středa 23. ledna 2008

Kapitola č. 3: Zklamání a závist

V následujících dnech Albus zjistil, že profesor Rocherien nemá vůči němu výhrady kvůli jménu Potter. Dokazoval to fakt, že si v každé třídě našel svého oblíbence a také jednoho slabšího žáka, ke kterému se choval nepříjemně, ale k nikomu ne tak, jako právě k němu. Jeho oblíbencem mezi prváky byla Lilly, kterou tento předmět fascinoval od první hodiny a skutečně v něm začala excelovat. Takže teorie „nesnáším Pottery“ byla pasé. Albus marně přemýšlel, čím to je. Jeho další hodina ve středu nedopadla o nic lépe a opět dostal nedostatečnou. Co ho však trápilo možná ještě víc bylo, že byl pátek a on celý týden ani jednou nenavštívil Severuse. Styděl se a nechtěl se mu ukazovat na očích. Jeho učitel vynakládal velké úsilí, aby mu pomohl a on se mu takto odvděčí. Všechna snaha byla zbytečná a Albus nevěděl, jak to Severusovi vysvětlí. Zakládal si na jeho názoru a tak jako nechtěl zklamat své rodičě, nechtěl zklamat ani jeho.

Albus nebyl jediný, kdo se tím trápil. Severus Snape, i když se to snažil skrýt, netrpělivě očekával návštěvu svého malého kamaráda. Snažil si to vysvětlovat různými způsoby. „Možná neměl čas,“ říkal si. Začátek roku je vždy dost zmatený. Jak se však blížil konec týdne a Albus se stále ještě neobtěžoval ho navštívit, začal mít pochybnosti. Nechtěl už za ním snad chodit? Zakázali mu to rodiče? Nebo jsem udělal něco, kvůli čemu mě přestal mít rád? „Mít rád,“ pomyslel si. Má ho ten chlapec vůbec aspoň trochu rád? On, Severus, i když si to přiznával jen nerad, záviděl Potterovi syna jako je Albus. Kéž by bylo všechno jinak a on měl vlastní rodinu, vlastní děti... Ale dokázal by být dobrým otcem? Albusovi mohl být učitelem a přítelem. Dělal to ale dobře, nebo chlapce vyplašil a odehnal od sebe tak i dalšího člověka, který mu rozuměl? Ne, to snad ne. Tyto myšlenky ho zžíraly ve dne v noci a jeho nálada klesala pod bod mrazu. Byl nevrlý a mrzutý a nikdy si neodpustil příležitost poznamenat něco nanejvýš ironického na adresu nového ředitele.

Nebylo tomu jinak ani v pátek ráno. George s Leou vyšli z bytu za ředitelnou a o něčem se vesele bavili. Lein zvonivý smích zahnal ticho v ředitelně a Albus Brumbál se na ně spokojeně usmíval.

„Dobré ráno,“ pozdravili oba najednou všechny bývalé ředitele na obrazech. Mnozí jim svorně odpověděli, jen Severus Snape něco neurčitého zavrčel a raději se vytratil ze svého obrazu. Byl už čas na snídani a je jasné, že na Ala čeká zbytečně. George jen zakroutil hlavou nad jeho chováním.

„Co mu je, pane profesore?“ směřoval svou otázku Brumbálovi. „Opravte mě, pokud se mýlím. Vždy byl protivný, ale teď se mi zdá ještě horší. Neštve ho něco?“

„Nuže myslím, že Severus je trochu podrážděný, protože někoho očekával a on nepřišel. Neumím si to sám vysvětlit, ale zřejmě je to hlavní důvod,“ zamyslel se Albus.

„Koho máte na mysli, pane profesore?“ zeptala se Lea.

„Nevím zda jste se doslechla o zvláštním přátelství mezi Severusem a malým Albusem, má drahá. Ale o to právě jde. Severus se celé prázdniny těšil, i když to opravdu dobře maskoval, až Ala znovu uvidí. Já ho znám a vím, že mu na tom chlapci záleží. Trápí se, že za ním Albus doteď nepřišel,“ vysvětlil jí Albus.

„Jste si jistý, že stačí, aby za ním Albus přišel a bude se s ním dát vydržet? Možná vím, v čem tkví tento malý problém. Snape Albuse doučoval lektvary, že?“ ujišťoval se George.

„Ano, Severus se k tomu propůjčil a zdá se, že to prospělo oběma.“

„No nevím, zda máte pravdu. Tak my jdeme na snídani a já si promluvím s Albusem a zjistím víc. Zatím na shledanou,“ rozloučil se George a Lea jen kývla na pozdrav a vyšla z ředitelny ruku v ruce s ním.

„Pěkný den,“ zavolal za nimi ještě Albus a pohodlně se usadil ve svém křesle. „Jak se ten chlapec změnil,“ pomyslel si o Georgovi. Z toho šibala se stal moudrý a rozvážný muž, dokonce ředitel a i když by se možná kdysi bál, že se pod jeho vedením stane ze školy čar a kouzel škola na výchovu podobných uličníků, jakými byli on a jeho bratr, teď musel jen souhlasit s Minervinou volbou. Navzdory všemu neztratil svůj neocenitelný smysl pro humor a Brumbál se konečně těšil na trochu zábavy, kterou s ním v ředitelně nepochybně zažije.

Při snídani Geroge bedlivě sledoval svého synovce a poznal na něm, že se trápí. Když odcházel z Velké síně, rychle vyběhl za ním a než se mu stihl ztratit z očí, doběhl ho. Přece jen znal víc zkratek než Albus.

