neděle 22. června 2008

Kapitola č. 3: Rodokmen

Louisa měla právě chvíli volna, když uslyšela dětský plač z pokoje na konci chodby. Všimla si, že Tereza hned odložila svou práci rozhodnutá jít děvčátko utišit, ale zastavila ji.

„Já tam jdu, jen klidně pracujte.“ řekla rozhodně a nevšímala si hrozivého pohledu, kterým ji mladá ošetřovatelka propichovala. Vešla do pokoje, ve kterém stála dětská postýlka a popošla k děvčátku.

„Co se děje, maličká? Jsi hladová?“ promlouvala k ní a zdálo se, jakoby ji její hlas uspokojoval. Vedle přebalovacího pultu stála lahev s mlékem, stačilo se pro ni jen natáhnout a ohřát ho na požadovanou teplotu. Louisa tak učinila a s dítětem v náručí se posadila do pohodlného křesla u okna. Chvíli trvalo, než malá Aranel uchopila cumel láhve do svých malých rtíků, ale jen co se jí to podařilo, lačně se pustila do pití.

„Jde ti to.“ ozval se mužský hlas těsně za ní.

„Roky praxe udělají svoje, sám to víš nejlépe.“ odpověděla, bez toho, aby spustila zrak z dítěte ležícího v jejím náručí. „Jak ti je?“ zeptala se a podívala se na muže, který stál před ní.

„Fajn.“ zalhal a jeho zelené oči spočinuly na dceři.

„Albusi, mě je to vážně tak strašně líto. Neustále si v hlavě opakuji, co se v ten den stalo a co jsem měla udělat jinak, ale… ráno za mnou byla a všechno bylo v pořádku. Neumím si to vysvětlit.“

„Není to tvoje chyba. Já jsem ji ráno prohlížel taky a na nic jsem nepřišel. To já jsem s ní měl zůstat doma a možná…“ kroutil hlavou a nepřítomně hleděl před sebe.

„Takové rozsáhlé krvácení bys nezastavil ani ty. Nemůžeš za to.“ ujišťovala ho a položila mu ruku na rameno. Smutně se na ni usmál. Byla to Sophiina nejlepší kamarádka a on sám ji považoval za velmi dobrou ošetřovatelku.

„Můžu si vzít malou domů?“ změnil téma.

„Jistě, je v pořádku a doma jí s tebou bude rozhodně lépe.“ přikývla a podala mu dítě. „Nech ji, ať si říhne.“ poradila a Albus ji zvedl a přidržel hlavičku.

„Máš pro ni už jméno?“ zeptala se a pohladila její drobnou ručičku se sevřenými prstíky.

„Aranel.“ odpověděl s přímo zbožnou úctou. „Sophie ho jednou vzpomněla a velmi se jí líbilo.“ vysvětlil.

„Je opravdu krásné a hodí se k ní.“ zkonstatovala a na chvíli se oba odmlčeli. „Kdybys cokoliv potřeboval, stačí říct.“ řekla ještě a nechala ho o samotě. Albus tam ještě chvíli stál bez pohnutí, dokud se Aranel nezačala kroutit a fňukat.

„Tak pojď, moje maličká. Půjdeme konečně domů, už tě tam všichni čekají.“ promlouval k ní a přivinul ji k sobě, aby se s ní mohl přemístit.

Měl pravdu, doma je už všichni čekali. Byla tu Ginny, James s Dianou a Lilly se Scorpiusem. Nebýt matky, asi by se sem přiřítila i Molly a Hermiona, ale Albus neměl na nějaké návštěvy moc náladu. Vděčně se podíval na Ginny, která si od něho vzala děvčátko a s ostatními ženami ho šla uložit do dětského pokoje.

Albus s bratrem a švagrem zatím seděli v obýváku a snažili se ho všemožně rozptýlit.

„Slyšeli jste o tom, že než Trelawneyová zemřela, tak vyslovila jakési proroctví? Lilly říkala, že Sandrina tam tehdy byla a vše to slyšela.“ nadhodil Scorpius.

„Cože? Trelawneyová zemřela?“ zeptal se překvapeně Albus a nechápal, jak mu něco takového mohlo uniknout. Ale kdy vlastně?

„No jasně, v tu noc jako Sophie.“ zamumlal jeho kamarád a sklopil zrak před Jamesovým káravým pohledem.

