čtvrtek 20. března 2008

Kapitola č. 4: Svatba na spadnutí

Mám štěstí, že v práci měli pochopení, když jsem se o Harryho starala. Prý nebyl problém mě dočasně zastoupit, ale potěšilo je, když jsem se vrátila. Mám z toho radost, přece jenom tam nepracuji moc dlouho, bála jsem se, že o to místo přijdu ale ne.


Harry už je doma. Musí ještě několik dní ležet, ale jen co to bude možné se chce vrátit k výcviku. Málem jsem omdlela, když jsem se to dozvěděla. Prosila jsem ho, přesvědčovala, aby to nedělal, ale on si stále vede svoji. Co jsem měla dělat? Vyletěla jsem na něho jako nějaká harpie a křičela snad hůř než siréna. Pohádali jsme se a nakonec jsem odešla. Proč mi to jenom dělá? To nevidí, jaký mám o něho strach? Pokud se má z každého výcviku vrátit v takovémhle stavu, můžu si rovnou zamluvit pokoj u sv. Munga někde blízko Lockharta, protože za chvíli přijdu o rozum jako ten chudák. Jestli to takhle půjde dál a on bude nestále ignorovat moje názory, asi bychom se museli rozejít. Jenže nevím, jestli bych tím potrestala víc sebe nebo jeho?


Samozřejmě se mě pokoušel udobřit. Ale neměla jsem náladu. Jen ať se trochu potrápí i on a uvědomí si, jak se musím cítit. Odmítám se s ním ještě někdy bavit.


Ten jeho výraz… já vím, že ho to trápí a opravdu se snaží mi vysvětlit svoje důvody, ale poslouchá on vůbec někdy, co mu říkám já? Nechci se vdát a o měsíc později být vdovou. Jasně, je dobrý kouzelník a dokázal hodně věcí už jako chlapec, ale to neznamená, že je nesmrtelný nebo nezranitelný. To že porazil Voldemorta ho nijak nezavazuje k tomu, aby byl i teď zachráncem světa. Věštba se naplnila a on se může rozhodnout pro jakékoliv jiné poslání života. Nechápu, proč se například nepokusí hrát famfrpál profesionálně. Jenže on o jiném než bystrozorském výcviku nechce ani slyšet.


Už se ale nechci hádat a vidím na něm, že on také ne. Tak co s tím? Musím najít nějaký kompromis, jenže jaký? Kdo ustoupí?


Jsem na něho příliš měkká. Zná mě líp než svoje koště, které mimochodem zná do posledního detailu, a ví jak na mě. Zase jsem ustoupila. Jak on to vždycky dělá? To zřejmě zůstane navěky skryté ženské logice, protože muži v tom žádnou logiku nehledají. Spoléhají na naši slepou oddanost a lásku. Zahrají nám trochu na city a my obyčejně podlehneme. Musím si na to dávat pozor.


Tak fajn, ať si pokračuje ve svém výcviku. Je mi jasné, že se kvůli tomu ještě několikrát pohádáme. Když ale vidím, jak o tom zapáleně vypráví a oči mu září touhou po dobrodružství, můžu mu to vůbec zazlívat? Když jsem mu to dnes pověděla, usmíval se jako malé dítě, kterému vrátili hračku. Musím se zřejmě smířit s tím, že jeho záchranářský komplex, mimochodem toto označení Hermiona vymyslela velmi výstižně, se stane součástí našeho života. Merline, stůj při mně a dej mi sílu, abych ho za to časem nezabila (to je vtip samozřejmě) .


