úterý 19. srpna 2008

Epilog: O tři roky později

Sandrin Denielsová kráčela rychlým krokem tichým hradem a mířila přímo do kanceláře ředitele, kdy už ji očekával George Weasley.

„Ahoj Sandrin. Jaká byla dovolená?“ zeptal se a pokynul aby se posadila do volného křesla.

„Bylo to fajn, ale jsem ráda že jsem zpět. Nevěřil bys, ale začal mi chybět ten každodenní shon a neustálý křik na chodbách“ pousmála se.

„Věřím ti, hrad je přes prázdniny až neskutečně tichý a od doby co jsme s Leou sami, stále častěji hledáme odtud únik před samotou. I když občas to není na škodu." ušklíbl se.

„To je pravda, ale předpokládám, že Severus si o tom bude myslet svoje. Měla bych se na něj jít podívat, než mě zase obdaří jedním ze svých vražedných pohledů.“ nadhodila a zamířila směrem k laboratoři, kde stále ještě visel obraz jejího otce, bývalého profesora lektvarů.

„Tak hlavně abys to přežila. Nemám za tebe zajištěnou náhradu.“ odpověděl žertem. „Mimochodem, poslala jsi zprávy svým novým prefektům?“

„Jistě, ale jeden odznak bych ráda doručila osobně.“ usmála se tajemně a on chápavě přikývl. Víc se už neptal a tam mohla pokojně jít za tím tmavovlasým kouzelníkem, který i když to nepřiznal, měl rád její společnost stejně jako ona tu jeho.

„Už jsi zpět?“ zeptal se místo pozdravu a zamyšleně se na ní podíval.

„Samozřejmě, škola začíná za týden a mám toho ještě hodně na práci. Jak se máš?“

„Co myslíš?“ poznamenal sarkasticky a ona se neubránila úsměvu.

„A co Albus? Jak se má on?“ změnila téma.

„No...řekl bych že dobře, vzhledem k okolnostem.“ pokrčil rameny a než stihla pokračovat s dotěrnými otázkami, zpražil jí pohledem a zahrnul jí vlastními dotazy ohledně její dovolené ve Francii.


Na dveřích jednoho z domů v Godrikově dole se rozeznělo klepadlo ve tvaru lví hlavy. Sandrin stála za dveřmi a čekala až jí někdo přijde otevřít. Musela obdivovat dům, který byl úplně jiný než ten předešlý co stával na stejném místě před třemi lety. Ginny Pottrová ho za pomoci svých dětí zrekonstruovala, tak jako kdysi s Harrym opravili dům zničený Voldemortem.

„Já otevřu, babi.“ ozval se dívčí hlas a dveře se rozlétly dokořán. "Dobrý den, paní profesorko." usmála se na ní dívka. Sandrin se mile usmála na svojí studentku, Aranel Pottrovou, které v sobě nezapřela ani jednoho z rodičů, za poslední roky vyrostla do krásy a stále víc se podobala své matce, ale mnohé rysy měla i po svém otci.

„Ahoj Ari, užíváš si prázdniny?“

„Samozřejmě, ale už se těším do školy.“ Odpovědělo děvče upřímně a vedlo profesorku do kuchyně, kdy seděly dvě ženy a vášnivě o něčem diskutovaly.

„Sandrin, vítej, tak ses vrátila? Jak ses měla?“ přivítala ji nejstarší členka Pottrových, Ginny.

„Bylo to fajn.“ odpověděla vyhýbavě. Nechtěla znovu rozebírat svou dovolenou. Už tak toho pověděla Severusovi víc než chtěla.

„Přišla jsem za Aranel.“ pověděla a sáhla do vnitřní kapsy svého hábitu, odkud vytáhla jakýsi malý předmět zabalený v zeleném sametové pouzdře. "Něco jsem ti přinesla." podala jí ho a čekala až ho otevře.

„Co to je?“ ptala se Aranel vzrušeným hlasem a její oči zazářily, když vytáhla prefektský odznak. „To je pro mě?“ vydechla úžasem a pohledem vyhledala svou profesorku.

„Samozřejmě. Jsi jedno z nejlepších studentek ve svém ročníku, možná dokonce na škole a přála bych si abys šla příkladem svým spolužákům. Hlavně když zvážíme jak rychle jsi dohnala zanedbané roky.“ vysvětlila ředitelka zmijozelské koleje a zůstala překvapeně stát, když jí Aranel pevně objala. „Táta bude mít radost.“ řekla a s téměř zbožnou úctou se podívala na odznak.

„Z čeho to budu mít radost?“ ozvalo se jí za zády a ona pohlédla do zelených očí, které se na ní dívaly jako vždy s nesmírnou láskou a něhou.

„Podívej, co mi paní profesorka přinesla. Jsem prefektkou.“ pochválila se a hrdě se pyšnila svým novým odznakem.