„Aha. A co to bylo za proroctví?“ nevšímal si Albus Jamese, který zřejmě chtěl zavést řeč jinam.

„Podle mne jsou to jen nějaké bláboly. Víš dobře, že už to měla v hlavě zamotané.“ připomněl bratr.

„To je pravda, ale nezapomínej, že to byla ona co vyslovila to proroctví o otci. Myslím, že by se to nemělo jen tak odbýt. Mohlo by to být důležité.“ namítal Al a protřel si rukou unavené oči.

„Sandrina o tom řekla Snapeovi a ten prý tvrdil, že se to ukáže časem.“ pokrčil rameny jediný blonďatý muž v místnosti.

„Co máš teď v plánu, kamaráde?“ zeptal se ho a Albus jen neurčitě zakroutil hlavou.

„Ani nevím. Vzal jsem si volno a u Munga mi slíbili, že mě budou volat jen v nejnutnějších případech. Ale s misemi pro ministerstvo je konec. Musím se postarat o Aranel.“

„Aranel?“ zeptali se dvojhlasně a stejně překvapeně jako ti dva se tvářily i právě přicházející ženy.

„Tak se bude jmenovat. Lilly, Scorpiusi, chtěli byste ji za kmotřenku?“ (pozn. překl. - „krstných“ se nedá přeložit jedním slovem) oslovil je a oni nadšeně souhlasili.

„Dobrá tedy, půjdu si lehnout. Jsem unavený.“ oznámil jim a zamířil do svého pokoje.

„Chudák, je úplně na dně.“ zkonstatovala Diana a přisedla si k Jamesovi. Představa, že by ona zažila to, co Albus, ji děsila.

„Nejhorší jsou ty jeho výčitky.“ povzdychla si Ginny a z kuchyně přinesla každému šálek čaje.

„Myslí si, že jí mohl pomoct?“ zeptala se Lilly a její matka přikývla.

„Doufám, že mu aspoň Aranel pomůže se vzpamatovat a bude jako předtím.“ povzdychla si Alova sestra.

„Už to nikdy nebude jako předtím.“ opravila ji jemně Ginny a myslela na to, jak Harryho smrt kompletně změnila její život.

Uběhl asi týden. Albus právě přebaloval Aranel a jeho matka v kuchyni ohřívala mléko v lahvi, když sr ozvalo klepání na dveře. Bylo brzy ráno a nečekali žádnou návštěvu, proto ji to překvapilo. Za dveřmi stála jakási žena a nesmělo se na ni usmívala. Její tvář byla Ginny povědomá, ale nemohla ji hned zařadit.

„Přejete si?“ zeptala se podezřívavě.

„Promiňte, že ruším. Jsem od sv. Munga a přišla jsem zkontrolovat vaši vnučku. Chtěla jsem se jen ujistit, že je vše v pořádku.“ promluvila tichým hlasem.

„Aha, ale překvapuje mě váš zájem, když zvážím že můj syn je ošetřovatel, ale pojďte dál.“ vyzvala ji Ginny a nechala ji stát na chodbě. Sama zmizela v kuchyni, v rychlosti vzala lahev a vrátila se k ní.

„Pojďte se mnou, prosím. Právě se ji chystáme nakrmit.“ vysvětlovala a vedla ji do pokoje na konci chodby.

„Ale, tato slečna přišla zkontrolovat malou, jestli je všechno v pořádku.“ řekla synovi jen co vstoupila do pokoje.

„Louise?“ bylo první co ho napadlo když slyšel o ošetřovatelce z nemocnice.

„Ne, pane Pottere. Jsem Tereza Lanceová.“ ozvalo se děvče.

„Vy? Co tu chcete?“ podíval se na ni skoro nepřátelsky. Ta žena mu byla nesympatická a cosi mu říkalo, že by sr od ní měl držet dále. Vzpomínal si, jak se skláněla nad Aranelinou kolébkou tam v nemocnici a jaké zvláštní pocity ho tehdy zaplavily.

„Poslala vás Louisa?“

„Ne, přišla jsem sama. Starala jsem se o vaši dceru hned po porodu a chtěla jsem vědět, že je v pořádku.“ vymlouvala se.

