Kapitola č. 3: Nabídka

Dotkl se jejího ramene a opatrně ji otočil. V tom se probrala a zděšeně vykřikla. Albus viděl, že je vystrašená a tak trochu ustoupil a snažil se ji uklidnit. Žena vytáhla hůlku a mířila na něj.


„Nepřibližujte se!“ varovala ho a zmateně mávala hůlkou.


„Uklidněte se. Nechci vám ublížit. To jsem nebyl já, kdo vás napadl. Snažím se vám jen pomoct. Odložte, prosím, tu hůlku a dovolte mi pomoct vám,“ snažil se ji Albus uklidnit.


„Nevidím důvod, proč bych vám měla věřit. Kromě vás tu nikdo není,“ řekla žena a Albusovi se zdál její hlas povědomý. Chvíli trval, než si to uvědomil, ale vzpomněl si.


„Profesorko Danielsová?“ zeptal se jednoduše. To ji zaskočilo. Jak to, že zná její jméno?


„Jak? Co ode mě chcete?“ zeptala se, ale hůlku nesklonila ani o kousek.


„Chci vám jen pomoct. Ten, co vás napadl, byl upír. V této uličce se to v poslední době stalo už několikrát. Jestli mi nevěříte, podívejte se tam do kouta. Na zemi leží jeho popel,“ řekl Albus a ukázal směrem, kde byly pozůstatky upíra. Sandrina si posvítila tím směrem a skutečně, ten chlapec mluvil pravdu. Posvítila si hůlkou a když uviděla jeho tvář pochopila odkud ji zná. Hůlku konečně trochu sklonila, ale stále byla opatrná.


„Jste zraněná. Dovolíte, abych vám pomohl?“ přistoupil opatrně k ní a čekal, až se trochu vzpamatuje.


„To nic není. Měla bych už jít,“ couvla o krok zpět a chystala se odejít. Nohy ji však vypověděly službu a kdyby ji nezachytil, spadla by na zem. Zatočila se ji hlava a nakonec byla ráda, že ji podepřel.


„Jen klid. Nic vám neudělám. Máte zranění na hlavě, asi jak jste spadla na zem. Jestli dovolíte, ošetřím vám to,“ řekl Albus potichu a ona věděla, že i kdyby ji chtěl něco udělat, nedokázala by se bránit. Ne v tomto stavu, tak jen slabě přikývla a čekala, co se bude dít. Ucítila jeho dlaň na své hlavě a za chvíli teplo, které z dlaně sálalo. To teplo se rozlilo po celém jejím těle a uklidňovalo ji. Najednou jakoby někdo sňal jakousi tíhu, která ji tížila a jí se ulevilo. Necítila už žádnou bolest a když pootevřela oči, uviděla slábnoucí bílé světlo. Otevřela oči dokořán a opět ji obklopovala tma. Něčí ruce ji však pevně podpíraly.


„Cítíte se lépe? Dokážete teď vstát?“ zeptal se Albus a pomohl ji na nohy. Chvíli ji držel za ruku, kdyby ji přemohla slabost, ale Sandrina se teď už opravdu cítila lépe.


„Děkuji za pomoc. Jak jste...“ zeptala se a rukou si sáhla na hlavu, kde ještě před chvílí měla nepěknou ránu. „Jak jste věděl, že je to upír?“ zeptala se.


„Před nějakou dobou tu přepadl mou přítelkyni. Naštěstí se ji podařilo ubránit, ale mnohá děvčata před ní to nepřežila. Byla to většinou mudlovská děvčata,“ vysvětloval. Sandrina se zastyděla při pomyšlení, že se nějaká studentka upírovi ubránila, zatímco ji musel zachraňovat jiný student.


Albus, jakoby věděl na co myslí, se na ni povzbudivě usmál a řekl tichým hlasem: „Pohybují se velmi rychle a zaútočil na vás zezadu. Neměla jste šanci se bránit a já jsem rád, že jsem vám mohl pomoct.“


„Uhm, děkují vám ještě jednou za pomoc. Myslím, že už bych přece jen měla jít,“ rozhodla nakonec.


„Souhlasím, ale jestli dovolíte, půjdu s vámi. Jestli se nemýlím, bydlíte v učitelských bytech nedaleko internátu. Taky jdu tím směrem a budu klidnější, když budu vědět, že jste v pořádku,“ trval na svém.


„To určitě nebude třeba. Je to hned za rohem a jsem si jistá, že to zvládnu. Nemusíte se obtěžovat,“ namítla a rázným krokem se pustila ulicí dolů. Albus však byl tvrdohlavý po otci a doběhl ji. Mlčky vedle ni kráčel, dokud nezastavili před vchodem do budovy, kde se nacházel její byt.


„Co ode mě chcete? Je to opravdu moc velká náhoda, že jste se v té uličce ocitl právě v okamžiku, když mě přepadl a teď mě sledujete až k mému bytu. Jestli se o něco pokusíte...“ spustila na něj podrážděně.


„Promiňte, to jsem nikdy neměl v úmyslu. Kdyby jste se zeptala některých mých známých, tak vám jisto jistě řeknou, že jsem po svém otci zdědil nejen jeho oči, ale navíc schopnost připlést se vždy do nějakého maléru a jeho záchranářský komplex,“ snažil se Albus odlehčit situaci. „Teď už budete v pořádku a já můžu klidně spát. Ta hlava by už neměla bolet, ale pro jistotu by to chtělo bezbolestný a možná i bezesný spánek,“ poradil ji a popřál dobrou noc. Pak se konečně vrátil na internát a přemýšlel, jak je možné, že se tu v poslední době objevuje tolik upírů. loni o ničem takovém neslyšel a teď...


