čtvrtek 14. února 2008

Kapitola č. 31: OVCE

Pohladila po hlavě Hermese, jednoho ze svých psů a zamyšleně hleděla do ohně.


Hermiona se zamračila.


„No ano, ale Francie je velká, to je jako hledat jehlu v kupce sena.“


Harry zatím pozoroval Rona, jak si hraje s deníkem.


„Počkej, a co ta klikatá cesta? Nepomůže nám to?“


Ron se zašklebil:


„Víš, kolik je ve Francii cest?“


„Pochybuju, že to bylo myšleno doslovně, tedy cesta, po které chodíme, možná to opravdu souvisí s těmi řádky…“ nedokončila svoji úvahu, přerušila ji totiž Hermiona, která se plácla do čela.


„No jasně, Cass, co jsi na té mapě viděla? Byly tam nějaké cesty nebo řeky?“


„Ano, byly tam řeky. Dvě nejznámější řeky Francie – Seina a Rhôna – jsou klikaté.“


Jako by jim to zvedlo náladu, ale zároveň jim i trochu poklesla.


„Jistě, jen jestli to není další stopa, krok. Jestli budu muset ještě jednou skákat, tak to nepřežiju,“ bručel Ron.


Pak se ale stalo něco, co je utvrdilo, že jsou na správné cestě a docela blízko. Ron si pohrával s deníkem a podařilo se mu poškodit obal a zpod obalu něco vypadlo.

Překvapeně pozorovali útržek pergamenu ležící na zemi. Harry se pro něj natáhl. Byla na něm jediná věta napsaná tím samým písmem jako deník.


„Skříňka byla vrácena tam, kam ji ukryla Pandora poté, co ji otevřela. Ukázalo se, že je to nejbezpečnější místo, chráněné starodávnou magií a vejít může pouze ten, kdo vejít má.“


Když dočetl, všichni tak trochu zmateně hleděli na něj a na útržek v jeho ruce.


„Zajímalo by mě, proč byla právě tahle informace tak důležitá, aby ji ukryli. Vždyť jsme to, že je ukrytá ve Francii, zjistili jinak a nikdo přece neví, kam ji tehdy Pandora ukryla.“


„Řeknu ti proč. Říká nám, že je tam tisíce let stará magie a nepustí dál nikoho jiného, kromě Blacka, protože kdo ji tam přibližně před dvěma sty roky ukryl, byl Black.“


„Ale proč to tenkrát pustilo jeho?“


„Protože tenkrát tam skříňka nebyla, ale když se tam ocitla, změnilo se to a vstoupit tam může jenom člověk s tou samou krví.“


„Takže kdy vyrážíme?“


„Nejlepší asi bude počkat, oni teď opravdu budou čekat, co uděláme. Možná se mi podaří zjistit, kde se skrývají a vy zatím uděláte OVCE, ano?“ zeptala se tónem, který nesnesl námitky.


Belfast trochu vztekle zvedl svou hnědou hlavu a zavrčel. Dřímal a vyrušili ho.


Cassia na něj pohlédla se slovy:


„Maličko jsi zlenivěl, nezdá se ti?“ a on jako by jí rozuměl, zavrčel, ale položil si hlavu zpátky na obrovské tlapy a spal dál.


„Takže, mate ještě dva týdny do zkoušek, tak se snažte. Pojďme, Ginny, než se vzbudí celá škola.“


Ginny se trochu smutně podívala na Harryho, ale poslechla ji, přehodila přes sebe neviditelný plášť a vykročila za ní.


Škola byla opravdu ještě tichá, když procházely chodbami. Největší rámus dělali psi svými obrovskými tlapami. Najednou se však zastavili a čmuchali kolem jednoho gobelínu.


„Nestore, co jsi našel?“ vrátila se Cassia kousek zpátky, odhrnula gobelín a musel se zasmát.


Nestor našel paní Norrisovou, která se teď vyděšeně krčila za gobelínem.


