Kapitola č. 4: Přiznání

Kromě lektvarů navštěvoval Albus ještě mnoho jiných kurzů. I když ovládal své schopnosti už několik let téměř dokonale, zjistil, že je množství jiných možností léčení. Například alternativní medicína. Albus se o tyto věci přirozeně zajímal a s nadšením se pouštěl do nových studií. Nikoho z jeho známých nepřekvapilo, že se mu dařilo v každém oboru a vynikal ve všech předmětech. Proto, když se na něj Sandrina ptala své přítelkyně, ji Liam s úsměvem vyprávěla všechno o svém oblíbeném studentovi.


„Ach Albus, samozřejmě, že ho znám. Je to jeden z nejlepších studentů na univerzitě a je to velmi milý a skromný chlapec. Moc mi připomíná svého otce, je to syn Harryho Pottera,“ řekla.


„Toho Harryho Pottera? Vím, že se jmenuje Potter, ale myslela jsem, že je to jen jmenovec,“ užasla Sandrina. Tehdy ji došlo, co Albus mínil větou, že po otci zdědil víc než jen jeho oči. Harry Potter je, tedy byl, jeden z nejznámějších kouzelníků.


„Poznala jsem Harryho ještě na škole. Byla jsem o pár ročníků výš než on, ale to ti řeknu, to byly časy...“ vyprávěla dále Liam. „Albus je trochu rozvážnější. Nevrhá se do všeho po hlavě,“ řekla, ale Sandrina si vzpomněla na jejich společné noční dobrodružství a pomyslela si něco jiného. Vždyť kdo by se vrhl do tmavé uličky, kde právě útočí upír?


Náhle stočila řeč trochu jiným směrem: „Nabídla jsem mu místo v mém výzkumném týmu, o kterém jsem ti nedávno říkala.“


„Ach ano, teda řeknu ti, jak má někdo na to být ve výzkumu, tak je to právě Albus Severus Potter,“ souhlasila Liam a zakousla se do sendviče, který byl jejím skromným obědem. Použila však jeho celé jméno a to Sandrinu zarazilo. Severus? To jméno slyšela v poslední době častěji, než by ji bylo milé. Zeptala se na to své přítelkyně.


„No ano, je to zvláštní, protože bylo vždy známé, že Harry a Snape se nenáviděli snad víc, než Harry a Draco. Ale to víš, Snape byl vždy kretén. Ale nakonec to byl právě Harry, kdo se zasloužil o očištění jeho jména. Snape totiž celá léta pracoval jako špión mezi Smrtijedy a byl to on, kdo zabil Brumbála. Právě po tomto incidentu ho všichni považovali za největšího zrádce. Jenže pak ho Harry očistil a veřejně prohlásil, že to vše bylo součástí plánu, jak porazit Voldemorta a Snape jen poslouchal Brumbálovy příkazy. Prý to byla Albusova vůle, zemřít jeho rukou, ale neumím si to dost dobře představit. No a pak pojmenoval svého druhého syna po nich dvou, Albus Severus,“ vysvětlovala Liam.


„A ten Snape byl vážně takový odborník na lektvary?“


„No, vždy jsme si mysleli, že chtěl učit obranu proti černé magii, ale vlastně si ho ani neumím představit jinak, než jako toho strašného netopýra, procházejícího kolem lavic a krčíc přitom nos nad našimi ubohými výtvory,“ připustila.


„Tys ho asi neměla moc v lásce, co?“ nesměle se usmála Sandrina a sama připustila, že vícero odborníků na lektvary je trochu podivínských. Jen doufala, že o ni to příliš neplatí.


„Mít ho ráda? Moje milá, spadla si z koštěte? Já snad neznám člověka, co by ho měl rád,“ odpověděla a zamítavě kroutila hlavou. Jenže Sandrina věděla své.



Když ležela učitelka lektvarů pozdě v noci ve své posteli, hlavou se ji honilo tolik myšlenek, že nemohla usnout. Dokola přemýšlela nad jedním a tím samým, nad tím, kdo vlastně byl Severus Snape. Vracely se ji vzpomínky na všechny rozhovory, ve kterých někdo vzpomenul to jméno.


Její matka ležela v posteli a ona nemohla dělat nic jiného, než ji držet za ruku a být s ní. Vyzkoušela už všechny možné lektvary, ale nic nezabralo. Teď jen mlčky přihlížela tomu, jak její matka umírá a snažila se potlačit slzy.