Tenhle týden jsem už potřetí našla na stole ve svojí kanceláři kytičku. Zprvu jsem si myslela, že jsou od Harryho. Co já vím, třeba jako poděkování, že jsem se o něho starala nebo když jsem se pohádali, tak na usmíření. Jenže když jsem přišla domů, tvářil se jakoby nic a tak jsem se ho zeptala přímo. Nevím, jestli to byl dobrý nápad. V životě bych si nepomyslela, že je tak žárlivý. Jak byl sladký, když se rozčiloval. Snažil se to skrývat, ale mě neoblafne. Kdyby jenom tušil, jak mi tím lichotí, že žárlí. Ale to mu nesmím říct, ještě by si začal o sobě moc myslet. Ale ne, on to nemá v povaze. Naopak, navzdory všemu co dokázal nemůžu pochopit, jak to zvládl a neustále se podceňuje. Hm, na seznam věcí, které ho musím naučit bych si měla připsat schopnost vážit se sám sebe a nepodceňovat se.


Ale kdo mi teda posílá ty květiny?


Hm, dneska nejen květiny ale i čokoláda. Radši jsem se jich ani nedotkla, kdoví od koho to je. Nikdy u toho není kartička ani žádný vzkaz.


Dnes se za mnou v práci zastavil Harry. Byl si dohodnout něco ohledně toho proklatého výcviku. Když uviděl moji pracovnu zaplněnou květinami, krev mu v žilách nepochybně vřela. Když jsem potom odcházeli domů, zkoumal si prozíravě všechny moje kolegy a zrovna jako já hodnotil, kdo by mohl být ten tajný ctitel.


Doma mě čekalo překvapení. Hm, ty květiny přinesly přece jenom nějaký užitek. Harry mě vzal na podvečerní piknik na louku nedaleko Brlohu a kroutil se okolo mě jako kolovrátek. Takhle se mi to líbí, miláčku můj. Nebudu mít nic proti tomu, když se to bude opakovat častěji. A pokud to znamená, že do té doby budu muset snášet záplavu květin od tajemného neznámého, tak proč ne?


No tak to radši ty květiny oželím. Dnes jsem přišla do práce a odhalila jsem našeho Casanovu. Neuvěřitelné, jak se člověk může mýlit ve svých odhadech. Tím ctitelem nebyl nikdo jiný než Hubert McQeen. Nepracuje přímo na našem oddělení, ale stará se o drobné opravy v celé ministerské budově a potkala jsem se s ním jen párkrát. Je to nenápadný chlapec, jenom o něco starší než já. Vždycky když jsem ho viděla mi někoho připomínal, ale nemohla jsem přijít na to koho. Až dnes, když jsem ho viděla nenápadně vcházet do mojí kanceláře s další kyticí. Připomněl mi Nevilla. Milý, tichý, uzavřený a fajn kamarád, ale ani v nejmenším si ho neumím představit jako něco víc než kamaráda. Vždyť ho ani neznám. Zítra si na něho pěkně ráno počkám, poděkuju mu a doufám, že to pochopí.


Když už mluvím o Nevillovi, tak si vzpomínám, jaký šok mi Harry jednou připravil. No a také si na to vybral vhodnou chvíli. Skoro jsem tenkrát spadla z koštěte, když mi to povídal, že chodí s Lenkou Láskorádovou. Rozuměli si už na škole, to je pravda. Lenka byla vždycky úplně mimo a Nevill byl na škole chudák. Možná právě proto je to spojilo a také to, že se oba lépe poznali v BA… no kdoví, jak to s těmi dvěma dopadne.


Ten blázen mi chce asi vážně způsobit infarkt. Co to mělo být za divadelní představení dnes ráno?


Byla jsem dnes v práci dřív, abych překvapila Huberta a taktně ho odmítla. Právě se mu po tváři rozléval smutný výraz, když jsem to pověděla, že jsem už zadaná, jenže co se stalo potom. Harry vpadl dovnitř s tou největší kyticí, jakou jsem od něho kdy dostala a přímo před Hugem mi začal vykládat, že na svatbu už nechce čekat. Projevil tolik iniciativy, až to není normální. Chudák Hubert jen svěsil ramena a pořádně za sebou zabouchl dveře, když odcházel. Harry ho nadobro odehnal a jak jsem zjistila, byl to jeho hlavní záměr. Takže mu ani tak nešlo o to, urychlit svatbu, jako o to odstranit soka v lásce z cesty. Přiznávám, že mě tím trochu naštval. Nevěří mi snad, že on je jediný, koho mám opravdu ráda? Ale když chce svatbu, má jí mít. Sice jsme původně chtěli počkat až dokončí výcvik, ale vlastně proč ne. Bude to aspoň malá odplata za to, jak mě v posledních dnech rozčiloval. No a mezi námi děvčaty… HURÁÁÁÁÁÁÁ, budu se vdávat!!!


