sobota 12. července 2008

Kapitola č. 18: Viník odhalen

Učitelská porada skončila odchodem ředitele a hned po něm se vytratili i ostatní učitelé. Marry- Ann stále ještě přemýšlela nad tím, co říkala Sandrina. O jaké věštbě to mluvila? Co před nimi ona a Albus zatajují? Nevěděla, co si o celé situaci myslet. Na jedné straně nevěřila tomu, že by někdo byl schopný něčeho takového podlého jako jsou smrtelné nehody, ale na druhé straně bylo to až podezřele moc nehod na jednom místě v krátkém časovém období. Zamyšlená kráčela po cestě vedoucí k jezeru, kde si nakonec sedla na břeh a přitáhla si nohy k tělu, aby jí nebyla zima. Rada tu sedávala už jako dítě, když potřebovala přemýšlet. Z jejich úvah ji vyrušilo slabé zakašlání. Otočila se a překvapeně se podívala na svou neteř.

„Ari, co tu děláš? Je dost chladno.“

„Viděla jsem tě sem jít a chtěla jsem si s někým promluvit.“ odpověděla malá slečna a sedla si vedle ní.

„Jak se máš? Co zmijozel? líbí se ti tam?“ zeptala se Annie a vzhlédla na daleký obzor.

„Je to tam super. Chtěla jsem být ve zmijozelu.“ přiznalo děvče.

„Skutečně? Nikdy jsem tě o tom neslyšela mluvit, myslela jsem, že jako každý chceš být statečná Nebelvírčanka.“ zkonstatovala s úsměvem dospělá žena.

„V zmijozelu se moje schopnosti uplatní lépe.“ řekla s tajemným úsměvem na rtech.

„Jaké schopnosti máš na mysli? Objevily se u tebe nějaké speciální, o kterých ještě nevíme?“ zaostřila na ni Annie překvapeně.

„Samozřejmě. Mám jich víc, než kdokoliv z vás tuší. Mimochodem, jak se má Owen?“ změnila náhle téma.

„Stále stejně. Proč se ptáš?“ Annie přepadla divná předtucha a měla divný pocit, jakoby se mělo něco stát.

„Jen tak. Věci prostě někdy nejdou tak, jak si člověk naplánuje.“ mrmlala si pro sebe, ale to už Annie stála a nevěřícně sledovala Aranel, která měla v očích nebezpečný výraz.

„O čem to mluvíš, Ari? Ty víš, co se tehdy stalo? Owenovi a Jennis? A těm ostatním?“ soukala ze sebe a předtucha se měnila v jistotu, když se na ni Aranel vyzývavě podívala.

„Neuvěřitelné, že? Ale ano, s Terezinou pomocí se mi podařilo zabít aspoň ty dva. Ale neboj se, tím můj plán nekončí. S tetou Lis to jaksi nevyšlo, ale tobě nikdo nepomůže.“ zasmála se a jediným pohybem ruky Anniným směrem na ni vyslala vzdušný vír, který ji shodil do hlubokého a v tomto období ledového jezera. Annie ztratila rovnováhu a spadla do vody, která se v té chvíli začala neskutečně vířit a velké vlny poháněné navíc i větrem ji pohlcovaly. Byla dobrá plavkyně, ale rozbouřené jezero jí nedalo nejmenší šanci a ona už byla daleko od břehu, kde bylo jezero nejhlubší. Bojovala ze všech sil, ale ani to jí nepomohlo a lapala po dechu vždy, když se dostala nad hladinu.

V tom okamžiku, když Annie bojovala o každý doušek vzduchu, uviděla Aranel po cestě kráčet svou vedoucí fakulty.

„Do pottera, ta ženská si nedá pokoj. Ale tenkrát jí to nevyjde.“ zavrčela si pro sebe a jediným pohledem zhodnotila situaci. Annie už docházely síly a tak Aranel přestala svou mocí bouřit hladinu jezera. I když se jí příliš nechtělo, věděla, že jediná šance jak se vyhnout podezření, je udělat ze sebe oběť. Skočila do vody a začala volat o pomoc. Viděla Sandrinu běžící k nim a když si byla jistá, že ji musí vidět, začala předstírat, že se topí.

Učitelka lektvarů zadýchaně přiběhla k jezeru a při pohledu na topící se Aranel jí mozkové závity začaly pracovat na plné obrátky. Bylo zbytečné, aby lezla za ní do vody, zejména když jezero stále ještě nebylo úplně v klidu. Sáhla do kapsy pro svou hůlku a pomocí levitačního kouzla vytáhla děvče na břeh.

„Jsi v pořádku? Podívej se na mě! Je ti něco?“ zeptala se náhle a prohlížela Aranel od hlavy až k patě, zatímco děvče vykašlávalo vodu. Sandrina vyčarovala deku a omotala ji okolo své študentky a začarovala okolo ní ohřívací kouzlo.

„Moje teta… tam…“ ukázala směrem do vody a Sandrina zbledla.

