Kapitola č. 6: Dobrovolně - násilně

Slunce už bylo vysoko na obloze, když se Marry- Ann vzbudila v pokoji pro hosty u svého bratra. Jediný pohled z okna ji přesvědčil o tom, že je čeká opět jeden velmi dlouhý teplý den a tak než sešla do kuchyně za matkou a svou neteří, dopřála si osvěžující sprchu.

„Dobré ráno.“ pozdravila, i když na hodinách bylo skoro poledne. „Kde máte Albuse? Už zase je v práci?“ zeptala se, když našla děvčata samotné.

„On se ještě nevrátil.“ odpověděla Aranel místo Ginny, která byla nějaká zamlklá.

„Jsi v pořádku, mami?“ zeptala se Annie opatrně. Nemusela ani hádat, aby zjistila, co ji trápí. „Zajdu do nemocnice zjistit, co se stalo, jo?“ navrhla hned a Ginny na ni vděčně koukla. Nechtěla o svých obavách mluvit nahlas před Aranel, ale její oči byly jak průzračné zrcadlo, kterým bylo vidět až na dno její duše.

„Taťka bude v pořádku.“ řekla Ari bez toho, aby se na ně podívala. Její slova zněly tak přesvědčivě, až tomu Annie uvěřila. Překvapilo ji však, s jakým klidem to ta malá bere.

„Jasné, vždyť je to taťka, ne?“ usmála se na ni teta a potom už skutečně šla k sv. Mungovi, aby se sama přesvědčila, že je vše v pořádku.

Když se ocitla v hale nemocnice, myslela si, že ji obklopí dav lidí, ale opak byl pravdou. Jen kde- tu zahlédla nějakého ošetřovatele a pokud šlo o pacienty, bylo jich tu jen velmi málo. Už tady párkrát za Albusem byla, takže šla hned do místnosti, kde se scházeli, když měli volno. Zaklepala na otevřené dveře a vstoupila. Očima přeletěla místnost, ale bratra tam neviděla.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se sympatická tmavovláska a popošla k Annie. „Ah, to jste vy, Marry- Ann. Nějaký problém?“ zeptala se ošetřovatelka, když poznala Albusovu sestru.

„Dobrý den, Louise, hledám bratra, není tady?“

„Ne, má pár dní volno. Neviděla jsem ho už tak dva dny.“ zakroutila hlavou.

„Ale včera ho odvolali k nějaké nehodě nebo co.“ namítala Annie.

„O jaké nehodě to mluvíte? Tady jsme už dobrý týden žádnou neměli.“ nechápala Louise.

„Chcete říct, že jste Albuse včera neodvolali z dovolené, aby vám přišel pomoct? tak kde teda je? Nevrátil se totiž domů ani o sobě nedal vědět.“ vysvětlovala a začala ji zachvacovat panika.

„Pojďte se mnou, zeptám se vedoucího ošetřovatele, ale jsem si téměř jistá, že o žádné včerejší akci nebude vědět. Jste si jistá, že ho odvolali od nás? Nemohlo to být z ministerstva?“ Louise ji vedla ke kanceláři vedoucího a také se jí nelíbilo, co se dozvěděla. To, aby Albus zmizel a nedal o sobě vědět se mu skutečně nepodobalo.

„Jaká je šance, že by se odehrála nějaká nehoda, o které by vědělo ministerstvo a vy ne? A hlavně, matka ten dopis četla. Bylo k němu přiložené i přenášedlo, aby ho dopravilo na místo určení.“

Louise přidala do kroku a za chvilku už klepala na dveře svého nadřízeného. Jak předpokládala, ani on nevěděl o ničem, k čemu by Albuse potřebovali a vyloučil i možnost, že mu někdo od sv. Munga poslal přenášedlo.

„Pro Merlina? Kam teda zmizel? To přece nejde, aby se jen tak vypařil.“ zoufala si Annie a se strachem se obrátila na Louise. „Nenapadá vás něco?“

„Je mi líto, ale vůbec nic. Souhlasím s vámi, že Albus by jen tak dobrovolně nezmizel, aby aspoň neposlal zprávu. A když nic jiného, tak kvůli dceři a vaší matce by nic takového neudělal.“ ujišťovala ji a samotnou ji zahltila zvláštní obava.

