Pravá podstata

Harry již před dvěma lety úspěšně ukončil bystrozorský výcvik a nyní pracoval v plném nasazení. I když o to nijak neusiloval, postupoval v práci stále rychleji a právě teď zastával funkci zástupce vedoucího oddělení. V budoucnosti se s ním dokonce počítalo jako s vedoucím, ale on si to při své skromné povaze odmítal připustit a byl spokojený s tím, co měl. Věnoval se práci, kterou vždy chtěl a měl manželku, kterou miloval. K dokonalému štěstí už zbývalo jen rozšířit rodinu a on doufal, že to nebude dlouho trvat.

„Dávej na sebe pozor Harry,“ prosila ho Ginny, když se jednoho slunečného rána loučili na prahu jejich rodinného domku v Godrikově dole. Přestěhovali se sem nedávno, protože do té doby bydleli u Weasleyových, aby Ginny nebyla sama, kdy je Harry služebně mimo, tak jak se chystal i teď.

„Neboj, budu. Opatruj se mi tu,“ políbil ji na čelo a přemístil se na místo určení, kde ho už čekali ostatní bystrozoři.

Ginny nemeškala a za chvíli se i ona vrhla do práce. Byla zaměstnaná na Oddělení pro organizaci sportovních akcí a dnes měla strávit den s Národním famfrpálovým družstvem. Zanedlouho se totiž mělo konat Mistrovství světa a ona se podílela na přípravě. Setkávala se s jednotlivými družstvy dost často, a tak se i na dnešní setkání těšila.

Hráči ji přivítali vřele. Všichni ji mávali na pozdrav a kapitán družstva naznačil, aby k nim šla.

„Ahoj,“ pozdravila vesele a všichni ji pozdravili kývnutím. „Co se děje?“ zeptala se, protože si všimla zamračených pohledů.

„Nepřišel nám chytač a my potřebujeme trénovat. Měl by přijít asi za dvě hodiny, jenže se nám nechce ztrácet čas. A tak nás napadlo, jestli by sis s námi nechtěla zahrát,“ navrhli ji.

„Cože? To myslíte vážně? Ale já na koštěti neseděla už pěkně dlouho, ještě si ze mě budete dělat srandu,“ smála se Ginny a všichni ostatní s ní. Samozřejmě, že nic nenamítala a tak nasedla na koště a vznesla se do vzduchu. Vítr ji střapatil vlasy a ona radostně nastavila tvář zářivému Slunci. Udělala si dvě kolečka kolem stadiónu a pak začala hra. Samozřejmě to byla hra na jiné úrovni, než na co byla zvyklá ze školy, ale nedala se zahanbit. V první hře chytila zlatonku po dvaceti minutách a v druhé ji to netrvalo dokonce ani deset.

„Teda, že by jsme Arnolda nahradili novou chytačkou?“ žertoval kapitán a Ginny se musela červenat.

„Arnold by tu měl být každou chvílí, ale myslím, že ještě jednu hru stihneme, co vy na to?“ řekla vysoká plavovlasá střelkyně a odpovědí ji byl nadšený pokřik, když všichni znovu vysedli na svá košťata a vznesli se k nebi.

Ginny přelétala nad hřištěm a přivírala oči v ostrém slunečním světle, jestli neuvidí odlesk Zlatonky. Míček, který hledala, se vznášel jen pár metrů nad zemí a ona stočila své koště tím směrem a řítila se střemhlav dolů. Cestou se musela vyhnout potlouku, který ji zkřížil cestu, ale pro zkušenou hráčku, jakou byla Ginny, to nebyl problém. Musela se sice trochu odklonit z dráhy, ale rychle nabrala potřebný kurz a měla Zlatonku na dosah. Najednou však ucítila silnou prudkou bolest, která ji zamlžila mysl a ona přestala vnímat okolí. Bolela ji páteř a z očí se ji samovolně kutálely slzy. Pustila rukojeť koštěte a padala do prázdna. Naštěstí její pád cosi zbrzdilo, ale i tak to dost bolelo. Ostatní hráči sletěli a vystrašeně na ni hleděli. Nemohla se ani pohnout. Celé tělo ji spalovala ukrutná bolest. Kapitán družstva se na moment vzdálil, ale ani ne za minutu se vracel se skupinkou léčitelů, kteří ji opatrně uložili na nosítka a odnesli do nedalekého stanu.

