středa 20. února 2008

Kapitola č. 32: Přípravy cestu

Měli ještě dost času a tak se vydali na procházku po pobřeží. Strávili celý den v poklidu až do večera, kdy se oba museli vrátit ke své práci, i když se jim nechtělo.


„Zastavím se rozloučit, než vyrazíme, abys věděl kdy…“


„Budu rád… i když nebudu mít klid, dokud se nevrátíš.“


„Já vím.“


Vrátili se zpátky do rezervace. Potichu a nenápadně, aby nikdo nevěděl, že byli spolu. Naposledy se políbili a byl to polibek jako by měl být poslední. Podlomila se jí kolena, zapomněla kde je, vnímala jenom tu vášeň a opojení, jeho ruce, které ji objímaly… nechtěla odejít, tak moc nechtěla, až ji to bolelo. Ale musela. Ještě dlouho popadala dech.


Přemístila se do Prasinek. Cestou k hradu může přemýšlet o tom, co je čeká. Harry s Ronem a Hermionou ji můžou doprovodit až ke skříňce, ale dál už bude muset jít sama. Dumala, která řeka je má zavést ke skříňce až ke svému prameni.


Když dorazila do svého bytu, vytáhla podrobnou mapu Evropy a prohlížela si dvě místa ve Francii. Přikláněla se více k prameni Seiny. Byla tam příroda a mnoho památek, které je po klikaté cestě dovedou k cíli.

Hermiona se zmiňovala, že byla v okolí Dijonu na prázdninách, je to nedaleko, mohli by se tam přemístit a odtamtud začít. Pak mapu svinula a přidal k věcem, které si připravovala na cestu a chtěla si trochu odpočinout.

Měla v noci hlídkovat, protože Filch byl nemocný. Cassia si myslela, že ho někdo proklel, ale on tvrdil, že je nastydlý. Byla to ale chabá výmluva, protože bylo horké léto. Nezbývalo jim ale nic jiného než ho zastoupit, měla službu od čtvrté hodiny ranní společně s Kratiknotem. Naštěstí je zítra neděle, takže když jí v poledne skončí služba, bude se moci jít natáhnout.

V půl čtvrté se tedy vyhrabala z postele, oblékla se a vyrazila do Velké síně, kde už na vystřídání čekal Křiklan. Unaveně jí kývl a mumlajíc si něco o tom, jaké má štěstí, že mu ředitelka dovolila už za pár dní odejít na dovolenou, tedy ještě před koncem školního roku, odešel.

Vydala se na hlídku a pomalu procházela tichým hradem. Bylo to zvláštní. Hrad totiž nikdy nebyl úplně tichý, v noci bylo slyšet množství zvuků, které vydával a vypadalo to, jako by si žil svým vlastním životem. Ve starých dřevěných obkladech praskalo, jako ve starém nábytku. Průvan vyluzoval zvláštní melodie ve škvírách oken a v komínech, a spící portréty oddychovaly, jako by byly živé.


K tomu připočtěte ještě pár duchů, kteří se rozhodli, že nejlepší čas na zpívání školní hymny je ve čtyři hodiny ráno, samozřejmě kromě Krvavého barona, který pouze řinčí řetězy a Protivy, který nikdy nesplyne s davem a naučil se právě od studentů nějakou rockovou odrhovačku, doplnil ji vlastním textem natolik neslušným, že někteří obyvatelé obrazů prchali ze svých rámů. To vše vytvářelo svéráznou atmosféru starého hradu.


Jakmile jí skončila služba, vrátila se unavená do svého bytu, ale nebylo jí souzeno jít si lehnout. Na stole jí čekalo něco neobvyklého. Seděl tam nádherný sokol. Seděl na opěradle křesla a se zájmem si ji prohlížel.

Pak zakřičel, jako by jí chtěl dát na vědomí, že ho nechala čekat a natáhl k ní nohu se zprávou. Připadlo jí to zvláštní, sokoly přece používají pouze v Rusku. Nyní tam ale přece neměli žádnou velkou akci, měla tam všehovšudy jednoho člověka na místním ministerstvu kouzel… že by to bylo od něj? Odvázala sokolovi zprávu a on ihned důležitě odletěl. Na kousku pergamenu stálo:


Včera pozdě večer byli na ministerstvo přivedeni dva Smrtijedi, kteří se údajně skrývali na severu. Toho, kdo je přivedl, nikdo nezná, ale z ničeho nic se tu objevil a oni mu leželi svázaní u nohou. Podle posledních zpráv jsou na útěku pouze dva z nejbližších, ale nikdo neví kde.