Lilly dychtivě četla další a další zápisky, ve kterých její matka popisovala přípravy na svatbu. Místo očekávaných romantických popisů šat. Výzdoby a podobných věcí, které ke svatbě neodmyslitelně patří, se ale dočkala několika zápisků, při kterých se neubránila smíchu.


Když mamka uslyšela, že jsme se konečně odhodlali na tu velkou událost, neubránila se dojetí. Hm, typická máma. V poslední době ji rozpláče úplně všechno. K mému zděšení mě ihned zatáhla ke stolu, vzala několik svitků pergamenu a začala plánovat. Pozvánky, zasedací pořádek, jídlo, hudbu, šaty, výzdobu… Když jsem to všechno slyšela, až se mi zatočila hlava. Proč se nemůžeme prostě jen sebrat a oslavit to v rodinném kruhu? Viděla jsem, co to s mamkou udělalo, když chystala svatbu Billovi a potom Ronovi. Jen doufám, že už se uklidnila při těch prvních a nebude to tak přehánět s tou naší.


Povídala jsem, že se uklidnila? No, tak to byl snad největší omyl v mém životě. Asi si v blízké budoucnosti budu muset obstarat pořádnou zásobu Uklidňujícího lektvaru. A co je ještě horší? Že se k jejímu nadšení přidala i Hermiona. To spojení mě přivádí k šílenství. Samozřejmě, že chci pěknou svatbu, bude to pro mě určitě nezapomenutelná chvíle, ale musí se okolo toho dělat až takový povyk? A co kdybych si to chtěla zařídit sama? Jenže ne, oni se mě na to ani nezeptají… Toto bude tak a toto tak a mě nezůstává nic jiného, než přikývnout. Dnes jsem se snažila mamce vysvětlit, že mi je jedno, jestli se budou podávat telecí medailonky nebo rybí prsty. Čeho jsem se dočkala? Hodinové přednášky o tom, jak důležitý je správný výběr jídla. Probodávala mě tím svým pohledem, že jsem se cítila jako dvanáctiletá holčička, která něco vyvedla a ne jako žena připravující svatbu. Ještě že jí zastavilo, když jsem jí nechala volnou ruku ve výběru jídla. Doufám, že to nejhorší mám za sebou.


Moje nervy, proč jsem jen s Harrym neutekli a nevzali se někde tajně? Kolik nervl bych si tím ušetřila…


Myslela jsem si, že mezi pozvanými budou jen příbuzní a nejbližší přátelé. Skoro jsem omdlela, když jsem viděla seznam rozepsaný na dvou pergamenech. A ještě jsem musela dvě hodiny sedět mezi mamkou a Hermionou, které se pohádali kvůli tomu, kam posadit tetu Muriel a několik vzdálených příbuzných. Myslím, že tolik jich nebylo ani na předešlých svatbách. Proč jsem je jenom narodila jako jediné děvče v rodině?


Co se týká hudby, chtěla jsem Sudičky. Osvědčená klasika, jenže můj nápad hned zavrhla Hermiona a doporučila mi kapelu, která hrála jim. Ne, že by se mi nelíbila, ale je to moje svatba, ne? Někdy mám pocit, jakoby to všechno šlo mimo mě. Jak se to říká? Aha, o nás bez nás. To to vystihuje.


