Kapitola č. 9: Je naděje?

Tichý hlas se nakonec donesl až k jejím uším.

„Lilly? Lilly! No tak řekni konečně něco. Jsi v pořádku?“ jemně s ní třásl Albus, kterému se v očích zračilo zděšení.

„Albusi...“ řekla, když si uvědomila jeho přítomnost. Křečovitě mu sevřela ruce a pohlédla na něj očima zalitýma slzami. „On je... je...“ koktala a oči jí zabloudily ke Scorpiusovi.

„Ne Lilly. Není mrtvý. Musíme ho odtud dostat rychle pryč, ale potřebuju vědět, jestli jsi v pořádku. Napadl i tebe? Ublížil ti nějak?“ ptal se třesoucím se hlasem a ve světle hůlky si ji prohlížel a dotýkal se jí, jakoby byla ze skla.

„Mě nic není. Opravdu není mrtvý? Pomůžeš mu?“ pohlédla na něj s nadějí a Albus si ji přitáhl blíž k sobě.

„Neboj, něco vymyslíme,“ chlácholil ji s vědomím, že jí vykládá milosrdné lži. Na chvíli ji pustil a sehnul se nad přítele. Ztratil hodně krve, ale upír ho nevysál úplně. Ještě předtím, než přiběhl k Lilly, mu pomocí svých schopností zacelil ránu na krku aby zastavil krvácení. Jeho kamarád však potřeboval co nejdříve dostat krev doplňující lektvar, jestli už není pozdě. Věděl, že podobné kousnutí bývají osudné.

„Lilly pojď sem. Musíme se přemístit,“ zavolal na sestru, která byla stále ještě v šoku. Váhavě k němu přistoupila a chytila se ho pevně za ruku. Albus pevně uchopil Scorpiuse a přemístil se s ním před budovu ve které sídlila univerzitní ošetřovna. Vyčaroval nosítka, na které uložil kamaráda a podepřel sestru, aby cestou nespadla. Takto šla podivná trojice ke vchodu budovy, kde se jim dostalo pomoci.

Lilly se ujala milá mladá ošetřovatelka, kterou znal Albus od vidění, když tu byl občas na praxi. Odvedla ji do prázdného pokoje, kde jí dala něco na uklidnění, avšak Lilly odmítala lektvar na spaní, dokud se nedozví, co je se Scorpiusem.

Scorpius ležel na prázdné posteli ve vedlejším pokoji. Kolem něj se sběhlo několik nejuznávanějších léčitelů, kteří zde působili a dělali co mohli, aby chlapce zachránili. Doplnili mu lektvarem krev, dali mu očisťující lektvar, který měl odstranit jed z upířích slin z oběhu, ale na to už bylo pozdě. Jed se v těle po kousnutí šíří velmi rychle, ale působí dlouho. Způsobuje, že se tělo člověka připravuje na změnu v upíra, ale k jejímu dokončení je třeba i krev upíra, nejen jeho sliny. Proto oběti, které přežijí útok upíra, který je nevysaje do poslední kapky a nedá jim napít vlastní krve, umírají v průběhu několika dní na otravu.

„Je mi líto, ale víc toho pro něj nemůžeme udělat,“ řekl nakonec Albusovi jeden z jeho profesorů. „Tomu chlapci už není pomoci.“

„Chcete říct... myslíte, že bych nezmohl nic ani já?“ zeptal se s nadějí, ale výrazy ve tvářích všech přítomných mluvily samy za sebe. Albus pohlédl směrem k posteli, na které ležel jeho nejlepší přítel a přítel jeho sestry. Posadil se na židli a horlivě přemýšlel, čím by mohl Scorpiusovi pomoci. Nic ho však nenapadalo.

Scorpius se začal nekontrolovatelně třást a na čele se mu objevily kapky potu. Al vstal, zakouzlil na jeho deku ohřívací zaklínadlo a na čelo mu dal studený obklad, aby srazil horečku. Používat v této chvíli lektvary by bylo nerozumné.

Asi po hodině se Albus zašel podívat na Lilly, která nepřítomně hleděla do stropu. Oči měla opuchlé od pláče a když pohlédla na bratra, marně v nich hledal obvyklé jiskřičky. Byly to oči plné smutku a zoufalství.