Když dočetla, musela se pousmát. Severuse to potěší, co nevidět bude volný a nebude se muset ukrývat. Mezi těmi, kdo ho mohli ohrozit, zbýval už jen Mörderlich a jeho poskoci a ti nebyli obzvlášť bystří.

Chtěla to Severusovi oznámit ještě před cestou do Francia a požádat ho zároveň o namíchání jednoho lektvaru, který uměl připravit jako jeden z mála. Ale ráda by věděla, kdo je chytil.

Podobných zpráv už dostala několik – někdo je svázané přivedl na ministerstvo – jednu z Egypta, z Indie a dokonce i z Norska, kde nedávno byli. Někdo jim vydatně pomáhal, ale nechtěl se prozradit.


Svého času měla podezření, že si Harry s Ronem a Hermionou vyrazili zalovit, ale vždy měli na daný čas alibi. Vždy si byla jistá, že byli na hradě, takže to nemohli být oni. Rozhodně nebyli jediní na světě, kdo se rozhodl pro vlastní pomstu.


Ještě pár dní a i oni vyrazí pryč, jen si musí dávat pozor. Hledala Mörderlicha, ale ten jako by se do země propadl. Nikde ani stopa, ani slůvko, že vůbec existuje. Znovu to bylo jako ticho před bouří, ale nemohli už čekat déle než pár dnů. Hermiona dokončila zkoušky, stejně jako Ginny. V úterý měla poslední. Měli naplánováno, že ve středu vyrazí.


Použijí pravděpodobně Přenášedlo a chtěla poprosit Hermionu, aby ho připravila, protože v Dijonu byla a zná to tam. Hermiona kouzlo Portus zvládla velmi rychle, i když se učí až při školeních na ministerstvu a moc kouzelníků ho neumí, Cassia je to naučila. Měla pocit, že všechny překvapili.


Byla se podívat na praktickou zkoušku z Obrany proti černé magii. Šokoval nejdřív Harry, Hermiona moc ne, od ní se čekalo, že bude nejlepší, ale dorazil je Ron.


Při praktické části totiž nebyli studenti seřazení podle abecedy, ale všichni bývalí studenti šli jako první. Nejdřív všechno probíhalo v poklidu, potom se ale Protiva rozhodl, že trochu oživí průběh zkoušek a chtěl rozbít okna. Viděli jak se tříští sklo, ale ještě ani nestihlo pořádně prasknout a už bylo zase zpátky v rámech a neporušené.


Zkoušející to okomentoval slovy, že takovou rychlost ještě neviděl a potom šokovaně sledoval, jak Harry vykouzlil klícku, do které Protivu zavřel. Tím šokoval nejvíc, ještě nikdy se nikomu nepodařilo uvěznit strašidlo a teď sledovali naštvaného Protivu, jak se chystá předvést svůj slovník, ale klícka byla i zvukotěsná a tak musel celé odpoledne strávit zavřený a mohl pouze sledovat okolí.


Podruhé byl zkoušející šokován Ronem. Hned po něm – byl totiž poslední v abecedě – šla na přezkoušení velice nervózní a nesoustředěná studentka. Použila sice správné zaklínadlo, ale namířila ho špatným směrem a směřovalo na zkoušejícího. Těsně před tím, než ho ale zasáhlo do prsou, se mezi ním a kouzlem objevil štít a vstřebal kouzlo do sebe. Zkoušející se zmateně rozhlížel kolem sebe a hledal svého zachránce. Ron už mezitím zrušil štít a obracel se ke svému zkoušejícímu, jako by se nic nestalo. Ten se na něj zaraženě díval.


„Víte, co jste předvedl?


„Ano vím, zachránil jsem vašeho kolegu před pobytem v nemocnici.“


„To byl ale externí štít, ten i mně dělá problémy. Kde jste se to naučil?“


Ron věděl přesně, kde se štít naučil, vtom zahlédl Cassii, která se na něj pochvalně usmívala.


Pokrčil jen rameny:


„Už si nevzpomínám.“


„No to je jedno, můžete jít,“ řekl mu překvapeně zkoušející a udělal si u jeho jména poznámku.


Tehdy se Cassia ujistila, že je toho naučila dost a že to ovládají výtečně. Hermiona dokonce předvedla jedno kouzlo dřív, než jí ho zadali, byla totiž tak soustředěná, že si ho v nestřeženém okamžiku přečetla v mysli zkoušejícího.


