Kapitola č. 39: Setkání

Byl páteční večer, v noci měl dorazit Severus s rodinou i Sirius.

Byla zvědavá, jestli to její byt přežije bez úhony, nebo z něj budou do rána trosky.

Její obavy se klidně mohly vyplnit, kdyby nebylo Yvainne.

Cassia s Charliem, který už věděl, kdo přijde a právě se z toho vzpamatovával v obýváku, když odbilo půl dvanácté. Vyšla na pozemky a pomalu mířila k hranicím pozemků. Všimla si, že už někdo dorazil.
Ano. Zahlédla Yvainne osvětlenou světlem z hradu, jak drží jedno z dětí v náruči.
Nestihla k nim dojít, když vtom se Ariana rozplakala a její bratr ji samozřejmě následoval. Nebyla to nejvhodnější chvíle na to, aby se bradavickými pozemky nesl dětský pláč. Naštěstí se jim je podařilo uklidnit.

„Co se jim stalo?“ zeptala se Cassia, když k nim dorazila.

„Myslím, že jsou jen unavení z cesty, nejsou zvyklé cestovat,“ řekl Severus ustaraně.

Děti tak opravdu působily. Oči se jim zavíraly, tiše kňouraly a byly mrzuté.

„Tak pojďme, aby se mohly trochu prospat,“ a odvedla je do svého bytu.

Cesta hradem proběhla hladce. Měli štěstí, protože nepotkali Protivu.

Zavedla je do bytu. Charlie z toho byl trochu nervózní.
Vlastně se nedalo říct, kdo byl nervóznější, jestli on nebo Snape, který se po dlouhé době objevil na veřejnosti a doslova „vstal z mrtvých“.

Opatrně na sebe hleděli a podali si ruce.

„Myslím, Severusi, že vás dva seznamovat nemusím. Charlie,
Tohle je Severusova manželka Yvainne a tohle jsou moji kmotřenci Ariana a Wulfric.“

Děti jako by vycítily, že se o nich mluví, se rozhlížely okolo, ale pořád byly mrzuté.

Yvainne na ně pohlédla.

„Myslím, že je uložím, když mi ukážeš kam,“ otočila se k Cassii.

„Pojď,“ pokoj pro hosty byl zařízen narychlo. Jedna manželská postel a postýlka.

To bylo všechno, ale dětem to bylo zjevně jedno, protože usnuly téměř v okamžiku, kdy je Yvainne položila do postýlky.

„Tak rychle ještě neusnuly, měla bych s nimi cestovat častěji.“

Cassia teď ale přemýšlela, jak nejlépe zařídit, aby jí Severus se Siriusem nezbořili byt, až Siriuse přivede.

Ani jeden z nich netušil, že je tu ten druhý. Něco ji napadlo.

„Yvainne, když tě o něco požádám, uděláš to bez otázek?“

„Podle toho, co.“

„Potřebuji na chvíli odejít, mohla bys mezitím zařídit, aby Severus neměl hůlku, až se vrátím? Mohla by totiž nastat situace, které se nám tím podaří zabránit. Ty měj svoji připravenou, hlavně aby ale on neměl tu svou.“

Yvainne si ji zprvu podezřívavě prohlížela, ale nakonec svolila. „Dobrá, pokusím se.“

„Děkuji.“ Cassia vyrazila z pokoje.

Když procházela obývacím pokojem, mrkla nenápadně na Charlieho, aby věděl, co se chystá teď.

Sirius věděl, že Snape nebyl doopravdy Smrtijed, ale jejich vzájemná nenávist tím zcela jistě neskončila. Možná na sebe nezaútočí hned, časem by to ale mohlo dojít až k tomu. Viděla, jak si povzdechl, ale přikývl.
Slíbil jí, že nebude zasahovat, když nebude muset. Osobně byl rád, že to slíbil. Plést se mezi ně nemuselo být nejrozumnější.

Mezitím se v obýváku snažili rozptýlit atmosféru Charlie se Severusem. Ani jeden z nich nevěděl, jak by měl začít. Oba byli zamyšlení.

Severus přemýšlel o tom, co by měl říct člověku, o kterém byl dlouho přesvědčený, že zradil. Jak by mu to mohl vyčítat, když k tomu sám zavdával příčinu.

Charlie uvažoval podobně. Jak se má chovat k člověku, kterého obviňovali a přitom, kdyby nebylo jeho, co všechno se mohlo stát.

Vzdor tomu se rozhodl, že se to pokusí překonat.

