Kapitola č. 7: Co mám dělat?

Albus přišel domů pozdě večer v pátek, pár hodin poté, co si James odvedl sestry. Vešel do domu a zamířil do obývačky, kde svítilo tlumené světlo. Jeho slabá záře dopadala na tvář Ginny Potterové, která usnula na gauči. Albus se smutně pousmál a s povzdechem si pomyslel, co všechno jeho matka bude muset ještě vydržet. Sedl si vedle ní a opatrně ji odhrnul pramen vlasů z čela. Chvíli si ji starostlivě prohlížel a pak jí jemně zatřásl, aby ji probudil.

„Mami? Mami, probuď se. Měla by sis jít lehnout do postele,“ říkal potichu, když ji budil. Jenže bezvýsledně. Ginny spala dál, jen její ruka ochable sklouzla zpod polštáře a klesla podél těla téměř na zem.

Albus hned pochopil, že není něco v pořádku. Nahmatal její pulz, sice slabý a nepravidelný, ale byl tam. Její dýchání bylo velmi slabé a mělké a Albus musel jednat. Podle zúžených zorniček soudil, že jde o otravu. Jenže čím? Prohledal obývačku, kuchyň a nakonec vyběhl po schodech do ložnice a koupelny, kde našel flaštičku od lektvaru na spaní. Byla prázdná, i když si byl jistý, že ještě v pondělí, když ho matce pro jistotu dával, byla plná. Naštěstí to byl lektvar jeho vlastní výroby a věděl, že jako protijed postačí bezoár, který nosil vždy u sebe. Vrátil se do obývačky a opatrně podepřel matce hlavu, aby ji mohl dát napít odvaru z bezoáru. Pamocí kouzla ji přinutil polknout přesně odměřené množství a pak mu nezbylo nic jiného, než čekat.

„Probuď se mami. Prosím, to mi nedělej,“ říkal téměř plačtivě a držíc ji v náručí se houpal sem a tam aniž by si to uvědomoval. Dýchala už klidněji a za chvíli se jej víčka zachvěla. Když otevřela oči Albus si viditelně oddechl.

„Ahoj,“ oslovil ji potichu. Navzdory tou sebou trhla, přestože její otupělé smysly jí nedovolily prudce se posadit. Výrazně tomu přispělo i to, že ji Albus stále držel v náručí.

„Albusi? Co se děje? Co tu děláš?“ zeptala se.

„Přišel jsem na víkend domů a našel jsem tě tady,“ odpověděl a položil ji pod hlavu polštář.

„Usnula jsem?“ zeptala se a chytila se za hlavu, která ji příšerně rozbolela.

„Ano, spala jsi. Jenže to nebyl právě lehký spánek. Mami, řekni mi, co se děje. Bojím se o tebe,“ přiznal a jejich pohledy se okamžitě setkaly. Byla to Ginny, kdo uhnul.

„Nic se neděje Ale Nemohla jsem spát, tak jsem si vzala ten tvůj lektvar,“ snažila se to zamluvit.

„Jenže toto nebyla jen trocha lektvaru. Vzala sis takové množství, že nechci domyslet co by se stalo, kdybych nepřišel,“ pokračoval vyčítavě a ona ho mlčky se zavřenýma očima poslouchala.

„Bylo toho na mě trochu hodně. Ale neměj strach, zvládla jsem horší věci,“ pokusila se odlehčit situaci. Jenže on se nedal odbít. Vzal její ruku do své.

„A to je možná ten problém. Zažila jsi toho příliš hodně a myslíš si, že zvládneš všechno. Ale nemusíš být na všechno sama. My všichni jsme tu pro tebe, jen nám dovol ti pomoct,“ prosil ji a při těch slovech se její oči zalily slzami.

„Jako bych slyšela tvého otce,“ povzdechla. Myšlenky obou se začínaly ubírat špatným směrem a tak rozhodl, že v tomto rozhovoru budou pokračovat později.

