Kapitola č. 14: Porada

Kapitola č. 14: Porada

Na ministerstvu bylo v pohotovosti všechno, co mělo ruce a nohy. Nejvíc práce mělo právě bystrozorské oddělení, které nejenže pátralo na všech možných místech, kde by unesené oběti mohly být, ale i vyslýchali podezřelé. Dnes ráno se v ministrově pracovně konala schůze vedoucích některých zainteresovaných oddělení, aby vyhodnotili situaci a zhodnotili další možnosti pátrání.

„Máme jistotu, že spolu všechny únosy souvisí? Jaké jsou společné znaky obětí?“ ptal se Kingsley a prohlížel si hlášení, které mu Harry přinesl.

„Až doteď se všechny útoky uskutečnily v noci, vždy posledního v měsíci. Uneseny byly děvčata ve věku dvanáct až čtrnáct let, všechny z kouzelnických rodin. Prověřoval jsem mudlovské záznamy, jestli se podobné zmizení nevyskytly i u nich. Zmizelo několik dětí, ale v podstatě žádné neodpovídá profilu. V posledním případě se postup únosu změnil. Uskutečnilo se to za bílého dne na ulici plné kouzelníků. Dvě z obětí jsou studentky Bradavic, jedna byla z Francie a poslední měla soukromého učitele, takže nechodila do školy. Kromě věku a kouzelnických schopností tu nevidím žádnou výraznou souvislost,“ informoval všechny Harry.

„Kdo myslíte, že by za těmi útoky mohl stát? Nějaký kouzelník nebo nějaký netvor, řekněme vlkodlak?“ zeptal se někdo z přítomných.

„Vlkodlaky jsme vyloučili, protože únosy byly nepozorované a to jak víme při vlkodlačím útoku nehrozí. Vlkodlak se nedokáže ovládat a napadl by svou oběť na místě. V tomto případě nemáme nejmenší stopu, která by nás vedla k pachateli. Jediné co máme je svědectví ředitele Bradavic, že ve tmě viděl krvavé oči a jeden kentaur tvrdí, že ta hrozba se týká jen kouzelníků a bojovat proti tomu nám nepomůže.“

„Takže ta děvčata jsou mrtvá?“ ozval se opět někdo, tentokrát kouzelník v modrém hábitu, sedící po Harryho pravici.

„Pevně věřím, že ne. Prozatím jsme nenašli nějaké známky toho, že je zabili, takže musíme doufat, že žijí a konečně zjistit, kde jsou. Jenže, řekněme si na rovinu, Diana Morissová zmizela před téměř čtyřmi měsíci,“ po tomto prohlášení se rozhostilo ticho přerušované jen občasným zakašláním.

„Požádáme o pomoc BA?“ zeptal se zamyšleně ministr.

„Členové se sami dobrovolně přihlásili na pomoc, takže zajišťují především hlídky kolem školy, v Prasinkách a na Příčné ulici. Bystrozoři prohledávají lesy, staré domy a jeskyně v okolí. Všechno, co by mohlo přicházet v úvahu jako místo, kde je drží. Co se týče vás, kdo by chtěl pomoct, samozřejmě může, ať už v terénu nebo zde na oddělení. Každá pomoc se nám bude hodit,“ řekl směrem k přítomným a někteří souhlasně přikývli, že rozumí.

„Dobrá. Tím by jsme to uzavřeli. Každý z vás ví, co má dělat, tak se pusťte do práce. Harry, ty ještě zůstaň,“ rozhodl ministr.

„Vážně nevíš víc?“ zeptal se a v jeho hlase zazněla téměř zoufalá prosba.

