středa 17. září 2008

Kapitola č. 21: Přísady do lektvaru

Nový týden s sebou přinesl hned několik změn. Sirius Black byl konečně šťastný a když ho ráno probudilo lechtání jemných kučer Avelininých vlasů po tváři, chtěl setrvat v tomto snu navždy. Na tváři se mu roztáhl spokojený úsměv, ale oči stále neotevřel.

„Jsi vzhůru?” zeptal se medový hlas těsně vedle jeho ucha, ale místo odpovědi jí věnoval první ranní polibek.

„Jak dlouho mě takhle pozoruješ?” zeptal se a modrýma očima ji doslova pohladil po tváři, toužil vrýt si do paměti každý její rys.

„Hm, ne dlouho, ale dost na to, abych si tvou tvář zapamatovala navždy.” odvětila a její hlas zněl najednou jinak, tak vzdáleně… sklopila zrak a přitulila se k němu, snažíc se oddálit chvíli, která musí přijít.


„Děje se něco?” zeptal se Sirius, kterému ta změna neušla. Znali se jen pár dní, ale měli pocit, jakoby spolu byli odjakživa a jinak to ani nemohlo být. Čas v lásce nehraje roli a Sirius ho rozhodně nemínil ztrácet, už tak mu toho v životě uteklo víc než dost.

„Dnes se musím vrátit a nevím, jestli se ještě někdy uvidíme.” zašeptala tak potichu, že ji sotva slyšel. Jen co k němu její slova dozněla, zamrazilo ho.

„Jak to myslíš? Já jsem… myslel jsem… doufal, že ty a já…” koktal, neschopný složit souvislou větu. Otočila se k němu tak, aby mu viděla do očí a v jejích nezapomenutelných průzračných studních se odrážel smutek.


„Siriusi, tyto dny strávené s tebou pro mně byly něčím neopakovatelným a nezapomenutelným. Velmi ti děkuji, že jsi mi dal to, co mi už dlouho chybělo, ale…”

„Jaké ale, Avelin. Mám tě rád, nechci, abys odešla! Zůstaň se mnou, prosím.” zvolal naléhavě.

„Naše životy jsou rozdílné, Siriusi.” pravila a z očí se jí koulely slzy velké jako hrachy. Věděla, že mu tím ubližuje, a proto ji to bolelo ještě víc. Nechtěla odejít, ale musela. Už teď, se pro těch pár dní se Siriusem cítila vinná a věděla, že když neodejde teď, tak potom nikdy.

„Nemůžu, Siriusi, promiň.” zašeptala, vylezla z postele, hodila na sebe v rychlosti plášť a vyběhla z jeho bytu. Mlčky za ní hleděl, ochromený a neschopný jakéhokoli činu. Když mu konečně došlo, že utekla a už se nevrátí, bylo pozdě. Nenašel ji na chodbě, v jejím bytě, ba ani ve škole. Odešla bez rozloučení a on nevěděl kam.

Když se v to ráno posadil mezi Severuse a Remuse, moc mu na náladě nepřidalo, že si ho oba zkoumavě prohlíželi.

„Utekly ti blechy, Blacku?” dobíral si ho učitel lektvarů, nedbajíc hrozivého pohledu, který po něm Sirius hodil.

„Nech ho, Severusi. Nevidíš, že není ve své kůži?” zastal se ho Remus, načež Severus jen tázavě zvedl obočí, ale víc se o Siriuse nestaral.

Albusovi také neušel Siriusův nepřítomný pohled a smutný výraz, a velmi dobře znal příčinu. Avelin se jen v krátkosti zastavila před snídaní, aby mu oznámila, že se vrací domů. Oči měla opuchlé od slz, ale neptal se jí. Věděl, co ji k jejímu rozhodnutí vedlo, a doufal, že si nakonec ujasní, co od života dále očekává a rozhodne se správně.

„Dej jí čas.” řekl potichu Siriusovi, když okolo něho procházel, ale v pohledu mladšího muže bylo tolik bolesti a smutku, že čas bude v této chvíli ten, co mu bude zasazovat ránu nožem přímo do srdce každý den až do chvíle, než se Avelin rozhodne.

Severus se nestaral o to, co mohlo Blacka trápit. Sám měl náladu horší než obvykle a bohužel nepomohl mu ani víkend strávený s rodinou. Ba naopak, každý pohled na Briana mu připomínal, že má ještě jednoho syna, o kterém už několik týdnů neměl žádné správy.

Kde teď asi je? Co dělá, nepotřebuje něco? Jaké úlohy musí plnit, aby mu pomohl? Proč mu to jen říkal? Proč to Harry prostě nemohl nechať tak… vždyť ani neví, jestli je ještě šance mu pomoct. Toto a mnoho dalších věcí trápilo Severuse Snapea od chvíle, kdy zjistil, kam Harry šel. Přál si, být opět v pořádku, vždyť kdo by ne, ale ne za cenu života vlastního syna. Avšak dokud nebude vědět nic bližšího o tom, jestli Harry žije… na jinou možnost se ani neodvážil pomyslet, mohl mu pomoct aspoň tím, že přečká nejbližší úplněk bez přeměny. Proto se hned po skončení vyučování v ten den zavřel ve své laboratoři. Byl nejvyšší čas připravit vlkodlačí lektvar nejen pro sebe, ale i pro Lupina. Od té doby co sám věděl, jaký to je příšerný pocit, nenechal by Remuse bez něj, pokud by mu v tom něco vážného nezabránilo a to i přesto, že ho neměl příliš v lásce.

