Kapitola č. 7: Ošetřovatelka

James si o bratra nedělal až takové starosti, jak jeho sestry, kvůli tomu souhlasil s tím, že matku a Aranel vezme k sobě. Lilly se proto vydala k matce, ve snaze přesvědčit ji, že je vše v nejlepším pořádku.

„Mami? Mami, kde jsi?“ zeptala se jen co nakoukla dovnitř. V domě však nikdo nebyl a tak ho obešla a zamířila do zahrady.

„Ahojte!“ pozdravila ženu a děvče sedící pod rozvětvenou třešní, zabrané v nějaké knize.

„Lilly? Vy mě teda neustále překvapujete. Objevujete se tu jedna za druhou, už chybí jen James.“ zakroutila hlavou Ginny a pozorně si ji přeměřila pohledem.

„Neboj, i toho uvidíš. Albus se zdrží v terénu a nechce, aby jste zůstávaly v domě samotné. Chce, abyste šli na nějaký čas k Jamesovi.“ odpověděla snažíc se tvářit bezstarostně.

„Aha a měl nějaký rozumný důvod, proč se neozval, nebo proč mi to nepřišla říct Annie, když ho šla ráno hledat právě ona?“ nedala se zmást matka, která své děti znala velmi dobře.

„Albus neměl čas, když Annie přišla k Mungovi, vyslali za ním někoho, aby zjistili co se děje. Je s nějakými pacienty ještě na místě. No a když Annie věděla, že je vše v pořádku, zastavila se u nás a když jsem se sem i tak chystala, navrhla jsem, že ti to řeknu. To víš, chtěla se chvíli pobavit s Nelli a Damiánom.“ vymyslela si hned mladá žena.

„Hm, víš že ti nevěřím ani slovo? Podobným způsobem se mě snažila oklamat teta Hermiona, když otec zmizel. Vzpomínáš si na to? Čekala jsem tehdy dvojčata.“

vzpomněla si Ginny a mohla jen doufat, že tato lež, s kterou Lilly přišla, nebude mít příliš velké následky.

„Vzpomínám si, ale toto je jiné, mami. Albus vážně…“

„Nenamáhej se. Já jen doufám, že víš co děláš, když kryješ svého bratra. Nevím sice, co to má znamenat, ale věřím, že kdyby to bylo vážné, řekli byste mi to. Je to tak, Lilly?“ hleděla na dceru a ta nevydržela její zdrcující pohled a uhla.

„Samozřejmě, mami. Albus je v pořádku a James s Dianou vás už čekají. Annie zatím zůstává u nás.“ řekla bezvýrazně a než matka stihla něco namítnout, přemístila se na ministerstvo, aby začala s pátráním.


Osamělá postava seděla u malého stolku potáhlého černým suknem a v každém jeho rohu byly vysoké svíčky, které byly jediným zdrojem světla v místnosti, kde jednu ze stěn zdobil velký rodokmen.

„Toto mi zajistí, že uděláš všechno, co jen budu chtít, Albusi Pottere. Ani nevíš, jak moc jsem se těšila na tuto chvíli.“ šeptala si tmavovlasá žena sama pro sebe. Na stole před ní stála nějaká číše a z ní se pařilo. Ve světle svíček její oči jakoby zářily, ale v tom šeru měly šílený výraz. Špičkou ostrého nože si píchla do prstu a nakapala do poháru před sebou deset kapek vlastní krvi.

„A teď nás už nic nerozdělí. Zapomeneš na to, že jsi někdy miloval jinou a já budu jediná, které dáš svoje srdce. Potom už nic nezabráni tomu, aby bylo dokončeno naše dílo, paní má.“ usmála se a vzala číši s právě dokončeným lektvarem, aby ho dala vypít svému vězňovi. Přišla k provizornímu lůžku, na které ho uložila a sedla si vedle něho.

„Tento lektvar, můj drahý, tě zbaví tíživých vzpomínek a zajistí, že budeš milovat jen a jen mne a nikdo mi tě už nevezme. Jen pij!“ šeptala a naklonila mu pohár k ústům. Letmý pohyb hůlky ho přinutil polknout jeden doušek, potom druhý a další a další, dokud nebyl pohár prázdný.

„Finite Incantatem.“ zašeptala a Albus se probral z mdlob.

„Co si to… co… kruci, to je bolest.“ vykřikl Albus a rukama si chytil hlavu, která ho bolela jakoby mu ji někdo drtil mezi dvěma kameny.