„Nech ji, pojďme.“


V kabinetě, když si Ginny sundala plášť, se Cassie zeptala:


„Oni mají i jména?“


„Jistě, že mají jména, co sis myslela?“


„No, víš… ty je nikdy neoslovuješ. Většinou stačí pokyn ruky a oni jako by četli tvoje myšlenky. Ještě jsi jejich jména nepoužila.“


„Opravdu? Vidíš, ani jsem si to neuvědomila. Ten černý je Nestor, hnědý Belfast a ten šedý se jmenuje Hermes,“ představila jí psy, kteří se k ní vrhli a dožadovali se její pozornosti.


Všechny je podrbala za ušima, pak je nechala a společně s Ginny pozorovaly, jak si lehají před krb.


Následující dny a týdny byly pro obyvatele věže opět jiné. Museli se připravovat na zkoušky, ale zároveň nepřestávali myslet na to, co je čeká ve Francii.

I přesto byli rádi, že to nemusí hledat po celé Francii a neustále se ohlížet přes rameno. Hrad se připravoval na příchod léta. Slunce svítilo a větřík je lákal tam, kam nemohli jít. Alespoň v noci se procházeli po pozemcích a užívali si procházky, když chodili trénovat.

Zároveň ale pokračovali ve svém úkolu a pročesávali hrad, aby našli všechna slabá místa, která by ho mohla ohrozit.

Zkoušky se však neúprosně blížily a pomalu to na nich začínalo být vidět. Byli nervózní a neklidní. Ginny na tom byla podobně, i když možná byla víc v klidu, protože ji neměl kdo rozčilovat a rozptylovat.

Většinu času byla sama, a protože se nudila, nezbývalo jí nic jiného než si opakovat a učit se. Zrovna si nahlas opakovala látku z knihy Nejtěžší lektvary, kterou měla položenou obrácenou na kolenou. Už delší dobu přemýšlela, co by chtěla dělat po škole. Přemýšlela o tom samozřejmě už dřív, když si vybírala předměty na OVCE, ale nyní o tom přemýšlela znovu.

Chyběl jí famfrpál. Moc. Přešla k oknu a dívala se přímo na famfrpálové hřiště, kde si několik studentů uklidňovalo nervy na košťatech. Jak ráda by teď byla s nimi. Ale i kdyby byla v nebelvírské věži, nebyla by na hřišti, protože by se učila. Do zkoušek zbýval poslední týden. Už ani nechodila do věže s elfem, protože neměla čas.

Najednou se před ní na stole objevil oběd. Cassia zařídila, aby jí sem posílali jídlo, takže věděla, že se za chvíli objeví i ona a opravdu. Neuběhlo ani pět minut, když se otevřely dveře a zaslechla, jak někdo chodí sem a tam pracovnou.


Nastal čas zkoušek. Aby nebyli podezřelí, dohodli se, že brzy ráno zmizí z hradu a dorazí až na snídani, jako by právě dorazili. Proto museli ráno brzy vstávat, i když šli večer pozdě spát, oblékli se a spěchali za hranice školních pozemků. Přemístili se do domu, ve kterém se skrývali po únosu, posadili se a tiše si opakovali učivo. Měli ještě asi hodinu čas, na to, aby si opakovali.


Hermiona si potichu recitovala nějaké zákony, když vtom se ve vzduchu objevil útržek pergamenu se vzkazem:


Můžete se vrátit, budete příjemně překvapení.


Nechápavě se po sobě podívali, ale raději rychle vyběhli ven a přemístili se před bradavickou bránu.

Po dlouhé době se měli ukázat mezi spoustou lidí. Harryho ani ve snu nenapadlo, že z toho bude tak nervózní, ale přesto odhodlaně vykročil za svými přáteli, ruku v ruce s Ginny, do hradu.