Sandrina za sebou konečně zavřela dveře bytu a zapečetila je několika ochrannými kouzly navíc. Ztěžka dosedla do křesla v malé obývačce a přemýšlela nad tím, co všechno se toho večera stalo. Byla neopatrná, nechala se překvapit a napadnout upírem. Nebýt toho studenta, mohlo to špatně dopadnout. Jenže je zvláštní, že se tam právě on objevil v té samé chvíli. Ještě stále měla jisté pochybnosti. Pomalu vstala a popošla k zrcadlu. Všemožně se snažila najít nějaké zranění, ale k jejímu překvapení po něm nebylo ani památky. Co ji to udělal? Nakonec však rezignovaně pustila z hlavy všechny myšlenky na ten nepříjemný incident, osprchovala se a než se uložila ke spánku, vzala si bezesný a bezbolestný spánek, přesně jak ji doporučil.


Ráno se spolu potkali na hodině lektvarů. Trochu nervózně si ho prohlédla a čekala, jak se bude chovat. Albus však jen uctivě pozdravil svou profesorku, nepatrně se na ni povzbudivě usmál a sedl si na své obvyklé místo vedle Sophie. Když byli ve třídě všichni, rozložila před sebe na stůl ohodnocené protijedy z minulé hodiny.


„Dobré ráno. Než začneme s dalším cvičením, vrátila bych se na chvíli k vašim předešlým výtvorům. Některé nedosahují potřebné kvality a dotyčné osoby by se měly pokusit na sobě pracovat. Dovolím si upozornit, že jsem ochotná vám pomoct, pokud budete chtít, případně vám doporučit, aby jste se obrátili na své schopnější spolužáky. Dále, většina protijedů byla v pořádku, nenašla jsem na nich v podstatě žádné nedostatky. Ale je tu jeden...“ řekla a vzala do ruky lahvičku s protijedem, který stál úplně na kraji stolu. „Jeden z vás připravil speciální protijed, který přesně neodpovídá normám, ale je naopak značně vylepšený. Je tu pan Potter?“ zeptala se a rozhlédla se po třídě. Albus se trochu začervenal a pomalu zdvihl ruku.


Sandrina pohlédla jeho směrem a v duchu se divila, že ji to vůbec překvapuje.


„Pane Pottere, váš protijed, jak už jsem řekla, nebyl přesně podle norem. Dá se říct, že je mnohem lepší, než normovaný. Nabízím vám místo v mém výzkumném týmu, máte zájem?“ změřila si ho pohledem a viděla potěšení na jeho tváři.


„Samozřejmě, že mám zájem. Moc děkuji,“ koktal Albus.


„Jakou školu jste předtím navštěvoval?“ zeptala se se zájmem Sandrina.


„Chodil jsem do Bradavic paní profesorko,“ odpověděl.


„A kdo tam v té době vyučoval lektvary? Slyšela jsem, že už to není co bývalo, ale jak se zdá, u vás to neplatí. Buď máte na lektvary přirozený talent, nebo jste měl velmi dobrého učitele,“ shrnula Sandrina.


„Učitelé se v tomto předmětu na škole často střídali, ale vše, co vím, mě naučil jeden velmi dobrý přítel, největší odborník na lektvary jakého jsem měl možnost poznat,“ vysvětloval a vzbudil tím její pozornost na maximum. Dál se k tomu však nevyjadřovala a jen krátce přikývla. Pak jim zadala pokyny a nechala je pracovat. Dnes bylo jejich úkolem vymyslet vlastní mast proti nějaké nepříjemné vyrážce.


Mnozí e mračili nad svými kotlíky, ale Albus s nadšením používal nejrůznější přísady, důkladně zvažujíc množství a poměry. Jelikož profesorka Danielsová sama poradila studentům, aby si navzájem pomáhali, neváhal Albus s pomocí Sophii.


Když na stůl odevzdával svůj výtvor k hodnocení, Sandrina ho zastavila.


„Pane Pottere, včera jsem vám zapomněla poděkovat za pomoc,“ začala.


„To je v pořádku, jsem rád, že jsem mohl být nápomocný a hlavně, že se vám nic nestalo,“ odpověděl a věnoval ji jeden ze svých upřímných úsměvů.


„Ještě jsem se chtěla zeptat, kdo je ten váš přítel, který vás to všechno naučil. Podle všeho je v lektvarech opravdu prvotřídní odborník a pokud by to šlo, možná bychom s ním mohli nějakým způsobem spolupracovat,“ zavedla řeč na to, co původně chtěla.


„Ach tak, no... obávám se, že to nebude dost dobře možné. Víte, on je Severus už pěkných pár let mrtvý a já vlastně... bude to znít asi směšně, ale komunikuji s ním skrz jeho obraz v ředitelně Bradavické školy. Vlastně byl mrtvý dávno předtím, než jsem se narodil,“ vysvětloval trochu zmateně a Sandrina se trochu ztrácela v souvislostech.


„Ale tvrdil jste, že vás to všechno naučil. Jak jste to myslel?“ zeptala se nechápavě.


„Vlastně mě začal učit něco celkem jiného, ale protože jsem byl v lektvarech nejhorší z celé školy... doučoval mě prostřednictvím svého portrétu až dokud jsem neskončil školu,“ dokončil Albus a Sandrina jen nevycházela z údivu.


„Takže vás doučoval Severus Snape prostřednictvím obrazu. Opravdu zajímavé,“ konstatovala a kývla, že je to všechno. Albus se připojil k Sophii a přátelům a společně šli na další přednášky.