Všichni tři předvedli své schopnosti a nepřekvapilo by ji, kdyby jim ministerstvo nenabídlo místo v přípravce na bystrozory. Přitáhli k sobě ještě víc pozornosti, a jak si všimla, štvalo je to ještě víc.

Harry s Ronem teď nejspíš byli u Hagrida, aby se vyhnuli Hermioně, která se ještě chystala na další zkoušky.

Ti, kteří čekali běžné zkoušky, teprve čekali na své trápení a o to víc je překvapilo, že zkoušky z Obrany se konají o týden dříve. Cassia o to požádal ředitelku, aby mohli vyrazit, a tak Obranu přeložili na druhý týden zkoušek sedmáků a páťáků.

Ty vždy končily dva týdny před koncem roku. Ostatní je měli o týden později a tak měli do konce roku volný jen jeden týden. Ale poradili si a všichni zkoušky udělali, měla dokonce pocit, že nikdo neprolezl jen s odřenýma ušima, všichni na tom byli dobře.

Poslední večer před odchodem z Bradavic se procházeli po bradavických pozemcích i Harry s Ginny. Šli mlčky ruku v ruce podél Zakázaného lesa.

Ginny ale Harryho moc dobře znala a poznala na něm, že se něco děje.


„Tak mi to řekni.“


„Vytrhla ho tím ze zamyšlení. „Co ti mám říct?“


„Harry, to jsem já. Ginny. Vím, že se něco děje, poznám to na tobě.“


Na potvrzení svých slov mu stiskla silněji ruku.


Věděl to. Opravdu ho znala jako svoji dlaň. S povzdechem se k ní otočil.


„Zítra odcházíme.“


To bylo vše, co jí řekl a čekal, jak zareaguje. Minule se jí to vůbec nelíbilo. K jeho překvapení ale vůbec nebyla naštvaná. Byla jen smutná, viděl jí to na očích.


„Víš, jak moc bych chtěla jít s vámi. Ne kvůli dobrodružství, ale kvůli tobě. Nechci znovu prožívat to co před rokem. Tenkrát jsem nemyslela na nic jiného, než na to, kde jsi a jestli žiješ. Mám tě příliš ráda, než abych to jen tak překousla.“


Po takovém vyznání nevěděl, co by jí měl říct. Byl rád, že ji má, neuměl si představit život bez ní. Bez jejích čokoládových očí.


Mlčky si ji přitáhl do náruče.


„Neboj, tak lehce se mě nezbavíš, to přece víš. Mám tě taky hrozně moc rád, na to, abych se tě jenom tak vzdal. Za pár dní jsme zpátky, jestli chceš, poprosím ředitelku, abys tu na nás mohla zůstat a počkat na nás. Jen tě prosím, tentokrát za námi nechoď.“


Smutně přikývla, nechtěla se hádat a kazit jim poslední chvilky před rozloučením. Tyhle chvíle patřily jenom jim, nikomu jinému. Posadili se na břeh jezera a pozorovali, jak se zapadající slunce zrcadlí na hladině jezera.


„Kde je vlastně Ron s Hermionou?“


„Nevím, ale myslím, že je dnes nepotkáme,“ odpověděl se smíchem.


Povídali si o všem možném a vlastně o ničem. Harry seděl opřený zády o strom a Ginny seděla opřená o něj. Po nějaké době si všiml, že mu neodpovídá, usnula mu v náruči. Nechal ji spát a přivřel oči vychutnávaje si tu chvíli. Klid jako by kontrastoval s tím, co je čeká.


Podobně trávili čas i Ron s Hermionou. Na rozdíl od Harryho s Ginny ho trávili na druhém konci pozemků, přesněji v jedné z nepoužívaných věží. Seděli podobně, Ron se opíral o zeď a Hermiona mu seděla mezi nohama a opírala se mu o prsa.

Stejně jako Harry sledovali západ slunce. Na rozdíl od Harryho s Ginny se nemuseli rozloučit, tak si jen užívali volného času po zkouškách.


Hermiona měla skvělou náladu. Vchod do věže začarovali, aby je nikdo nevyrušil a každý si přemýšleli o něčem jiném.

Zatímco Hermiona přemýšlela o tom, co je čeká ve Francii, Ron přemýšlel o Fredovi. Přemýšlel, jak mu bylo, když Fred zemřel, nemohl tomu uvěřit… nechtěl tomu uvěřit a ani o tom s nikým nemluvil. Aspoň dokud ho Hermiona nedonutila, aby o tom mluvil s ní.