„Co se stalo?“ zeptal se jeden z nich a všichni mu začali svorně vysvětlovat, že ji jeden potlouk trefil zezadu do zad.

„Musíme ji zafixovat do stabilní polohy a přemístit ji ke svatému Mungovi,“ řekl nakonec ten samý léčitel po chvíli, když prohlédl její zranění. Dal ji vypít nějaký lektvar na utišení bolesti a na spaní. „Bude to tak lepší,“ dodal a ostatní přikývli.

Ginny se vzbudila a jen co se pokusila pohnout, tělem ji proběhla ostrá bolest vystřelující ze zad.

„Zůstaň ležet a nehýbej se,“ zaslechla povědomý hlas. byla to Hermiona, která se nad ní skláněla a záplava hnědých vlasů ji padala do tváře.

„Co se stalo?“ zaúpěla skrz zaťaté zuby Ginny.

„Potlouk tě zasáhl do zad a spadla si z koštěte. Měla jsi štěstí, že jsi neměla vážněji poškozenou páteř a mích a šlo to napravit,“ vysvětlovala kamarádka.

„Kdy se to stalo?“

„Dnes ráno. Šla jsem za tebou do kanceláře a tam mi řekli, co se stalo. Tak jsem hned přišla a chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku. Dám hned vědět Harrymu, aby se vrátil domů.“

„Ne, nevolej Harryho. Jsem v pořádku a on má povinnosti. Nemůže jen tak kdykoli přijít. Sama jsi řekla, že to šlo napravit. Strávím den, dva v posteli a všechno bude v pohodě,“ protestovala Ginny a na důkaz svých slov se pokusila posadit. Tvář se ji však zkřivila v bolestné grimase.

„Na vašem místě bych to nezkoušel. Nadělala by jste s tím víc škody než užitku,“ zarazil ji přísný mužský hlas. Byl to léčitel, který se na ni přišel podívat.

„Jak to myslíte?“ zeptala se ho a unaveně klesla zpět na polštář.

„Už jednou jste své dítě ohrozila nezodpovědným chováním, chcete to udělat znovu?“ vyrukoval na ni a Ginny na něj pohlédla s otevřenými ústy, stejně jako Hermiona.

„Ty jsi těhotná? Proč jsi mi to neřekla? A proč jsi vůbec lezla na koště?“ spustila na ni okamžitě kamarádka, ale Ginny jen zakroutila nechápavě hlavou.

„Ale já nejsem těhotná. Teda, aspoň o tom nevím,“ vykoktala na svou obranu.

„Tak teď už to víte. Jste v druhém měsíci a to je v tomhle případě dost kritické období. Takže předpokládám, že jestli o to dítě nechcete přijít, poslechnete mé rady. Následující dva týdny budou pro vás i dítě kritické, takže jakákoli neuváženost může mít tragické následky. Rozumíte mi?“ pohlédl na ni přísně léčitel a ona se cítila jako malé dítě, které udělalo něco zlého a musí být potrestáno. Poslušně přikývla a odvrátila hlavu od Hermiony.

„Nikomu to neříkej,“ řekla nakonec a pohlédla ji do očí.

„Cože? Jak to chceš utajit? Tvá matka zjistí, že nejsi doma a jak si myslíš, že se bude tvářit, až zjistí, že jsem ji lhala a neřekla, že jsi v nemocnici?“

„Vím, že to neutajíš, ale nikomu ani slovo o dítěti. Prosím tě, Hermiono. Udělej to pro mě,“ prosila Ginny a v očích se ji jevila zoufalá bolest a žádost o pomoc.

„Tak dobře. Vážně nemám poslat Harrymu zprávu?“ zeptala se teď už potichu Hermiona, ale Ginny opět zakroutila hlavou na znak nesouhlasu.

