Prolog

Pan Šedý vykoukl zpoza rohu a očima prozkoumával chodbu. Rozprostírala se do matného nekonečna a prostorem se vznášely stříbřitě zářící koule. Bylo mu řečeno, že koule jsou zaplavující oheň uzavřený v časové smyčce, tudíž nezničitelný. O zaplavujícím ohni nikdy neslyšel, ani o kouzlu vyvolávajícím časovou smyčku, ale stejně tak pan Šedý nikdy nebyl na takovém místě, jakým byla Záhadná síň. Otřásl se hrůzou.


„Nikoho nevidím,“ šeptl dvěma osobám stojícím za ním. „Nejsou tu žádné brány ani překážky, nic. Nemyslíte, že možná používají neviditelnou ochranu nebo něco podobného?“


„Ne,“ odpověděla jedna z postav hrubým hlasem. „Přece nám přesně popsali, kde jsou všechny strážný ohně, že jo? Tady nic není. Jediný, čeho se můžem obávat, je hlídač. Jestli nikoho takovýho nevidíte, tak už konečně jděte dál!“


Pan Šedý bojácně zašoupal nohama. „Vím, že nám to řekli, ale přesto mám špatný pocit, Bistle. Mám na takovéhle věci čich. Moje máma to vždycky říkala.“


„Neříkejte mi Bistle, vy zatracenej hlupáku,“ naštvaně zabručel ten hrubý hlas, který patřil prošedivělému skřetovi v černé košili a kalhotách. „Při práci jsem pan Šafrán. A k čertu s vaším čuchem! Vždycky jste zbabělej, když se ocitnete na neznámým místě. Čím dřív to tu dokončíme, tím dřív odsud budeme moct zmizet a pořádně to v naší chajdě oslavit.“


Třetí osoba, vysoký starý muž se špičatou kozí bradkou, se vynořila ze stínu, prošla kolem pana Šedého a pana Šafrána a kráčela nebojácně chodbou, zkoumajíc dveře po obou stranách.


„Vidíte, jak to pan Růžový dělá?“ řekl pan Šafrán, který se vydal v těsné blízkosti za ním a těkal očima ze strany na stranu. „Ví, že může důvěřovat informacím, které nám dali. Žádný strážce, žádný problém. Je to tak, pane Růžový?“


Pan Šedý se zamračeně vlekl za panem Šafránem a prohlížel si tajemné dveře. V nekonečné chodbě jich byly stovky, možná tisíce. Nebyly opatřeny ani jménem ani značkou. Zepředu bylo slyšet, jak si pan Růžový pod vousy potichu počítá.


„Proč se musím jmenovat zrovna pan Šedý?“ zeptal se pan Šedý naštvaně. „Nikdo nemá rád šedou, vždyť to skoro ani není barva.“


Skřet si ho ale nevšímal. Po pár minutách se pan Růžový zastavil. Pan Šafrán a pan Šedý zůstali stát za ním a se svraštěnými čely pokukovali zmateně kolem sebe.


„Tohle nemůže být to místo, pane Růžový,“ promluvil skřet. „V týhle části žádný dveře nejsou. Jste si jistej, že jste počítal správně?“


„Počítal jsem správně,“ odpověděl pan Růžový. Sklopil oči k podlaze a palcem u nohy přejel po mramorových dlaždicích. Jedna z nich měla odlomený roh. Pak něco zabručel a klekl si. Pečlivě prstem zkoumal poškozenou dlaždici. Najednou pokýval hlavou, zahákl prst do skuliny a škubl. Obdélníková část dlážděné podlahy trochu povyskočila a začala se skřípotem a hřmotem stoupat nahoru jako nějaký dlouhý svislý šuplík, až se dotkla stropu. Vyrostla před nimi deska široká a vysoká jako dveře, silná pár centimetrů. Pan Šedý pokukoval kolem a viděl, jak se za dveřmi táhne nekonečná chodba Záhadné síně.


