval o tom, že se sama dokáže ubránit. Vzdálil se proto do bezpečné vzdálenosti a sledoval urputný souboj, při kterém nebyla nouze o tu největší ohnivou přehlídku, jakou kdy viděl.

Dračice byla zraněná a následkem zranění její síla i pozornost ochabovali. Harry si uvědomoval, že jestli okamžitě nezasáhne, zemře nejen ona, ale její vejce se stanou dalším úlovkem pro nenasytnou chiméru. V mysli hledal něco, co by mu pomohlo, když si vzpomněl na velmi starou legendu. Nevěděl, kolik je na ní pravdy, ale byla to v té chvíli jediná věc, co ho napadla.

Byla to legenda o matce všech chimér, dceři stohlavého obra Tyfóna a Echidny, napůl ženy a napůl hada. Předpokládalo se, že je jedinou svého druhu a když ji Bellerofontés zasáhl šípem napuštěným olovem přímo do tlamy, olovo se roztavilo a spálilo její vnitřnosti, nikdo nepředpokládal, že se s touto příšerou ještě někdy setkají. Byla to však jen jedna z řeckých bájí a Harry věděl, že chiméry žijí dodnes a nejsou právě oblíbenými společníky. Přestože… v Hagridově případě jeden nikdy neví.

Chlapec neztrácel čas a vyčaroval si luk a šíp napuštěný olovem. Nebyl právě nejlepší střelec, ale doufal, že když se k ní dostane dostatečně blízko, podaří se mu zasáhnout cíl. Vzlétl znova na svém koštěti a mířil k tříhlavé potvoře, která právě odrovnala svou protivnici. Dračice ležela pár metrů od hnízda a ztěžka oddychovala, nezvládajíc dále bránit ani svůj vlastní život. Harry pustil násadu od koštěte, napnul luk a namířil na jednu z hlav. Teď jen potřeboval, aby chiméra rozevřela svou obrovskou papulu a on mohl vystřelit. Stalo se. Jen co ho zahlédla, či dřív jen ucítila, vychrlila na něj nový proud ohně právě ve chvíli, kdy šíp opustil jeho dlaň a vzduchem mířil k svému cíli.

Bylo to vskutku o chlup. Harry se jen tak tak vyhnul ohni a ze vzduchu sledoval, jak se chiméra svíjí v ukrutných bolestech, když se jí tělem šířilo tekuté olovo. Trvalo to několik dlouhých minut, než vydechla naposledy a on považoval za bezpečné přiblížit se ke zraněné dračici.

Krvácela na několika místech a on se držel v bezpečné vzdálenosti, aby ho nezasáhla, kdyby chtěla chrlit oheň a bránit se. Zdálo se však, že je natolik vyčerpaná, že jí bylo všechno jedno.

„Jen klid, nechci ti ublížit,“ snažil se ji uklidnit, ale hlas se mu třásl strachy. Její černé oči ho ostražitě sledovaly a z nozder jí stoupaly obláčky dýmu, ale nezaútočila. „Už ti nic nehrozí. Nikdo ti neublíží, chci ti jen pomoct,“ pokračoval dál a opatrně přistupoval blíž, až byla na dosah. Natáhl k ní ruku a dotkl se její šupinaté pokožky. Byla teplá a vlhká od krve. Cítil, jak se její svalstvo stahuje v křečích a věděl, že jestli jí rychle nepomůže, nedopadne to dobře. Na chvíli zaváhal, ale přeci jen vytáhl skleněnou baňku a naplnil ji krví, která vytékala z hluboké rány. Jen co byla po okraj naplněná temně červenou tekutinou, zazátkoval ji a vytáhl opět svou hůlku a hojivými kouzly začal zacelovat největší rány. Potom, když jeho kouzla ztratila účinek, soustředil se na svou přeměnu ve Fénixe a svýma léčivýma slzama dokončil zbytek. Všechny rány byli zacelené, a když se před dračicí opět objevil černovlasý chlapec, posadila se a zařvala, chrlíc do vzduchu oheň. Ne na Harryho, ale na opačnou stranu, aby ho nezranila. Na nic víc nečakala a rozepjala svá křídla, letíc k hnízdu.

„Finite Incantatem,“ zamumlal Harry a ona se mohla bezpečně přiblížit k svým budoucím potomkům. Všechno bylo v nejlepším pořádku a on věděl, že teď už je tu zbytečný. Měl, co potřeboval, jeho záchranářský komplex opět jednou přispěl k záchraně několika životů a všechno bylo, jak mělo být. Přemístil se tedy před chaloupku starého léčitele a ani v nejmenším ho nepřekvapilo, že už na něj netrpělivě čekal.

„Zvládl jsi to lépe, než jsem si myslel. Vskutku výborný výkon, chlapče,“ přivítal ho s úsměvem a vedl ho dovnitř.

„Můžu se na něco zeptat?“ osmělil se Harry na prvním schodě.

„Ano?“ otočil se a léčitel a jejich pohledy se střetly.

„Věděl jste o té chiméře?“

„Samozřejmě. Měla to přece být zkouška odvahy, nebo jsem se o tom nezmínil? Navíc, ta chiméra ohrožovala tamější populaci draků už nějakou dobu,“ odpověděl nezaujatě a Harry si uvědomil, že tento muž zřejmě ve všem co dělá, má ukrytý nejeden úmysl.

Když toho večera hleděl na měsíc, jasně zářící na hvězdami poseté obloze, v duchu byl u svého otce. Jak asi tuto noc přežije? Vzal si lektvar? Bude v pořádku?

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

áááá rychle další, je to napínavý