Kapitola č. 33: Vyplněná předtucha

„Zase noční můry?“


„Ano… a nechce mi nic říct. Je příšerně tvrdohlavý, nechce si nechat říct. Ani ten lektvar nechtěl, ale i já jsem tvrdohlavá,“ odpověděla jí s odhodlaným výrazem ve tváři.


„Ale bezesný spánek neuspává, jen chrání před sny. Na to je spánkový lektvar.“


„Já vím, ale byl tak unavený,… pracoval dva dny na jednom lektvaru, proto to nebylo tak těžké.“


„Nevěřila bych, že ho někdo převeze. Nikdy bych taky nevěřila, že si bude hrát s dětmi tak, jako minule, nebo že ho uvidí přebalovat… Kdyby mi to tehdy někdo vyprávěl, smíchy bych se válela po zemi.“


Obě se začaly tiše smát.


Zrovna minule se takový pohled naskytl Cassii a málem se neudržela.


Severus opravdu přebaloval svého syna, kterému se líbilo všechno okolo něj a snažil se na to dosáhnout. Vůbec ho nezajímalo, že se ho otec snaží přebalit.

Už se mu to skoro povedlo a chystal se to dokončit, když vtom se malému podařilo osvobodit a počůral svého otce. Byl to moc pěkný pohled. Děti vycítily jejich veselí a také se začaly smát.


„No, až se probudí, což bude asi až ráno, tak mu pověz, že jsem odešla. Za pár dní se možná vrátím, vlastně nevím kdy, ale nebudu v Anglii.“


„Dobře, vyřídím mu to, ale chtěla jsi ještě něco.“


Yvainne ji už dobře znala a občas ji dokázala skvěle odhadnout.


„Ano, ale když spí… Potřebovala bych nějaké lektvary. Kostirost a podobné seženu jinde, ale některé vylepšil, vlastně i Kostirost.“


„Nemyslím, že by mu to vadilo, kdybych ti je dala. Všechny použitelné má na jednom místě. Co přesně potřebuješ?“


„Něco na doplnění energie, Kostirost, nějakou dezinfekci na tržné rány, uspávací, kdyby nás někdo sledoval a veritasérum, jestli nějaké má.“


Yvainne ji nechala s dětmi v obývacím pokoji a vyběhla do laboratoře, kde vybrala potřebné lektvary.


Za pár minut se vrátila a musela se smát. Cassia seděla na pohovce a obě děti měla u sebe. Ty po ní lezly a bylo jim jedno kudy.

Chodit ještě neuměly, bylo jim teprve šest měsíců, ale lezení jim šlo opravdu dobře. Museli mít po celém domě zábrany, aby se jim nic nestalo.


Podala Cassii malou taštičku s lektvary se slovy:


„Chystáte se na křížovou výpravu, že potřebuješ takové zásoby?“


„Tak nějak.“


„Já vím… nemůžeš mi to říct.“


„Je mi líto, ale nemůžu. Málem bych zapomněla. Řekni Severusovi, že v Rusku chytili dva Smrtijedy, už zbývají poslední dva a budou chycení všichni, kteří by mu chtěli ublížit.“


„To je dobrá zpráva, možná přehlídne i ty lektvary.“


„A možná i ten bezesný?“ ušklíbla se Cassia.


„To si děláš legraci. To nepřehlídne nikdy, už bys ho měla znát, vždyť tě učil.“


„To já jen tak, ale už budu muset jít, mám ještě brzy ráno jednu schůzku,“ začala vymotávat Arianiny ručky z vlasů.


Problém byl, že té se nechtělo přestat a nechtěla se jen tak vzdát.


Yvainne na to koukala a nakonec jí pomohla.


„Ještě štěstí, že nemám tak dlouhé vlasy jako ty, jinak bych se zbláznila.“


Cassia se podívala na její hnědé vlasy po ramena.


„Věděla jsi co děláš. Tak já jdu, doufám, že už to konečně vyřešíme, začíná mě to unavovat.“


Rozloučily se ve dveřích a Cassia vyrazila za hranice pozemku, aby se mohla přemístit do Bradavic.


Měla ještě čas, aby si odpočinula, než se ráno sejde s Charliem, aby se s ním rozloučila i s ním. Slíbila mu, že mu dá vědět, až budou odcházet. Spánek ale nepřicházel, nedokázala usnout. Najednou byla nervózní a neklidná. To už se jí dlouho nestalo, před žádnou akcí nebyla takhle nervózní.


Stále měla nějaké tušení, že se něco stalo. Zpočátku se jen převalovala na posteli, ale nakonec vstala rozhodnutá dát si trochu mléka, možná jí to pomůže. Vyrazila tedy do kuchyně, která teď v noci zívala prázdnotou, ale mléko našla. Vypila sklenici u stolu v kuchyni, ale ani to jí nepomohlo.


Cestou zpátky do svého bytu byla čím dál neklidnější a začaly se jí stahovat vnitřnosti. Nakonec ji rozbolela hlava. Stále se jí nedařilo usnout a nechtěla si brát lektvar, protože už bylo pozdě. Celou noc procházela hradem a s rostoucím neklidem přemýšlela co se děje. Zanedlouho to měla zjistit…


Bylo šest hodin, když se z hradu vykradla postava v mudlovském oblečení mířící za hranice bradavických pozemků.


Byla to Cassia, která se ještě chtěla rozloučit s Charliem, než se přenesou do Francie.


V dračí rezervaci pršelo. Spíš lilo. Byla to klasická letní bouřka, která osvěžila okolní přírodu. Když se Cassia přemístila na obvyklé místo, přestala vnímat déšť, přestala vnímat blesky, i vítr, který se do ní opřel. Znovu ji zamrazilo, jako ji mrazilo celou noc. Že by začínala mít tušení? Jenom to ne, u Merlina! Zamyšleně kráčela k Charlieho domku a nevnímala, že je do poslední nitky promoklá.


Dům číslo tři se před ní objevil jako obvykle, ale když ho uviděla, zarazila se. Vchodové dveře byly otevřené dokořán.


Jak mohl Charlie nechat dveře otevřené, když venku zuří taková bouřka? Možná jen spěchal, nebo se něco stalo. Zbystřila pozornost, připravila se a opatrně postupovala k domku. Otevřené dveře jako by ji vyzývaly, aby vstoupila. Poslechla je. Ale hned jak vstoupila, sevřelo se jí srdce. To co uviděla, způsobilo, že se jí málem podlomila kolena. Všechen nábytek byl rozbitý, ve stěnách byly díry, krb byl napůl rozbořený a na všem leželo rozdrcené sklo jako nějaký poprašek a z pohovky se kouřilo…


Všechno svědčilo o boji, který se tu odehrál. Pomalu kráčela dál.

Ložnice vypadala podobně jako předchozí pokoj. Na všem tom nepořádku leželo peří a třísky z nábytku.


Ale opravdu ji dorazilo, když na potahu na posteli zahlédla krvavý otisk dlaně. Někdo se tam pokoušel vstát, ale nejspíš se mu to nepodařilo. Skoro se bála jít dál po krvavých stopách do koupelny. Stejný nepořádek, závěs ve sprše ležel stržený na zemi, lahvičky od šampónů rozbité, ale nikoho nenašla.


Nikde nenašla žádné tělo, ale na zrcadle přece jen něco našla. Vzkaz na cáru pergamenu. Nemusela přemýšlet dlouho, od koho je.


Zatímco očima přelétla řádky na pergamenu, srdce se jí svíralo víc a víc a pohled se jí zamlžil.


Dávali jste si velký pozor, ale naposledy jste se prozradili. Jestli to nebylo tam, bude to ve Francii a ty tam za mnou přijdeš. Přijdeš tam, kde pramení Seina, protože tvůj miláček je tam nyní se mnou. Ale neboj se, zatím žije. Jestli bude žít dál, záleží jen ma tobě. Máš na to tři dny, pak se svým miláčkem rozloučíš navždy. Představovat se nemusím, že?“


S každou větou, s každým slovem se jí kolena podlamovala stále víc. Po tváři jí tekly slzy, aniž by si to uvědomovala. Zapomněla myslet, zapomněla dýchat, srdce zapomnělo bít.


Teď bylo důležité jedno jediné. Charlie může zemřít a bude to jenom její vina. Ona ho ohrozila, proto musí jednat co nejdřív. Možná ten pocit pomsty, pocit viny a bolesti ji donutily vstát a odejít z jeho domu. Déšť jí smýval slzy z obličeje.


Bylo před sedmou, když se vrátila do hradu a hned vyrazí… Bude jim ale muset říct pravdu, aby si pospíšili. Spěchala k věži aniž by se ohlížela nebo aby něco vnímala.


Ve věži bylo rušno, netrpělivě na ni čekali, ale v momentě kdy dorazila i se svými věcmi, věděli, že se něco stalo. Byla promoklá, v obličeji měla zvláštní výraz… že by bolest? Nic však neříkala, jenom jim pokynula k odchodu a oni si byli jistí, že jestli nechce, nic jim nepoví. Rozhodně procházela hradem, museli popobíhat, aby jí stačili.


Poprvé se Cassia ozvala až za hranicemi školních pozemků.


„Hermiono, máš Přenášedlo?“


„Ano, je nastavené přesně na sedmou hodinu.“


„Dobře, doufám, že jste nezapomněli ten klíček.“


Ron vytáhl řetízek s malým zašlým klíčkem, který našli v Tajemné komnatě.


Ginny tentokrát zůstala v Bradavicích.


Pak už jen čekali na znamení od Hermiony a drželi se starého kalamáře.

Odpočítávali čas do přemístění… už jen pět minut… jestli se jí ho nepodaří zachránit… tři minuty… nikdy si to neodpustí… teď.


Letěli vzduchem, tentokrát déle, než se dostali na správné místo. Hned jak se zvedli ze země, zjistili, že jsou v hustém lese.


„Jsi si jistá, že jsme na správném místě?“


Hermiona po nich střelila pohledem.


„Ano, jsme. Tento lesík slouží na přenášení, byla jsem tu. Půjdem asi patnáct minut pěšky, než dorazíme na kraj města. Nedaleko je i čarodějnický hotel, můžeme se tam ubytovat.“


„Ne, neubytujeme se tam. Půjdeme hned hledat, máme na to tři dny,“ Cassia se rozhodla, že je správný čas na sdělení pravdy.


Tázavě na ni pohlédli.


„Ale vždyť to vydrželo roky, pár dní nikoho nezabije.“


„Ale ano, zabije. Posaďte se, musím vám něco říct.“


Nic nenamítali, posadili se na kmen stromu, který tu ležel a poslouchali.


„Dnes jsem se byla rozloučit s jedním přítelem, aby věděl, že odcházím pryč, ale nenašla jsem ho.“


„Co se stalo?“


„Unesli ho, Mörderlich ho unesl. Nechal mi vzkaz, že musíme být do tří dnů u pramene Seiny, nebo že ho zabijí. Jenom nevím, proč nám dává tolik času, on nikdy nedrží slovo. Musíme tam být dřív.“


„Když ti prozradil i místo, kam máš přijít, pojďme tam hned.“


Máš zdání, jak je ta oblast velká? Tak rychle je nenajdeme a tentokrát tam nikoho nemám.“


„Ale jak se dozvěděl, že je to u Seiny? Musel se to dozvědět teprve nedávno, jinak by nás nepronásledoval do Norska.“


Cassia si povzdechla:


„Nevím, možná někde něco našel. Kdo ví, jaké poznámky si zapsal Zmijozel, nebo co všechno věděl Voldemort.“


Ale Hermiona věděla víc než Harry s Ronem. Začala tušit koho unesli, ale skoro se bála zeptat.


„Cass, koho unesli?“


Cassiin výraz jí odpověděl. S povzdechem přivřela oči.


„Měli byste to vědět. Unesli Charlieho.“


Čekala na jejich reakci a ta přišla. Harry zůstal sedět s otevřenými ústy a Ron zbledl. Hermiona jen přikývla.


„Charlie? Proč on?“ snažil se to pochopit Ron.


„Protože spolu už několik měsíců chodíme, vlastně od loňského října. Tajili jsme to kvůli tomu, co hledáme a tenkrát jsem nevěděla, proti komu stojím. Nechtěla jsem ho ohrozit, ale stejně se to stalo.“


„Takže, proč tu ještě sedíme? Pojďme je rychle najít. Rozhodně nechci přijít o dalšího bratra.“


Ron měl v očích odhodlání i strach, byl stále bledý.


Cassia přikývla. Rychle vyrazili. Nevěděli, jak vypadá místo u řeky, proto se tam nemohli přemístit. Jednou z možností bylo sehnat fotografii toho místa, ale takto se přemisťovat není nejlepší, nevěděli, jestli to místo není chráněné proti mudlům a pokud věděli, bylo to rozsáhlé území. Místo kde byla ukrytá skříňka, nemuselo být přímo u pramene řeky. Museli pátrat.


Nikdo nic neříkal, věděli, co by se mohlo stát, kdyby nepřišli včas. Mörderlich si nejspíš myslel, že vědí, kde přesně mají hledat, nebo to udělal schválně.


Okolí řeky bylo zalesněné, nikde žádná jeskyně, nebo obydlí, které by vypadalo jako čarodějnické. Na kraji Dijonu našli obchod se suvenýry a v něm nějaké fotografie okolí.

Když se Cassia nenápadně vyptávala prodavače, zda jsou oblasti na fotografiích obývané, prodavač jí vysvětlil, že některá ta místa bylo velmi těžké vyfotit, protože jsou dost nepřístupná.


Bylo to téměř ideální, i když málem spadli ze srázu, protože na fotografii to nebylo pořádně vidět.


Odpolední vedro bylo k nevydržení, ještě že byli alespoň troch chránění lesem. Byli opravdu blízko řeky, slyšeli tekoucí vodu a tak se vydali za zvukem. Zanedlouho vyšli z lesa na břehu Seiny. Nebyli však u pramene, ale trochu dál po proudu. Vyrazili tedy proti proudu.


Zjistili, že nebyli tak daleko od cíle cesty, ale ukázalo se, že tři dny jim možná nebudou stačit. Byl tu divoký les a jejich jedinou možností bylo hledat zbytky magie.


Počasí se jim vyloženě vysmívalo. Bylo příšerné horko, ani stopa po vánku. Měli před sebou těžký úkol, museli najít to místo a hlavně Charlieho. Cestou nikdo nemluvil, maximálně se podívali do mapy, aby nesešli z cesty od pramene Seiny. Ron byl stále bledý a zamyšlený, očividně se bál o svého bratra. I Cassia byl zamlklá, cítila neskutečnou bolest, jako by jí do srdce vrazili dýku. Vedla je a slzy jí tiše kanuly po tváři, nesnažila se je setřít, šla za pomstou navzdory všemu, co by ji to mohlo stát.


Ale stejně jako Harry s Ronem, když unesli děvčata, cítila, že žije. Ještě měli naději. Ani Harry s Hermionou na tom nebyli jinak. Oba přijali do rodiny jako svoje vlastní a vždy se k nim tak chovali.


Celý den pátrali po okolí po stopách magie. Našli však jen několik slabých stop.



Když se na těch místech ocitli, zjistili, že je to příliš slabá magie, aby to mohla být tak, kterou hledali. Stále nenarazili na žádnou jeskyni, ani na žádné symboly, jako v Norsku, jednoduše nic. Jen nepořádek po mudlech, kteří tu nejspíš byli na výletě.