„Nechci ani pomyslet co bude, když se to dozví. Prosím vás, kdyby se vás kdokoliv ptal, tak Albus je v terénu. Zajdu za sestrou a bratrem a zkusíme ho najít, ale matka se to nesmí dozvědět. Prosím vás o to…“ žádala Annie a v duchu přemýšlela, jak to před ní utajit.

„Spolehněte se. A dejte mi prosím vědět, když něco zjistíte.“ žádala Louise.


Albus neměl ponětí o tom, jak dlouho je zavřený v tmavé místnosti. Připraveného jídla se ani nedotkl v obavě, že je otrávené. Avšak čemu se neubránil bylo vyslechnutí plánu, který mu jeho únoskyně vysvětlila podrobněji, než by si přál. Hned potom dostal čas na rozmyšlenou a zůstal sám mezi čtyřmi stěnami. Jeho hůlka už dávno nebyla skrytá v kapse, pokoušel se s její pomocí nějak dostat z této ne právě bezpečně vypadající situace.

„Do trola, je to zbytečné.“ nadával, když jeho kouzla zas a znova selhávaly.

„Říkala jsem ti to.“ ozval se škodolibý hlas od dveří, které se náhle otevřely. „Takže? Jak zní tvá odpověď?“ zeptala se ostře.

„Souhlasím. Udělám, co žádáš.“ řekl bez váhání. Za posledních několik hodin, které tu ztrávil sám si probíral všechny svoje možnosti a věděl, že když bude souhlasit, má větší šanci se z toho později dostat.

„Výborně, věděla jsem, že se dohodneme. Je to přece v zájmu nás všech, že?“

„Máš pravdu. Ale já mám podmínku..“ snažil se Albus aspoň o nějakou výhodu.

„Ach zlato, ale ty nejsi v pozici, kdy si můžeš diktovat podmínky. Už jsem ti říkala, bude to tak, jak chci já. Ať už s tvým souhlasem nebo bez něho. Tak buď tak hodný a ulehči si to.“ vysmívala se mu.

„Dobře, dobře. Tak mne teda pusť, abychom mohli udělat, co chceš.“ pokoušel se a marně se přesvědčoval, že to bude také lehké.

„Pustím tě, neboj se. Jen co se ujistím, že mě nebudeš moct podrazit jen co odtud vyjdeš. Mdloby na tebe.“ mávla hůlkou a Albus se svezl po stěně na zem.


Lilly Malfoyová trávila volný den se svým manželem a dvěma dětmi, Nelli a Damianom. Schylovalo se k obědu a tak právě na chvíli přerušili své letní radovánky v zahradím bazéně a čekali, co chutného jim matka připraví. První talíř s opečenými bramborami a restovaným masem přistál před Scorpiusom, když se ze zahrady ozval zvuk typický pro přemisťování. Lilly vykoukla z okna a zahlédla sestru kráčející k jejím dveřím. Díky jejímu krátkému sestřihu vlasů si Annie nemohla splést s Lis, která nosila zásadně dlouhé vlasy svázané do copu.

„Annie, co tě přivádí? Dáš si s námi oběd?“ pozvala ji, jen co otevřela dveře. Výraz na tváři sestry však jasně napovídal, že si nepřišla jen pokecat nad šálkem čaje.

„CO se stalo?“ vyhrkla, jen co za sebou zavřela dveře pracovny, které byly chráněny proti odposlouchávání.

„Promiň, že tě otravuji když máš volno, ale jde o Albuse. Od včerejška ho není a já nevím, kde je.“ vysvětlila jí a i když si to neuvědomovala, celá se třásla.

„Není v nemocnici nebo někde v terénu, kam ho odvolali? Ann, prosím uklidni se, vždyť se celá třeseš.“ uklidňovala ji a ze šuplíku ve stole vytáhla uklidňující lektvar a podala ho sestře.

