Kapitola č.15: Pod kontrolou?

Slunce už bylo vysoko na obloze, když se Albus konečně probudil. Uvědomil si, že zřejmě prošvihl několik přednášek, ale vždyť svět se kvůli tomu nezhroutí. Vešel do koupelny a opláchl si tvář studenou vodou. Kruhy pod očima už naštěstí zmizly, protože si dopřál aspoň trochu klidného spánku a načerpal nové síly, jak u radil Severus. Rychle se převlekl a sešel do kuchyně, kde ho už čekala lákavá snídaně.

„Dobré ráno,“ pozdravil matku a na uvítání jí dal letmou pusu na líce.

„Zdá se, že jsi se konečně pořádně vyspal a máš lepší náladu,“ konstatovala s úsměvem a sedla si ke stolu proti němu.

„Promiň, jestli jsem byl nevrlý, ale mám teď trochu starosti. Budu se snažit, abych vás tím příliš neobtěžoval,“ omlouval se.

„Ty mě svými starostmi nikdy neobtěžuješ Ale. Možná by ti naopak pomohlo, kdyby si se mi svěřil. Ale nebudu na tebe naléhat, když budeš chtít, ráda tě vyslechnu,“ řekla a nalila mu do hrnku čerstvou kávu.

„James se na mě asi trochu zlobil co?“ zeptal se zraněně.

„Myslel si, že tě ta zpráva příliš nenadchla, ale ujistila jsem ho, že jsi jen unavený.“

„To ano, včera jsem už vážně sotva vnímal,“ přikývl. V tom okamžiku se z venku přiřítila usmívající se dvojčata a vrhla se svému bratrovi kolem krku.

„Pojď si s námi hrát Ale,“ prosila Elisabeth.

„Ano, povozíš nás na koštěti? Prosím, prosím,“ přidala se k ní Marry-Ann.

„Nechte bratra, aby se najedl a oddechl si. Zřejmě bude muset jít do školy,“ okřikla je matka, ale Albus se jen spokojeně usmíval.

„Jen je nech. Do školy jsem už i tak zaspal a do třetí mám čas. Takže hurá na koště, vy čarodějnice malé,“ zasmál se vesele a hnal je na zahradu. Ginny vyšla za nimi a za chvíli už sledovala, jak Albus dělá ve vzduchu různé piruety vždy s jednou ze sester, zatímco druhá se s nadšením dívala.

„To bylo super,“ rozplývala se Annie, když sesedla z koštěte a tvář jí zářila nadšením.

„Teď já, teď já,“ dožadovala se i druhá a Albus se pro ni už natahoval, aby ji posadil před sebe.

„Pořádně se drž, jinak tě z toho koštěte shodím,“ žertoval a ona pevně ručkama chytila koště. „Letíííííííme,“ křičel, když se s ní vznesl do vzduchu a ona pištěla nadšením.

Asi po hodině, když se obě vystřídaly aspoň třikrát, dosedl Albus na zahradu a unaveně sebou praštil do trávy. V mžiku byly u něj a začaly ho lechtat.

„Dost! Nechte mě! Pomooooooooc!“ smál se a s ním i Ginny, která se přišla podívat, co se to venku vlastně děje.

„Mami, mami. Pojď nám pomoct,“ volaly ji dvojčata a nepouštěly Albuse ze svého zajetí.

„Nechtěj mi tvrdit, že si neporadíš se dvěma malými děvčaty Albusi,“ podpíchla ho matka a on na ni poraženecky pohlédl.

„Vzdávám se. Přemohly jste mě. Jen už prosím přestaňte,“ žadonil, když po chvíli dostával do břicha křeče od smíchu. Tentokrát už zakročila i Ginny, která násilí odtrhla děvčata od Albuse a poslala je do domu, aby se převlekly, protože je už čeká Diana.

„Směješ se,“ konstatoval při pohledu na matku a sám se spokojeně usmíval.

„To díky vám,“ odpověděla. „Půjdeme za Dianou, včera říkala, že bude celý den doma sama a tak jí budeme dělat společnost,“ změnila téma.