„Bude v pořádku?“ byla její první otázka, nedokázal však odpovědět. Namísto toho si sedl vedle ní a pevně ji objal.

„Měli bychom dát vědět jeho rodičům,“ řekl potichu.

„Řekni Ale. Proč se to všechno děje? Proč nám? Je to snad nějaké prokletí, co leží na naší rodině, že ani chvíli nemůžeme žít normálně?“

Ta otázka ho zaskočila. Kdyby jí řekl, kolikrát nad něčím podobným sám uvažoval, ani by mu nevěřila.

„Na takové věci nemysli Lilly. Měla by sis odpočinout. Ráno se musíš vrátit do školy.“

„Cože? Já nemůžu, musím zůstat se Scorpiusem. Potřebuje mě...“ protestovala.

„Ne Lilly. Ráno tě odvedu do školy a nebudeme o tom diskutovat. O Scorpiuse se postarám,“ řekl rozhodně a ona věděla, že se nemá cenu hádat.

„Slib mi, že ho zachráníš, že uděláš cokoli, abys ho zachránil. On nesmí zemřít Ale. To bych už nezvládla,“ rozplakala se a přitiskla tvář k jeho hrudi. Jemně ji hladil po vlasech a byl rozhodnutý udělat cokoli.

Albus zůstal s Lilly až do rána, kdy ji skutečně odvedl zpět do školy a informoval strýce George o tom, co se stalo. Prosil ho, aby na Lilly trochu dohlédl a pokud by bylo třeba, aby mu dal vědět. Pak se zastavil za Scorpiusem, zkontrolovat jak se mu daří a nakonec konečně dorazil do školy. Toho dne prostě musel jít na lektvary. Chtěl se zeptat profesorky Danielsové, jestli neví o něčem, co by mohlo jeho příteli po moct.

Nebyl ve své kůži a ona si toho všimla. Připisovala to události, která postihla jejich rodinu. O smrti profesorky McGonagallové se dozvěděla od Liamei a tak se rozhodla dát mu čas, než se pustí do výzkumu. Jenže nečekala, že za ní hned po hodině přijde.

„Mohl bych s vámi mluvit?“ zeptal se.

„Jistě, mluvte. Pokud jde o odložení výzkumu kvůli vaší...“ začala, ale přerušil ji.

„Ne, o to teď nejde. Pamatujete, jak vás před časem napadl upír? Včera zase nějaký zaútočil a můj kamarád neměl takové štěstí,“ vysvětloval. Sandrina se zamračila a pozorně poslouchala, dokud ji neřekl vše co se stalo a neinformoval ji o otravě.

„Obávám se, že vaši učitelé se nemýlí. Lektvar na očištění, který mu dali zabírá jen ve výjimečných případech, ale navzdory tomu je t to nejlepší, co pro něj mohli udělat. Možná kdyby... ale ne, to by bylo příliš riskantní,“ řekla si spíš sama pro sebe a zamyslela se.

„Co? Existuje nějaká možnost? Paní profesorko, řekněte, víte o něčem?“ žádal Al.

„Myslela jsem jen na to, že kdyby byl přeměněný na upíra, možná by byla nějaká malá naděje. Ale to on není, takže jsou tyhle úvahy zbytečné,“ zakroutila hlavou.

„Chcete říct, že by šlo zvrátit přeměnu na upíra?“ žasl Al.

„Nevím. Víte pane Pottere, po tom poslední útoku upíra mě napadlo, že by jsme náš výzkum mohli orientovat právě na upíry. Určitě znáte protivlkodlačí lektvar a doufala jsem, že by pro upíry mohla být podobná možnost.“

„Chápu, něco, co by jim zabránilo v zabíjení. Ale máte pravdu, to se Scorpiusem nesouvisí,“ povzdychl si. „Ale ten výzkum by určitě mohl být zajímavý a pokud by to vyšlo, tak i velmi přínosný.“

„Jenže vytvořit protivlodlačí lektvar trvalo několik let. Ale i tak bych to ráda zkusila, přidáte se?“ zeptala se a zkoumavě na něj pohlédla.

„Samozřejmě, jen... teď bych potřeboval trochu času, abych se mu nějak pokusil pomoct,“ řekla a ona rozuměla.