„Jak jste věděl, že je to zrovna tady?“ domáhal se odpovědi pan Šafrán a upíral oči na pana Růžového.


„Řekla mi to,“ zamručel pan Růžový.


„Řekla vám to? Vážně? Je ještě něco dalšího, co víte, a nám jste o tom nic neřek‘?!“


„Vím pouze tolik, abychom se sem dostali,“ odvětil pan Růžový. „Vy máte za úkol odemykat kouzelné zámky, pan Šedý má nadpřirozenou sílu a já jsem průvodce. Všichni víme, co vědět potřebujeme, nic víc.“


„Jo, jo, pamatuju se,“ zamumlal skřet. „Teď mě tedy laskavě nechte dělat zase moji práci, jasný?“


Pan Růžový uhnul na stranu, jakmile pan Šafrán přistoupil blíž k tajemné desce z kamene. Studoval ji pečlivě a dlouho, přitom šilhal a něco si šeptal. Potom na ni přiložil jedno ze svých velkých uší a sem tam na desku poklepával klouby prstů. Nakonec sáhl do kapsy košile a vyndal podivné, neznámé zařízení, složené z mnoha mosazných smyček. Jednu ze smyček vysunul a prohlížel si kamennou desku skrze ni.


„Těžko stojí za tu námahu,“ řekl. „Je to zámek homunculus. Může být odemknut pouze, když se splní předem dané podmínky. Například když rusovlasé děvče zazpívá ve čtvrtek ve tři hodiny odpoledne národní hymnu Atlantidy. Nebo když se poslední paprsky zapadajícího slunce odrazí od rozbitého zrcadla do kozího oka. Nebo když pan Šedý plivne na fialového mloka. Za svůj život jsem se setkal se spoustou zajímavých kombinací, to tedy jo.“


„A ta s tím pliváním na mloka je správná?“ zeptal se pan Šedý s nadějí v hlase.


Skřet se zašklebil tak vesele, že mu byla vidět spousta tenkých špičatých zubů. „Slyšel jste snad, co říkal pan Růžový, ne? Každý víme, co potřebujeme, abychom dokončili tuhletu práci.“ Sáhl do druhé kapsy a vyndal z ní malou lahvičku plnou rudého prášku. Opatrně lahvičku odzátkoval a pomalu ji obrátil hrdlem dolů. Prášek se snášel k zemi a vytvářel ve vzduchu víry a kudrlinky. Když dopadl na zem, objevil se před kamennou deskou nepřirozeně pravidelný vzor. Při bližším pohledu pan Šedý zjistil, že prášek na podlaze vytvořil obraz kostlivcovy ruky prstem ukazující přímo na desku.


Šafrán vykouzlil maličkatý měděný nástroj a zašeptal: „Acculumos.“ Z jednoho konce vyšlehl úzký nazelenalý paprsek světla. Skřet si dřepl a opatrně nástroj položil přes znamení na podlaze tak, že paprsek ukazoval přesně tím směrem jako prst.


Pan Šedý zalapal po dechu a ustoupil o krok zpět. Ve světle nástroje pana Šafrána se hrubý povrch desky vyhladil. Hra světla a stínů odhalila obraz vyrytý do kamene. Uviděli šklebícího se kostlivce obklopeného rozverně tančícími ornamenty. Jeho pravá ruka byla zkroucena do tvaru připomínajícího kliku. Levá ruka chyběla. Pan Růžový se zachvěl hrůzou, když si uvědomil, že se jedná o končetinu vytvořenou z rudého prášku na podlaze.


„To je danse macabre,“ řekl pan Šafrán zkoumaje rytinu. „Tanec smrti. Odhalen pomocí prášku z dračí krve a světlem jeskyně. Jo, jsme tu správně, pane Šedý.“


„Takže už jste odemkl?“ vyrazil ze sebe pan Růžový bryskně.


