Kapitola č. 1: Veštba

Překlad a slohová stylizace - Ondřej Halámek

Na okraji dědiny zvané Údolí draka stál malý domeček se širokým průčelím a šindelovou střechou. Kdo ví, podle čeho bylo toto utěšené místo pojmenované, ale jisté bylo to, že tu nežili draci, alespoň ne nyní. Většina obyvatel této vesničky patřila do světa, o kterém obyčejní smrtelníci, mudlové, neměli ani ponětí. Žili tu skuteční kouzelníci a čarodějky, kteří úzkostlivě střežili své tajemství před těmi, kteří je v minulosti pronásledovali a upalovali na hranicích. Od té doby žijí ve vlastním světě se svými radostmi i strastmi.


V kuchyni toho domu seděl za stolem černovlasý muž s usměvavou tváří a zářivýma zelenýma očima. Albus Severus Potter nedávno oslavil své pětadvacáté narozeniny a v tomto domě žil již šest let se svou manželkou Sophií. Četl právě nějaké noviny, když k němu zezadu přišla jeho žena a zezadu ho objala. Sophia byla štíhlá a její kaštanové hnědé vlasy jí spadaly až o pás. Ano, byla štíhlá, přesto ji zdobilo bříško prozrazující jejich radostné očekávání.

„Už zase nad tím přemýšlíš? Říkala jsem ti, abys tam šel.“ Povzdechla si, když si všimla dopisu, který držel v ruce.

„Já vím, ale nechci tě tu nechat samotnou. Co když budeš něco potřebovat?“ otočil se k ní a tvářil se vážně.

„Zlato, bude tu se mnou tvoje matka a kdyby něco, Lilly bydlí vedle, nebo jsi snad zapomněl?“

„Ale…“ snažil se ještě něco namítnout, ale zastavila ho.

„Ti lidé potřebují tvou pomoc teď, když já mám ještě měsíc čas.“ Řekla a položila si jeho ruku na bříško. To malé ucítilo dotek a jemným kopnutím na něj odpovídalo.

„Jsi si jistá? Raději bych měl jistotu… pohlédl jí do očí a viděl, co potřeboval vidět. „Tak teda dobře. Nebude to trvat víc než týden a kdyby něco, dám hned vědět. A ty mi dej také ihned vědět, pokud by to přišlo, ano?“ poučoval ji a ještě stále byl nesvůj z toho, že svou těhotnou manželku nechává o samotě.

Včera večer mu totiž přišel dopis z Ministerstva. Oddělení ochrany kouzelnického společenství před mudly. Kdesi v Iráku zuří nepokoje ne všechny jsou výsledkem práce mudlů. Některé z nich způsobili kouzelníci a zraněných bylo mnoho. Díky Albusovým zvláštním léčitelským schopnostem ho proto povolávali k podobným situacím, ve kterých byli zranění i mudlové, na které ovšem léčba lektvary nepůsobila. I tentokrát to byl podobný případ a oni ho žádali o okamžitou pomoc.

„Budu v pořádku, oba budeme. Neboj se a hlavně buď opatrný.“ Usmála se na spokojeně a přitáhla se k němu.

„Dávej na sebe pozor a hlavně odpočívej.“ opakoval jí to, co opakoval denně a políbil ji. „Miluju tě, Sophie.“

„A já tebe, Ale.“ odpověděla. Když ji Albus nehodlal pustit, vymanila se mu z objetí sama.

„Měl bys už jít, ať nečekají.“ popohnala ho a on se ne příliš nadšeně, s malým batohem v ruce, přemístil krbem na ministerstvo.

Jen co Sophie osaměla, vzala si vše potřebné a přemístila se do haly nemocnice sv. Munga. V pátém poschodí ji nadšeně přivítala její přítelkyně Louisa.

„Děvče, ty doslova záříš. Jak se cítíš?“ usmála se a vedla ji na ošetřovnu.

„Fajn, jsem jen trošku unavená.“ přiznala a lehla si na prázdnou postel.

„To je normální, věř mi, už se toho nezbavíš. Porodíš a dítě tě zaměstná natolik, že nebudeš vědět, kde ti hlava stojí. Tak se mi ukaž, ať se ujistím, že je všecko v pořádku.“ přikázala jí.

„Albus už mě ráno prohlédl.“ řekla naoko pohoršeně.

„No, nediv se mu. To víš, že má strach. Když zvážíme, co všechno jsi pro to podstoupila.“ bránila její přítelkyně Abuse a s vážnou tváří ji vyšetřila.