„To je opravdu skvělé. Blahopřeji, Ari. Děkuji, Sandrin.“ podíval se vděčně na profesorku a ta jen chápavě přikývla.

“Kde je Lysias?“ ozvala se nejednou žena, která až do teď mlčela, déle to už nevydržela a hodila po muži tázavý pohled.

„Usnul, nechal jsem ho v postýlce. Ale teď už budu muset jít, uvidíme se později, zlato.“ odpověděl a políbil ji na rozloučenou. Rozloučil se i s ostatními a vyšel z domu aby se na zahradě mohl přemístit do práce.

„Albusi, počkej!“ zavolal na něho nějaký hlas a on poslechl.

„Louise, co se děje?“ tázavě hleděl na svou ženu a stále ještě nemohl věřit tomu jak mohl bez ní být tak dlouho.

„Zapomněl sis kabát. Večer má být chladno.“ řekla potichu a podávala mu cestovní plášť. Věděl sice, že ho nebude potřebovat, ale i tak ho vděčně přijal. Přitáhl ji k sobě blíž a zadíval se do jejích krásných očí.

„Už jsem ti řekl, že tě miluji?“ zeptal se a něžně jí políbil.

„Hm, od té doby cos mě unesl z Afriky, bylo to už nesčetněkrát.“ odpověděla laskavě a podvolila se jeho polibkům.

„A budu ti to opakovat každý den až do konce života.“ pošeptal a vzpomněl si na chvíli, o které mluvila. Než se to však stalo, stalo se toho mnohem víc.


Albusovo tělo chladlo a nejevilo známky života, když dívčina na jeho hrudi ronila jednu slzu za druhou. Její dětská dušička stále odmítalo přijmout krutý fakt, že její otec zemřel kvůli ní. Chtěla něco udělat. Cokoliv, jen aby byl opět s ní. Myšlenka na otcovu záchranu v ní s každou slzou, která opustila její oči, a nevědíc jak, začal vzduch okolo ní houstnout a vířit v různých barvách. Cítila jak jejím tělem prostupuje neznámá energie a chce se dostat na povrch. Neuměla to ovládat, ale to ani nemusela. Její myšlenky se zhmotnily a ona s údivem přihlížela tomu, jak se rány na otcově těle zacelují a do tváří se mu vrací barva. Instinktivně přiložila dlaň na místo kde je srdce a intenzivně myslela na to že její otec žije. A v tom okamžiku se to stalo. Hluboký nádech, oči překvapením rozšířené. Albus se podíval na svojí dceru a bez nejmenších problémů se posadil. Myslel si, že je v nebi, ale nechápal co tady dělá jeho dcera. Stále ještě byli v barevném vzdušném víru, ten pomalu slábl a Albus rozpoznával krajinu Avalonu. Byla ještě krásnější než předtím a zalévala ji zlatavá záře teplého slunce trůnícího vysoko na obloze.

„Ari...“ oslovil ji tiše a ona se mu vrhla do náručí. Byl živý. Dokázala to. Ona to dokázala, jásala v duchu a vychutnávala si radost ze svého vítězství. Věděla, že za to vděčí Morganě a byla jí nesmírně vděčná za ten dar, který jí dala těsně před svou smrtí.

Jen co se vrátili domů a zavítali za rodinou, které se ulevilo, že je všechno za nimi a oba, Albus i Aranel se vrátili, měl Albus ještě jednu povinnost. Nevěděl, kde v Africe Louise hledat, ale i kdyby měl kvůli ní projít celý svět, musel jí najít. Musel Louise říct, že ji má rád a že byl slepý, když to do teď neviděl, otevřely se mu oči a on chtěl zbytek svého nového života strávit po jejím boku. Bál se odmítnutí, ale jeho obavy byly zbytečné. Jen co ho Louise uviděla, vrhla se mu kolem krku a slíbili si vzájemnou lásku až do smrti. A aby jejich štěstí bylo úplné, po roce a půl porodila Louise Albusovi syna.


„Už bys měl jít.“ pověděla potom a proti vlastní vůli se od něj odtrhla.

„Dej za mě pusu dětem.“ požádal a ona přikývla. Jen co se vrátila do domu, zašla zkontrolovat svého syna. Lysias Potter spokojeně spinkal, přesně jak říkal Albus. Pohladila ho po hlavičce, na které se mu černaly první střapaté vlásky, upravila mu deku a pak se vrátila do kuchyně, kde Ari stále ještě nadšeně štěbetala o svém novém odznaku.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Jojo,holka,to se ti povedlo! Moc pěknej příběh!

Anonymní řekl(a)...

to je opravdu vše??škoda:-(,moc se mi to líbilo.

Anonymní řekl(a)...

Lucy, tak tohle je s Obloukem smrti to nejlepší, co jsem četla!!! povedlo se Ti to. Doufám, že brzy napíšeš další pokračování

Anonymní řekl(a)...

tohle bylo vážně fantastické! rozhodně máš talent!!!!