Jakmile vešli do Velké síně a všimli si jich první studenti u dveří, se síní nesl překvapený šepot a někteří se k nim i otáčeli. Rozruchu si všimla i ředitelka, která byla právě zabraná do rozhovoru s profesorem Křiklanem. Zvedla hlavu a všimla si jich. Usmála se na ně a pokynula jim, aby přišli blíž. Síní se ozvalo prásknutí, aby na sebe upoutala pozornost.


„Takže, i když pozdě, chtěla bych vám něco oznámit. Někteří bývalí studenti se rozhodli, že si letos dokončí vzdělání absolvováním zkoušek OVCE. Během zkoušek budou ubytováni v malé věži a tam se budou i připravovat. Děkuji vám za pozornost.“


Až teď se Harry rozhlédl kolem sebe a všiml si, že tu nestojí sami. Bylo tu víc bývalých sedmáků, kteří nemohli minulý rok absolvovat zkoušky, vlastně všichni, které tehdy nalezli v Komnatě nejvyšší potřeby.


Přistoupil k nim s úsměvem Neville.


„Napadlo mě, že tady taky budete. Zaslechl jsem, že se Ginny také nevrátila do školy. Ale jsem rád, že jsi v pořádku,“ dodal, když si s nimi podával ruku.


Hned poté se rozešli ke stolům, kde sedávali během studia. Studenti jim uvolnili místa a neustále se na ně dívali. Harry nechtěl být nezdvořilý, ale taková přílišná pozornost se mu nelíbila. Naštěstí se nesoustředila jen na něj, teď už bylo populárních více jmen, nejen ta jejich… vlastně všichni, kteří dorazili, byli známí, ale i tak… Raději se tedy sklonil k jídlu a pustil se do jídla, když vtom si všiml další osoby, která vstoupila do Síně.


Jedinou, která si sedla ke Zmijozelskému stolu. Ty blonďaté vlasy mohly patřit jedině Dracovi Malfoyovi. Ale nyní byl jiný… tichý, mrzutý a nikoho si nevšímal. Pravý opak „starého“ Draca Malfoye, který byl vždycky v centru dění. Harry si však pamatoval, jak Draco svědčil proti svému otci, proto nic neříkal a navzdory tomu, co se za ty roky stalo, měl pocit, že ho nemůže nenávidět. Vlastně ani nevěděl, jaký na něj má názor, prostě byl a hotovo.


Po snídani je požádali, aby počkali venku. Harry věděl, že právě teď připravují stoly pro páťáky a sedmáky. Zatím co čekali venku, Harryho napadlo, že to aspoň nebude dlouho trvat, protože jeho pět předmětů bylo na programu během prvního týdne.


Dnes měl Obranu proti černé magii, potom měl mít Bylinkářství, Lektvary, Kouzelné formule a nakonec Přeměňování. To nejtěžší nakonec. Během dalšího týdne mělo zkoušky mnohem méně lidí, protože tyto předměty byly nejvíc obsazené, jak jim prozradila Cassia.


Zařadili je mezi sedmáky podle abecedy a pozvali je do Velké síně. Lavice byly rozdělené uličkou, na jedné straně byli páťáci a na druhé sedmáci.


Zástupcem ředitelky byl Kratiknot a Nebelvír teď vedl někdo z katedry astronomie, ale prý jen na čas.


Přišlo mu, že dopadl celkem dobře. Rozuměl otázkám a měl ze sebe dobrý pocit. Právě tak měl dobrý pocit z praktické zkoušky. Vlastně se mu zdála lehká. Vyšel ven spokojený, dokonce se usmíval. Prostě, zkušenosti dělají své a nejspíš mělo vliv i to, že je učil někdo, kdo jich měl spoustu.


Celý týden byl hektický.


Když si konečně mohli vydechnout, protože dokončili praktické zkoušky z Přeměňování, raději to Hermioně nepřipomínali, tu totiž opět postihla její obvyklá mánie jako před každými zkouškami, ale už to zvládala lépe. Jen měla nějaké zkoušky ještě v pondělí a v úterý. Nechali ji tedy v klidu a konečně se šli projít po okolí za bílého dne.