„Doufám, že se vám to podaří. Přeji hodně štěstí vašemu příteli, zřejmě ho bude potřebovat. Kdybych mohla nějak pomoct, určitě mi dejte vědět,“ nabídla.

„Děkuji. Ještě dnes zajdu za Severusem a zkusím se poradit i s ním. Zatím tedy na shledanou,“ rozloučil se Albus.

Před učebnou ho čekala Sophie, která si také o Scorpiuse dělala starosti.

„Musíš už jít?“ zeptala se smutně.

„Promiň, musím zajít za Severusem a měl bych zajít i za Malfoyovými, říct jim o tom. Ale možná se večer zastavím,“ přislíbil a políbil ji na čelo.

„Buď opatrný,“ zavolala za ním, ale už ji neslyšel. Přemístil se opět na hranice Bradavických pozemků, aby požádal o radu svého přítele a největšího odborníka na lektvary. Severus byl jeho poslední nadějí. Jestli on nebude vědět co dělat, sotva cosi zmůže.

Ozvalo se krátké zaklepání na dveře a Severus vzhlédl od své knihy. Dnes nikoho nečekal, i když se měl včera zastavil Albus, ale nepřišel.

„Dále,“ vyzval návštěvu, ale to už Albus vcházel dovnitř.

„Podívejme, on si na mě vzpomněl,“ neodpustil si Snape.

„Severusi, prosím tě, dnes ne. Potřebuju tvou pomoc,“ řekl, když se sesunul do křesla naproti obrazu. Únava a starosti zněly z jeho hlasu tak zřetelně, že Severus okamžitě pochopil vážnost situace.

„O co jde?“ zeptal se věcně a zvážněl.

„Scorpius Malfoy leží v nemocnici ve velmi špatném stavu a ty jsi jediný, kdo mu může pomoct,“ prozradil.

„Tak to mi budeš muset vysvětlit. Dovolím si tvrdit, že se svým schopnostmi bys měl dokázat vyléčit naprosto cokoli a pokud ne, jsi schopný připravit jakýkoli potřebný lektvar. Takže kde je problém?“

„Kousl ho upír,“ odpověděl. Severus na něj chvíli nechápavě hleděl, ale hned si dal dvě a dvě dohromady.

„Aha,“ byla jeho jediná odpověď. Prstem si poklepával po líci, jak to dělával vždy, když přemýšlel, ale když trvalo ticho už příliš dlouho, Albus to nevydržel.

„Je nějaký způsob, jak mu pomoct?“

„Obávám se, že tě zklamu. Neznám nikoho, kdo by přežil útok upíra, kromě těch, co se přeměnili,“ zakroutil hlavou jeho učitel.

„Ale mohl by mu pomoct nějaký lektvar? Myslíš, že bych mohl nějaký vymyslet?“ doufal chlapec. Jeho zelené oči se střetly s tmavými a v nich...

„Můžeš to zkusit, ale moc na to nespoléhej. Mohlo by to trvat několik týdnů, než na to přijdeš,“ řekl potichu.

„Ale dokázal jsem vyrobit protijed na jed Blakatúra... mohl bych...“ snažil se Al neuvědomujíc si, že křičí.

„Albusi...“ oslovil ho potichu. Ten tichý hlas ho vrátil do reality. „Blakatúrův jed šlo celkem dobře identifikovat. Ale jed ze slin upíra se už vstřebal a není šance, jak zjistit jeho složení. Jediná věc ho dokáže neutralizovat...“ vysvětloval a sklonil při tom zrak. Nebyl nadšený z toho, že musí Albusovi říct, že jeho příteli není pmoci. Navíc když to byl on, kdo mu dodával sebevědomí, aby si uvědomil, že svými schopnostmi dokáže vyléčit téměř cokoli. A také šlo o Albusova nejlepšího přítele, navíc syna Sraca Malfoye. Kdyby byla možnost, sám by neváhal ani chvíli a pomohl by, jak by mohl.

„Co to je?“ zeptal se Al, i když znal odpověď. Jenže ho při tom pomyšlení zamrazilo. Kdyby byl on na Scorpiusově místu a měl si zvolit... raději smrt.