„Annie je ve vodě?“ vykřikla a okamžitě se otočila tváří k jezeru. Nic neviděla, dokud se znovu nezdvihla divoká vlna a neodhalila bezvládné tělo učitelky Transfigurace.

„Pro Merlina.“ pískla a podobně jako před tím Aranel vytáhla z vody i svou kolegyni. Neměla čas odnášet ji na ošetřovnu a tak jediným rychlým švihnutím poslala svého stříbrného posla- Patrona pro pomoc.

„Vydrž děvče, ale tak, bojuj!“ křičela a začala s oživováním. Pulz byl nitkovitý a velmi nepravidelný. Sandrina už nevěnovala svou pozornost Aranel, protože ta byla zjevně v pořádku, ale vynakládala všechno úsilí k tomu, aby pomohla své kolegyni.

„No tak bojuj, Annie! Teď to nesmíš vzdát!“ křičela a pokračovala v oživovaní.

„Snažila se mě zachránit. Skočila tam pro mě a teď zemře.“ šeptala Aranel roztřeseným hlasem a z očí jej začali stékat slzy.

Nevěděla, jak dlouho trvalo, než uslyšela rychlé kroky. Otočila se směrem k hradu a viděla zděšeného Albuse s Terezou v závěsu.

„Co se stalo?“ vychrlil ze sebe a hnal se k nim. Odlehlo mu když viděl, že je Aranel v pořádku a sklonil se k Sandrině, která ještě stále oživovala jeho sestru.

„Už nemůžu, udělej něco!“ vzlykla Sandrina a uvolnila Albusovi místo. Ten ji bez slova vystřídal a zkontroloval pulz.

„Jak dlouho byla pod vodou?“

„Ja nevím, přiběhla jsem až když jsem uslyšela Aranel, ale Annie jsem neviděla. Možná 3 minuty, možná víc.“ snažila se pomoct Sandrina a stále se vystrašeně koukala na Albuse a Annie. Tereza se zatím postarala o Aranel, která byla v pořádku a postačí jediný lektvar na zahřátí.

„No tak Annie, pomoz mi! Nevzdávej to, toto mi nedělej!“ šeptal Albus a soustředil se na to, aby zmobilizoval své schopnosti. Masáž srdce ani dýchání z úst do úst nepomáhalo a její pulz stále slábl. Albus teda rozložil ruky nad svou sestru, nad místo, kde se nachází srdce a plíce. Chvíli se nic nedělo, ale potom z jeho ruk začalo vyzařovat bílé světlo a on cítil teplo, které z nich sálalo.

„Tak dýchej, sestřičko, dýchej!“ křičel zoufale, ale stále se nic nedělo. Annie ležela na zemi bez jakýchkoliv známek života. Na dotyk byla studená, i když teplo sálající z Alových ruk trošku zvýšilo její tělesnou teplotu. Pokračoval masáží srdce a neustával ve snaze.

„Trvá to už príliš dlouho.“ pošeptala Sandrina Lee, která mezitím přiběhla a sledovala, co se děje.

„Albus se o ni postará. Dokáže to, uvidíš.“ tišila ji, ale hlas se jí třásl. CO když se to nepodaří? Sandrina mala pravdu, už to trvalo víc než deset minut.

„Tak kruci dýchej!“ vyštěkl Albus a vdýchl jí vzduch do plic. Odrazu pocítil slabý odpor a mladá žena zalapala po dechu. Okamžitě ji trochu zvedl, aby se jí lépe dýchalo a všichni si úlevou oddechli.

„Už je dobře, to bude v pořádku.“ přivinul si ji k sobě a hladil ji po mokrých vlasech.

„Ale…“ vydralo se z úst ženy, která právě o vlásek unikla smrti.

„Pšššt, odpočívej. Postarám se o tebe.“ slíbil jí bratr a vyčaroval teplou deku, než ji vzal do náručí a vydal se s ní k hradu. Annie jen velmi vzdáleně vnímala, co se s ní děje. Ale věděla, že dokud je s ní Albus, je vše v pořádku.

Položil ji na volnou postel a opatrně jí odhrnul vlasy z čela. Ještě stále byla studená, ale ne tak jako když ležela na studené zemi tam venku.

„Postarám se o ni.“ ujistila ho Tereza a jemně ho vyháněla z ošetřovny. Přikývl a otočil se k Aranel, která už ležela na vedlejší posteli v čistém pyžamu a oddychovala.

„Jsi v pořádku, srdíčko? Co se tam vlastně stalo?“ zeptal se jí opatrně. Dnes toho už na něho bylo příliš.

„Já… spadla jsem a teta mi chtěla pomoct, jenže voda se začala strašně vířit a ji to vtáhlo… nemohla jsem jí nijak pomoct. Bála jsem se, tati.“ vysvětlovala plačlivě.

„To nic, hlavně že jste už obě v pořádku. Jen klidně spi, Tereza se o vás postará.“ ujistil ji a políbil na čelo.