„Musím ti ještě něco říct,“ zašeptala stará paní tichým chraplavým hlasem. Zdvihla svou vrásčitou ruku k dceřině tváři a odhrnula její jemné havraní vlasy z čela, jak to dělávala, když byla malá. Její hnědé oči zdobené věncem stařeckých vrásek se vpíjely do dceřiných onyxových. „Je mu podobná víc, než bych chtěla,“ pomyslela si vždy, když na ni takto pohlédla.


„Poslouchám mami,“ odpověděla a přitiskla si její ruku k tváři. Zavřela oči a vzpomínala na každý dotyk té milující dlaně. Slzy ji v očích pálily, ale podařilo se ji je znovu na chvíli zahnat.


„Chceš vědět něco o svém otci?“ zeptala se stařenka.


„Ne mami. Nemusíš mi to říkat. Odpočívej, nevysiluj se,“ zavrtěla hlavou na znak nesouhlasu.


„Ale ano, tolikrát jsi se na něj ptala... Vím, že o něm chceš vědět a já jsem ti to vždy tajila, ale nemůžu odejít, dokud to nebudeš vědět,“ mrmlala Sandrina matka.


„Byli jsme spolužáci, ale nemyslím, že by si někdy příliš uvědomoval mou existenci. Byla jsem do něj blázen. Byl to tichý, uzavřený a zakřiknutý chlapec, ne příliš oblíbený. Většinu času trávil sám nebo s Lilly Evansovou. Zbožňoval ji, jenže ona se nakonec zamilovala do jiného. Byl z toho dost zklamaný, když by to nikdy nepřiznal. Byl velmi hrdý, až příliš řekla bych, a z toho pramenila celá podstata jeho povahy,“ vyprávěla stará paní Danielsová a Sandrina poslouchala.


„Byl skvělý student, jeden z nejlepších ve Zmijozelu, a vynikal hlavně v lektvarech, přesně jako ty, moje malá. Později se stal učitelem, ale to předbíhám. On byl... prostě Severus Snape... rozhodně žáden lidumil. Všechny od sebe jen odháněl a ve všech si více méně vystačil sám. Ani nevíš, jak ráda jsem ho pozorovala při práci. Byl to puntičkář a pokud šlo o lektvary, všechno nejméně třikrát kontroloval, aby to měl přesně. Fascinovalo mě to, A pak...“ řekla a hlas ji začal selhávat. Sandrina sáhla po sklenici s vodou a dala matce napít.


„Nemusíš pokračovat. měla bys odpočívat,“ protestovala trochu, ale v duchu nechtěla nic jiného, než všechno slyšet až do konce.


„Když jsem začala, tak to dopovím,“ tvrdila zarytě. „Byla to oslava konce našeho studia v Bradavicích. On stál v přítmí blízko vchodu do Velké síně a sledoval, jak se všichni kolem bavili. Viděla jsem, jak očima propaloval Pottera, který celý večer tancoval s Lilly Evansovou a Severus přímo pěnil zlostí. I když si myslím, že to neměl příliš ve zvyku, vypil toho příliš. Bude to sice znít uboze, ale pomyslela jsem si, že je to moje šance. Když si mě nevšímal do teď, možná vlivem alkoholu projeví zájem a v návalu neskutečné žárlivosti by snad mohl projevit nějaký zájem. Řekla jsem si, že jestli mě odmítne, aspoň ho už nikdy neuvidím a pokusím se zapomenout,“ vzpomínala. Sandrina si domyslela, co se toho večera asi stalo, ale nevěděla, co bylo dál. „Můj plán vyšel, aspoň jsem si to myslela, než jsem se probudila v Chroptící chýši, kam jsme se té noci uchýlili... jenže sama. Zmizel jako pára nad kotlíkem a mi došlo, že mě jen využil, aby vyléčil své zraněné ego,“ řekla trpce.


Sandrina si při tom pomyšlení začala kousat spodní ret a netušila, že tak vyvolá další vlnu vzpomínek na to, jak toto dělal Severus vždy, když byl nervózní.


„Když jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo mi jasné, že je zbytečné mu o tom říkat. Nestál o mě a jsem si jistá, že by neměl zájem ani o tebe. Odpusť mi dítě, že ti to říkám tak nezaobaleně, ale taková je pravda. Připravila jsem tě o otce, ale dělala jsem to pro tvé dobro. V té době jsem se dozvěděla, že se přidal ke Smrtijedům a já jsem si uvědomila, že bude lepší se držet od toho všeho dostatečně daleko a protože mí rodiče již nežili, utekla jsem sem,“ řekla a při posledních slovech ji po tváři stékaly slzy. Bylo ji líto, že její dcera nikdy nepoznala otce a přála si, aby ji někdy mohla ukázat její rodnou Anglii, její oblíbené místa a školu... jen ho nechtěla vidět a to byl problém. Stal se učitelem v Bradavicích a kdyby se vrátila, asi by to nezvládla dál tajit.