„Ten lektvar ještě úplně nevyprchal. Zřejmě tě bolí hlava, ale nemůžu ti proti tomu nic dát. Jediné, co pomůže, je pořádně se vyspat. Zvládneš dojít do postele?“ zeptal se a Ginny se pokusila vstát. Nohy ji však vypověděly službu a sklouzla zpět na gauč. Její syn však neváhal, vzal ji do náručí a do postele ji prostě odnesl.

„To jsi nemusel. Vyspala bych se na gauči,“ řekla, když její hlava padla na měkký polštář.

„Myslím, že tady to bude pohodlnější. Potřebuješ ještě něco mami?“ zeptal se, když ji podal sklenici vody.

„Ne, děkuji ti synku. Nevím, co bych bez tebe dělala. Víš, nechtěla jsem to s tím lektvarem přehnat. Vážně jsem to neměla v úmyslu. Já jen... James odvedl dvojčata a já jsem si chtěla na chvíli zdřímnout. Jenže to nešlo a tak jsem si vzala ještě trochu toho lektvaru. Tenhle týden byl prostě dost špatný,“ přiznala nakonec.

„Já vím mami. Jen klid. I mě babička chybí, ale my jsme tady a potřebujeme tě. Mami, vím, že ti všichni ti velmi chybí... nejprve taťka, teď Minerva a předtím mnoho dalších, ale stále máš nás. James, já, Lilly i dvojčata... my všichni tě máme moc rádi a bez tebe...“ nechal zbytek věty viset ve vzduchu.

„Neboj, jsem tady a zůstanu s vámi. Slibuju,“ řekla nakonec a rukou mu roztřapatila vlasy, jak to dělávala, když byl malý. „Mám tě ráda Albusi. Víš to?“

„Vím mami. Já tebe taky. Ale teď už spi. Ráno si promluvíme,“ uzavřel nakonec Albus a počkal dokud neusnula. Pak sešel dolů a zamířil do zadního pokoje, kde se vždy nacházela otcova pracovna. Chodil sem málokdy a vlastně tu všechno zůstalo jak bylo. Velký psací stůl v pokoji dominoval a kolem něho pár pohodlných křesel. Jedinou změnou od dob, kdy byl ještě malý chlapec, byl magický obraz visící na stěně. Právě ten jim umožnil občas si s otcem promluvit, i když této možnosti nevyužívali příliš často. Nejen oni, ale i Harry si uvědomoval, že komunikovat s ním jen skrz plátno je snad ještě horší, než kdyby už s ním nemluvili nikdy. Stále jim to připomíná jeho ztrátu a nemohou se s jeho ztrátou úplně vyrovnat. Teď byl však Albus bezradný a jedině otec mu může pomoci.

Když vstoupil do jeho tmavé pracovny, Harry na portrétu nebyl. Stačilo krátké latinské zaklínadlo a netrvalo dlouho, než se objevil.

„Albusi? Chlapče, co se děje?“ zeptal se překvapeně a snad trochu vystrašeně.

„Já nevím co mám dělat tati. Je to všechno... hrozně těžké,“ povzdechl si a Harry pochopil.

„Minerva vám vzkazuje, že vás má všechny moc ráda a těší ji, že s vámi mohla strávit tolik společných chvil. Teď je jí už dobře a je skutečně šťastná,“ snažil se ho povzbudit otec.

„Tak jako ty... všichni jste tam šťastní a my tu přitom...“ hlas se mu zasekával v hrdle. „Dnes jsem našel mamku v obývačce poté, co si vzala velké množství uspávacího lektvaru. V množství, které si vzala, může být i slabý lektvar smrtelný,“ povzdychl si Albus a Harry ho se zatajeným dechem poslouchal.

„Myslíš, že se chtěla otrávit?“ zeptal se. „Možná jen neodhadla množství,“ snažil se najít jinou možnost. Věděl, že dřív nebo později Ginny podlehne tomu věčnému náporu na nervy, ale nemyslel si, že by se uchýlila k sebevraždě. Věřil tomu, že i kdyby o tom někdy uvažovala, nikdy by se k takovému činu neuchýlila, hlavně ne kvůli dětem. Ginny by je neopustila, rozhodně ne z vlastní vůle.

