Kapitola č. 10: Volba

Albus upíral své oči na obraz ve starém rámu visící na stěně proti němu.

„Severusi, ty myslíš...“ koktal.

„Nemyslím. To jediné zabrání smrti. Ale víš dobře, co to znamená. Otázka je, jestli chceš nechat svého přítele raději zemřít nebo ho vystavit něčemu, co se rozhodně životem nazvat nedá,“ ozval se hluboký hlas z portrétu.

„Co bys udělal ty?“ zeptal se Al a doufal, že mu učitel pomůže vyřešit toto dilema.

„Nežádej ode mě abych ti řekl co máš udělat Albusi. Je jen na tobě, jak se rozhodneš,“ zazněla odpověď. Severus si pomyslel, že on by raději volil menší zlo, smrt. Jenže nechtěl Albuse ovlivnit. Byl vděčný za to, že tato volba nebyla na něm.

„Řekni mi jedno. V případě, že bych to udělal, je možnost mu potom pomoct? Profesorka Danielsová říkala, že by se chtěla pokusit vyrobit nějaký lektvar účinkující na podobné bázi, jako protivlkodlačí lektvar. Myslíš, že je to možné?“ chtěl vědět chlapec.

„Po pravdě, netuším. Vymyslet protivlkodlačí lektvar trvalo dost dlouho a rozdíly mezi vlkodlaky a upíry jsou velké. Vlkodlak se mění jen za úplňku a tehdy je nebezpečný, ale jinak může žít prakticky normálně. Jenže upír... nesnese denní světlo, kromě krve nesmí požít nic jiného, musí spát v rakvi... a hlavně je upírem neustále a každou noc je nebezpečný. Takový život bych nepřál ani svému největšímu nepříteli. Byl by si to schopný udělat svému příteli Ale?“

„Já vím, ale mohl bych to zkusit. Můžu ho někde zavřít a hlídat aby nikomu neublížil. Když dostane denně krev, přežije. A možná se nám podaří vytvořit lektvar, který by...“ přemýšlel Al.

„Vzpamatuj se!“ vyštěkl na něj Severus. „Tohle není hra, kterou můžeš začít hrát kdykoli znovu. Co když ho přeměníš a budeš první koho zabije? Kdo pak dohlédne na to, aby nevraždil dál? A i když se ti to podaří, jak dlouho myslíš, že ho zvládneš udržet pod zámkem? Vymkne se ti to z rukou a budeš litovat. Ano Ale. Budeš si vyčítat každý zmařený život a navíc budeš litovat svého přítele, který to dělá jen proto, že nemá na výběr,“ vedl svůj monolog Snape už podstatně mírnějším hlasem.

„Už dost,“ prosil Albus, který se krčil v křesle. Vypadal opět jako malý chlapec, který se vždy, když neví jak dál, schoulí do křesla, obejme si rukama kolena a upřeně hledí před sebe mírně se houpajíc dopředu a dozadu. Severusovi se ho zželelo, když ho takhle viděl. Naposledy byl v takovém stavu, když mu zemřel otec. Tehdy tu takhle prosedl několik večerů a on nevěděl, jak mu pomoct.

„Albusi,“ oslovil ho jemně. Tento tón používal jen ve výjimečných případech, ale Albus ho už slyšel. „Vím, že chceš udělat správnou věc. Ale možný bys měl nechat Scorpiuse, aby se rozhodl sám. Nemusíš nést všechnu odpovědnost sám. Vím, že si myslíš, že musíš všem pomoct a všechny zachránit, stejně jako tvůj otec, ale to není pravda. I ty máš právo žít svůj vlastní život a řešit vlastní problémy, ne ty cizí,“ řekl potichu. Uvědomoval si, že je to jen pár dní po Minervřině smrti a i to Albuse zasáhlo, i když to skrýval a snažil se být silný.

„Chci vědět jedno...“ začal opatrně Albus. Nejvíc ho teď trápilo, co si o něm Severus pomyslí. Ten výbuch hněvu před chvílí ho varoval, že s jeho rozhodnutím určitě nebude souhlasit a toho se bál. „Jestli udělám co musím, zůstaneme nadále přáteli? Vím, že je to šílenství, ale jeho rodiče a má sestra by jeho smrt nesli hodně zle.“

„A ty taky,“ pomyslel si Severus, i když to nahlas nevyslovil, jen mlčky poslouchal.