„Příjemná změna,“ poznamenal Ron, když šli přes nádvoří k Hagridovu srubu.


„To tedy ano, vidět hrad ve dne. Už se těším na Hagrida, dlouho jsem ho neviděl.


„To je pravda, doufám, že se na nás nebude zlobit.“


Měli ale zbytečné obavy, protože když se přiblížili k Hagridovu srubu, vyběhl ze dveří Tesák, téměř srazil Rona na zem a začal ho olizovat. Hned za ním vyšel jeho pán.


„Už jsem si myslel, že jste na mě pro samou práci zapomněli, ale profesorka říkala, že přijdete na zkoušky. Už to máte za sebou?“


„Ano, u Merlina, jenom Hermiona má nějaké zkoušky ještě příští týden.“


„To by ani nebyla ona,“ poznamenal a pozval je na čaj a povídali si.

Tedy hlavně Hagrid vyprávěl, co všechno se stalo, protože si samozřejmě myslel, že tu nebyli.


„Už mi bylo smutno, ale naštěstí se občas zastavila Ginny a občas profesorka Kenrowová…“


„Kdo?“


„Přece ta co učí obranu… Pak už jen ona, protože Ginny zmizela. Pak mi ale řekla, že na zkoušky dorazíte, to je fajn. A co budete dělat teď? Chcete se stát bystrozory?“ zeptal se jich se smíchem, věděl totiž, jak nemají rádi ministerstvo v lásce. Na druhou stranu všichni věděli, že ministerstvo teď vede Kingsley a ten tam udělá pořádek.


„Možná to zkusíme, ale musíme počkat na výsledky zkoušek, takže…“ pokrčil rameny Ron a Harry si jen souhlasně povzdechl.


Už dříve se rozhodli ohledně Cassiiny nabídky, ale to počká. Slíbili jí pomoc s Pandorou, a slovo dodrží.


Zdrželi se u Hagrida až do večera, ten je potom vyprovodil ke vchodu do hradu, protože i když nebyli normálními studenty, pravidla dodržovat museli. Podle Hermiony se konečně aspoň jednou vyspí v noci a ne ve dne. Cestou do hradu zahlédli Cassii, jak míří pryč od bradavických pozemků. Ani je tak netrápilo, že šla pryč, jako to, že šla bez svých miláčků, ty totiž znovu poslala k Hagridovi. Slyšeli, jak škrábou na dveře a radostně se s ním a s Tesákem vítají.


Harryho to zaujalo.


„Víš, Hagride, je zvláštní, že je Tesák tak lehce přijal.“


„Ano, ale možná je jenom rád, že není sám.“


Pak už jen sledovali Cassii, jak mizí a nemohli si nevšimnout jejího výrazu. Usmívala se. Jenom tak, bez důvodu a to u ní nebývalo zvykem, vlastně ji ještě neviděli usmívat se doopravdy. Většinou byla vážná, ale teď se viditelně na něco těšila.


Cassia se toho večera opravdu těšila, jak jinak. Měla volno do zítřejšího večera a ona měla jasnou představu, jak ho stráví.

Před chvílí jí přišel dopis od Charlieho. I on měl volno. V dopise jí psal, ať se pohodlně oblékne, nic víc ať si nebere, všechno už naplánoval.

Přemístila se na mýtinu, nestihla ještě vykročit k domkům vynořujícím se před ní, když ji zezadu objaly nějaké ruce. Hned ho poznala, to se nedalo splést, usmála se a otočila se k němu. Poté co se přivítali, ji začal tahat pryč.