„Zajdu domů a přinesu ti pár věcí. Tvá matka se určitě na tebe bude chtít přijít podívat. Za chvíli jsem zpět,“ rozloučila se Hermiona a odešla.

Když Gnny osaměla, nemusela dále zadržovat slzy. Trápila ji neskutečná bolest. Ne fyzická, ale psychická. Trýznily ji výčitky svědomí, že nebyla opatrnější a chovala se tak nezodpovědně. To, že o dítěti nevěděla, ji neomlouvalo. Jestli o to malé přijde, nikdy si to neodpustí. Tak moc po tom toužila, chtěla konečně založit s Harrym rodinu a podařilo se to, bez toho, aby o tom jeden nebo druhý věděl. Jenže jejím přičiněním, její vinou, se místo radostné události odehraje drama. Položila si ruku na břicho, kde pod jejím srdcem začínal nový život. Tiše k tomu malému človíčkovi mluvila a prosila ho o odpuštění. Prosila ho, aby s ní zůstal a dovolil ji dokázat, že se o něj postará. Že není nezodpovědná a že ho má moc ráda.

Za chvíli se ve dveřích pokoje objevily Molly a Hermiona. nenápadně si setřela slzy a snažila se pro matku tvářit klidně a vyrovnaně. Naštěstí se ji podařilo ji přesvědčit, že bude v pořádku a v této chvíli nic nepotřebuje.

Následující dva týdny byly opravdu krušné, tak jak předpokládal léčitel. Nebýt rychlé pomoci zdravotnického personálu a lektvarů na udržení plodu v těle, asi by o své dítě opravdu přišla, ale štěstěna stála na její straně.

„Mám dobré zprávy. Zdá se, že nejhorší máte za sebou a vy i vaše dítě budete v pořádku. Jestli chcete, jsem ochotný propustit vás do domácí léčby, jak jste žádala, ale musíte se šetřit,“ řekl ji, tentokrát už ne tak přísným a vyčítavým hlasem. Viděl, že ji na tom záleží a udělala by pro dítě cokoli.

„Děkuji. Děkuji vám za všechno,“ usmála se Ginny a vydechla úlevou. Do očí se ji opět nahrnuly slzy, ale tentokrát radostí.

Hermiona ji otevřela dveře do domu a pomohla ji vejít dovnitř. Ještě stále měla trochu bolesti, ale zpravil to slabý lektvar proti bolesti.

„Harry se dnes večer vrátí domů. Chtěla bych mu to říct,“ oznámila Ginny kamarádce, když se pohodlně usadila na pohovku v obývačce.

„Předpokládám, že menší slavnostní večeře by přišla vhod?“ zeptala se se šibalským úsměvem a mávla hůlkou směrem ke kuchyni. Ginny přímo z pohovky mohla vidět, jak se stůl slavnostně prostřel a na něm se objevila chutná večeře.

„Ty jsi...“ užasla Ginny a Hermiona na ni mrkla. „Napadlo mě to včera a když ty se musíš šetřit, připravila jsem to. A teď už půjdu, za chvíli tu máš svého Harryho a já bych nerada byla pátá noha kentaura. Tak se drž,“ objala ji a nakonec ji zanechala osamotě, napospas jejím myšlenkám.

Ginny vyšla po schodech do ložnice a převlékla se do něčeho slavnostnějšího. Z vrchního šuplíku komody vytáhla malou krabičku a otevřela ji. Uvnitř byly dětské botičky, které kdysi objevila v Příčné ulici a neodolala jim. Koupila si je pro chvíli, jako je tato. Zespoda zaslechla kroky a věděla, že Harry je zpět. Zabalila botičky a krabičku si strčila do kapsy. Z druhé kapsy vytáhla lahvičku s lektvarem a trochu se napila. Jen co ho skryla tam kde byl, objevil se ve dveřích Harry s úsměvem od ucha k uchu.