„Terezo, dovolte mi připomenout vám, že jsem ošetřovatel a kdyby moje dcera něco potřebovala, postarám se o to, a nebo vyhledám pomoc. Není vaší povinností chodit za svými pacienty domů, nebo ano?“ mluvil ledovým hlasem a zdálo se, jakoby se pod přívalem jeho ostrých slov ztrácela. Opak byl však pravdou.

„Promiňte. Já už radši půjdu.“ řekla plaše, ale v očích jí šlehaly blesky a hněv, který v ní narůstal bol jako sopka před výbuchem. Albus to všechno viděl, ale nemínil se nechat zastrašit. Tereza odešla a on si vzal od matky lahev s mlékem, aby Aranel nakrmil.

„Bylo to nutné, Ale? Ta žena přišla jen zkontrolovat jak se má malá.“ začala opatrně Ginny, připravená krotit synův výbuch hněvu, ale zbytečně.

„Bylo to nutné, mami. Z té ženy nemám dobrý pocit. Našel jsem ji jednou s Aranel v nemocnici samu a věř mi, v té chvíli jsem se o ni velmi bál. Neumím si to vysvětlit, ale byl bych rád, kdybych tu ženu už nikdy neviděl v blízkosti své rodiny.“ vysvětlil Albus a dál se k tomu nemínil vracet.

„Jak myslíš.“ pokrčila rameny Ginny. „Co máš dnes na programu?“

„Měla jsi pravdu, když jsi říkala, že potřebuji trochu na vzduch. Asi si s Ari uděláme malý výlet.“ řekl a s něhou v očích pozoroval děvčátko ve svém náručí. Ginny si v duchu trochu oddechla. Už pár dní přesvědčovala svého syna, aby konečně vyšel z domu, z kterého se od Sophiiny smrti nepohl. Většinu dne strávil v dětském pokoji a dokázal u postýlky prosedět celé hodiny, pozorujíc spící dítě.

„Určitě vám to oběma prospěje. Kam se chystáš?“

„Měl bych zajít pozdravit Severuse. Dokáže být občas pěkně nepříjemný, když ho člověk nechá dlouho čekat. A i když děti moc v lásce nemá, možná by ji chtěl vidět.“ řekl, ale hlavním důvodem bylo, že si chtěl se Severusem promluvit. Před pár dny byl i za otcem a jejich společný rozhovor mu trochu pomohl nabrat ztracenou rovnováhu a doufal, že Snape mu pomůže svou upřímností a přímostí dokáže vlít novou sílu do života. Severus má tendence bez okolků poukázat na skutečnosti, na které člověk v záchvatu sebelítosti zapomíná, třebaže přímo bijí do očí. Albus měl pocit, že přesně to teď potřebuje. Jak by řekl Severus, potřebuje jen nakopnout a začít znova žít.

„Určitě bude rád, že tě uvidí a uvidíš, že i Ari si ho získá.“ povzbudila ho Ginny a rozhodla se zajít domů, když bude Albus pryč. „Vzal bys s sebou dopisy pro dvojčata? Chtěla jsem je právě poslat, ale když tam jdeš…“

„Jasně, nechej je na stole, vezmu je. Lis a Annie vlastně také ještě svou neteř neviděly.“ poznamenal a po dlouhém týdnu, který se mu zdál jako celá věčnost se konečně slabě usmál.


Avšak kdyby tušil, co se odehrává v tmavém pokoji jakéhosi starého domu v odlehlé části lesa stovky kilometrů od něho, úsměv na rtech by hned zmizel.

„Za toto mi zaplatíš, Albusi Pottere. Ty i všichni, na kterých ti záleží. Má drahá paní vykoná svou pomstu a nikdy jí v tom nedokážete zabránit.“ ozval se šílený smích a mladá žena se postavila před velkou stěnu pokoje. Nebyla to obyčejná stěna zdobená obrazem nebo nějakou malbou, ale čněly na ní jakési nápisy. Vypadalo to jako velký rozvětvený strom, který vycházel z dvou různých kořenů a jeho větve se rozpínaly do šířky, dokud se dvě z nich k sobě nepřiblížily a nespojily. Na každé větvi bylo napsané jméno a bylo víc než jasné, že na stene před tou ženou je nakreslený rodokmen. Znázorňoval dvě pokrevní linie vycházející od jednoho muže, ale dvou žen a po mnohých a mnohých generacích se tyto rody opět spojily v jedno manželství, z kterého vzešlo jediné dítě, Aranel.