Nikdy by neřekl, že mu to tolik pomůže. Po Fredovi se mu stýskalo stále, ale když byl s ní, dalo se to vydržet. Nyní, rok po jeho smrti, už se s tím celkem vyrovnal a bylo to hlavně díky Hermioně. Věděl, že před ní nemusí nic tajit a to ho uklidňovalo. Taky věděl, že Fred by nechtěl, aby kvůli němu takhle truchlil.


I tohle vlastně dělal kvůli Fredovi. Zlo se nesmělo dostat na povrch, další rodiny nesměly být rozbity. Ani si nevšimli, kdy se setmělo, ale raději se vrátili do věže, kde byli ubytovaní. Na chodbě se srazili s Harrym a Ginny. Nikdo nic neříkal a raději si šli lehnout.


Cassia procházela hradem přemýšlejíc, zda má všechno připravené na cestu. Ještě předtím chtěla navštívit Severuse s Yvainne, ale to půjde nejspíš je v noci. A na ráno se domluvila s Charliem. Odtamtud se chtěla vypravit rovnou na cestu, chtěla to už mít konečně z krku. Nedalo jí to spát.


Naposledy zašla do věže, aby jim upřesnila instrukce.

„Nezapomeňte vzít ten malý klíček, který jsme našli za gobelínem, mám takový dojem, že ho budeme potřebovat.“


„Dobře, kdy přesně odcházíme?“


„Zhruba kolem sedmé buďte připravení, já si teď ještě musím něco zařídit.“


„Teď v noci?“


„Ano, teď. Musím ještě upozornit některé lidi, aby dávali pozor. Zatím odpočívejte, dokud můžete.“


Mýtinu v lese pod horou už znala velice dobře. V létě tu bylo nádherně a slabé zelené světlo prosvítající korunami stromů stačilo na to, aby věděla, kudy jde. Navštěvovala je poměrně často, několikrát za měsíc.


Chtěla vidět děti a trochu si odpočinout. Byl tu klid a Yvainne byla vždy ráda, když přišla, protože to znamenalo, že jí trochu uleví. Starat se o dvojčata nebylo jednoduché.


Jak si všimla, Severus ještě žasl nad tím jaké měl štěstí, ale Yvainne jí prozradila, že má občas noční můry. Nikdy jí ale nechtěl říct, o čem se mu zdá, vlastně o tom nechtěl mluvit vůbec, což se jí vůbec nelíbilo.


Dnes tomu patrně nebylo jinak, protože když vešla do domu, bylo ticho. Už dřív jí řekli, že nemusí klepat. Prošla chodbou do obývacího pokoje, kde našla Yvainne, jak přebaluje jedno z dětí. Rozbalením plínky způsobila menší ekologickou katastrofu, ale jen mávla hůlkou a zápach byl pryč.


Zvedla hlavu, aby viděla na návštěvu.


„Podívej, kmotřička je tu,“ hovořila potichu k dítěti na dece.


Podle oblečení i podle toho, že chlapec byl větší, Cassia poznala, že na dece před pohovkou – trochu nejistě – sedí Ariana.


Když ji Ariana zahlédla, vesele se zasmála a natáhla k ní ruce. Tím ztratila rovnováhu a převalila se na deku. Už už chtěla začít plakat, ale Cassia se na ni usmála a tak jen čekala.


Cassia ji vzala na klín a Ariana hned začala se svou oblíbenou činností. Zamotala si ruce do Cassiiných vlasů a hrála si s nimi.


Nejednou je pak Cassia rozčesávala půl hodiny. Ale nemohla jí to odepřít, protože ji to zaměstnalo na dlouho.


„Ahoj Yvai, kde je Severus?“


„Spí. Dala jsem mu do jídla bezesný spánek, a protože ho míchal sám, vím, že zabere. Děje se něco? Vypadáš divně.“


Trochu se ušklíbla, v domnění, že je asi jediná na světě, kdo má na něco takového odvahu.


„Nevím, mám takový divný pocit, jako by se něco stalo. Takhle neklidná jsem už dlouho nebyla.“


„No, vypadáš, že ses několik dní pořádně nevyspala.“


Opravdu jí něco nedalo spát, pořád ji něco sužovalo. Takové tušení…

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

dost dobry cekal jsem nejakou ten unos ale jak to byva tak to dobre dopadne bredik