Kapitola č. 8: Být matkou

Ginnin deník byl od Jamesova narození plný nejpřesnějších popisů těch „velkých“ věcí, na které žádný rodič nezapomene. Od prvních zoubků, prvních slabik až k prvním slovům a nakonec, první krůčky – to byly věci, o kterých se v deníku rozepisovala i Ginny. Avšak stejně jako jiné matky na jejím místě, i ona občas pociťovala úzkost, strach, bezmocnost a v neposlední řadě i zoufalství. Tyto pocity se mísily s radostí, štěstím, a nesmírnou pýchou na svoje dítě a její nálada se občas měnila z minuty na minutu.


James rostl zanedlouho už nebyl jediný, kom rodiče věnovali svoji plnou pozornost. Překvapení v podobě druhého dítěte tak brzy po Jamesovi, které Ginny připravovala Harrymu, vyvolalo na ústech malého děvčátka pobavený úsměv. Lilly si oddechla, že ostatní matčina těhotenství proběhly bez nejmenších komplikací a situace s dvěma dětmi rozhodně nebyla lehčí, než s prvním narozeným potomkem. Může se zdát, že nabyté zkušenosti matce pomůžou při výchově dalších dětí a v některých věcech to tak skutečně je. Tedy aspoň do té doby, než si matka uvědomí, že každé dítě má na ni své požadavky a potřeby. Ginny se však o svoje děti svědomitě starala a nadevšechno je milovala a její zápisky v deníku hovořily za ní. Nejvíce ten, který napsala v den, kdy se jí narodila Lilly, byl pro děvčátko velmi důležitý a významný.


Moje drahá Lilly. Ani nevíš, jak velmi jsem se těšila na tento den. Na den, kdy v náručí budu držet dalšího člena naší rodinky, ale velmi jsem doufala, že se dočkám právě tebe, mého jediného a vytouženého děvčátka. V naší rodině nebylo nikdy moc děvčat, ale já jsem v tebe nikdy nepřestala doufat a hle, teď tě tu mám. Spinkáš si spokojeně ve svojí postýlce, kterou mám tak blízko, abych na tebe viděla. Právě teď zatínáš pěstičky a tváříš se spokojeně. Píšu ti to proto, protože vím, že za pár let budeš číst, tak jako moje mamka a její matka přede mnou, i já ti odevzdám tento deník, ve kterém najdeš mnoho odpovědí na otázky, které by tě mohly zajímat.


Teď si jenom malý uzlíček, ale zachvěli se změníš a já se budu s radostí dívat, jak se měníš v rozkvetlou růži. Doufám, že život mě a tvému otci dopřeje možnost vidět tě a dát ti všechno, co by si jen mohla potřebovat – domov, starostlivost, oporu a především naši lásku. Ano, princezno, neskutečně tě milujeme, tebe i tvé bratry a chceme, aby sis to zapamatovala, ať se stane cokoliv.


Tak, a bude to určitě dřív než bych chtěla, vyletíš jako ptáče z klícky, z mého náručí a vrhneš se do světa. Doufám, že tě do té doby naučím létat tak, aby jsi to všechno zvládla. Neučím tě, jako nelétat příliš vysoko, aby ti ostré slunko nespálilo tvá jemná křidélka, ale ne nízko, aby jsi byla volná a svobodná a vyhnula se všem překážkám. A když se mi to nepodaří, moje náruč bude pro tebe vždy otevřená, kdykoliv se do ní můžeš vrátit a já tu pro tebe vždy budu.


Buď šťastná, moje maličká… S láskou tvoje maminka. Lilly si otřela slzu z oka a protože už bylo opravdu velmi pozdě, musela odložit čtení na druhý den. Potom se dostala k období, kdy se u Jamese začaly projevovat první známky magie. V té době měla ona asi rok a James byl o 4 roky starší než ona.