„Nikdy zamčeno nebylo,“ odpověděl skřet. „Jen jsme potřebovali zjistit, kde je klika. Prosím, pane Růžový, až po vás.“


Vysoký vousatý muž se k desce přiblížil opatrně, aby nepřerušil paprsek nazelenalého světla. Naklonil se dopředu a rukou pevně uchopil kostlivcovu pěst. Pomalu s ní otáčel, až se ozvalo dunivé klapnutí. Rytina na dveřích se zhoupla dovnitř a odkryla třem párům očí obrovský tmavý prostor. Zdáli se ozývalo tlumené kapání vody. Chladný vzduch, který odtamtud vanul, vyplňoval celou chodbu a rozvlnil skřetovu košili. Pan Šedý se otřásl zimou, když mu průvan ofoukl zpocené čelo.


„Kampak to asi vede? Tohle místo už nepatří do tohoto světa, jestli chápete, jak to myslím.“


„Samozřejmě že nepatří,“ odpověděl pan Šafrán jadrně, avšak třásl se také. „Je to skryté skladiště. Říkali nám o něm stejně jako o všem ostatním. Zde je ukryta truhla. Teď pojďme, nezbývá nám moc času.“


Pan Růžový se sklonil a provedl je bránou. Silný zápach a ozvěna jejich kroků jim potvrdily, že jsou v hluboké jeskyni. Pan Růžový vytáhl svou hůlku a rozsvítil ji, ale ta neodhalila o moc víc než lesklou, mokrou skálu pod jejich nohama. Černotu prostoupila záře a pan Šedý měl pocit, že byli na místě tak tmavém, že sem nikdy neproniklo denní světlo. Teplo chodby vystřídal surový, zatuchlý chlad, který všem způsoboval třesavku. Pan Šedý se ještě jednou ohlédl zpátky a spatřil pouze obrys dveří vedoucích zpět. Zářily jako pilíř stříbřitého světla, skoro jako kdyby to byl přelud.


„K-Kde si myslíte, že jsme?“ zeptal se.


„Ve vzduchové kapse v jeskyni pod Atlantským oceánem,“ odvětil pan Růžový a šel stále dál.


„Pod…,“ řekl pan Šedý slabě a potom polkl. „Mám z toho špatný pocit. Opravdu špatný. Chci se vrátit, Bistle.“


„Neříkejte mi Bistle,“ řekl skřet automaticky.


„Co je vlastně v té truhle?“ reptal pan Šedý. „Radši ať je to opravdu cenné. Nenapadá mě nic, za co by stálo jít na takovéhle místo.“


„O to se nebojte,“ řekl pan Šafrán nevrle. „Je toho víc, než o čem jste kdy snil. Už nikdy nebudeme muset dělat tuhle práci. Už žádné malicherné obírání o peníze ani půlnoční přepadání. Až získáme tu truhlu, do konce života budeme mít vystaráno.“


„Ale co je to?“ trval na svém pan Šedý. „Co je uvnitř truhly?“


„No, chvilku počkejte a uvidíte, co vy na to?“


Pan Šedý se zastavil. „Vy to nevíte, viďte?“


Pan Šafrán vyprsknul: „Nezáleží na tom, co je uvnitř, vy idiote. Řekli nám, že je to víc, než o čem jsme kdy mohli snít, nebo ne? Všecko, co musíme, je získat tu krabici a dát dvacet procent našemu vnitřnímu informátorovi. Těžko by nám pomohli vloupat se na ministerstvo kouzel, kdyby před sebou neměli vidinu kořisti, že jo? A vůbec, pan Růžový ví, co to je. Proč se nezeptáte jeho?“


„Také to nevím,“ ozval se pan Růžový zamyšleně.


Nastala dlouhá chvíle ticha. Pan Šedý slyšel rovnoměrné kapání vody, které se ozývalo z temnoty.


Nakonec promluvil pan Šafrán: „Vy to taky nevíte?“


Pan Růžový pomalu zakroutil hlavou, stěží viditelný ve svitu vlastní hůlky.