Sem tam na staré ohniště, vyvrácený strom, neustálé zurčení vody a nesnesitelné vedro. Nejhorší ale byl ten smutek, zoufalství a bolest. Jediné co je drželo na nohou, byla touha po pomstě.


Celý den strávili prohledáváním okolí, štěstí se k nim však přiklonilo až večer. Narazili opět na pozůstatky ohniště, ale tohle bylo jiné.


Rozhodně to nebylo mudlovské ohniště. Když prohledali okolí, našli další vzkaz.


Jsi dobrá, ještě máš čas, ale ten utíká rychle a nezastavíš ho.

Tik, tak…


Takže o nich ví, to znamená, že není daleko. Harry si prohlížel ohniště. „Dá se nějak zjistit, jak je staré?“


„Jestli je čarodějnické tak ano,“ promluvila poprvé Cassia. Přešla ke zbytkům ohniště. Nebyly tu žádné zbytky dřeva, to jim prozradilo, že to nebyl obyčejný oheň. Jenom černá zem.


Natáhla ruku nad ohniště a vyslovila:


„Quando.“ Místo lehce zazářilo, ale velmi slabě.


„Řekla bych, že tu byli ráno, tak kolem šesté.“


Pak se jí za zády tiše ozvala Hermiona, která se vrátila od jednoho ze stromů v okolí. Byla bledá.


„Jsem si jistá, že to byli oni, i kdyby nám tu nenechali vzkaz.“


„Proč myslíš?“ skoro se bála odpovědi.


Hermiona jim jen pokynula, aby ji následovali a dovedla je na místo, které našla při prohledávání okolí. Byla tam slehlá tráva a na kmeni stromu byly stopy krve. Věděli přesně, co tím myslela.


Cassia pohlédla na Rona, který hned pochopil na co myslí.


Krevní zkouška, jednoduchá otázka kouzelníka ke krvi nebo k osobě, která musí být podložená zkušenostmi a dostatečnými schopnostmi.


Ron přešel ke stromu, natáhl ruku s hůlkou a druhou položil na krvavou stopu.


Vyslovil:


„Se mea sanguis?“


Ten, kdo jen přihlížel, nic neviděl a ani nemohl, toto kouzlo odpovídalo pocitem, který pocítil jen ten, kdo ho vyslovil. Netrpělivě čekali na výsledek, i když tušili, jaký bude. Nemohla to být náhoda, ale chtěli mít jistotu.


Ron sklonil hůlku a přikývl.


Takže tu byli. Ale proč tady? Jestli ví, kde to je a opravdu tam na ni čeká, proč se zastavili tady. Něco jim v tom nehrálo.


A pak jí to došlo. Unesl Charlieho, protože nevěděl kde přesně to je. Chtěl ji donutit, aby vyrazila hned, když se k tomu neměla a vyčkávala.

Ztratil trpělivost, když se odněkud dozvěděl, že má hledat tady, ale nikdy to místo nenašel. Takže se tu někde ukrývají, nebo sem tu krev dali schválně, aby je motivovali. Nebo ví, kde to je, ale nemůže se k tomu dostat. Alespoň byli na správné stopě.


Ani jeden z nich nemyslel na oddych. Stmívalo se a pořád hledali, byla tma a oni pořád hledali, kolem nich se probouzel noční les a oni stále hledali. Jaksi nebyli unavení, za rozbřesku si dali hlt vylepšeného povzbuzujícího lektvaru, který měla Cassia od Severuse.


Byl účinnější, ale zároveň i nebezpečnější. Obsahoval složky, které ve větším množství mohly ublížit, což jim samozřejmě řekla, aby si dali pozor. Jednoduše se tedy napili a pokračovali v pátrání.


Pozdě v noci si trochu odpočali, ale ani jeden z nich nedokázal usnout, pořád měli na paměti svůj cíl. Najít Charlieho, bezpodmínečně živého. Sledovali stopy magie, ale byly to slabé stopy, které nikam nevedly. Začínali být podráždění, vybíjeli si tím svůj strach a napětí.