Sandrina setřela matce slzy z tváře a snažila se ji utišit. Šíleně se usmála a šeptala: „To nic mami. Už je to pryč. Nám dvěma je přece spolu dobře a nic nám nechybí. Musíš si odpočinout, aby jsi se brzy uzdravila a pak kdoví, možná konečně navštívíme Anglii. Zajdeš se znovu podívat do Bradavic a ukážeš mi všechno, co jsi chtěla,“ řekla, i když dobře věděla, že to už nikdy neudělají. Nechtěla se smířit s myšlenkou, že svou matku ztrácí navždy.


Takto se tedy Sandrina dozvěděla pravdu o svém otci. Pravdu, kterou tak moc chtěla vědět, ale kterou by teď raději neznala a žila nadále s tou milosrdnou lží, že je její otec mrtvý. Myslela si, že na to zapomene, ale spád událostí jí to nedovolil. Jako první se o Snapeovi zmínila Liam.


„Snape, to byl tehdejší profesor lektvarů, utekl, protože to on zabil Brumbála. Další rok se ale vrátil a stal se ředitelem. Teda řeknu ti, nechtěla bych ten rok být v Bradavicích. Kromě něho tam bylo ještě několik smrtijedů a dokážu si živě představit, jak se tam spolu vyžívali v mučení studentů,“ mračila se při té vzpomínce Liam.


„Ten profesor Snape mučil studenty? Ale vždyť je to nezákonné,“ vyhrkla překvapeně.


„Myslíš, že Snape znal něco jako zákon? byl to jeden z nejvěrnějších smrtijedů. I když, později bylo jeho jméno očištěno, ale i tak. byl příšerný. Hodiny s ním byly hotovým utrpením pro každého, kdo nebyl ze Zmijozelu. Byl totiž vedoucím jejich koleje,“ vysvětlovala.


„Takže jsi ho neměla ráda? A co lektvary? Uměl je aspoň učit?“ zeptala se.


Ta slova ji jen potvrzovala její představy, že je Severus Snape bezcitný člověk a vůbec nemá cenu o ně přemýšlet jako o otci. Je to jen někdo, kdo ji zplodil, nic víc. Jenže pak, jak o něm mluvil Albus Potter, ji začaly hlodat pochybnosti.


„Učitelé se v tomto předmětu na škole často střídali, ale vše, co vím, mě naučil jeden velmi dobrý přítel, největší odborník na lektvary jakého jsem měl možnost poznat,“ vysvětloval chlapec.


Když to říkal, zaznívala z jeho hlasu skutečná hrdost a možná i jakási úcta vůči člověku, o kterém byla řeč. Albus Potter ji byl velmi sympatický a pomyslela si, že když on může mít rád Snapea, možná nebude až tak strašný, jako jeho pověst. Když porovnala všechny názory usoudila, že ho neměli rádi hlavně lidé, kteří neměli rádi ani lektvary. Ale Albus Potter a kdysi dokonce i její matka ho považují za vynikajícího odborníka a protože sami našli v tomto oboru zalíbení, mohou právě z toho pramenit jejich vzájemné sympatie.


„Jak zjistit pravdu?“ ptala se sama sebe a jedinou rozumnou odpovědí bylo poznat ho. Jenže on je už mrtvý. Ale počkat, co to říkal ten chlapec? Komunikují spolu skrz portrét. Možná by se jí podařilo nějak k němu dostat. Možná by přece jen mohla trvat na tom, že se s ním chce seznámit čistě z profesionálních důvodů, jako s jedním z největších odborníků na lektvary. Možná... možná... možná... zaznívalo ji v hlavě, když nad ránem konečně usnula.



Úplnou náhodou potkala v pátek ve škole na chodbě Albuse. Dodala si tedy odvahy a zeptala se, zda by bylo možné, aby se seznámila s profesorem Snapem alespoň prostřednictvím portrétu. Tvrdila, že o něm hodně slyšela jako o odborníkovi v jejím oboru a ráda by se s ním poradila, než začnou s vlastním výzkumem. Albus v tom neviděl žádný problém. Navrhl ji, aby se k němu ještě toho dne přidala, že navštíví Bradavice a rád ji se Severusem seznámí. Kolem čtvrté odpoledne už stáli na hranicích pozemků Bradavické školy a ona žasla při pohledu na starý hrad.