„Náš čas určitě přijde, paní má a když nastane, budu připravená.“ ozvala se opět žena stojící před obrovským rodokmenem. Zhasla jednu svíci, která hořela na jakémsi oltáři a jméno Sophie Potterové v rodokmenu zmizelo. Zůstalo po ní jen prázdné místo nejen na stěně, ale i v srdcích těch, kterých větve se s její spojovaly.


Sandrina se právě vracela ze skleníků, kde si byla pro nějaké přísady když zahlédla v dálce Albuse. Konečně vyšel ven, pomyslela si a místo do hradu mu šla naproti.

„To jsou k nám hosti.“ vítala ho s úsměvem a hned se vrhla k dítěti zabalenému v dece.

„Tak se pochval svým pokladem.“ vyzvala ho a on rozevřel deku, aby se mohla podívat na spící děvčátko.

„Řekni, není krásná?“ zeptal se a s pýchou se na ni díval.

„Samozřejmě, že je krásná.“ souhlasila. „Můžu si ji na chvíli pochovat?“ prosila a Albus jí malou po chvilce zaváhání podal.

„Tak pojď, Severus bude rád, že tě vidí.“ vykročila ke hradu a on šel za ní. Cestou se na ně vrhli dvojčata, které šly s Hagridem.

„Albusi, co tu děláš? Jééé, Annie, dívej! To je naše malá neteř.“ vykřikla Elisabeth a vrhla se k bratrovi. Annie, která byla o poznání pokojnější než její sestra přistoupila k bratrovi a než ho objala, mrkla mu do očí a povzbudivě se na něho usmála.

„Ráda tě vidím, Ale.“ řekl jsi a on byl rád, že sem přišel.

„A já tebe, Annie. Jak se daří?“

„Fajn, měli jsme hodinu s Hagridem a ještě nás čekají lektvary.“ odpověděla druhá sestra, Elisabeth a úkosem pohlédla na Sandrinu. Annie se vymanila z bratrovo obětí a též sr šla podívat na Aranel.

„Ta je rozkošná. Jaký má maličký nosík a ty prstíky…“ rozplývaly se obě. Nakonec však Sandrina musela jejich nadšení zkrotit a popohnat je na hodinu.

„Já už taky musím jít, jinak mě příště neposlechnou.“ omlouvala se Albusovi a vrátila mu jeho dceru. „Později se zastavím u Severuse, takže se snad ještě uvidíme.“ zamávala mu a on se bral do ředitelny.

George měl právě nějaké jednání na ministerstvu, takže ho dovnitř pustila Lea. Než ho však pustila za Snapem, musel jí slíbit, že se s Ari zastaví u nich, aby se s ní mohla na chvilku pohrát.

„Vidíš, jaký rozruch způsobuješ? Jen počkej, až budeš velká. To od tebe budeme muset nápadníky přímo odhánět.“ pobrukoval dceři a zaklepal na dveře laboratoře.

„Vstupte!“ ozval se hluboký hlas Severusr Snapea.

„Ahoj, Severusi.“ zašeptal, protože Aranel právě usnula.

„Albusi? NO konečně, už jsem myslel, že se mi ani nepřijdeš pochlubit.“ snažil se Snape o svůj obvyklý strohý tón, ale pohled na ustaranou tvář svého kamaráda mu jeho snahu neulehčoval.

„Neboj se, tebe bych neopustil. Potřeboval jsem jen být pár dní sám.“ zamumlal.

„Je mi líto, co se stalo.“ ozvalo se z obrazu.

„Díky. Podívej na ni, Severusi? Že je úžasná?“ změnil téma a vybalil svou dceru z deky, aby na ni jeho přítel lépe viděl.

„Samozřejmě, jak jinak. Vždyť je celá po tobě.“ uškrnul se Snape.

„Jmenuje se Aranel a má oči po své matce.“ řekl.

„Aranel? Princezna? Myslím, že se k ní skvěle hodí. Jen si ji hýčkej, protože ti vyroste ani nebudeš vědět jak.“ poučil ho Snape a myslel na to, jaké to mohlo být, kdyby se o Sandrině dozvěděl dřív.