„Blahopřeji vám. Myslím k dětem. Určitě jste to poslední rok neměl lehké.“

Severusův výraz se nezměnil, ale jeho oči ano. Zazářilo v nich něco, co tam dřív nebývalo. Štěstí, láska, úleva… to všechno v jednom pohledu.
Možná i dík za to, jak ho přijali? Pořád ještě měl pochybnosti, i přesto, co mu Cassia tvrdila.

„Děkuji, nebylo to nejlehčí. Ale měli jsme podporu.“

„Ano, teď už to vím. Ale stejně to pro mě byl šok, když mi to Cass říkala. Ještě pořád to vstřebávám.“

„Umím si to představit. Nevím, jak bych reagoval já, kdyby se vrátil někdo jako já. Tolik nenáviděný Smrtijed.“

„Tak nemluvte, vím moc dobře, že jste nebyl opravdovým Smrtijedem. A to, jak se díváte na vaši ženu, to jenom potvrzuje. Nějaký čas mi trvalo, než jsem strávil, že žijete, ale ne to, co jste byl doopravdy. To vím od Cass a vlastně i od ostatních už dávno. Byl jsem tady, když to skončilo.“

Trochu tím prolomili ledy, atmosféra se uvolnila, i když pořád to ještě nebylo ono. Ale ticho už nebylo tak napjaté jako předtím.

„Pak prošla obývákem Cassia a znovu na něj mrkla.

Cassia slíbila, že na Siriuse počká u jedné sochy. Socha si ji zvědavě prohlížela, když vtom se odsunula a odhalila úzký otvor a objevil se Sirius.
Měl na sobě čistý hábit, ostříhané vlasy mu sahaly na ramena a bílý pramen byl ještě výraznější.

Cestou musela dosáhnout toho, aby jí ukázal hůlku. Nebude to lehké.

„Siriusi, kde jste vzal hůlku, když jste se dostal ven?“

„No, nejdřív jsem vůbec netušil, kdo jsem, a když jsem si vzpomněl, napadl mě nějaký Smrtijed, i když nevěděl kdo jsem. Skoro mě dostal, kdybych se neuměl přeměnit na psa. Zaskočilo ho to a díky tomu jsem ho porazil. Kousl jsem ho do ruky s hůlkou. Byl vlastně první, kterého jsem dostal. Proč?“

„Jenom tak. Můžu si ji prohlédnout?“

Její žádost ho překvapila. Podle toho, co viděl v jeskyni, věděl, že hůlku nepotřebuje, ale u ní v kanceláři jí ji podal. Tady mu přece nic nehrozí.

Cassia se zhluboka nadechla a otevřela dveře do obýváku. Sirius si nejdřív neuvědomil, kdo proti němu stojí u krbu, a ani Severus ne.

Oba ztuhli a měřili se pohledem. Charlie je ostražitě sledoval a Yvainne šokovaně hleděla na Siriuse. I když ho nikdy neviděla, věděla, kdo to je, pochopila Cassiinu prosbu a byla ráda, že se jí ji podařilo splnit.

Napětí vycítili i Cassiini psi sedící u krbu. Teď napjatě seděli a sledovali situaci.

„Black!“

„Snape!“

Znělo to opatrně a vyzývavě, jako by zkoušeli, jestli se jim to nezdá. Sirius se vyčítavě podíval na Cassii a svoji hůlku v její ruce.

Pak vešel dovnitř a zavřel za sebou. Severus hledal svou hůlku a překvapeně si uvědomil, že ji nemá. Zahlédl ji v Yvainnině ruce. Jeho zamračený pohled ji ani v nejmenším nevystrašil, dokonce se na něj usmála a uložila jeho hůlku ke své.

„Takže jsi naživu, nevěřil jsem, že se dá vrátit z druhé strany,“ nenávist z něj přímo tekla.

„Jste si jistá, že je to on?“ obrátil se na ni Sirius.

„Ano, Siriusi. Stejně jako jsem si jistá, že Vy jste Vy.“

„No, Snape. Rád bych věděl, jak jste unikl. Neznám sice podrobnosti, ale něco jsem zaslechl,“ řekl provokativně Sirius.

„Co ty můžeš vědět, Blacku. Možná mě Voldemort naučil nějaké ty triky. Ale rád bych věděl, jak ses vrátil ty a proč ses potom neobjevil. Nebo ses skrýval, zatímco ostatní bojovali?“

To byla rána pod pás, zahlíželi na sebe přímo vražedně. Kdyby měli hůlky, určitě by na sebe zaútočili. Byl to dobrý nápad, sebrat jim je.
Z očí jim sršela nenávist, což ale ani Cassia ani Yvainne nemínily dovolit. Obě udělaly to samé, Yvainne se Severusem a Cassia se Siriusem.

Posunuly křesla tak, že jim oběma podrazila nohy a oni do nich zapadli. Pak posunuly křesla proti sobě na vzdálenost zhruba dvou metrů. Zahlíželi na ně, že kdyby mohli, spálili by je pohledem.

„Siriusi, víte, že tohle na mě neplatí. To zkoušejte na někoho, kdo se vás bojí. Máte hezké oči, podobně jako já, ale zažila jsem toho tolik, že mě to nevyvede z míry.“

Zaraženě a trochu uraženě na ně zahlíželi. Obě je to málem rozesmálo. Charlie to nevydržel a přidušeně se smál. Chovali se stejně jako dřív.

„A proč si myslíte, že nás donutíte tu takhle sedět a dívat se na sebe?“ škubnul sebou Sirius zvědavě.

Cassia se ušklíbla.

„To nevím, zkuste se zvednout.“

Zkusili to a nešlo to. Ony je na ta křesla přilepily kouzlem.

„Okamžitě nás pusťte!“ rozčílil se Severus.

Yvainne se přestala smát.

„Ne, Severusi, nepustíme vás, dokud nedostanete rozum. Jste jako malé děti. Oba jste si prožili svoje, málokdo to ví. Věřte, že my dvě to víme. Ale to už je minulost a vy se v ní pořád přehrabáváte.“ řekla mu naštvaně.

Nedokázal se oprostit od své minulosti.

Cassia jí dala za pravdu.

Siriuse však zajímalo, kdo je ta žena a proč se k Snapeovi chová tak důvěrně.

„Přesně tak, oba jste si dost vytrpěli, nesnažte se v tom předhánět. Nedá se to porovnávat. Byly to zlé časy, ale už skončily. Proč se neumíte odhodlat k novému životu a spálit za tím starým všechny mosty?“ Její hlas byl mrazivý, i ona byla naštvaná.

Oba jí odpověděli, že chtějí mosty spálit, ale ani jeden z nich se o to nesnažil.

Sirius na ni pohlédl.

„Co vy můžete vědět o těžkém životě?“ zeptal se jí trochu pohrdavě.

To se nelíbilo Charliemu.

„Nemluv o něčem, o čem nic nevíš, Siriusi!“ z očí mu sršely blesky a bylo znát, že Sirius přestřelil.

Překvapeně se k němu otočil, když mu došlo, že by tu nejspíš neměl být, kdyby… V očích se mu mihlo pochopení.

„Dobře, dobře, promiňte. To ještě neznamená, že tu chceme být přilepení.“

Pak se podíval na Yvainne:

„A kdo jste vy?“

Ta se na něho mile usmála, než mu odpověděla.

„Yvainne Snapeová, těší mě.“

Zatvářil se tak překvapeně, až se i Snape rozesmál, ale okamžitě se zase tvářil jako předtím.

„Nemíním s ním setrvat v debatě ani o vteřinu navíc.“

Teď a nebo nikdy, pomyslela si Yvainne.

„Severusi, budeš to muset vydržet. Nemíníme to tak nechat. Zůstanete tady, dokud nedostanete rozum. Oba.“

Sklonila se k němu, aby ho políbila na dobrou noc.

„Je mi líto, jestli se na mě zlobíš, ale dělám to pro tebe. Miluji tě,“ a po těchto slovech odešla do pokoje pro hosty.

Cassia se k ní přidala.

„Ještě byste měl vědět, Severusi, že i díky Siriusovi tu můžete být. To on pochytal část Smrtijedů. A vy, Siriusi, byste měl nejdřív pochopit, jaké to je vidět jak přátelé trpí a vědět, že proti tomu nemůžete nic udělat.
Takže máte dostatek času si to vysvětlit. Necháme vás tu skutečně až do rána. Pro jistotu to tady odhlučním. Z křesel vás hned tak nepustím a mohli byste probudit děti. Přeji vám dobrou noc,“ a odešla.

Sirius za ní nevěřícně hleděl.

Pak se ušklíbl.

„Tedy, takové dračice vám dvěma opravdu nezávidím. To bych nevydržel,“ mínil to jako urážku, ta ale nepadla na úrodnou půdu.

Charlie se po jeho slovech také ušklíbl, ale tak nějak jinak.

„Věř mi, Siriusi, mně dračice nevadí,“ a vyrazil za Cassií.

Pochopili jeho dvojsmyslnou narážku, kterou ještě doplnil Severus.

„Věř mi, Blacku, že kdyby mi vadily dračice, nebyl bych tady.“

Víc se na toto téma nebavili, vlastně Cassia ani ostatní nevěděli co se v obýváku děje, protože byla zvukotěsná.

„Myslíš, že to byl dobrý nápad, nechat je tam spolu?“ zeptal se jí Charlie, když leželi v objetí.

„Ano, byl. Jiným způsobem bychom nedosáhli toho, aby si promluvili. Teď na sebe nejspíš řvou, ale do rána se snad umoudří. A hůlky nemají, tak snad ještě budu mít ráno obývák, až vstaneme.“

„Tak dobře, ať už to máme za sebou. Kdy vyrazíme k našim? Vědí o nás, ale nevědí, že jsme manželé.“

Zvedl se na lokti a pohlédl jí do obličeje.

„Řekl bych jim to zítra, až bude po všem.“

„Domluveno, to bychom měli. Teď mě zajímá, jestli ti opravdu nevadí dračice,“ řekla s šibalským úsměvem, který ve tmě spíš tušil, neviděl ho.

„Ty nejlíp víš, že mi vůbec nevadí.“ Sklonil se k ní a polibek, který následoval, je úplně odtrhl od toho, co se dělo v obýváku.

Možná až na ty dračice…

V obýváku zatím zuřila hádka, ale bylo jim lépe. Možná si to nechtěli připustit, ale cítili se lehčeji.

Nyní mlčky seděli proti sobě a hleděli jeden na druhého.

Severus se ozval jako první, tentokrát tišeji.

„Jak ses vlastně dostal ven?“

„To je dlouhý příběh,“ zazněla příkrá odpověď. „A jak se tobě podařilo přežít? A nebo, jak jsi k ní přišel?“ v očích se mu mihla zvědavost.

Severus moc dobře věděl, o čem mluví, že se ho ptá na manželku.

„To je taky dlouhý příběh, odsekl mu Severus a trochu u toho zčervenal, hned ho to ale přešlo, když viděl Blacka, jak se tváří.

V nitrozpytu byl dobrý. Black uvažoval, kde přišel k tak hezké ženě.

To ho rozzuřilo.

„Na to ani nepomysli, Blacku!“

Ten se rozesmál. Dlouho bylo ticho, když vtom… „A co že to říkala o dětech?“

„To bys chtěl vědět, co?“

Víc už neřekli, zmohl je spánek.

Netušili, co se celou noc dělo v obývacím pokoji, vlastně to ani vědět nechtěli. Vstali brzy ráno, aby byli vzhůru, až dorazí ostatní.

Když otevřeli dveře, uviděli je, jak oba spí. Seděli stále na křeslech, ze kterých nemohli vstát a spali. Tmavé kruhy pod očima svědčily o tom, že byli dlouho vzhůru a debatovali.

Slitovaly se nad nimi a odstranily lepící kouzlo. Tím je oba vzbudily. Pořád ještě byli uražení, ale už to nebyl takový vztek jako včera.

Když se zvedali z křesel, zaslechly, jak vzdychají.

No… pomyslela si Cassia … nejspíš není pro zdraví moc prospěšné strávit noc v křesle, ale k něčemu to bylo dobré.

Nikdo netušil, co si říkali, ale přestali po sobě vrhat vražedné pohledy a urážky. Jednoduše se ignorovali.

„Jsem ráda, že jste dostali rozum. Tady máte, Severusi,“ oslovila ho a podávala mu hůlku.

Yvainne vytáhla Severusovu.

„Tahle je tvoje, doufám, že už se moc nezlobíš.“ Nasadila ten nejnevinnější úsměv, jaký uměla, nemohl se na ni zlobit.

Cassia nervózně přecházela po pracovně.
Bylo tři čtvrtě na sedm a za chvíli by měli dorazit ostatní. Musela uznat, že v očích obou mužů, Severuse i Siriuse, viděla potěšení z toho, jak je překvapí, když se objeví.

Připravovali se na to, jako na nějaké představení. Myslela na to, jak se děti ráno vesele usmívaly, když je vzali do obývacího pokoje.
Její psi si kolem nich posedali, jako nějaká stráž, aby se jim nic nestalo a byli nadšení, když po nich děti lezly. Dávali na ně pozor jako na vlastní a děti těšilo, že na nich mohly ležet.