„To je dobře, nechci, abys trávila všechen čas sama doma. Já už taky budu muset jít a asi se zdržím dlouho, nečekej mě. Pozdravuj Dianu a vzkaž jí i Jamesovi, že jsem tou jejich novinkou velmi nadšený a kdyby potřebovali pomoc...“

„Samozřejmě, řeknu jim to,“ usmála se a šla nahoru zkontrolovat dvojčata, které se právě u skříně hádaly, které šaty si oblečou.

„Já chci tyhle,“ ukazovala Annie na bílé šaty, zatímco Lis chtěla kalhoty a tričko.

„Tak si oblečte každá co chcete a je to,“ rozhodla za ně matka, i když věděla, že tato její snaha je marná. Obě děvčata totiž většinou když někam šla na návštěvu trvala na tom, že půjdou oblečené stejně, aby je lidé nemohli rozeznat. Byla to taková jejich hra a ony se jí bavily. Nakonec se Annie přizpůsobila své sestře a šly v červených kalhotách a bílém tričku s vyšitou zlatonkou uprostřed.

„Hm, tak se mi zdá, že jedno famfrpálové družstvo bude mít zanedlouho malý problém,“ konstatovala Ginny při pohledu na ně a zakroutila hlavou.

„Tak pojďme, vy dvě,“ honila je a vstoupila s nimi do krbu a přemístily se do domu svého staršího syna.

Albus si před odchodem dopřál sprchu, která ho trochu vzpružila a přemístil se do Chroptící chýše o trochu dřív, než byl dohodnutý s profesorkou. V tmavé místnosti se zatáhnutýmy závěsy se od večera nic nezměnilo a on si vydechl. Profesorka Danielsová na sebe nenechala dlouho čekat a bez zbytečných řečí se vydali tajnou chodbou do hradu. Mlčky šli až do ředitelny, pozdravili se s Georgem, avšak zašli hned do laboratoře.

„Ahoj Severusi,“ pozdravil nejprve Albus, hned po něm zamumlala i Sandrina pá slov na pozdrav.

„Dobrý den,“ odvětil Severus a odložil knihu, která mu spočívala na klíně. „Vidím, že jsi mě poslechl a konečně ses trochu vyspal,“ konstatoval neutrálně a Albus jen mírně přikývl.

„Takže myslím, že bychom měli nejprve promyslet možné přísady,“ navrhl a ukázal Sandrině volné křeslo, ve kterém obvykle sedával on. Sám si přinesl jiné a postavil ho trochu bokem.

„Severusi, říkal jsi, že by jsme mohli použít dračí krev jako základ. Myslíš, že to bude fungovat?“ ověřil si jeho včerejší předpoklady.

„Neviděl bych v tom žádný problém kromě jednoho.“

„A to?“ zeptal se Al.

„Řekla bych, že profesor Snape má na mysli její dostupnost. není to právě nejběžnější přísada a jestli se má lektvar vařit každý den...“ vmísila se do rozhovoru Sandrina a doufala, že ji ten strašný muž na obrazu nespálí svým pronikavým pohledem.

„Přesně tak. Proto si myslím, že by jste měli připravovat lektvar v co největším množství s pokud možno minimální spotřebou této vzácné ingredience,“ řekl Snape a pozorně si ji prohlédl.

„Fajn, to by jsme měli. Tím by jsme zahnali jeho potřebu mít krev každý den. Co dál? Jako ochrana proti upírům se používá, kromě jiného, česnek. Možná kdyby jsme nějaký přidali do lektvaru, vytvořil by si vůči němu imunitu,“ navrhl a oba jeho učitelé se nad tím zamysleli.

„Pokud ho nechceš zabít, doporučil bych jen pár kapek česnekového vývaru,“ navrhl Snape a Sandrina přikývla.

„To by šlo. Potřebujeme taky něco na potlačení jeho agresivity, něco... řekla bych, že vrbenka by mohla vyhovovat,“ jen co to řekla, pohlédla z jednoho na druhého. Albus se tvářil souhlasně a možná potěšeně, že jim to spolu zatím tak jde, ale na tváři Severuse Snapa se nedalo nic poznat. Byl uzavřený do sebe a dokonale ovládal každý rys své tváře, aby na sobě nedal před cizím člověkem poznat jediný náznak souhlasu či naopak protestu.

