Kapitola č. 22: Dračí hnízdo

malém údolí na severu Irska, obklopená množstvím vysokých stromů byla nenápadná oblast, které se obyvatelé z okolí většinou vyhýbali. Možná to bylo způsobeno zvuky, které se odtud šířily a strašily obyvatele blízké vesničky, anebo možná tím, že o ní vůbec nevěděli, kdo ví. Projít však houštinou a prodrat se hustým porostem divoké zeleně, naskytl by se jim pohled na obrovskou planinu ohrazenou množstvím dřevěných kůlů. Na první pohled se mohlo zdát, že dřevěné sloupy jsou jen volně a bezdůvodně zapíchnuté do země, ale vnímavý čaroděj mohl cítit energii, kterou bylo jejich okolí doslova prosycené. A nebylo to určitě bezdůvodně. Při pozornějším pohledu totiž bylo možné zahlédnout časté záblesky ohně uprostřed jinak tmavé krajiny.

„Hej, Charlie, jdeš prohlédnout Koru?“ ozval se odkudsi drsný mužský hlas a brzy se na obzoru objevila i silueta svalnatého muže, kterému patřil.

„Ahoj, Sete, ano jdu k ní. Děje se něco?“ zeptal se tázaný zrzavý muž s tváří ošlehanou od větru a slunka.

„Byla trochu nervózní, asi už se začnou líhnout.“ odpověděl jeho kolega, když došel až k němu.

„Jasně, zkontroluji to.“ přislíbil mladý muž a vydal se k jedné z ohrad. Zábrany, které byli upevněné na zmiňovaných sloupech, ho dovnitř vpustili bez problémů. Byli to totiž kouzla bránící vyjít tvorům, kteří v nich byli umístěni a pro lidi byli neškodné.

„Ahoj Koro, děvče, jak se máš?“ zeptal se asi tři metry vysoké dračí samice, která si ho ostražitě prohlížela svýma jasnýma žlutýma očima. Z hrdla se jí vydral jakýsi zvláštní chrčivý povzdych, který si Charlie vysvětlil po svém. „Neboj, všechno bude v pořádku. Necháš mě podívat se, viď?“ zeptal se chlácholivě a držel ruce tak, aby na ně viděla. Věděl, že je jinak krotká, vždyť ji vychovával od malého mláděte, ale od té doby co nakladla vlastní vejce, nepustila k sobě nikoho kromě něho, a přesto musel být opatrný i on. Jindy by mu neublížila, ale pokud by se cítila ohrožená, mohla by ho zašlápnout, roztrhat v zubech či dokonce seškvařit na uhel. V tomto ohledu měli draci několik možností jak svého nepřítele či kořist usmrtit. Málokdo však ví, kdy který způsob používají, pokud se jejich chovu nevěnuje tak jako právě Charlie Weasley, druhý nejstarší z dětí Weasleyových.

Jen co zkontroloval samici, která mu byla svěřená a její potomků těsně před vylíhnutím, vydal se na obhlídku rezervace, ve které měli v současnosti tucet draků nejrůznějších druhů. Mnoho z nich bylo vychovaných v zajetí od narození, ale pár z nich se k nim dostalo až v dospělosti a v jejich případě byl postup chovu značně komplikovanější. Právě procházel okolo ohrady nejnovějšího přírůstku, mladého norského draka, když zaslechl výkřik. Okamžitě vběhl dovnitř, právě včas aby viděl, jak ohnivý sloup zapálil hábit mladé ženy stojící asi dva metry od něho.

„Avelin!!!“ křikl a běžel k ní, svlékajíc svůj vlastní plášť, kterým uhasil oheň na jejích šatech. Jediným kouzlem se mu podařilo vytvořit ochrannou bariéru mezi nimi a drakem, který nepřestal útočit a chrlit na ně oheň. Jen co se žena vzpamatovala z prvotního šoku, odvedl ji ven z ohrady, nespouštějíc zrak z nahněvaného draka.

„Avelin, co jsi to pro Merlina vyváděla? Víš, jak je Poseidon agresivní, byla jsi u něj příliš blízko.“ káral ji příkře a kontroloval, jestli je v pořádku. V jeho modrých očích se zračili obavy, když prohlížel její ohořelé šatstvo, ale nenašel žádné vážné zranění.

„Jsem v pořádku, Charlie, děkuji. Nebýt tebe, už je ze mně pečená sekaná.“ snažila se žertovat, ale jemu do smíchu rozhodně nebylo.

„Avelin, co se s tebou děje? Od té doby co ses vrátila z dovolené, jsi nějak nesvá. Jsi nesoustředěná a to je při této práci často nebezpečné.“

„Promiň, jsem jen trochu unavená.“ mumlala provinile.

„Ave, poznám, když ti něco je. Tak o co jde? Možná bych ti mohl pomoct.“ zkusil to znova a na jeho tváři se prohloubily vrásky od starostí, které si o ni dělal. Viděl, jak se celá třásla, nejen zimou a tak ji objal okolo ramen a chlácholivě jí kroužil po zádech rukama, aby ji zahřál a uklidnil. Jen co pocítila jeho blízkost, schoulila se k němu jako raněné zvíře a rozplakala se.

„Pšššt, to zas bude dobré. Jen klid.“ opakoval neustále a stáli tam, obklopeni tmou, až dokud k němu nevzhlédla a ve světle velkého žlutého kotouče na noční obloze k němu neopřela svoje slzami zmáčené oči.