Dnes byl zase den D. Musím si s Harrym promluvit o nějakých bezpečnostních opatřeních. Asi by mi mohla poradit i mamka, protože se bojím, co by se mohlo stát. Krmila jsem Lilly a protože jsem měla už s ní velký problém, aby vůbec něco snědla, tak jsem Jamese zprvu ani nevnímala. Hráli si s Abusem v obýváku, ve svém oblíbeném koutě, který jsme jim pro ten účel vyhradili. Měla jsem je tak pod dozorem, když jsem vařila a motala se v kuchyni. Zaregistrovala jsem pohyb a vím, že něco říkal, ale jaksi jsem nebyla schopná vnímat, jeho slova. Když mi Lilly vyprskla do tváře kaši, kterou jsem ji krmila a James do mě cosi hučel, odpověděla jsem mu, aby si šel hrát, že na něho nemám čas.


Ano, přiznávám, v té chvíli jsem byla unavená a nepříjemná, takže jsem možná i já zvýšila hlad. Vím, stále si opakuji, že musím být trpělivá a hlavně, když jsem nervózní, nesmí to odnášet děti, jenže ono se to lehčeji řekne než udělá.


Je pochopitelné, že se rozzlobil, ale že přitom uvolní takové množství náhodné magie… Dvířka na skříňkách v kuchyni se všechny otevřely a miska, kterou jsem držela v ruce se rozprskla na všechny strany… Ještě, že ty střepy nezasáhly jeho nebo Lilly. Já jsem se sice pořezala, ale byla to jen maličkost. Pochopitelně se mnou lomcovala zlost, ale překryl ji jiný pocit. Okamžitě jsem začala kontrolovat, jestli jsou oba v pořádku. Když jsem si byla jistá, objala jsem Jamese. Byl překvapený a asi trochu vystrašený z toho, co udělal, ale vysvětlila jsem mu, že je to v pořádku. Omlouval se, že to nechtěl udělat, že jen chtěl, abych ho poslouchala…


Merlin mi pomáhej. Jeho magie začíná být rozhodně silnější, než jakou dokáže potlačit jeho ochranný náramek, který dostal při křtu od Hermiony a Rona. Rozhodně s tím musíme něco udělat, aby si nějak neublížil, když ho jeho matka nebude poslouchat, protože bude mít v hlavě jiné věci. Bože, jsem to já ale hrozná matka. Já to snad nikdy nedokážu tak, aby měli všichni všeho stejně. Chci se jim věnovat stejně dlouho, ale… to nejde. Nebo to aspoň nedokážu já. O pár dní později četla Lilly jiný zápis.


Harry přišel domu a jaksi zvláštně se usmíval. Poznám ten jeho nevinný úsměv, který svědčí o tom, že má něco zalubem. Přísně jsem se na něho podívala, ale on to ignoroval a tahal mě ven. Prý mi potřebuje něco ukázat. Byla jsem zvědavá, co je tak důležité tam venku, a tak jsem za ním šla. Venku na dvoře bylo jakési dřevo, které připomínalo koště. Nechápala jsem, co to je, dokud mi Harry nevysvětlil, že je to nový model rodinného koštěte. Nejprve jsem vypískla smíchy a téměř se svíjela v křečích, ale když jsem viděla jeho ublížený výraz, snažila jsem se to tlumit. Nedovedla jsem si představit, jak se na tom máme celá rodina vznést do vzduchu a hlavně, jak se na tom udrží děti?


Pochopila jsem zakrátko. Na koštěti byly totiž připevněné neviditelné sedačky, do kterých se usadily děti a místa pro rodiče jsou jedno vepředu a jedno vzadu, kvůli bezpečnosti. Opravdu skvělý vynález, pomyslela jsem si a pomalu jsem začala litovat, že jsem se na začátku smála. Napravila jsem to tedy aspoň tím, že jsem navrhla, abychom se hned šli proletět a ukázali našim ratolestem svět z ptačí perspektivy. Asi nemusím psát, jak byly děti nadšené a já jsem se po dlouhé době odpoutala od každodenních problémů a užívala si radostné chvíle se svojí rodinou.