„Všecko je, jak má být, není se čeho bát. Řekni Alovi, že se bojí zbytečně.“

„Dnes ráno musel odjet. Musela jsem ho doslova prosit, aby tam šel. Nechtěl mě nechat samotnou.“

„Už zase? Ten se ti teda doma dlouho neohřeje.“ neodpustila si kamarádka.

„Víš sama, že musí. Ne každý se rodí s takovým darem a když může pomoci, měl by to udělat.“ bránila Sophie svého manžela, když se oblékala.

„Jasné, ale asi bych neměla takovou trpělivost jako ty.“ připustila Louise.

„Ještě štěstí, že jí mám dost.“ zasmála se Sophie a chystala se odejít.

„Počkej na sesterně, řeknu Teresse, aby ti přinesla tvůj lektvar, a ještě si chvilku popovídáme, jestli máš čas, co ty na to?“

Sophie tedy šla do místnosti, kde byly ošetřovatelky, a pozdravila několik svých známých. Znala tu téměř všechny, protože tu s Alem nastoupili oba jako ošetřovatelé hned po absolvování univerzity. Albus však jen na poloviční úvazek, aby při práci stíhal i takové mise, jako byla ta dnešní. Sedla si do svého oblíbeného křesla a jak čekala na Louisu, přemýšlela nad tím, co všechno s Abusem museli přečkat, než se dostali tam, kde jsou teď. Přestože oba chtěli pracovat a zúročit roky studia, chtěli si krátce po svatbě založit rodinu. Pro oba bylo velkým šokem a zklamáním, když se po roku marné snahy dozvěděli, že toto přání jim zřejmě nikdy nebude splněno. Oba byli léčitelé, a tak věděli, jaké jsou jejich možnosti, ale ani Albus s pomocí svých schopností neuměl pomoci své manželce otěhotnět. Zkoušeli bylinky, lektvary a různá kouzla, ale nic nepomáhalo. A přestože se velmi milovali, Sophie se obviňovala, že Alovi nemůže dát dítě. Marně ji ujišťoval, že ji i tak miluje a nechce být s žádnou jinou. Rozhodla se odejít. Trvalo pár měsíců, než se mu podařilo ji přesvědčit, aby se vrátila. Pak se to ale stalo. Otěhotněla a jejich štěstí se konečně dovršilo. Jejich vztah stál opět na pevných základech a s dítětem na cestě ho dále rozvíjeli.

Dítě, které spolu čekali naplnilo jejich životy opětovnou radostí, ale i strachem. Přestože to jeden před druhým úzkostlivě tajili, báli se, aby se to všechno nezvrtlo a oni o to malé nepřišli. Proto se Albus tak bál nechat ji samotnou, proto od ní nechtěl odejít. Ale všechno je v pořádku i Louisa to říkala a tak tu teď mohla sedět bez obav.

„Šálí mě zrak? Koho to vidím, Sophie, jak se máš?“ ozval se mužský hlas od dveří, který ji vytrhl ze zamyšlení.

„Ahoj, Dane, cítím se skvěle, co ty?“ pozdravila kolegu.

„Super. Hele, Al je s tebou? Máme tu nějaký nový případ a on by to zvládl levou zadní, a my jaksi…“ vysvětloval.

„Budete si muset poradit sami, Dane, dnes ho odvolali.“ řekla a soucitně se na něj podívala.

„No, tak si u nás bude muset pan Elliot tři dny poležet. Díky, měj se pěkně.“ zamával jí a zmizel. S úsměvem nad tím jen zakroutila hlavou a vzala si časopis, který ležel na stole. Takhle to bylo pořád. Vždy to byl Albus, koho v nemocnici volali od případu k případu. Značně jim to ulehčovalo práci, ale chudák Al byl na roztrhání.

„Váš lektvar, paní Potterová,“ ozval se tichý hlásek jen kousek za ní.

„Díky, Teresso.“ odpověděla a vděčně se usmála na malou černovlasou dívčinu. Byla velmi plachá a s nikým moc nemluvila, ovšem svou práci zastala. Bylo na ní cosi zvláštního a Sophie z ní občas měla divný pocit, ale připisovala to tomu, že ji příliš nezná. Vypila lektvar, který jí přikázali denně pro jistotu užívat a čekala na Louisu.


Sandrin Danielová seděla v učebně lektvarů a opravovala práce svých žáků. Zvedla hlavu a zkontrolovala asi patnáctiletého chlapce, který si zde odpykával svůj trest.

„To pro dnešek stačí, pane Robini, budeme pokračovat zítra.“ řekla přísně a sledovala, jak si chlapec balí své věci.

„Dobrou noc, paní profesorko.“ zamumlal a co nejrychleji vyběhl z učebny.

