Kapitola č. 16: Ty a já

Albus celou scénu pozoroval jako ve zpomaleném filmu. Viděl svého přítele vylézt z rakve a projít ochranným kruhem aniž by mu ublížil. Viděl tesáky, které chtěl Scorpius zabodnout do jeho krční tepny a uskočil před nimi v poslední chvíli. Místo zubů se mu do krku zaryly ostré nehty a zanechaly po sobě dlouhý hluboký škrábanec, ze kterého začala po kapkách stékat krev. Scorpius, který dopadl na podlahu jen o kousek dál než překvapený Albus, ucítil krev a nebýt pohotového zásahu Sandriny, byl by se na něj opět vrhl. Teď však seděl omráčený a spoutaný v opačném rohu místnosti a ona kolem něj sypala nový prášek, který by ho měl zadržet. Pak popošla k Albusovi, který ztěžka dýchal a rukou si přidržoval ránu na krku.

„Jste v pořádku?“ zeptala se ho s obavou v hlase.

„Nic to není,“ zahuhlal.

„Tohle není hra, ukažte, podívám se,“ řekla rozhodně a odtáhla mu ruku. Nenaskytl se jí právě pěkný pohled na krvácející ránu. „Je to dost hluboké,“ konstatovala a mávnutím hůlky ránu zacelila. Přestala krvácet, ale Albusovi na krku zůstala dlouhá jizva.

„Děkuji,“ zašeptal a postavil se konečně na nohy. Jen co nalezl ztracenou rovnováhu, přistoupil ke spoutanému a mírně omráčenému Scorpiusovi.

„Co to vyvádíte? Právě se vás pokoušel zabít!“ okřikla ho Sandrina a chytla okraj jeho hábitu. Beze slova se jí vytrhl a opatrně postupoval dál.

„Má pravdu Albusi. Nepřibližuj se, nedokážu se ovládat,“ zavrčel Scorpius.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Albus a pozorně ho sledoval.

„Myslíš, že to vůbec jde? Potřebuju krev Albusi! Je to nesnesitelné, prosím, pomoz mi,“ odpověděl a Albus mu hodil zajíce, co ležel na zemi.

„Toto...“ ukázal na zajíce a popošel ke stolu, aby opět naplnil sklenici vlastní krví a podal mu ji, „a toto ti musí stačit, než přijdeme na ten lektvar. Snaž se to vydržet Scorpiusi,“ šeptal Albus, když si zacelil ránu na zápěstí a uvolnil jeho pouta. Scorpius se vrhl na sklenici i mršinu, co mu ležela u nohou, ale jeho hlad to úplně nezahnalo.

„Je to lepší,“ zahuhlal a jelikož už byl aspoň trochu schopný se ovládat, přesunul se do kruhu ke své nové posteli.

„Ty jsi v pořádku?“ zeptal se Albuse, zkoumavě si prohlížejíc škrábanec na jeho krku. „Promiň, to jsem nechtěl,“ sesunul se zoufale na podlahu. „Řekni kamaráde, co jsem to udělali? Je ze mě netvor, co chce zabít nejlepšího přítele.“

„Jsem v pořádku, nic to není,“ uklidňoval ho a nenápadně spražil pohledem profesorku Danielsovou, která se ještě stále tvářila pohoršeně. „Nejsi netvor a zanedlouho budeš zase v pořádku. Ty se tím netrap, jen se to snaž vydržet,“ promlouval k němu z bezpečné vzdálenosti. Scorpius jen mírně přikývl.

„Jak se má Lilly?“ zeptal se zmučeným hlasem.

„Chybíš jí. Jen co najdeme způsob, jak dostat tvůj stav pod kontrolu, budeš ji moct vidět,“ přislíbil.

„Ne!“ vykřikl a oči se mu rozšířily strachem. „Nevoď ji sem, nechci ji ublížit.“

„Neboj se, neohrozil bych ji ani tebe, takže ji tu přivedu až tehdy, kdy si budu jistý, že nic nehrozí,“ vysvětlil a Scorpius přikývl.

Nakonec si ještě chvíli povídali, Albus se vyptával na jeho stav a pocity, aby mohl lépe zvládnout přípravy lektvaru. Těsně po půlnoci se rozloučili a Albus se Sandrinou vyšli ven hlavními dveřmi, protože budova byla chráněná proti přemisťování zevnitř.

„Zdá se, že jsem to trochu nezvládl,“ přiznal sklíčeně.