„Potřebuju vědět, že mě podpoříš v mém rozhodnutí,“ žádal chlapec. Severus si povzdychl. I když to neschvaloval, nedokázal by se vzdát tohoto přátelství. To by byla příliš vysoká cena pro oba.

„Ať se rozhodneš jakkoli, podpořím tě. Když budeš potřebovat, laboratoř je ti k dispozici a rád ti pomůžu. Ale na oplátku mi musíš něco slíbit.“

„A to?“

„Než něco podnikneš, zeptáš se Severuse, jestli s tím souhlasí. Pokud se k tomu odhodláte, musíš být opatrný a kdyby se ti to vymklo, víš co musíš udělat,“ řekl s důrazem na slově musíš. Albus naprázdno polkl, ale přikývl.

„Budu už muset jít. Děkuji Severusi,“ rozloučil se.

„Nezapomeň, že můžeš přijít kdykoli budeš chtít,“ zavolal za ním ještě černovlasý kouzelník z obrazu. Když Albus odešel, pohroužil se Severus do svých myšlenek, stejně jako jeho mladý kamarád.

Ginny právě uklízela jídlo ze stolu, když se Albus objevil venku. Nečekala ho tak pozdě. Samozřejmě však ještě nevěděla o tom, co se stalo včera v noci a tak neměla důvod si dělat starosti. Jenže jediný pohled na jeho strhanou tvář ji přesvědčil o opaku. Albus pomalu přešel až do kuchyně a posadil se na židli. Položil si ruce na stůl a složil na ně hlavu. To Ginny opravdu znepokojilo a přisunula si k němu židli. Jemně se dotkla jeho ramene. V tom momentě jakoby si uvědomil, že přišel matku zkontrolovat jestli je v pořádku a ne ji přidělávat starosti, vyskočil na nohy a otočil se, aby se trochu uklidnil a tvářil se vyrovnaně. Pozdě. Vnímavé oko matky neoklame. Ginny se nedala zastrašit jeho prudkým pohybem a znovu k němu popošla.

„Co se děje Albusi?“

„To nic mami. Jak se cítíš?“ změnil téma rozhovoru, ale ona se nedala oklamat.

„Jsem v pořádku, ale ty zjevně ne. Řekni mi, co se stalo,“ prosila potichu, ale když opět zakroutil hlavou, zvýšila hlas.

„Albusi Severusi, okamžitě mi řekneš, co se děje, jinak to z tebe dostanu, klidně i použitím veritaséra,“ pohrozila, ale tím jen zvětšila synovo zoufalství. Došoural se do obývačky a na gauči se schoulil do klubka. V té chvíli Ginny pochopila, že se stalo něco vážného. Do teď byl Albus vždy ten silný, který je všechny podržel. Ale teď? Ležel tu jako raněné ptáče co čeká, až jeho bolest pomine a přijde jeho vykoupení, smrt. Sehnula se k němu a jemně ho pohladila po vlasech.

„To bude v pořádku synku. Neboj se, jsem tu s tebou. Jestli chceš, nic neříkej. Jsem tu s tebou,“ tišila ho a Albusovi se po tváři začaly koulet horké slzy. Vzal do svých ruk matčinu teplou dlaň a přitiskl si ji ke rtům.

„Mám tě rád mami. Ani nevíš, jak moc,“ zašeptal a ona ho vroucně objala. Ani jeden nepromluvil, dokud se dovnitř nevřítila dvojčata výskající radostí, že je jejich bratr doma. Jenže se netěšila dlouho. Albus vyšel beze slova nahoru a vzal si ze skříně v koupelně lahvičku s růžovým obsahem. Vypil ji celou a než opustil koupelnu, opláchl si tvář studenou vodou.

„Ginny ho čekala pod schody. Vypadal už trochu vyrovnaněji, ale nedalo ji moc práce zjistit, že je pod účinky lektvaru.

„Kam jdeš?“ zeptala se překvapeně, když se natáhl pro cestovní plášť.

