úterý 8. dubna 2008

Kapitola č. 7 : Radosti i starosti

Lilly četla matčiny zápisky z období těhotenství a hlavně v těch prvních, kde se zmiňovala o nevolnostech a zvracení nabyla dojmu, že to asi není právě příjemné období. Také se k tomu přidaly bolesti zad a opuchlé nohy, únava a kdoví co ještě. Na druhé straně, když Ginny popisovala první pohyby, které cítila, bylo v tom tolik nadšení a radosti, že to překonalo všechny nepříjemnosti spojené s tímto stavem. Některé ze zápisků byly dialogy s ještě nenarozeným děťátkem a Lilly si představovala, jak její matka ty slova, které napsala, také říkala i svému synovi.


Mělo by to být každým dnem. Už brzy konečně uvidíš tento svět, poklade můj nejdražší. Máme už pro tebe všechno připravené, dokonce i jméno. Ano, nad jménem jsem už přemýšleli a netrvalo nám dlouho, než jsme se dohodli. Jestli budeš chlapec, budeš nést jméno svého dědy Jamese. Jestli budeš děvčátko, budeš Lilly jako matka tvého otce. Vím, povídala jsem ti to už tolikrát, ale opravdu se už nemůžu dočkat, až tu budeš s námi. Teď spinkej, ano pohladím tě, vím, že to máš rád, uklidňuje tě to. Víš, že jsem tvoje matka a dala bych i život za to, aby si bylo v pořádku, šťastné a milované, dítě moje.


Je to chlapec. Můj malý James. Je krásný, nádherný, rozkošný… nevím, jaké označení ještě použít. Je to úplně jiné dívat se na cizí a na vlastní dítě. Ačkoliv je to cizí jakkoliv milé, to vlastní je vždy úplně nejkrásnější, nejmilejší… stojím nad jeho postýlkou a nemůžu se na něho vynadívat. Je podobný Harrymu. Má hnědé oči a černé vlasy. Spinká pokojně a koutky úst se mu zdvihají v slabém úsměvu. Myslím, že cítí, že je tu v bezpečí a milovaný. Jeho drobné prstíčky se slabě ovíjejí okolo mého prstu, když ho pohladím po drobné ručičce.


Porod neproběhl právě bez komplikací, v jedné chvíli jsem se o něho moc bála, ale naštěstí je v pořádku, chlapeček můj. Harry trval na tom, že zůstane celou dobu se mnou a vlastně jsem byla ráda. Viděla jsem, že je nervózní, ale snažil se to nedávat najevo. Celou dobu mě držel za ruku, něžně mi do ucha šeptal, jak moc mě má rád a když se to stalo… sestřička nám řekla, že má okolo krku obmotanou pupeční šňůru a hrozí, že se zadusí… jsem ráda, že jsem tehdy nebyla sama, že mi sevřel ruku ještě pevněji. Podíval se mi do očí a ujistil mě, že to bude v pořádku. Hlas se mu třásl. Ano, i on se bál a v jeho hlase byly ty obavy víc než zřejmé, ale povzbuzoval mě, jak nejlépe dovedl. Když se pokojem rozlehl dětský křik, od úlevy jsem oba vydýchli a než se šel podívat na svého syna, našeho syna, políbil mě a řekl mi, že mě moc miluje.


Držel ho v rukách opatrně, aby mu neublížil a já jsem viděla v jeho očích, co cítil. Sdíleli jsme stejné pocity… radost, úlevu, štěstí, hrdost… náš prvorozený syn… James se rozplakal s on mi ho podal. Přivinula jsem ho k sobě. Ospale otevřel očka a zívl. Na chvíli se utišil, jakoby mě poznal, ale za chvíli se opět dožadoval pozornosti a z plna hrdla se rozkřičel. Měl hlad, ale když se dosyta napil, opět zívl a usnul. Ani nevím, kdy mi z oč vyhrkly slzy. Zjistila jsem to, až když mi je Harry jemně setřel z tváře, vzal malého a pověděl mi, abych odpočívala. V té chvíli bylo moje štěstí dokonalé a mě se podařilo na chvíli usnout.


Dveře se u nás věru nezavřou. Přichází jedna návštěva za druhou, jen aby se mohli podívat na Jamese. Každý mi opakuje, že je krásný, ale to já přece už dávno vím. Mamka s Hermionou by u jeho postýlky dokázaly trávit hodiny a hodiny. Úplně je chápu, já sama se od něho nehnu, když nemusím. Většinu dne ještě prospí, tedy pokud právě nemá hlad a nedožaduje se mojí pozornosti. Ale i já na chvíli zavřu oči a zdřímnu si. Harry si vzal na pár dní volno, aby mi mohl pomáhat a být s námi. Je to od něho moc milé.


Ron s Hermionou nadšeně souhlasili, že se stanou jeho kmotry. Uspořádali jsem malou rodinnou oslavu, ale když vlastně při velikosti naší rodiny se o malé oslavě asi nedá uvažovat. Kmotři dali Jamesovi ochranný náramek, aby ho chránil od všeho zlého, než se sám bude moct bránit vlastními silami. Je to zvykem v kouzelnických rodinách dávat amulety, přívěsky či náramky jako tento, aby chránili dítě.


Už dva dyn jen pláče a pláče. Nevím, co mám dělat, aby přestal. Hlad nemá, přebalit nepotřebuje a přece stále naříká. Můj chlapečku, co ti je?


Mamka mě ujišťuje, že to není nic vážného, ale i tak jsem z toho zoufalá. Prý jenom zaražené větry, potvrdila i ošetřovatelka a doporučila mi jemně mu masírovat bříško. Lektvary prý pro malé děti nedoporučuje a tak musíme jen chvíli vydržet, než ho to přejde. Nemám si prý dělat starosti, protože to má většina dětí a vždy se to nakonec spraví. Jenže jak si nemám dělat starosti? Jsem přece jeho matka a když ho slyším takhle plakat… prý jsem příliš úzkostlivá. Možná mají pravdu, jen kdyby přestal plakat…


Je mu lépe, nakonec to přešlo a je zase klidný. Uff, to se mi ulevilo. Dnes tu byla na chvíli mamka. Vlastně na celé odpoledne a trvala na tom, že si musím odpočinout. Hm, jak je to možné, že mamky vždy vědí, co jejich děti potřebují? Teda až na mě, ale mamka říká, že to chce čas. Doufám, že má pravdu jako vždycky. Už se cítím mnohem lépe, když vím, že se na ni můžu kdykoliv obrátit s žádostí o pomoc. Na ni a na Harryho, ten mi také velmi pomáhá.


James spokojeně spinká ve svojí postýlce. I já na chvíli můžu zavřít oči, než se opět nevzbudí můj syn. To zní tak krásně… můj syn.


Lilly se usmívala od ucha k uchu, když tohle četla. Její matka se rozhodně naučila všechno, co jako dobrá matka potřebuje a vždy ví, co potřebují oni. James, Albus i ona. Matka ví, když potřebují utěšit, když potřebují pohladit, dokonce i vynadat jim umí v té správně chvíli. Matka je prostě jen jedna a jen ona zná svoje děti tak, jako nikdo jiný. Je mezi nimi nejsilnější pouto, jaké jen mezi dvěma lidmi může být.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Je to super, písejte další kapitolky :)

Anonymní řekl(a)...

super ale mas tam pravopisny chyby(a dost zavazny, jako by to psal prvnak)