Harry mě uklidňuje, ale jemu se to mluví, když je denně pryč a přichází domů až večer, když ten největší humbuk utichá. Pokračuje ve výcviku. Po té naší poslední hádce přede mnou skrývá každé zranění, dokonce i obyčejné modřiny z nácviku boje. Asi za ním zajdu a dám mu nějakou mast, nechci aby byl samá modřina v den svatby a hlavně po dobu naší svatební noci, to by jsme si asi mnoho zábavy neužili. I když se mi to nelíbí, měla bych ho v jeho rozhodnutí asi podpořit. Vím, že kdyby dělal něco jiného, nebyl by spokojený. A já chci, abych byli šťastní oba.


Vzdávám se. Vždycky jsem si myslela, že svatební přípravy jsou pro nevěstu něco neobyčejného a úžasného, že se v tom každá vyžívá. No ale to by nesměla být moje mamka a Hermiona jako družičky. Občas mám pocit, že některé barevné kombinace vybíral Ron, který je pověstný svým absolutním nevkusem. Nebo mu možná jen někdo zapomněl říct, že je barvoslepý. U Rona se člověk nemůže divit ničemu, no ne? A to prý já nemám cit pro estetiku. Nakonec možná místo svatby bude šaráda, kdoví. Ale jestli to takhle bude pokračovat ještě chvíli, můžu si jít rovnou skočit z koštěte.


Lilly se potichu chichotala pod peřinou, svítila si malou lampičkou, aby matka neviděla světlo. Už před hodinou jí nakázala zhasnout. Ale ona přece nemůže za to, že se od toho prostě nemůže odtrhnout?


Dnes jsem poprvé viděla svoje svatební šaty. Mamka s Hermionou na nich neúnavně pracovali asi týden. Popravdě, když jsem je viděla, lapala jsem po dechu. Byla to nádhera. Odteď všechen hněv, co mě doteď sužoval, byl pryč a já jsem se na sebe trochu zlobila za to, jaké scény jsem někdy předváděla. Přece jenom se mě snažily co nejvíc pomoct a dělaly všechno proto, aby byl ten den pro mě nezapomenutelný. Omluvila jsem se jim a ony nad tím jenom mávly rukou, že každá nevěsta je před svatbou nervózní. Ale vždyť já nejsem, nebo ano? Na oplátku mi prozradily, že některé věci mi dělaly naschvál, když viděly, jak se rozčiluji. Třeba ty barevné kombinace prý přehodnotily. Uff, to jsem si oddychla.


Ty šaty byly lehké jako pírko, jakoby jsem na sobě měla jenom tenkou pavučinku propletenou dohromady. Byla to opravdu krása a já jsem ještě dlouhou chvíli strávila před zrcadlem. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Až doteď to bylo všechno ještě takové vzdálené, jakoby jenom sen, který se pomalu stává skutečností. Jenže tyhle šaty mu dodávaly na realitě. Budu se vdávat, už nebudu jen malé děvčátko svých rodičů, budu žena a budu mít vlastní rodinu. Jako malá jsem si tuhle chvíli často představovala a teď, když nastala…


Radost se mísí s trochou smutku. Byla jsem jako ve snu, můj princ si pro mě konečně přišel a já se s radostí stanu jeho ženou. Jenže ten čas uběhl tak velmi rychle. Dětství, puberta a dospívání… všechno to bylo nenávratně pryč. A přitom to bylo jakoby včera, když jsem Harryho viděla poprvé na stanici, když mě zachránil z Tajemné komnaty, když jsem spolu bojovali na ministerstvu, když jsem se poprvé chytili za ruku a dali si první pusu… Naštěstí máme před sebou ještě celý život a nepochybně nám přinese ještě mnoho překvapení. Vždyť s Harrym mi nuda rozhodně nehrozí.


Den D


Je ráno. Vstala jsem brzy, já vím, jenže nemůžu spát. Ještě je tma a v domě je neskutečné ticho. Přemýšlím nad tím, co mě dnes vlastně čeká. Ne, netrápí mě žádné pochybnosti. Snad poprvé jsem si stoprocentně jistá, že dělám to, po čem nejvíc toužím.