„Je mi líto, ale dělám co můžu,“ pokrčil rameny Harry a Kingsley naznačil, že může jít. Odešel tedy rovnou do své pracovny, kde se na stole vršila hromada nejrůznějších knih. Od školních příruček o kouzelných tvorech, přes nejtemnější magii, až po složku zločinců. Vzal do ruky objemný svazek v hnědé kůži a nepřítomně na něj pohlédl. Nedbalo jej hodil na všechny ostatní a rukou si prohrábl vlasy. Ocitl se už v různých situacích, ale ještě nikdy nebyl tak bezradný jako teď- V návalu zoufalství a zlosti se ohnal a surově shodil vše ze stolu. Ozvalo se řinčení skla. Až ten zvuk ho probral z letargie a pohlédl na spoušť, kterou způsobil. Na všem tom nepořádku trůnila stará rodinná fotka, ze které se na něj usmívali Ginny a děti.

„Reparo,“ zamrmlal a sklo se opravilo. Vzal obrázek do ruky a ztěžka dosedl na židli, nespouštějíc oči z dětí. Nejvíce ho děsila představa, že Lilly je jednou z možných obětí.

„Ne, to ne. Neboj Lilly, já ho dostanu. Nedovolím, aby tobě nebo někomu jinému ublížil,“ řekl rozhodně a v tom okamžiku se ozvalo zaklepání.

„Harry? Jsi tu?“ ozval se Ron, který strčil hlavu do dveří a prohlížel si nepořádek na zemi. „Napadlo tě snad stádo zuřivých akromantulí, že to tu vypadá jak po výbuchu?“ vyzvídal kamarád a pomohl Harrymu posbírat ze země všechny knihy.

„Trochu mi ujely nervy. Promiň, potřebuješ něco? V poslední době vůbec nevím, kde mi hlava stojí. Domů chodím pozdě, Ginny a děti téměř nevidím a pokud jde o ty únosy, tak jsme ve slepé uličce,“ vysvětlil.

„Potřebuješ pomoct kamaráde? Hermiona sedí od rána do večera v knihách a snaží se něco najít. Víš jak tehdy přišla na baziliška, možná i teď na něco narazí. Já bych se mohl například přidat k hlídkám kolem školy, pokud by to pomohlo,“ navrhl.

„Díky, to by bylo fajn. Všichni dostupní lidé jsou v terénu a ozvali se i ostatní z BA, že rádi pomůžou. Moc si to cením.“

„Od toho jsou přece přátelé ne?“ usmál se povzbudivě Ron a poplácal Harryho po rameni.


George si právě připravoval papíry na poradu, která měla být asi za hodinu. Hlavním tématem měly být blížící se zkoušky NKÚ a OVCE. Pohlédl do klasifikační knihy a s radostí uznal, že většina studentů dosahuje minimálně průměrných výsledků ve všech předmětech a tak by u zkoušek měli obstát bez větších problémů. Ozvalo se slabé zaklepání. Aniž by zvedl zrak od papírů, vyzval návštěvu, aby vstoupila.

„Posaď se Minervo, jen co skončím s tímhle, pustíme se do sestavování zkušebních komisí,“ řekl nedbale, ale návštěvník si jen odkašlal a čekal. George pohlédl, kdo ho poctil svou návštěvou a téměř nevěřil svým očím.

„Viktorie? Kde se tu bereš?“ vyskočil ze židle a objal svou neteř. Byla krásná jako vždy, i když dost pohubla a vypadala vyspěleji, než když ji viděl naposledy.

„Ahoj strýčku. Přišla jsem se na tebe podívat. Slyšela jsem, že jsi se oženil. Ale něco bych i potřebovala od tebe jako od ředitele, máš na mě chvíli? Jestli ne, přijdu později,“ vysvětlila.

„No, máme poradu, ale seznámím tě s Leou a můžeš na mě počkat u nás v bytě. Určitě si budete rozumět. Kdy ses vrátila? Bill nic neřekl.“

„Přišla jsem včera a jen na pár dní, zařídit nějaké formality a vrátím se zpět,“ odpověděla.

„Formality? Našla sis konečně něco, co tě zaujalo?“ zeptal se, když ji vedl do bytu vedle ředitelny, aby ji seznámil se svou manželkou.