,,Kam jdeme?“


„Nech se překvapit, za chvíli se přemístíme, ještě dám nějaké pokyny. Počkej tu na mě.“


Na chvíli ji nechal stát o samotě pod stromem, o který se opřela a rozhlížela se po krajině. Byl to krásný výhled. Dračí rezervace byla v údolí uprostřed hor, aby byla skrytá před mudly a domy zaměstnanců, kteří tu bydleli, byly na jednom okraji, přesněji na jednom vršku, kde asi v polovině byla pláň a tam rostl les. Věděla, že to tady funguje podobně jako v Rumunsku. Kolem rezervace skutečně bydlelo několik zaměstnanců. Podle Charlieho asi polovina ze všech.


Jak se tak dívala dolů do ohromného údolí, ozval se vzduchem dračí řev a v dálce zahlédla šlehat plameny. Dračice byla nejspíš naštvaná, ale to ji netrápilo.

Charlie se vrátil, vzal ji za ruku a společně se přemístili. Ocitli se na pobřeží, které se už topilo ve tmě, což jim ovšem nevadilo. Co ale bylo důležité, tato část pobřeží byla chráněná kouzly a nepochybně nepřístupná mudlům, protože byla lemovaná skalami.


Strávili příjemný večer. Když se najedli, jenom tak leželi na dece a pozorovali hvězdy. Byla jasná noc a hvězdy bylo velice dobře vidět.

Přímo nad nimi byla Cassiopea, podle které dostala jméno. Nebyla na to příliš hrdá, věděla totiž, jaká legenda se pojí k této postavě v mytologii. Řekla to i Charliemu, ale ten se jen pousmál.


„Prosím tě, jak tě tohle může trápit? Vždyť je to jenom jméno, které kdysi dávno dali hvězdám.“


Pak už nemluvili, rozuměli si i beze slov, stejně jako vždy.


Cassia se ráno probudila první. Nespala příliš klidně, trápilo ji, že musí zase odejít a přemýšlela, jak na to Charlie zareaguje. Tiše se vymanila z jeho objetí a došla po kamenitém pobřeží až k vodě.

Vzala na sebe svou zvířecí podobu geparda a usadila se tam. Tam ji našel Charlie, který se vzbudil o něco později. Nejdřív se polekal, že zmizela, ale pak si všiml šelmy sedící u vody. Věděl, že nejčastěji na sebe bere tuto podobu, když potřebuje přemýšlet. Došel k ní, a pohladil ji po zádech. Šelma pomalu otočila hlavu a podívala se na něj modrýma očima. Sledoval, jak se mění zpátky. Za malou chvíli už před ním opět stála Cassia.


„A teď mi prozraď, co tě trápí.“


S povzdechem si sedla na zem a on ji následoval.


„Za pár dní musím zase odcestovat.“


„Aha… a bála ses, co na to řeknu, že?“


„Ano, vím, jak to nesnášíš. Ale trápí mě i to naše skrývání. Jako bychom dělali něco zakázaného. Ale už to snad nebude trvat dlouho, fakticky si myslím, že jenom pár dní, maximálně týdnů,“ zamyšleně si hrála s kamínky na pláži.


„To ale není všechno, že?“


„Ne. Mám strach, co na to řeknou tvoji rodiče, až jim to oznámíme.“


„Toho se trochu bojím i já. Ale myslím, že nám budou spíš vyčítat, že jsme jim to neřekli dřív, než to, že jsem se oženil právě s tebou.“


„Nevím. Možná budou myslet, že to nebylo správné. Vědí co dělám.“


„To ano, ale vědí i to, že když má někdo z vás rodinu, přechází na nižší stupeň. Už neplní ty nejtěžší úkoly. Neboj, všechno bude v pořádku,“ snažil se ji uklidnit, i když netušil, co přijde.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

krasne, krasne....kedy bude pokracovanie? :-)

Anonymní řekl(a)...

Děkuji Galadreo za pěkného "večerníčka", jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet dál. Hlavně mi vrtá hlavou kdo jsou ti psi, ale možná to jsou opravdu jen psi........

Anonymní řekl(a)...

kdo je slughorn?

Anonymní řekl(a)...

No, to bych taky ráda věděla...

Anonymní řekl(a)...

slughorn je Horácio Křiklan