Skřet svraštil čelo. „Každej z nás ví jen to, co potřebujem vědět, jasný?“


„Vše, co potřebujeme vědět, je to, kam máme jít,“ řekl pan Růžový. „Až se tam dostaneme, budeme vědět, co dál.“


Skřet si na to vzpomněl a přikývnul. „Tedy dobrá. Pojďme, pane Růžový. Vy jste kartograf.“


„Jsme tu,“ odvětil pan Růžový. „Na řadě je pan Šedý.“ Otočil se a hůlkou osvítil prostor před nimi. Z černoty se vynořil obrovský hrůzný obličej osvětlený mdlým stříbrným světlem. Panu Šedému se podlomila kolena.


„Je to jenom socha, vy pitomče,“ zavrčel pan Šafrán. „Dračí hlava, o který nám říkali. Jděte a otevřete ji. Zaslužte si svůj podíl, pane Šedý.“


„Nesnáším to jméno,“ postěžoval si pan Šedý a přešel blíž k dračí hlavě sochy. Byla vyšší než on sám a tvořily ji podivné stalaktity a stalagmity stěny jeskyně. „Chtěl jsem být pan Fialový. Fialová se mi líbí.“


Skrčil se a proklouzl rukama mezi přeražené zuby drakovy horní čelisti. Pan Šedý byl neobyčejně silný, avšak zvednutí drakovy čelisti vyžadovalo i tu poslední špetku jeho obrovské síly. Po obličeji a krku mu z námahy stékaly kapičky potu, ale socha se ani nehnula. Nakonec, když už si pan Šedý myslel, že se jeho svaly odtrhnou od kostí, se ozval řezavý tříštivý zvuk a čelist se se skřípotem uvolnila. Stalaktity, které tvořily panty čelisti, se zlomily. Pan Šedý zvedl čelist nahoru, dokud nevznikl prostor dostatečně veliký, aby ostatní prolezli dovnitř.


„Pospěšte si!“ nařídil jim skrz zuby.


„Jenom na nás neupusťte tu zpropadenou věc,“ zaskučel pan Šafrán, když se spolu s panem Růžovým skláněli k zvedající se drakově čelisti.


Prostor za drakovou hlavou byl nízký a téměř dokonale kulatý. Stalaktity a stalagmity ho obklopovaly jako pilíře podpírající hladký, klenutý strop. Kamenná podlaha byla stupňovitá a vedla dolů do středu, kde ve tmě ležela zvláštně tvarovaná věc.


„To není truhla,“ prohlásil pan Růžový rezolutně.


„Ne,“ souhlasil pan Šafrán. „Ale nic jiného tady není, pravda? Myslíte, že ji povlečeme mezi sebou?“


Pan Růžový sestupoval dolů po stupních a nechal skřeta, aby se škrábal za ním. Chvíli předmět zkoumali a pak si pan Růžový vložil hůlku mezi zuby. Sklonil se, pevně objekt uchopil a kývl na skřeta, aby vzal druhou stranu. Přestože ho pokrýval vápník a minerály, byl předmět překvapivě lehký. Neohrabaně jej mezi sebou nesli a zvedali na stupně. Světlo hůlky pana Růžového poskakovalo po stěnách a vrhalo na pilířovité stěny rozlehlé stíny.


Nakonec protáhli předmět skrz otevřené čelisti drakovy hlavy. Pan Šedý se strašně potil a klepala se mu kolena. Když si všimnul, že jeho společníci jsou venku, uvolnil horní čelist. Švihla sebou, roztříštila se, kolem se zvednul oblak prachu a ozvala se ohlušující rána. Pan Šedý se zhroutil na kamennou podlahu jeskyně a omdlel námahou.


„Takže co to je?“ zeptal se pan Šafrán, aniž by si všímal zvedajícího se hrudníku pana Šedého. „Nezdá se, že by to mělo cenu nějakého pokladu.“


„Nikdy jsem neřekl, že má cenu pokladu,“ ozval se za nimi hlas ze tmy. „Řekl jsem jenom, že se o vás do konce života postaráme. Je vtipné, kolik významů taková věta může mít, že?“


Pan Šafrán se rozhlížel okolo ve snaze najít zdroj toho hlasu, avšak pan Růžový se pomalu otočil, skoro jako by to očekával. Ze tmy se vynořila postava. Byla zahalená do černého hábitu. Obličej měla zakrytý hrůzostrašně se blyštící maskou. Ze tmy se náhle vynořily další dvě podobně oděné postavy.