Sandrin jednoduchým kouzlem Tempus zjistila, že pokud chce ještě mluvit se Severusem, měla by jít hned, aby pak nerušila Georgie, který bude chtít být s Leou sám. Odložila svoji práci a když odcházela, zamkla. Cestou potkala jen pár opozdilců, kteří nestihli zmiznout ve svých společenských místnostech. Hodila po nich káravý pohled, ale nezdržovala se. Na chodbě před ředitelnou potkala někoho, koho tam rozhodně nečekala.

„Sibylo? Co vy tu takhle v noci?“ zeptala se starší učitelky věštění.

„Oh, já jen… nevím.. chtěla jsem se jen projít.“ pohlédla na ni skrz velké brýle a na tváři měla stejně zmatený výraz jako vždycky. Sandrin si už před časem všimla, že je tato žena den ze dne dezorientovanější, ale ředitel ji nechával bydlet na hradě, protože tu strávila celý život a neměla kam jít. Už dávno neučila, místo ní převzala její předmět Lenka Longbottomová.

„Pojďte, odvedu vás zpět do vašeho pokoje.“ nabídla se a jemně ji chytila za rameno.

„Ano… dobře, vyvěstím vám osud, samozřejmě,“ přikyvovala Trelawneyová. Sandrin se jí podařilo dostat do kabinetu a usadila ji do křesla. Na návštěvu Severuse mohla zapomenout, tak jí alespoň uvařila čaj a rozhodla se počkat, dokud se trochu nevzpamatuje a bude schopná se o sebe postarat sama. Jenže jakmile se vrátila s čajem, upadla Sibyla do jakéhosi transu a zmámeným hlasem cosi povídala.


Život skončil, život začal

a tím novou éru načal.

Doba temna nastane

a mezi námi zůstane,

dokud ten, co chrání ji,

nepřizná si jedinou,

krutou avšak potřebnou

pravdu o tom, že jen on

nahradí tu zlou noc dnem,

nahradí tmu tím světlem.

Tím, co štěstí přináší,

bolest srdce odnáší.

Hlava bývalé profesorky jasnovidectví klesla a nehybně zůstala sedět v křesle. Šálek s čajem už dávno ležel na zemi rozbitý na drobné kousky a Sandrin se skláněla nad svojí kolegyní. S hrůzou zjistila, že jakákoliv pomoc je již zbytečná. Sibyla Trelawneyová zemřela a před svou smrtí vyřkla poslední skutečnou věštbu, která čekala na své naplnění.


Sophie už šla dávno spát, ale Ginny ještě unavená nebyla. Seděla v obýváku domu svého syna a psala list svým nejmladším dětem, které chodily do třetího ročníku v Bradavicích. Zůstala tedy v domě, který kdysi s Harrym sama opravila. James, Albus a Lilly měli své vlastní životy, vlastní rodiny a ona s nadšením sledovala jejich štěstí. Nevnucovala jim svou pomoc, protože sama věděla, jak to vadilo jí, když se jí máma do všeho pletla. Vždy jim však byla nablízku a oni věděli, že ji mohou kdykoliv o cokoliv požádat. Tak jako teď Albus. Byla to pro všecky ohromná zpráva, když Sophie otěhotněla, protože už téměř ztratili naději. Teď tu Ginny seděla a byla připravená pomoci jí s čímkoliv. Netušila však, jaká to bude pomoc.

Z ložnice se ozvalo jakási rána. Ginny byla v mžiku na nohou. Nezdržovala se klepáním a trhnutím otevřela dveře. Sophie ležela na zemi a držela se za břicho. Po tváři jí stékaly kapky potu a oči lesklé od slz se na ni vystrašeně dívaly.

„U Merlina, Sophie, co se stalo? Jsi v pořádku?“ přiskočila k ní a snažila se jí pomoci na nohy.

„Prosím…strašně to bolí…“ tiše šeptala a vypadala, jakoby měla každou chvíli omdlít.

„Pššt, uklidni se. To bude v pořádku, uvidíš. Seženeme pomoc. To nic.“ utišovala ji Ginny a vyčarovala nosítka, na která ji uložila a bez meškání se s ní přemístila ke sv. Mungovi.

„Potřebujeme pomoc!“ rychle zakřičela a už k nim běželo několik sester.

„Ráno byla ještě v pořádku. Co se sakra stalo?“ zeptala se Louisa a převzala nosítka se Sophií.

„Vy počkejte tady.“ zastavila Ginny čísi ruka a dveře, za kterými Sophie zmizela, jí zavřeli přímo před nosem.