Harry mezitím stihl africkému léčiteli vypovědět, jak si získal důvěru zlatých jednorožců. Ten se jen spokojeně usmíval, když chlapec popisoval svou přeměnu v ptáka Fénixe a vůbec ho nepřekvapovala jeho skromnost, kterou do svých slov vkládal, když o tom vyprávěl. Nepovažoval se za hrdinu, ba naopak, považoval to za štěstí a ne za důkaz svých schopností.

Ano, ten chlapec měl výjimečné schopnosti pramenící především z čistoty jeho srdce a upřímnosti, které u něj Kovu viděl a cítil už při prvním setkání. Nepochyboval o tom, že jeho úmysly při získaní pomoci pro otce jsou čisté, a že je ochotný podstoupit skutečně cokoli. Proto mohl upustit od svých požadavků, ale v Harryho případě věděl, že mu tyto zkoušky prospějí k jeho vlastnímu dobru. Pokud jde o jeho otce, ještě je čas a kdyby ne… Ale Harry to zvládne, tím si byl Kovu téměř jistý. Bylo by mu líto, kdyby skončil jako ti ostatní, jenže oni neboli jako on.

„Než ti dám pokyny k další úloze, mohl bys mi prokázat malou laskavost? Není to úloha, a jestli mi nevyhovíš, nic se na naší dohodě nemění. Avšak vděčně tě za to odměním.” promluvil po čase Kovu a Harry nevěděl, co čekat.

„Jestli bude v mých silách vám vyhovět, potom v tom nevidím žádný problém a nepotřebuji za to odměnu. Tou mi bude pomoc pro otce.” zaševelil.

„Výborně, potom teda… slzy a pero ptáka Fénixe jsou velmi vzácné…” začal a pohledem vyzýval Harryho, který rázem pochopil. Najednou na jeho místě nestál chlapec, ale ohnivě červený pták s nádherným lesklým peřím. Z chvostu si vytrhl jedno pero a položil ho k nohám léčitele, který ho zaujatě sledoval. Potom se sklonil nad nádobku, kterou mu Kovu podal a stačilo jen pomyslet na Severuse, už se mu z očí koulely léčivé slzy.

Nádobka se v mžiku naplnila vzácnou tekutinou a z Harryho se opět stal mladý muž. Kovu mu beze slova podal svitek pergamenu s novým zadáním, vzal si pero i slzy, které mu Harry bez váhání daroval a tiše se vytratil, nechajíc chlapce osamotě.

Mírně roztřesenýma rukama Harry rozvinul pergamen a se zatajeným dechem četl.


Slzy Fénixe, které jsi mi dal, jsou významnou složkou léčivého lektvaru pro tvého otce. Avšak samotné na jeho léčbu nestačí, proto musí být posílené další velmi silnou magickou substancí, dračí krví. Můžeš si říct, že ji seženeš v nějaké lékárně, ale tvou úlohou je získat čistou dračí krev, přímo od draka.


Při těchto slovech Harry naprázdno polkl. Vzpomněl si na první úlohu v Turnaji tří kouzelníků, kdy měl získat dračí vejce. Tehdy však stačilo draka jen obejít, ale teď? Jak má získat jeho krev, když ho nemá zabít? Nechtěl ho zabít, vždyť by to ani neodkázal, ale jak jinak by dosáhl toho, co po něm Kovu žádá? Četl proto dál.


Zvířata jsou stejně živé bytosti jako my lidé a jejich život má stejnou cenu, proto ke splnění této úlohy nesmíš použít žádné násilí proti drakovi, jehož krev mi přineseš. V zásuvce pracovního stolu najdeš starý nůž, který ti poslouží jako přenášedlo a vezme tě do dračího údolí. Tam najdeš, co potřebuješ, hodně štěstí.


Harrymu se ulevilo, že příkaz obsahuje formulku, o nepoužívání násilí. Nechtěl by bojovat s drakem a pokoušel se ho zabít. Tím se však nezbavil otázky, jak tu krev získá. Možná by ho mohl na sebe nalákat, zajistit, aby se odřel o nějaké výčnělky skal a potom si jít pro jeho krev. Byl v tom jen jediný háček. Na co mu bude krev, když z toho nevyvázne živý? O tomto faktu totiž nepochyboval. Jestli se i jen přiblíží k drakovi, kterého předtím vyprovokoval, nezůstane po něm ani mastný flek, o tom nebylo pochyb.

Rozhodl se nechat řešení této situace až na místo činu, proto váhavě přistoupil ke stolu a vyndal přenášedlo, aby v tom momentu, kdy se ho dotkl, pocítil známé trhnutí pod pupkem.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Docela zajímavé, myslela jsem, že Lucy se snaží psát svojí verzi Harryho, tak proč používá události z Harryho Pottera a ohnivého poháru? Takže to vypadá, že Lucy chce psát svou verzi, ale ráda využije už napsané.