„Nepředbíhej, vždyť má jen pár dní. Máme před sebou ještě dost času.“ zasmál se Albus, ale v tom si uvědomil, že to samé si myslel o sobě a Sophii. Proč jen musel odejít a nechat ji samu, vyčítal si zase a znova. Severus bez problémů zjistil, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky.

„Obviňování ti nepomůže. Život jí to už nevrátí.“ promluvil potichu.

„Kdybych tam byl, mohl bych se aspoň pokusit…“ protestoval Albus a bolest, kterou se mu podařilo potlačit se vrátila v plné síle.

„I kdyby jsi tam byl a zkusil jí pomoct, myslíš že by tvoje výčitky byly menší? Kdybys jí nedokázal pomoct, tak jak si nemohl pomoct otci, vyčítal bys si to méně?“

„S otcem to bylo jiné.“ ohradil se Albus.

„Ne, nebylo. Tehdy jsi tam byl a zkoušel mu pomoct. Albusi, ty nejsi všemohoucí, abys dokázal zachránit každý život. Můžeš svými schopnostmi pomáhat, ale uvědom si omezení, které máš.“ odmlčel se. „Albusi, je mi líto tvé ženy a přál bych si, abys nemusel zažívat co zažíváš, ale není cesty zpět. Podívej se na svou dceru, Ale.“ povzbuzoval ho Snape. „Ona tě potřebuje a ty potřebuješ ji. Postarej se o ty, o které můžeš a netrap se tím, co už není možné změnit.“ radil mu a Albus ho mlčky poslouchal. Neříkal k tomu nič, ale věděl, že Severus i všichni ostatní mají pravdu. Potom už si povídali o všem možném a když mluvil o Aranel, na tváři se mu občas rozjasnil i úsměv. Zanedlouho přišla i Sandrina a Albus si vzpomněl na věštbu, o které mluvil Scorpius.

„Ty jsi ji prý slyšela. O čem byla?“ zeptal se jí a ona zaváhala.

„Víš, nejsem si jistá, ale …“ koktala a očima hledala pomoc u svého otce.

„Podle mne nejde o nic důležité. Sibyla sice vyslovila tu věštbu o tvém otci, ale ve skutečnosti věštit neuměla. Myslím, že to bylo jen chvilkové pobláznění mysli těsně před smrtí.“ promluvil Snape a varovným pohledem upozornil Sandrinu, aby mlčela.

Albus napkonec přestal pátrat po znění věštby a rozhodnutý vzít opět život do vlastních rukou a postarat se o svou rodinu se vrátil domů. Uložil Aranel do postýlky a sešel do kuchyně, kde ho čekala Ginny s večeří.

„Měl bys něco sníst.“ nadhodila Ginny a položila před něho talíř.

„Díky mami, ale nejsem hladový. Musím si ještě něco zařídit.“ řekl a vzal si kabát.

„Kdy se vrátíš?“ zeptala se prostě. Věděla, že tak jako kdysi Harry i její syn se jí svěří když bude sám chtít a naléhat na něho nemá smysl.

„Nevím, ale nečekej na mne. Uvidíme se ráno.“ řekl a jako rozloučení jí dal pusu na čelo. Chvíli jen tak bezcílně chodil nocí, až se zastavil u hrobky své ženy.

„Sophie…lásko….tak moc mi chybíš. Co si tu bez tebe počneme, já a naše dcerka?“ povzdychl si zraněně. „Je ti podobná, víš to? Bude stejně krásná jako ty, Sophie. Kdybys ji jen viděla… děkuji ti za ni. Děkuji ti za všechny dny, které jsem mohl strávit s tebou. Byly tím nejkrásnějším v mém životě. Škoda, že tě Aranel nikdy nebude neuvidí, ale udělám všechno, aby věděla, jak moc ji oba milujeme. Vychovám ji ve jménu naší lásky, Sophie, a dám jí všechno, co bude třeba. Kromě tebe…tebe nám nikdo nenahradí.“ šeptal. Stál tam ještě velmi, velmi dlouho a přemýšlel nad tím, co ho čeká. Domů se vrátil až za svítání a našel matku spát na gauči. Vůbec ho nepřekvapovalo, že ho neposlechla a čekala na něj. Upravil jí deku a nechal ji spokojeně spát, zatímco on sám se pustil do přípravy snídaně.

Žádné komentáře: