Kapitola č. 6: Skutečnost je někdy jiná

Dva roky… jeden by nevěřil, jak rychle to uteklo. Už ani nevím, kdy jsem se s tím vším smířila a přestala na něho naléhat, aby s tím skončil. Občas se na mě ještě pochybovačně podívá, jakoby čekal další výčitky, ale vidím úlevu v jeho tváři, když se žádných nedočká. Ne, už mu nechci nic vyčítat. Rozhodl se a já to respektuji.


Zítra má skládat bystrozorskou přísahu. Zdá se mi, že je z toho nervózní. No, myslím že tomu rozumím. Nikdy neměl rád podobné shromáždění, kde se na něho dívají stovky lidí. A že jich bude hodně, vždyť jenom kolik se jich tam řince podívat jenom kvůli němu. Slyším ho, jak si v koupelně něco mumlá pod nos. Nápadně mi to připomíná slova: „Co jsem komu udělal, že tam musím jít? Že já blbec jsem se na to dal. Jsem snad nějaký výstavní panák?“


Musím říct, že jsem ho tak už dlouho neslyšela mluvit. Možná to radši jenom skrývá přede mnou, abych mu nemohla povědět, že jsem mu to říkala. Teda, už začínám znít jako Hermiona, ups…


No radši ho půjdu nějak rozptýlit, aby se mi tam neutopil, jenom aby zítra nikam nemusel.


Bystrozorská přísaha… jak jí popsat? Bylo to prostě impozantní, velkolepé, úžasné. Harry tím byl nakonec tak uchvácený, že ho netrápilo, kolik lidí se na něj dívá. Já jsem stála na tribuně vedle Hermiony a Rona. Byl tam tma, než se světla okolo kruhového pódia nerozsvítily jedna za druhou. Potom tam přišli oni a Harry mezi nimi. Měl na sobě tmavý plášť s vyšitým znakem ministerstva. Tvářil se tak vážně a vypadal tak dospěle. Jsme dospělí už dávno, ale nějak mi to nedochází. Ale když jsem ho tam viděla stát. tvář mu osvětlovalo jen světlo z pochodně a jeho zelené oči byly upřené doprostřed kruhu, kde stál vedoucí jeho oddělení. Poslouchal každé jeho slovo a když vyslovoval přísahu, nebylo to pro něj jen nějaké potvrzení, že je na konci výcviku. Tím slibem se Harry zavázal k tomu, co dělal už velmi dávno, tedy chránit kouzelnický svět před zlem. Doteď ho k této povinnosti vedla jen jakási dávná věštba, jenže touto přísahou se k tomu zavázal dobrovolně a já vím, že svůj slib bude plnit, i kdyby to mělo znamenat jeho zkázu.


Měla bych být asi šťastná… jsem šťastná, ale ne úplně. Kdesi uvnitř mě hlodá nejistota a strach. Chovám se jako děcko. Měla bych se radovat s ním a ne tu vymýšlet nejhrůznější scénáře o tom, jak a kdy ho zabijí. Jdu si radši zabalit nějaké věci, abychom modli odejít na pár dní někam, kde budeme sami. Myslím, že si oba zasloužíme pár dní volna, než se zase vrhneme po hlavě do práce.


Dnes Harrymu přišel dopis. Nebyl to klasický dopis, jaké nosí sovy v našem světě. Podíval se na mě tak překvapeně jako já, ale neotevřel ho. Aspoň ne přede mnou. Strčil ho do kapsy a odešel do práce. Když jsem ho zahlédla na chodbě, mračil se a byl zamyšlený. Ani mi to nemusel říkat, ale jsem si skoro jistá, že ten dopis byl od těch jeho mudlů co ho vychovávali. Po pravdě nechápu, z jakého důvodu mu můžou psát. Když mi Harry vyprávěl o svém dětství, musela jsem se velmi přemáhat, abych nevybuchla a podezřívám Harryho, že mi to i tak neřekl všechno. Jak ho znám, určitě si to nejhorší nechal pro sebe. Tak proč mu teď píšou? Nechci na Harryho příliš naléhat, ale doufám, že mi to poví.


Řekl mi to dnes ráno. Psal mu jeho bratranec, že by ho rád viděl. Nevím, co tím sleduje, ale ani Harry tím nápadem není nijak nadšený. Jenže jak ho znám, nedá mu to pokoj dokud nezjistí o co jde. Měl by za ním zajít. Možná bych mu mohla navrhnout, že půjdu s ním. Hm, asi se mu to nebude líbit, ale nezaškodilo by udělat si aspoň malou představu o těch příšerných mudlech. No, když chci, umím být neústupná, takže ho nějak přesvědčím. Tak samozřejmě se mu ten nápad ani trochu nelíbil. Jak by mohl. Sám chtěl zapomenout, že vůbec Dudlej psal a nechal to tak. Ještě, že jsem se něco naučila od mamky a Hermiony a umím skvěle argumentovat. Během víkendu jdeme za Dudleym. Jsem na to setkání víc než zvědavá.


To jsem si mohla myslet. Ten jeho tupý strýc je totální troll. A ta jeho teta? K čemu ji jen přirovnat? Hm, že by testrál, ale to je milý tvor, možná bych ji neměla přirovnávat k ničemu, protože takhle by to pro testrály byla urážka. Ta ženská je prostě příšerná. Na stupnici nejodpornějších žen, které jsem kdy poznala by soupeřila o první místo s Lestrangovou, na druhém by byla Umbridgeová a na třetím Skeeterová. No ještě že ta Dudleyho žena není jako ona. Ne že by byla nějak super sympatická osoba, ale v podstatě se s ní dá vydržet v jedné místnosti a Petunii taky nesnáší. No a ten jejich syn… mám ráda děti, ale ten jejich chlapec vypadá jako malé růžové prasátko. Chudák, vždyť má jenom půl roku a už váží přinejmenším deset kilo. No tak možná přeháním, dobře, ale oni to dítě překrmují a rozhodně vypadá aspoň na rok a půl. Hm, jablko zřejmě nepadlo daleko od stromu a David je svému otci už teď podobný. Ale dost o tom, není to moje starost. Vlastně nakonec to celé dopadlo lip, než jsem předpokládala. Dudlej nechtěl vážně nic jiného, než zjistit, jak se Harrymu daří. On tomu sice stále ještě nerozumí, ale určitě nebude na škodu, když spolu udrží aspoň jaké – také vztahy. Ale samozřejmě ho do ničeho nenutím. V tomto ohledu toleruji jakékoliv jeho rozhodnutí, i kdyby už tu rodinu nechtěl nikdy v životě vidět.


Dnes, když jsem četla Denního věstce, tak jsem se na to dívala s otevřenými ústy. Ten nafoukanec Draco Malfoy se oženil. Ne, že by mě na tom něco až tolik překvapovalo, ale vždycky jsem si myslela, že si vezme Pansy. Vždyť za ním věčně dolízala jako cvičený pudl. Místo toho si vzal nějakou rakušanku. Helena von Reuter, tak nějak se jmenuje. Nepochybně je to další z těch snobských čistokrevných slečinek, co se vdávají jenom pro peníze a aby zabezpečili tu jejich čistou pokrevní linii. Nechápu ty ženy, které se dokážou vdát bez lásky. Vždyť ten život potom musí být o ničem. Neumím si to představit, že bych žila s Harrym jenom proto, že je světoznámý kouzelník. Zřejmě bychom spolu jen mlčky seděli u stolu, hráli bychom si na dokonalý pár a přitom bychom si neměli co říct. Takhle si ony představují život? Potom zjevně nevědí CO JE ŽIVOT.


Při tomto posledním zápise se Lilly usmívala. Seděla právě pod svým oblíbeným stromem na zahradě a doléhal k ní veselý smích její matky a její nové přítelkyně. Nebyl to nikdo jiný než ta „snobská slečinka“, jak ji její matka nazvala. Jak velmi se můžou věci změnit, pomyslela si a četla dál. Většinu času teď trávila čtením, když jsou její bratři ve škole a ona s mamkou je doma sama. Občas si hrála s Hugem, ale čtení matčina deníku ji určitě nikdy neomrzí.


Jsem těhotná. To jediné slovo stačí, aby se váš život obrátil naruby. Tak moc jsem si přála číct tuhle větu už dávno. A teď když se to konečně stalo, necítím nic kromě výčitek a bolesti. Ohrozila jsem svoje děťátko svojí hloupostí. Jestli se mu něco stane, nikdy si to neodpustím. A co si o mě pomyslí Harry, když to zjistí? Bude se zlobit a bude mu to líto. Lítost, tu bude cítit především. Tak moc se těší až budeme mít konečně vlastní rodinu. Když jsem si jednou myslela, že jsem těhotná a byl to nakonec jenom planý poplach, byl zklamaný. A teď kdybychom o to dítě přišli mojí vinou? Neobviňoval by mě, to určitě ne nebo by mi to aspoň nikdy neřekl nahlas. Ale nemohla bych s tím žít. S pocitem, že se mi už nikdy nepodívá do očí bez toho, abych v jeho očích viděla smutek a zármutek. Ne, to nejde… já… nesmím mu to říct. Možná jednou… až bude všechno v pořádku… ale teď ne… nikdo to nesmí vědět. Teda jenom Hermiona, ale ona udrží moje tajemství.


Prosím, ať je v pořádku. Udělal jsem chybu, vím, ale trest si zasloužím já a ne to nevinné dítě. Na mě nezáleží, ale je nech žít. To jediné žádám…


Lilly zadržovala dech. Co se zase stalo? Podívala se směrem k matce a přemýšlela nad tím, co všechno ji v životě potkalo a ještě potká. Četla dál, aby se dozvěděla, jak to všechno nakonec dopadlo.


Už to vypadalo, že je všechno v pořádku. Oddechla jsem si, ale ne na dlouho. Nejbližších 24 hodin je prý pro dítě kritických. Prosím, poklade můj nejdražší, vydrž. Maminka tě moc miluje a udělá všechno, abys byl v pořádku, ale bojuj i ty, maličký. Prosím, bojuj a nenechávej mě samotnou.


Hermiona už zavolala Harryho. Chtěl bych, aby tu byl se mnou, moc bych to chtěla, ale už teď mám před sebou jeho zelené oči. Vidím v nich strach, zoufalství, bolest a lásku. Vím, že mě miluje, ale bude mě mít rád i potom? Co když to nezvládnu? Bude mě moct vůbec vystát po svém boku?


Měla bych přestat fňukat, tím si nepomůžu a tomu malému taky ne. Promiň můj maličký, já se polepším. Prosím, vydrž a uvidíš, že tě mám nejradši na celém světě. Snad jednou budeš moct říct, že jsem dobrá matka. Snad mi jednou odpustíš to, co jsem ti teď způsobila.


Lilly po tvářích ztékaly slzy. Její matka musela být velmi zoufalá, když tohle psala. Nikdy nepochybovala o tom, že má tu nejlepší maminku na světě a určitě nemohla za to, co se tehdy stalo. Listovala dál aby zjistila, jestli to děťátko nakonec přežilo. Jestli ano, znamenalo to, že šlo o Jamese a přece i on má svoje rodiče rád. Lilly si byla jistá, že i kdyby o tom James věděl, nikdy by matce nic nevyčítal.


Konečně by mělo být všechno v pořádku. Zítra můžu jít domů. Slibuju, že budu poslouchat všechny rady a budu se šetřit a ty, můj poklade, to se mnou zkus vydržet. Tvůj otec bude moc šťastný, tak jako já. Tohle však zůstane jenom mezi námi, dobře? Nepovíme otci, co se stalo. Trápil by se a já ještě víc. Nemám radost z toho, že mu budu něco tajit, ale bude to tak lepší pro nás všechny.


Nevydržela jsem to. Když jsem ležela na gauči a on se na mě tak úzkostně díval, podlehla jsem. Potřebovala jsem to ze sebe všechno dostat. Nevím, co bych bez něj dělala. Přijal to líp, než jsem myslela. Samozřejmě jsem věděla, že bude stát při mně, ale potřebovala jsem, aby mě o tom ujistil. Dokázal to dokonale a já… cítila jsem se trochu lépe. Není dobrý nápad mít ve vztahu tajemství. Snad už nikdy nebude nic, co bych mu musela tajit. Nakonec to i tak zjistí, známe jeden druhého líp, než jsem si myslela. Ale to je dobře. Aspoň vím, že je někdo, komu můžu důvěřovat a kdo mě pochopí i beze slov. On mě pochopí. Díky ti, Harry, že jsi se mnou. Díky i tobě, můj maličký, že si to se mnou vydržel. Polepším se, uvidíš. Tak moc se na tebe těšíme, už aby si tu byl s námi. Abychom tě mohli držet v náručí, dát ti pusu na tvář, hladit tvůj drobný nosík a sledovat tvůj úsměv. Už za chvíli můj poklade, už za chvíli to tak bude.


Tak přece jenom šlo o Jamese, vydechla si Lilly. Netušila, že se odehrálo nějaké drama před narozením jejího nejstaršího bratra. Ví o tom vůbec on sám? To je vlastně jedno. Naštěstí to všechno dobře dopadlo. Lilly zavřela deník. Další kapitoly si nechá na jindy. Schoval ho do kapsy šatů a rozběhla se k matce. Vrhla se jí okolo krku, usadila se jí na kolena a se zavřenýma očima vdechovala jemnou květinovou vůni, podle které by svojí matku poznala vždy a všude.