„Konečně jsem doma. Tak moc jsi mi chyběla,“ řekl a udělal pár kroků, aby se dostal až k ní. Vrhla se mu do náručí a chtěla v něm zůstat navěky. Celá se třásla a on ji pohladil po vlasech, aby ji uklidnil. Dal ji palec pod bradu a zdvihl její tvář, aby ji mohl pohlédnout do očí. Leskly se, protože byly plné slz.

„Co se stalo Ginny? Co je s tebou, má malá?“ přivinul ji k sobě a v duchu se ptal sám sebe, co se mohlo stát.

„To nic. Jen jsi mi chyběl,“ lhala a odtáhla se od něj. Pokusila se o úsměv a políbila ho.

„Dole na nás čeká večeře, pojď se najíst. Určitě jsi hladový,“ změnila téma rozhovoru. Šel teda za ni do kuchyně a posadil se za stůl. Vyprávěl ji zážitky z cesty a ona ho mlčky poslouchala. Ráda poslouchala jeho hlas, tak tichý a teplý. Uklidňoval ji. Když dojedl, pohlédl na ni a opět vyslovil svou otázku: „Co se stalo Ginny?“

Ginny jen v kapsy vytáhla krabičku s botičkami a podala mu ji. Překvapeně na ni pohlédl a pak ji otevřel. Nebylo třeba víc vysvětlovat. V mžiku oka byl u ni a silně ji objal. Vzal ji do náručí a zatočil se s ni. Vykřikoval přitom radostí a zasypával ji polibky. Ona se radovala s ním, ale napříč radosti se ji tvář zkřivila v bolestné grimase, když ji silněji objal a sykla.

Samozřejmě hned věděl, že tu něco nehraje a opatrně, jakoby byla z porcelánu, ji položil na pohovku v obývačce.

„Ginny, zlato, ublížil jsem ti? Já jsem nechtěl, jsi v pořádku?“ ptal se vystrašeně a pohlédl do její tváře. Oči měla zavřené a zhluboka dýchala. Když ostrá bolest pominula, pohlédla na něj. Odhrnula mu vlasy z čela a pohladila ho po tváři.

„Ty za to nemůžeš Harry. Už je to v pořádku. Měla jsem jen malou nehodu, když jsi tu nebyl,“ vysvětlovala a schválně lhala o vážnosti jejího zranění.

„Malou nehodu? O čem to mluvíš? Ginny, prosím tě, řekni mi, co se stalo,“ naléhal na ni, až mu nakonec řekla celou pravdu. Dokonce i to, co před tím chtěla zatajit, ale nedokázala mlčet. Potřebovala se podělit se svou bolestí, potřebovala utěšit, že její výčitky nejsou na místě. Kdo jiný by ji to měl říct, než on?

Když skončila své vyprávění, vzal její dlaně do svých a upřel své smaragdové oči do těch jejích.

„Ginny, měla jsi mě zavolat. Chtěl bych být v takové chvíli u tebe, zlato. Nebyla to tvá vinna, nesmíš se za to obviňovat a snažit se potrestat tím, že se budeš trápit sama,“ začal jemně.

„Nechtěla jsem ti to říct, kdyby... kdyby naše dítě nepřežilo, nechtěla jsem, aby jsi se trápil. Kdyby jsi to nevěděl, všechno by bylo v pořádku,“ odpověděla mu skrz slzy. Jemně ji nazdvihl a sedl si za ni, aby se o něho opřela. V rytmu jeho dechu se nakonec uklidnila a on pokračoval.

„Trápil bych jsem se i tak, protože by jsi se trápila ty. Nemysli si, že bych si toho nevšiml. Pravá podstata manželství je v tom, být tu jeden pro druhého, když je potřeba. V dobrém i zlém, ve štěstí i neštěstí, vzpomínáš si? To jsme si přece slíbili Ginny a já na tom nechci nic měnit,“ řekl ji potichu a ona přikývla, že rozumí.

Byla šťastná. Byl tu s ní a ubezpečil ji, že všechno bude v pořádku a že je tu pro ni. Víc neprotestovala a usnula mu v náručí.