V prvních paprscích slunka, které pronikají přes otevřené okno, září moje svatební šaty. Za pár hodin v nich stanu po boku Harryho a stane se ze mě Ginny Potterová. Potterová. Hm, bude to asi chvíli trvat, než si na to zvyknu. Už slyším mamku, měla bych jí jít pomoct. Ještě je tolik práce… ale v dnešní den mi nemůže nic pokazit náladu. Teda, mohlo by kdyby si to Harry rozmyslel, ale to mi on neudělá. Tím jsem si jistá, určitě by neutekl, doufám, snad ne… to ať radši nezkouší, jinak bych ho s největší pravděpodobností přinejmenším proklela. Co to mluvím, asi jsem z té svatby víc nervózní, než si připouští. Harry mě má rád a já jeho taky, dnes se vezmeme a hotovo.


Já vím, asi bych teď měl spát, ale hlavu mám plnou nejrůznějších myšlenek a dojmů, že to prostě nejde. Toto je můj první záznam jako vdané ženy. Harry leží vedle mě a spí. Tvář má uvolněnou a zřejmě se mu zdá něco hezkého. Ještě aby ne, byl to krásný den. Beru všechno zpátky, co jsem řekla o mamce a Hermioně. Neumím si představit, že bych měla sama připravit takovou nádheru.


Zprvu jsem byla hodně nervózní, protože zraky všech hostů se upírali hlavně na mě. A že těch hostů nebylo zrovna málo. Přišla dokonce i profesorka McGonagallová, která ronila slzy jakoby o závod s mojí mamkou. Po chvíli nervozita přešla, všichni nám přáli všechno dobré do života. Přátelé, příbuzní, prostě všichni se radovali s námi. A já jsem nemohla být šťastnější. Na chvíli ve mně hrklo, když se Harry zamyslel a nevnímal oddávajícího, ale odůvodnil to tím, že mnou byl tak uchvácený. Netuším, kde se Harry učil tancovat, ale když m vedl po parketě, cítila jsem se, jako bych létala.


Uprostřed oslavy mě na chvíli Georgie odvedl stranou, aby mi dal ten nejkrásnější dárek, jaký jsem si mohla přát. Oznámil mi, že končí s bystrozorským výcvikem, protože to není to, co chce v životě dělat. Aspoň někdo má trochu zdravého rozumu. Prý mluvil s McGonagallovou a když si udělá nějaké kurzy, bude moct učit v Bradavicích. Měl by zájem o Obranu proti černé magii. Byla jsem šťastná, když mi to pověděl.


Zbytek večera jsem tancovala, tancovala a zase tancovala. Všichni se úžasně bavili a my s Harrym taky. Když nakonec oslava skončila, vzal mě Harry za ruku a požádal mě, abych mu věřila. Přikývla jsem a on se s námi oběma přemístil.


Vyrazil mi tím dech. Vůbec jsem netušila, že už na tom začal pracovat. Stáli jsem před naším novým domem. Domem v Godrikově dole. Přenesl mě přes práh a vedl mě dovnitř. Samozřejmě, úprav je potřeba ještě hodně, ale stěny stojí a střecha je v pořádku. Pokoje jsou prázdné, bez jakéhokoliv vybavení… tedy s výjimkou jediné. Ložnice byla čerstvě vymalovaná, uprostřed stála velká postel a okolo byli zapálené svíčky. Za zády vytáhl bílou růži a zahrnul mě lichotkami. Byla to naše první noc jako manželů a oba jsem si tu chvíli chtěli zapamatovat navždy. Noc pro nás ještě jen začínala…


Teď tu vedle mě leží a spokojeně se usmívá. Ráda se na něho dívám, sleduji každou vrásku jeho tváře… jde na mě únava. Budu se ještě chvíli na něho dívat a užívat si pocit, že konečně spím v jeho náručí a že to tak odteď bude každý večer.

2 komentáře:

Aisha Stará řekl(a)...

Skvělej denik

Aisha Stará řekl(a)...

Ginny s Harrym měli krásnou svatbu.Já jim to oboum přála od začátku:-)))