„Díky.“ vzala si od ní lektvar a bez váhání ho vypila. Ihned pocítila jeho účinek, když se jí po těle rozlilo příjemné teplo. „Včera mu prý přišel list z nemocnice, v kterém ho žádali o pomoc v terénu, dokonce mu poslali přenášedlo. Jenže celou noc nebyl doma a ani se neozval, tak jsem dnes zašla k Mungovi, ale tam nikdo nic nevěděl.“ vysvětlila už zklidněnější Annie.

„Tak toto nám ještě chýbělo. Mamka už to ví?“ zeptala se Lilly a zamračeně přemýšlela nad možnými vysvětleními bratrova zmizení.

„Ne, z nemocnice jsem šla rovnou sem a Alovu kolegyni jsem prosila, aby jí potvrdili, že je Al v terénu. Nechci, aby to mamka věděla, dokud sami nezjistíme co se děje. Možná se jen někde zdržel…“ navrhla, ale ne moc přesvědčivě.

„Albus a zdržet se bez toho, aby neposlal aspoň krátký vzkaz? Mluvíme o té samé osobě?“ pochybujíc si ji přeměřila Lilly.

„Já vím, promiň. Jenže všechny jiné možnosti co mě napadají jsou o mnoho horší a já nechci ani pomyslet, kdyby byla něco z toho pravda.“

„Já vím, jen klid. Doufejme, že se to nějak rozumně vysvětlí. Pro jistotu ale zajdu k nám a nenápadně se porozhlédnu. Mamce zatím nic neříkej, já informuji Jamese. Možná by pomohlo, kdyby vzal Ari a mamku k sobě, jestli to nebude Dianě vadit.“ uvažovala nahlas.

„Můžu zůstat u tebe? Dám pozor na děti. Teď bych se nemohla ukázat před mamkou, víš že nejsem moc dobrá lhářka.“ pokrčila rameny a Lilly bez váhání přikývla.

„Zajdu za Jamesem a hned potom za mamkou. Řeknu, že Albus se zdrží na neurčito a nechce, aby zůstávaly v domě samy. Co myslíš, uvěří tomu?“

„Doufám, jinak se asi zblázní ze strachu. Já sama jsem už teď bez sebe a to si ještě Lisa musela zrovna včera odjet do Egypta.“ zamumlala Ann.

„Ona je v Egyptě? Kdy to stihla?“ žasla Lilly a musela obdivovat sestřinu odvahu pustit se neznámo kam jen tak ze dne na den.

„Včera jsem ji přistihla při balení. Jinak by zas odešla bez jediného slůvka.“

„To by přece nebyla Lis, ale co už. I tak mě překvapuje, jak jste obě rozdílné. Strýc George a Fred prý byli nerozluční a nedali jeden bez druhého ani ránu a vy jste se od sebe prostě odtrhli…“ zamyslela se Lilly.

„To teď neřeš, musíme najít Ala a to co nejdřív.“ připomenula jí a spolu s Lilly vyšla z pracovny.

Starší ze sester cosi pošeptala manželovi, který se zřejmě při zprávě o mizení kamaráda zamračil, ale jen němě přikývl a pohlédl na Ann.

„Děcka už se najedly, vezmeš je do bazénu? Já se k vám za chvíli přidám.“ řekl a šel vyprovodit Lilly.

„Jasně, tak pojďte… hurá do vody!!!“ okřikla děti a snažila se usmívat,i když to bylo těžké.



Kapitola 7 – Ošetřovatelka


James si o bratra nedělal až takové starosti, jak jeho sestry, kvůli tomu souhlasil s tím, že matku a Aranel vezme k sobě. Lilly se proto vydala k matce, ve snaze přesvědčit ji, že je vše v nejlepším pořádku.

„Mami? Mami, kde jsi?“ zeptala se jen co nakoukla dovnitř. V domě však nikdo nebyl a tak ho obešla a zamířila do zahrady.

„Ahojte!“ pozdravila ženu a děvče sedící pod rozvětvenou třešní, zabrané v nějaké knize.