„To mi taky tvrdila. Normální dávka prý nezabrala a tak si vzala další. Jenže po tom všem, co se v posledních dnech stalo už nevím čemu věřit,“ odvětil Albus zadumaně. „Co mám dělat tati? poraď mi. vždy jsi věděl, co dělat a já teď potřebuju tvou pomoc,“ upřel své oči prosebně na otce a čekal. Tak moc si přál, aby ho otec objal kolem ramen a řekl mu jako kdysi, že bude všechno v pořádku a že to spolu zvládnou. namísto toho na něj otec hleděl stejně utrápeně, jak se on sám cítil. Bylo mu jasné, že na Albusových ramenou leží největší tíha, co se zodpovědnosti týče. James je sice starší a stará se o rodinu, ale je to Albus, kdo si vždy dokázal zachovat chladnou hlavu a byl všem oporou, pilířem celé rodiny. Tohle břemeno na sebe vzal dobrovolně a plnil svou povinnost zodpovědně. Nestěžoval si a přijímal tento fakt jako samozřejmost. Harry věděl, že se snaží být silný a vyrovnaný kvůli všem ostatním, ale stojí ho to hodně přemáhání.

„Dej matce čas. potřebuje se s tím vyrovnat po svém. Zažila toho hodně. Bylo jen otázkou času, kdy se to stane,“ promluvil nakonec.

„Ale jak ji mám pomoct? Nemůžu se dívat jak se trápí a nic s tím neudělat. Co když příště nepřijdu včas a...“ nedořekl. Udělalo se mu slabo už jen při tom pomyšlení.

„To bude v pořádku Albusi. Ty to zvládneš,“ povzbuzoval ho otec, ale ta slova mu připadala tak vzdálená realitě...

„Neměla by být sama. Má tu sice dvojčata a občas k ní zajde James a teta Hermiona, ale ti tu nejsou stále,“ přemýšlel Albus a v hlav se mu zrodil nápad. Nenechá matku samotnou. Přes den sice bude muset chodit do školy, ale může se přemisťovat tam a zpět každý den. V průběhu dne bude mít matka i tak dost práce s dvojčaty, takže na nějak smutné myšlenky nebude mít čas a pak tu bude s ní, bude tu pro ni. Sice mu budou chybět večery strávené se Sophií, ale ona to pochopí a jednou si vynahradí všechen ztracený čas.

„Nad čím přemýšlíš Ale?“ zeptal se otec.

„Zůstanu s mamkou doma. Postarám se, aby se necítila sama a dohlédnu na ni,“ řekl rozhodně.

Harrymu spadla čelist.

„To nejde Albusi. To by máma nechtěla. Tím, že skončíš školu a zůstaneš s ní ji nepomůžeš. Bude se cítit ještě víc provinile.“

„Ale já nechci skončit se školou. Kdyby to bylo nevyhnutelné, tak bych o tom uvažoval a klidně bych to udělal, ale můžu se přece každý den přemisťovat. Myslím, že nejhorší jsou pro ni večery v prázdném domě, když Lis a Annie už spí a ona si nemá ani s kým promluvit. Takže prostě budu bydlet doma,“ uzavřel.

Harry v duchu žasl nad obětavostí svého syna. Věděl, že on by se na jeho místě zachoval podobně, ale bodlo ho u srdce, že z velké části je hlavně on příčinou všeho jejich trápení.

„Měl by sis jít odpočinout chlapče,“ řekl jen a díval se, jak chlapec váhavě vstává z křesla. Když už byl u dveří zavolal na něj: „Albusi.“

„Ano tati?“ zastavil se chlapec a pohlédl svýma zelenýma očima směrem k portrétu.

„Jsem na tebe hrdý synku,“ řekl a Albusovi se při těch slovech zaleskly slzy v očích.

„Díky tati,“ řekl a protože nechtěl před otcem ukázat svou slabost a slzy, raději rychle vyšel z pracovny.