„Poznal jsem váš hlas,“ řekl pan Růžový. „Měl jsem to vědět.“


„Ano,“ souhlasil hlas. „Měl jste to vědět, pane Fletchere, ale nevěděl. Vaše léta zkušeností se nemohou měřit s vrozenou chamtivostí. A nyní už je příliš pozdě.“


„Počkejte chvíli,“ křičel pan Šafrán a rozhazoval přitom rukama. „Uzavřeli jsme obchod. Tohle nemůžete udělat! Měli jsme dohodu!“


„Ano, měli, můj skřetí příteli. Děkuji vám velice za vaše služby. Tady máte svůj díl.“


Směrem od jedné maskované figury se objevil záblesk oranžového světla, který zasáhl pana Šafrána do tváře. Klopýtnul a svíral si hrdlo, z kterého vycházely dusivé zvuky. Zhroutil se na zem a stále se svíjel.


Pan Šedý se nejistě postavil na nohy. „Tohle není správné. Tohle jste Bistlovi neměli dělat. Vykonal jen to, oč jste ho žádali.“


„A my konáme jen to, co jsme slíbili,“ odvětil laskavě hlas pod maskou. Následoval další trysk oranžového světla a pan Šedý se těžkopádně sesunul na podlahu.


Tři maskované postavy se přiblížily k sobě a obstoupily pana Růžového. Zoufale se na ně zadíval. „Alespoň mi řekněte, co to je,“ řekl. „Prozraďte mi, co je to za věc, kterou jste nás přinutili obstarat, a proč jste nás přinutili to udělat, místo abyste to udělali sami.“


„Vaše poslední otázka, obávám se, není nic, o co byste se měl starat, pane Fletchere,“ řekl hlas a obcházel ho. „Přesně jak říkají: kdybychom vám to řekli, museli bychom vás zabít. Čímž by se nenaplnil náš záměr. Slíbili jsme vám, že se o vás do konce života postaráme, a to hodláme splnit. Možná to nebude nic extra, dejme tomu, ale hlad je nejlepší kuchař.“


Objevila se hůlka a mířila na pana Růžového. Kolik let už nepoužíval jméno Fletcher. Vzdal se ho, když skoncoval s podfukářstvím. Tak strašně se snažil být čestný a poctivý. A pak se na něj obrátili s tímhle: práce na ministerstvu kouzel, práce tak skvělá, s velkolepým platem, který jednoduše nešlo odmítnout. Samozřejmě že jeho staří přátelé z Řádu by z něho byli zklamaní, ale většina z nich už stejně byla mrtvá. Dokonce ani neexistoval člověk, který by znal jeho pravé jméno. Nebo si to aspoň myslel. Tihle lidé očividně celou dobu věděli, s kým mají tu čest. Využili ho a teď ho oddělají. Bylo to vhodné, svým způsobem. Povzdechl si.


Hlas pokračoval. „Nicméně co se týče vašeho prvního dotazu, na ten vám můžeme odpovědět. Zdá se mi to fér. A po dnešku, komu byste to vyprávěl? Přišel jste sem najít truhlu plnou bohatství, jelikož jste malý muž s malými cíly. My nejsme malí, pane Fletchere. Naše cíle jsou vysoké. A díky vám a vašim stoupencům teď máme vše, abychom jich dosáhli. Naším cílem je moc a to, co vidíte zde, je prostředek k jejímu získání. To, co zde vidíte, pane Fletchere… je jednoduše konec vašeho světa.“


Mundunguse Fletchera pohltila beznaděj a on padl na kolena. Když do něho udeřil záblesk oranžového světla, který ho udusil a vtáhl ho do tmy, jenom to uvítal.