„Budeš tu se mnou, tati?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Musím jít za ředitelem, říct mu, co se stalo, ale hned potom se na vás přijdu podívat, jo? A teď spinkej, princezna. Musíš být z toho zážitku dost unavená.“

„Uhm. Dobře.“ přivolila a Albus ji nechal odpočívat. Vyšel na chodbu, kde čekala ještě stále roztřesená Sandrina.

„Jsou v pořádku?“ vyhrkla, jen co ho zahlédla.

„Tereza se už o ně postará. Kde je Lea?“ zeptal se nevrle a nevěnoval jí jediný pohled. Stále měl na paměti její slova o tom, že Aranel a Tereza mají něco s těmi nehodami.

„Šla zavolat George. Budou tu za chvíli.“ zamumlala v odpověď. Přemýšlela nad tím, jak říct to, co jí leželo na srdci. Nakonec se odhodlala.

„Albusi. Vím, že mi nevěříš a sama už nevím, co je pravda a co jen moje fantazie, ale neměl bys nechávat Annie osamotě s těmi dvěma. Prosím, já nevím proč, ale mám zlé tušení. Jestli ne kvůli mě, tak kvůli své sestře jdi dovnitř a nenechávej ji s nimi osamotě.“ prosila ho zoufale.

„Nechápu, jak můžeš něco takového říct. Dohodla si se na tom snad s mou matkou? Aranel se právě skoro utopila a Tereza se o ně stará jak nejlépe může. Není nic, čím bys ve mě vyvolala pochybnosti.“ vykřikl na ni Albus a odvrátil od ní zrak.

„Souhlasím s tebou, Al. Ani já nevěřím Sandrininým nepodloženým obavám, ale myslím, že jestli ji uklidní to, že u Annie bude ještě někdo jiný kromě Terezy a Aranel, potom v tom nevidím problém. Můžme se jít společně všichni přesvědčit, že tvá dcera i sestra jsou v pořádku.“ ozval se známý mužský hlas a za chvíli Albus uviděl George kráčejícího k nim.

„To samozřejmě můžeme.“ přivolil a potichu otevřel dveře, ale hned se zarazil.

„Accio lektvar!“ vykřikla Sandrina dřív, než ostatní stihli zareagovat. Letěla k ní flaštička naplněná jakousi nažloutlou tekutinou. Natáhla ruku a pevně ji uchopila, nevšímajíc si blesků sršící z očí Aranel i Terezy. Podala lektvar Albusovi s otázkou v očích.

„To snad… Terezo, co to má znamenat? Jediná kapka tohoto by ji zabila…“ skřekl zoufale a třásl svou snoubenkou ve snaze získat od ní nějaké vysvětlení.

„O co myslíš, že mi asi tak šlo?“ zeptala se ho posměšně, když nebyla šance se z toho vyvléct.

„Tomu nevěřím… to není pravda…“ kroutil hlavou a přecházel zrakem nechápavě z Terezy na Aranel, která se k němu pomalu blížila. Nevšiml si Ley a Sandrin, které se okamžitě vrhly k Annie, aby zkontrolovaly, že je v pořádku.

„Je to pravda, otče a nebýt tady paní profesorky Všechno vím, bylo by se to podařilo už mě tam v jezeře.“ vmísila se do rozhovoru Aranel a hodila naštvaný pohled na Sandrin.

„Ari, co… jak to myslíš… ty…“ koktal Albus, ale víc nestihl, protože ho jeho dcera odzbrojila a pod náporem jejího kouzla letěl na druhou stranu místnosti. Všichni byli najednou v pozoru, ale nikdo nechtěl zranit nevinné dítě, i když nevinné v této chvíli bylo dost nepatřičné slovo.

„Aranel, zůstaň kde jsi a odhoď tu hůlku.“ vyzvala ji Sandrin, ale marně. Skončila podobně jako Albus. Lea, která čarovat nemohla se přikrčila za postel a pohledem sledovala svého manžela, který se snažil svou neteř a bláznivou ošetřovatelku odzbrojit. Neměl jinou možnost a tak bojoval. Zjistil však, že na jedenáctileté děvče je Aranel až příliš dobrá čarodejnice a ovládá množství kouzel z černé magie.

„Je na čase jít, Terezo!“ zvolalo děvče a zeširoka se na všechny usmála.

„Mějte se tu pěkne. Ale nemyslete si, že jste vyhráli. Já se vrátím a potom me už nič nezastaví v tom, abych dokončila svoje poslání. Vy všichni mi zaplatíte za to, že jste mi vůbec zkřížili cestu.“ smála se jak šílená a jen co jí Tereza podala ruku, obě je přemístila.

4 komentáře:

Svolinka řekl(a)...

TAk todle je teda hustý!!!!!!fakt maso.......Todle bych nečekala..Lucy seš fakt dobrá....takhle by to nedokázala napsat ani J.K.R.

Anonymní řekl(a)...

no tak honem další nemůžu se dočkat

Anonymní řekl(a)...

a od kdy se může z hradu přemisťovat???

Anonymní řekl(a)...

oni se určitě nepřemisťují normálně, ale pomocí černé magie...