„Lilly? Vy mě teda neustále překvapujete. Objevujete se tu jedna za druhou, už chybí jen James.“ zakroutila hlavou Ginny a pozorně si ji přeměřila pohledem.

„Neboj, i toho uvidíš. Albus se zdrží v terénu a nechce, aby jste zůstávaly v domě samotné. Chce, abyste šli na nějaký čas k Jamesovi.“ odpověděla snažíc se tvářit bezstarostně.

„Aha a měl nějaký rozumný důvod, proč se neozval, nebo proč mi to nepřišla říct Annie, když ho šla ráno hledat právě ona?“ nedala se zmást matka, která své děti znala velmi dobře.

„Albus neměl čas, když Annie přišla k Mungovi, vyslali za ním někoho, aby zjistili co se děje. Je s nějakými pacienty ještě na místě. No a když Annie věděla, že je vše v pořádku, zastavila se u nás a když jsem se sem i tak chystala, navrhla jsem, že ti to řeknu. To víš, chtěla se chvíli pobavit s Nelli a Damiánom.“ vymyslela si hned mladá žena.

„Hm, víš že ti nevěřím ani slovo? Podobným způsobem se mě snažila oklamat teta Hermiona, když otec zmizel. Vzpomínáš si na to? Čekala jsem tehdy dvojčata.“

vzpomněla si Ginny a mohla jen doufat, že tato lež, s kterou Lilly přišla, nebude mít příliš velké následky.

„Vzpomínám si, ale toto je jiné, mami. Albus vážně…“

„Nenamáhej se. Já jen doufám, že víš co děláš, když kryješ svého bratra. Nevím sice, co to má znamenat, ale věřím, že kdyby to bylo vážné, řekli byste mi to. Je to tak, Lilly?“ hleděla na dceru a ta nevydržela její zdrcující pohled a uhla.

„Samozřejmě, mami. Albus je v pořádku a James s Dianou vás už čekají. Annie zatím zůstává u nás.“ řekla bezvýrazně a než matka stihla něco namítnout, přemístila se na ministerstvo, aby začala s pátráním.


Osamělá postava seděla u malého stolku potáhlého černým suknem a v každém jeho rohu byly vysoké svíčky, které byly jediným zdrojem světla v místnosti, kde jednu ze stěn zdobil velký rodokmen.

„Toto mi zajistí, že uděláš všechno, co jen budu chtít, Albusi Pottere. Ani nevíš, jak moc jsem se těšila na tuto chvíli.“ šeptala si tmavovlasá žena sama pro sebe. Na stole před ní stála nějaká číše a z ní se pařilo. Ve světle svíček její oči jakoby zářily, ale v tom šeru měly šílený výraz. Špičkou ostrého nože si píchla do prstu a nakapala do poháru před sebou deset kapek vlastní krvi.

„A teď nás už nic nerozdělí. Zapomeneš na to, že jsi někdy miloval jinou a já budu jediná, které dáš svoje srdce. Potom už nic nezabráni tomu, aby bylo dokončeno naše dílo, paní má.“ usmála se a vzala číši s právě dokončeným lektvarem, aby ho dala vypít svému vězňovi. Přišla k provizornímu lůžku, na které ho uložila a sedla si vedle něho.

„Tento lektvar, můj drahý, tě zbaví tíživých vzpomínek a zajistí, že budeš milovat jen a jen mne a nikdo mi tě už nevezme. Jen pij!“ šeptala a naklonila mu pohár k ústům. Letmý pohyb hůlky ho přinutil polknout jeden doušek, potom druhý a další a další, dokud nebyl pohár prázdný.

„Finite Incantatem.“ zašeptala a Albus se probral z mdlob.

„Co si to… co… kruci, to je bolest.“ vykřikl Albus a rukama si chytil hlavu, která ho bolela jakoby mu ji někdo drtil mezi dvěma kameny.

„To nic, drahý. Za chvilku to přejde a potom už bude dobře.“ usmála se Tereza a sledovala Albuse svíjejícího se na posteli. Když po chvíli upadl do bezvědomí, spokojeně za sebou zavřela dveře a zabezpečila je kouzlem, aby se nedostal ven.