„No, něco takového. Všechno ti vysvětlím později, nebudu tě tím teď zdržovat.“

„Dobře, budu se těšit. Musíš mi toho hodně vyprávět. Jsem rád, že jsi tady,“ řekl s úsměvem a pak už probělo milé přivítání a seznámení mezi Leou a Viktorií. Cestou na poradu přemýšlel o změně, kterou asi Vicki prošla když po smrti Teddyho odešla do Francie.

Porada se protáhla na tři hodiny a George se konečně dostal k poslednímu bodu svého programu.

„Možná jste všichni zvědaví, proč jsem pozval profesora Křiklana, ale mám k tomu své důvody a pevně věřím, že uznáte mé rozhodnutí za správné. Hned z několika zdrojů jsem slyšel a dovolím si říct, že jsem si to ověřil i osobně, že profesor Rocherien není ve svém hodnocení úplně objektivní. Nemůžu tvrdit, že je první nebo poslední, kdo je vůči určitým studentům zaujatý, ale dokud jsem ředitelem já, pokusím se tento problém řešit,“ řekl vážným hlasem a propaloval profesora lektvarů pohledem.

„Chcete říct, dokud bude váš synovec propadat. Jak dojemné, a pak kdo je tady zaujatý,“ vyrazil drze na svou obranu Rocherien.

„Teď nemluvíme jen o Albusu Potterovi, ale i o dalších patnácti studentech, kteří doteď nevykazovali tak slabé výsledky jako u vás. Mám tady jejich jména, jestli je chcete slyšet všechny?“ nedal se George a rázně si stál za svým. Rocherien se zmohl jen na slabé zavrčení a tak pokračoval: „Rozhodl jsem se proto na zkoušky z lektvarů výjimečně, a podotýkám že ve všech ročnících, sestavit komisi, která bude hodnotit výsledky. Profesor Křiklan souhlasil, že bude v této komisi, a kromě něj bude přítomna ještě jedna osoba,“ odmlčel se a všichni napjatě čekali, koho zvolil.

„Profesor Snape dost dlouho působil na této škole v pozici učitele lektvarů a navzdory tomu, že je po smrti, dokáže v učení velmi dobře pokračovat. Pro ty z vás, kteří to neví, právě Albus Potter k němu chodí na doučování a já osobně jsem se přesvědčil, že udělal výrazné pokroky. Profesor Snape slíbil, že si odpustí své poznámky, kterými častoval studenty za svých slavných učitelských dob a omezí své komentáře jen na hodnocení zadaných prací. Máte proti tomu nějaké námitky?“ zeptal se a pohlédl na své kolegy. Na tvářích mnohých z nich se zračil vítězoslavný úšklebek, protože Rocherien nebyl právě oblíbený ani v učitelském sboru.

Maličký profesor Kratiknot se přihlásil o slovo: „Jen mě zajímá, kde bude zkouška probíhat? Portrét profesora Snapea je v ředitelně pokud se nemýlím.“

„Je v laboratoři ředitele, a když nebyl problém, abych ho uvolnil na vyučování, určitě to zvládnu i během zkoušek,“ odpověděl věcně ředitel.

„Aha, výborně. Já si myslím, že je skutečně dobrý nápad řešit zaujatost profesorů. Vím, že by to bylo dost nepraktické, ale rozhodně bych neměl námitky, kdyby se komise volila pro jiné zkoušky.“

„Věřím, profesore Kratiknote, že za roky své praxe jste vy i všichni vaší kolegové hodnotili své studenty dostatečně objektivně a nevidím důvod něco na vašem hodnocení měnit. Situace je jiná, když je zaujatost tak očividná. Pokud už tedy nikdo nemá připomínky, uzavřel bych naší debatu a popřál vám pěkný večer,“ řekl nakonec a učitelé se po jednom začali trousit do svých kabinetů