„To nic, drahý. Za chvilku to přejde a potom už bude dobře.“ usmála se Tereza a sledovala Albuse svíjejícího se na posteli. Když po chvíli upadl do bezvědomí, spokojeně za sebou zavřela dveře a zabezpečila je kouzlem, aby se nedostal ven.


Těžké dřevěné dveře na ředitelně Bradavické školy se otevřely a v nich stála starší žena, která právě odcházela.

„Budu se těšit, George. Pěkný zbytek prázdnin.“ popřála směrem k muži za stolem.

„A tobě, Sandrino.“ kývl a začal se přehrabovat ve spisech, co mu ležely na stole. Za pár dní začínal školní rok a on toho musel ještě tolik zařídit…

„George, nepůjdeš se s námi projít do Prasinek? Leonie už bude muset jít, tak jsme mysleli, že ji aspoň vyprovodíme.“ přišla k němu Lea a snažila se ho odtrhnout od práce, která ho v posledních týdnech doslova pohlcovala.

„Promiň, ale ještě mám jednu schůzku. Řekni Leonie, že…“

„Co mi má říct, tati? To by si mě nechal odejít bez rozloučení?“ podívala se na něj stejně nahněvaně jeho dcera, o čtyři roky mladší než její bratr.

„Samozřejmě, že ne. Pojď sem.“ postavil se, aby ji na rozloučení objal. „Hlavně na sebe dávej pozor a moc to s tím učením nepřeháněj.“ poučil ji otec.

„Je to můj poslední ročník na univerzitě, musím se učit.“ připomněla mu dcera. Škola jí sice začínala až za pár týdnů, ale měla v Dablině už zařízený vlastní život a po pár týdnech strávených s rodiči se tam chtěla vrátit.

„Ty to zvládneš.“ ujistil ji George a s hlasitým povzdechem si opět sedl za stůl. „Dnes má přijít ta nová ošetřovatelka.“ oznámil své manželce, která se doteď starala o studenty sama, jen občas si zavolala na pomoc Albuse. Jenže ten teď, když Aranel nastoupí do školy bude opět pokračovat v tom, čeho se vzdal po smrti Sophie a na školu už tolik času nebude. Proto George vypsal výběrové řízení nejen na učitelku Transfigurace, kterou se nakonec stala jeho neteř Marry- Ann, ale i na ošetřovatelku.

„Aha, ale tak to se budeme muset opravdu obejít bez tebe.“ zkonstatovala Lea. „Tak si aspoň uděláme dámskou jízdu a zajdeme se podívat po obchodech, než půjdeš.“ řekla dceři a vedla ji zpět do bytu, aby si vzala svoje věci.

„Tak se pěkně bavte.“ zavolal za nimi George, ale sotva je vnímal, protože se právě mořil přípravou rozvrhu. Vyhovět všem požadavkům učitelů i studentů opravdu nebylo lehké.

Už byl skoro hotový, když se ozvalo nesmělé klepání na dveře a po jeho pozvaní vstoupila žena menší postavy s tmavými vlasy padajícími jí do tváře.

„Dobrý den, slečno LAnceová. Prosím, posaďte se.“ ukázal na volnou židli před sebou a prohrabával se v papírech, až našel to, co hledal.

„Vaše doporučení jsou celkem uspokojivé. Pracovala jste i u sv. Munga, ale před jedenácti roky jste tam skončila bez udání důvodu. Nechci být indiskrétní, ale jaký byl důvod vašeho odchodu?“ zeptal se George a zkoumavě si ji prohlížel.

„Byla to osobní záležitost. Rozhodně to nemělo nic společného s nějakým problémem v nemocnici.“ ujistila ho a jemu to zjevně stačilo. „Jestli máte nějaké pochybnosti, můžete se zeptat svého synovce, pracovala jsem na stejném oddělení jako on a jeho manželka, než zemřela.“ ozvala se po chvíli.

„Jistě, nezpochybňuji vaše slova a nepotřebuji Alovo ujištění, abych si udělal vlastní názor. Doufám, že se vám u nás bude líbit. Kdy můžete nastoupit?“ zeptal se a nasadil jeden ze svých nejlepších úsměvů.

„Oh, to je skvělé. Bude stačit příští týden?“ zeptala se a než odešla, dohodli všechny potřebné detaily.