Takto to trvalo ještě několik hodin, dokud neprobrali seznam základních složek lektvaru. Nejtěžší bylo přijít na něco, co by poskytlo ochranu před slunečním světlem, takže tuto část zatím odložili a usoudili, že možná tento problém vyřeší nějaké kouzlo, které k lektvaru připojí.

„Moje sestřenice pracuje ve skupině lidí, která se zabývá výzkumem nových kouzel. Možná by nám mohla pomoct. Zítra jí zkusím napsat,“ řekl jakoby nic Albus.

„A můžeš mi prozradit, co jí asi tak napíšeš? Drahá sestřenice, mám kamaráda upíra, nevíš o nějakém kouzlu, kterým ho zachráním?“ posmíval se mu Snape a Sandrině se jeho uštěpačné poznámky zdály nanejvýš nevhodné vzhledem k situaci. Jak se však zdálo, Albus si z nich nic nedělal. Ba naopak, zdálo se, že je to jejich běžný způsob komunikace.

„Řeknu jí, že potřebuji pomoct s jistým výzkumem, na kterém v rámci školy pracujeme s profesorkou Danielsovou. Nakonec, ona sama taky dělá výzkum, takže to určitě pochopí. I když Victorie by pochopila i variantu, kterou jsi navrhl ty,“ ušklíbl se Al.

„Uvidíme,“ pokrčil rameny Severus.

„Potřebuju si ještě uvařit krev doplňující lektvar a už půjdeme Severusi,“ oznámil svému příteli a postavil se ke stolu.

„Na co potřebuješ právě tento lektvar? Nechceš mi snad tvrdit, že děláš co si myslím,“ zavrčel Severus ze svého obrazu a propaloval ho pohledem.

„Přesně tak. Ale nedělej si starosti, mám to pod kontrolou,“ odvětil nezaujatě chlapec a pokračoval v práci. Sandrina se k němu postavila z druhé strany a se zaujetím ho sledovala. Už při jejich společných hodinách si všimla jeho zručnosti a přesnosti, které ji uchvacovaly. Nakonec se posadila zpět do křesla a pokradmu sledovala muže, který byl jejím otcem. Když zachytil její pohled, snažila se vymyslet nějaký námět ke konverzaci.

„Albus je skutečně nadaný a v lektvarech se opravdu vyzná,“ začala opatrně.

„Ano, má talent. Jeden by nevěřil, že první dva, tři roky byl v lektvarech opravdu mizerný,“ odpověděl pohotově, ale nepouštěl z ní zrak.

„Ano, říkal mi, že všechno co zná se naučil od vás. Opravdu zajímavé.“

„Nemyslím. Když to jednou v člověku je, je jen otázkou jak to v něm probudit a rozvíjet. Albusův problém byl v soustředění. Býval roztržitý a proto dělal nesmyslné chyby,“ bavil se s ní celkem nenuceně. Mluvil přece o svém příteli a navíc sdílela společný názor na Albuse, takže s tím neměl nejmenší problém.

„Hotovo!“ ozvalo se od stolu, kde chlapec právě uklízel na místo poslední přísadu a zazátkoval lahvičku.

„Jdete za ním?“ zeptal se Severus.

„Ano, víš co potřebuje,“ přikývl Albus a zamířil ke dveřím.

„Buď opatrný,“ řekl místo pozdravu Severus a vzal si s tichým povzdechem ze stolu knihu, kterou předtím odložil.

„Tohle nemůže dopadnout dobře,“ zamrmlal sám pro sebe a pohroužil se do čtení.

Když se vrátili do Chroptící chýše přivítaly je tlumený rány na víko rakve.

„Zdá se, že chce ven,“ poznamenala Sandrina a v ruce pevně sevřela svou hůlku. Albus přikývl a taky se připravil. Doprostřed kruhu, který byl vytvořen z prášku z divoké růže hodil mrtvého zajíce, kterého chytil nedaleko Zapovězeného lesa a levitačním kouzlem odsunul víko rakve, aby se Scorpius mohl dostat ven. Ten velkou rychlostí vyskočil a nedbajíc na ochranný kruh, který ho měl zadržet, se vrhl přímo na překvapeného Albuse.