„Promiň, nechtěla jsem tě zdržovat a zatěžovat svýma starostma. Díky, že jsi mi pomohl, ale teď už půjdu.“ zašeptala, ale on ji nepustil.

„Pojď, uvařím ti čaj a povíš mi, co se stalo. Vůbec mě neobtěžuješ, jsme přátelé, vzpomínáš si?“ pousmál se a vedl ji na druhou stranu rezervace, kde se nacházely malé domečky, ve kterých bydleli zaměstnanci zdejší rezervace.

Když asi o půl hodiny později společně seděli v příjemně vyhřátém obýváku, skromně, ale vkusně zařízeném, nevydržel to a znova se jí zeptal.


„Tak co, chceš si o tom popovídat?“

„Já nevím. Je to… složité a přitom tak jednoduché, ale jsem z toho strašně zmatená.“ začala nesouvisle a po chvíli se zarazila. „Asi bych to měla vysvětlit od začátku, že?“ zeptala se, a když přikývl, zhluboka se nadechla.

„Celou dovolenou jsem strávila buď v Prasinkách u otce, anebo ještě častěji v Bradavicích a někoho jsem tam potkala.“ začala a on jen chápavě přikyvoval a nechal ji vyprávět vlastním tempem. Řekla mu o všem, co ji na Siriusovi zaujalo, co se jí na něm líbí a dokonce se smála při popisu některých jejich společných chvil.


Když svoje vyprávění skončila, Charlie se usmíval.

„Děvčátko, vždyť ty ses nám normálně zamilovala. To je přece štěstí a ty se tváříš, jakoby to byla katastrofa.“ domlouval jí, ale ona si jen bolestně povzdychla.

„Nechápeš to? Ono nejde ani tak o mně a Siriuse, jako o mně a …“ zvolala zoufale a nervózně přešla k oknu.

„Marvina. Chápu, ale Avelin, on už tu není a nevrátí se. Zatímco Sirius tu je a zdá se, že má o tebe vážně zájem.“

„Jenže já…“ zarazila se. Věděla, že její argumenty nejsou opodstatněné, ale ona to tak cítila a nemohla to nijak změnit.

„Vím, že ho stále ještě miluješ, ale jsou to už tři roky a Marvin by si přál, abys byla šťastná. Nikdy nechtěl nic jiného.“ vysvětloval jí trpělivě a při vzpomínce na Marvina ho bodlo u srdce. Nikdy si jeho smrt nepřestal vyčítat. Byl to její manžel a jeho nejlepší přítel, který před třemi lety zahynul při jedné pracovní záležitosti. Měli tehdy s Charliem službu a nebýt Marvina, asi by byla rodina Weasleyových o jednoho svého člena menší. Při záchraně Charlieho však utrpěl zranění, kterým podlehl dřív, než se jim podařilo zajistit mu ošetření.

„Já vím, vím… ale mám pocit, že ho tím zrazuji.“ povzdychla si.

„Zeptej se sama sebe, co cítíš k Siriusovi?“ začal z jiného konce.

„Miluji ho,“ zašeptala okamžitě bez chvilky zaváhání.

„Tak vidíš. Znám Siriuse a sice byl na škole známý jako záletník, ale také vím, že když se do nějaké zamiluje, udělal by pro ni první poslední. A jestli ho máš i ty rada, nevidím v tom problém.“

„Ale Marvin…“ protestovala opět, ale on s ní jemně zatřásl a jejich pohledy se setkaly.

„Marvin je mrtvý, Avelin. Žije v našich srdcích a tam také navždy zůstane, ale je tam dost místa i pro další, kteří přijdou po něm. Víš, ještě než jste spolu začali chodit… nedokázala ses tehdy rozhodnout mezi ním a Davidem Fingervaalem, tehdy mi řekl, že tě miluje tak moc, že i kdyby ses rozhodla pro Davida, nijak by ti to nevyčítal, jen by doufal, že s ním budeš šťastná a on se bude muset smířit aspoň s tvým přátelstvím.“ pravil potichu, prstem stíral slzy, které se jí koulely z očí.

„To skutečně řekl?“

„Samozřejmě… miloval tě a chtěl pro tebe jen to nejlepší. Vím, že kdyby tu mohl být s námi, řekl by ti, abys poslouchala hlas svého srdce. A já ti radím to samé. Nech si to všechno rozležet v hlavě a uvidíš, jak se nakonec rozhodneš. A kdybys potřebovala nějaké volno, stačí říct.“ ujišťoval ji a ona se konečně opět usmála.

„Děkuji ti, Charlie. Jsi skutečně kamarád. Slibuji, že budu u draků opatrnější. A k Poseidonovi se příště nebudu přibližovat tak blízko.“ slíbila a on jí uvěřil.
Oba v ten večer usínali se vzpomínkami na milého, vždy usměvavého muže, kterého navždy ztratili, avšak nikdy na něj nezapomněli.


Tichem se rozlehl zvláštní šouravý zvuk, to když mladý černovlasý muž vykoukl mezi nějakými divnými předměty, mezi které ho zaneslo přenášelo. Zdály se mu nějak křehké, a když se zaposlouchal do ticha, zaslechl hlasité odfukování nebezpečně blízko spící dračice.

„Do kotle.“ zaklel a rozhlédl se okolo sebe, aby s hrůzou zjistil, že sedí v dračím hnízdě obklopený asi půl tuctem dračích vajec.