„Musím ještě něco zařídit mami. Opravdu jsi v pořádku? Zvládneš to tu, kdybych se už dnes nevrátil?“ zeptal se s obavami.

„O mě se neboj, jsem v pořádku. Ale ty mi děláš starosti. Opravdu mi nechceš říct, co se stalo?“ hleděla na něj ustrašeně.

„Možná později. Kdybys něco potřebovala, dej mi vědět a hned přijdu. Mám taťkův komunikační galeon,“ řekl a na rozloučenou ji dal pusu na čelo. Pak se bez váhání přemístil.

Scorpius ležel na nemocniční posteli a jeho tvář byla ještě bledší než obvykle. Jeho tělem zmítala horečka a celý se třásl. Abus k němu popošel a natáhl ruce nad jeho tělo dlaněmi dolů. Soustředil se na své síly a snažil se nějakým způsobem jed z těla vyhnat. Jenže brzy zjistil, že to nedokáže. A tak jen vyčaroval studené obklady, aby snížil horečku. Měnil je každou chvíli a jeho přítel byl celou dobu v bezvědomí. Přemýšlel, jaké má možnosti. Napadlo ho použít slzy Fénixe, ale jednak je problém, kde nějakého vzít a navíc pochyboval, že by ještě dokázaly pomoct. Možná, kdyby je použil hned, dalo by se o tom uvažovat, ale jak správně podotkl Severus, jed ze slin už je metabolizovaný a rozšířený po celém těle. Smrt je, jako ohromná úleva, už jen otázkou času.

Chlapcova víčka se zachvěla a Albus se snažil zaujmout jeho pozornost tím, že na něj promluvil.

„Albusi? Co se stalo?“ zeptal se hlasem tak tichým, že ho sotva slyšel.

„Pokousal tě upír...“ řekl Albus po chvilce zaváhání. Scorpiusovy oči se přivřely a on slabě přikývl. Vzpomněl si na ten večer.

„To je zlé,“ konstatoval věcně, čímž Albuse úplně rozhodil. Ten vyskočil ze židle a začal se procházet po pokoji jako raněné zvíře v kleci.

„Sedni si Albusi. Ty za to nemůžeš. Sice ještě nechci zemřít, ale zřejmě není žádná šance...“ ozvalo se z postele.

„Tak nemluv Scorpiusi. Vždy je šance...“ začal opatrně, rozhodnutý říct mu o svém nápadu.

„O čem to mluvíš? Přece si nemyslíš... Albusi, to ne,“ zvolal zoufale.

„Ne, poslouchej mě. Bylo by to jen dočasné. Něco vymyslím, nějaký lektvar nebo něco, ale nenechám tě tak. Jen potřebuju čas a ten v tomto stavu nemáš,“ vysvětloval Albus a doufal, že se mu podaří přítele přesvědčit.

„Albusi prosím...“ žadonil.

„Scorpiusi, máš rád mou sestru? Opravdu rád?“ zeptal se najednou Al.

„Že se vůbec ptáš. Chtěl bych s ní strávit celý život, kdyby to šlo. Mít s ní děti a...“ zasnil se.

„Tak vidíš. Chci, aby byla má sestra šťastná a když ji teď opustíš, bude jí moc smutno. Pokud to nechceš udělat kvůli mě jako příteli a svým rodičům, mysli aspoň na Lilly. Ona tě potřebuje. Miluje tě a neumím si představit, jak by žila bez tebe,“ tlačil na něj a nevzdával to. Jejich pohledy se střetly. Scorpius se po chvíli začal ztrácet v té nekonečné hloubce zelených očí svého přítele, které byly naplněné úzkostí a zoufalou prosbou.

„Tak dobře. Ale nesmíš to říct našim. Nikdy by s tím nesouhlasili a nebýt Lilly, tak ani já,“ povzdychl si. Albus mu stiskl ruku, aby ho povzbudil a úpěnlivě přemýšlel, co všechno bude muset zařídit. Než odešel, vymysleli spolu výmluvu pro Malfoyovy, a pak se rozloučili. Na Albusovi teď bylo, aby zařídil vše potřebné a opravdu toho nebylo málo.