Těžké dřevěné dveře na ředitelně Bradavické školy se otevřely a v nich stála starší žena, která právě odcházela.

„Budu se těšit, George. Pěkný zbytek prázdnin.“ popřála směrem k muži za stolem.

„A tobě, Sandrino.“ kývl a začal se přehrabovat ve spisech, co mu ležely na stole. Za pár dní začínal školní rok a on toho musel ještě tolik zařídit…

„George, nepůjdeš se s námi projít do Prasinek? Leonie už bude muset jít, tak jsme mysleli, že ji aspoň vyprovodíme.“ přišla k němu Lea a snažila se ho odtrhnout od práce, která ho v posledních týdnech doslova pohlcovala.

„Promiň, ale ještě mám jednu schůzku. Řekni Leonie, že…“

„Co mi má říct, tati? To by si mě nechal odejít bez rozloučení?“ podívala se na něj stejně nahněvaně jeho dcera, o čtyři roky mladší než její bratr.

„Samozřejmě, že ne. Pojď sem.“ postavil se, aby ji na rozloučení objal. „Hlavně na sebe dávej pozor a moc to s tím učením nepřeháněj.“ poučil ji otec.

„Je to můj poslední ročník na univerzitě, musím se učit.“ připomněla mu dcera. Škola jí sice začínala až za pár týdnů, ale měla v Dablině už zařízený vlastní život a po pár týdnech strávených s rodiči se tam chtěla vrátit.

„Ty to zvládneš.“ ujistil ji George a s hlasitým povzdechem si opět sedl za stůl. „Dnes má přijít ta nová ošetřovatelka.“ oznámil své manželce, která se doteď starala o studenty sama, jen občas si zavolala na pomoc Albuse. Jenže ten teď, když Aranel nastoupí do školy bude opět pokračovat v tom, čeho se vzdal po smrti Sophie a na školu už tolik času nebude. Proto George vypsal výběrové řízení nejen na učitelku Transfigurace, kterou se nakonec stala jeho neteř Marry- Ann, ale i na ošetřovatelku.

„Aha, ale tak to se budeme muset opravdu obejít bez tebe.“ zkonstatovala Lea. „Tak si aspoň uděláme dámskou jízdu a zajdeme se podívat po obchodech, než půjdeš.“ řekla dceři a vedla ji zpět do bytu, aby si vzala svoje věci.

„Tak se pěkně bavte.“ zavolal za nimi George, ale sotva je vnímal, protože se právě mořil přípravou rozvrhu. Vyhovět všem požadavkům učitelů i studentů opravdu nebylo lehké.

Už byl skoro hotový, když se ozvalo nesmělé klepání na dveře a po jeho pozvaní vstoupila žena menší postavy s tmavými vlasy padajícími jí do tváře.

„Dobrý den, slečno LAnceová. Prosím, posaďte se.“ ukázal na volnou židli před sebou a prohrabával se v papírech, až našel to, co hledal.

„Vaše doporučení jsou celkem uspokojivé. Pracovala jste i u sv. Munga, ale před jedenácti roky jste tam skončila bez udání důvodu. Nechci být indiskrétní, ale jaký byl důvod vašeho odchodu?“ zeptal se George a zkoumavě si ji prohlížel.

„Byla to osobní záležitost. Rozhodně to nemělo nic společného s nějakým problémem v nemocnici.“ ujistila ho a jemu to zjevně stačilo. „Jestli máte nějaké pochybnosti, můžete se zeptat svého synovce, pracovala jsem na stejném oddělení jako on a jeho manželka, než zemřela.“ ozvala se po chvíli.

„Jistě, nezpochybňuji vaše slova a nepotřebuji Alovo ujištění, abych si udělal vlastní názor. Doufám, že se vám u nás bude líbit. Kdy můžete nastoupit?“ zeptal se a nasadil jeden ze svých nejlepších úsměvů.

„Oh, to je skvělé. Bude stačit příští týden?“ zeptala se a než odešla, dohodli všechny potřebné detaily.