„Jen trochu?“ zeptala se podrážděně a Albus jakoby slyšel Severuse, který ho kárá jako neposlušného žáčka. „Musíte si uvědomit, že v této hře jde o životy. Nejen můj a váš, ale i mnohých dalších.“

„Já vím, příště budu opatrnější,“ slíbil pokorně.

„To doufám. Takže se uvidíme zítra o stejném čase? A taky doufám, že kvůli tomu nebudete zanedbávat školu, byla by to velká škoda,“ řekla a, než stihl cokoli vysvětlit, přemístila se pryč.

Albus se však nevrátil domů. I když si to odmítal přiznat, byl ještě trochu otřesený z toho, jak po něm Scorpius skočil a věděl, že by stejně neusnul. Teda aspoň ne sám. Potřeboval útěchu, pohlazení... něco, co mu může poskytnout jen jediná osoba. Neváhal a za pár minut už posílal svého patrona k Sophiinu oknu. Nemusel dlouho čekat a vyklonila se z okna, aby mu zamávala. I když to kvůli tmě nemohl vidět, tušil, že její tvář zdobí nadšený úsměv. Naznačila mu, aby šel ke dveřím a tam potichu čekal.

Zjevila se ve dveřích jako víla. Měla na sobě jen jemnou noční košilku a on si pomyslel, že jí v ní musí být zima. Místo pozdravu se mu vrhla kolem krku a něžně ho políbila. S nadšením se přidal a opětoval její polibky, jakoby byly to jediné, co ho drží při životě.

Když se od sebe odtrhli, aby se nadechli, tajemně se usmála a chytila ho za ruku. Vedla ho do domu ponořeného v tichu a tmě a on zaváhal.

„Naši nejsou doma. Jsme tu jen ty a já,“ řekla, když zahlédla jeho rozpaky. Ještě stále na ni hleděl trochu podezřívavě, ale touha být s ní zvítězila. Překročil práh dveří a zavřel za sebou. Obklopila je neproniknutelná tma, ale jedny rty bezpečně našly druhé a oni se nechali unášet do světa, ve kterém nejsou starosti, bolest ani trápení. Do světa, ve kterém existují jen oni dva a jejich vzájemná láska.

Opět se od sebe na chvíli odtrhli a jejich oči si již přivykly tmě. Cítil, jak se jemně chvěje vzrušením a více ji k sobě přitáhl. Její oči ve tmě zářily a on si vychutnával možnost se do nich vpíjet. Něžně ji hladil po vlasech a ona přitom slastně zavřela oči. Avšak šibalské ohníčky, které v nich hořely, prozrazovaly, že chce víc. Vedla ho za ruku po schodech až do svého pokoje.

Byl to jediný pokoj, ve kterém teď svítilo tlumené světlo. Když se její polibky přesunuly ze rtů o kousek níž všimla si čerstvého škrábance na jeho krku a na ztuhla.

„Co se ti stalo?“ zeptala se ustaraně.

„To nic. Jen malá nehoda se Scorpiusem,“ vysvětlil jí.

„Scorpius? Nechceš mi říct, že...“ roztřásla se, tentokrát však strachem. Vzal její tvář do dlaní a pohlédl di jejích nádherných hnědých očí.

„Ne, je to jen škrábnutí, nic víc,“ ujistil ji a ona mu uvěřila. Opatrně přejela po ráně nejprve prstem, potom rty. Podvolil se jí a chvíli trvalo, než si uvědomil co chce. Netušíc jak, ocitli se před postelí a v jejích očích se zračila otázka.

„Neměli by jsme...“ protestoval hoch, ale ona se jen svůdně usmála, čímž ho dokonale odzbrojila.

„Snad se mě nebojíš? Bez problémů se pouštíš do pokusů s upíry a když se ocitneš sám se mnou...“ nedokončila, protože ji umlčel polibkem.

„Nebojím se, jen to nechci uspěchat,“ odvětil, ale ona se jen tiše zasmála a odstrčila ho od sebe, takže ztratil rovnováhu a ctíc nechtíc skončil v měkké posteli.

Stála před ním jako bohyně v jemné poloprůsvitné košilce a on si najednou nemohl vzpomenout, proč vlastně protestoval. Touha byla mocnější než rozum. Stáhl ji k sobě a za chvíli se spolu opět vznášeli k výšinám světa, který patřil jen jim dvěma.