„Ale počkej. Chci s tebou mluvit,“ zavolal na něj.

„Strýčku Georgi? Co se děje?“ překvapeně zůstal stát Albus.

„Nepůjdeme sem? Promluvíme si v soukromí,“ navrhl a vedl ho do prázdné učebny, před kterou právě stáli.

„O co jde?“ zeptal se znovu chlapec.

„O co jde? To mi řekni ty, Albusi. Chodíš tu jako tělo bez duše. Co tě trápí?“

„Nic, není to nic důležitého,“ zapíral Al. Chtěl si s tím poradit sám. Věděl, že se chová jako zbabělec, ale v této chvíli neměl odvahu to měnit.

„Tomu nevěřím,“ opravil ho strýc. „Jde o profesora Snapea?“ vytasil se se svou teorií a Albuse dost překvapil.

„Jak... jak jsi na to přišel? Já...“

„Podívej, vím o tvých hodinách s profesorem Rocherienem. Lektvary ti nikdy moc nešly, co?“ Neboj, nejsi sám,“ povzbudil ho trochu. „Ale teď k věci, dostal jsi už dvě nedostatečné. Domnívám se správně, že to je důvod, proč jsi nepřišel za Snapem? Pokud vím, kdysi jsi za ním chodil denně a teď jsem tě tam ještě neviděl. Nebo se bojíš, že bych vám při vašich rozhovorech překážel?“ snažil se trochu vtipkovat.

„Ne, o to nejde. Máš pravdu, je to kvůli lektvarům. Já... víš, on mě očí a je opravdu skvělý a já jsem ho zklamal. Už mě nebude mít rád,“ povzdychl si Al.

„To je hloupost. Řekni mi jednu věc, Albusi. Je to tvůj přítel a záleží ti na něm?“ Albus přikývl. „Pak mu vysvětli, co se stalo. Promluv si s ním a uvidíš, bude to lepší než se tím v duchu zžírat. Věř mi, prospěje vám to oběma,“ ujistil ho.

„Jak to myslíš?“ spozorněl Al.

„To nic. Příjdeš teda večer?“ zeptal se ředitel.

„Zkusím to,“ souhlasil nakonec Al.

„Dobře, kdyby ti nikdo neodpovídal na klepání, klidně vejdi- Myslím, že budu mít nějakou práci u sebe vedle,“ spiklenecky na něj mrkl a vyšli z učebny.

„Strýčku Georgi, nevíš, proč je na mě profesor Rocherien tak přísný? James ani Lilly s ním problém nemají. Tak proč já?“ vyzvídal Albus a doufal, ze konečně dostane odpověď na svou otázku.

„To netuším, promluvím si s ním o tom,“ navrhl.

„Ne, prosím ne. Je to... no víš, nechci zneužívat, že můj strýc a babička jsou v učitelském sboru. Já si s tím už nějak poradím. Prosím, slib mi, že to necháš tak. Kdyby to bylo vážné, určitě bych za tebou přišel,L prosil Albus a bál se, aby George opravdu nešel za jeho profesorem lektvarů. Ten si ho chvíli zkoumavě prohlížel a nakonec uznal, že jestli chce Albus vyřešit svůj problém sám, nebude se do toho plést. Ale bude si na toho Rocheriena dávat pozor. Nedovolí, aby se choval k Albusovi jako kdysi Snape k Harrymu.

Po zbytek dne se Albus v duchu připravoval na setkání, které doteď odkládal. Večer zaklepal na dveře ředitelny a jak George předpokládal, nikdo mu neodpovídal. Vzal proto za kliku a vešel dovnitř. V místnosti bylo šero a někteří obyvatelé portrétů dřímali. Albus potichu vešel a zavřel za sebou dveře. Popošel až k velkému dubovému stolu a pátral po jeho obraze. Jenže místo vedle portrétu Albuse Brumbála bylo prázdné. Podivil se tomu. Vždyť přece věděl, že ho přes prázdniny přesunuli z laboratoře zpět sem. V tom si ho všiml Brumbál a přívětivě ho oslovil: „Albusi, jaké překvapení. Už jsme mysleli, že se nedočkáme. Chyběl jsi nám.“

„Dobrý večer. No... já... víte... neměl jsem moc času. Ale polepším se,“ vykoktal Al.

„O mě nejde, chlapče. Přijď kdykoli budeš chtít,“ usmál se na něj Albus.

„Promiňte mi, ale kde je...“ začal, ale stařec ho předběhl.

„Dnes chtěl, aby ho přestěhovali zpět do laboratoře. Prý tam bude mít víc času na přemýšlení,“ vysvětlil mu.

„Zlobí se na mě?“ zašeptal potichu Al.

„Nevím, jestli bych to nazval hněvem. Ale možná bude trochu nepřívětivý. Nedbej na to, chlapče. Přejde ho to, jen buď trpělivý.“

„Je to moje chyba,“ sklíčeně přiznal Al.

„Nebude to tak zlé, jak si myslíš. Hlavu vzhůru. Určitě už čeká, tak běž,“ poradil mu Brumbál a vložil si do úst citrónový bonbón, jeho oblíbenou sladkost.

Albus se víc nezdržoval a zaklepal na dveře laboratoře. Odpovědí mu však bylo jen tíživé ticho a tak bez vyzvání vstoupil.

„Pane profesore?“ zavolal do tmy a vytáhl hůlku, aby rozsvítil pochodně na stěnách. Když si jeho oči přivykly na světlo, rozhlédl se a pochopil, proč nikdo neodpovídal. Portrét visící uprostřed místnosti byl prázdný.

„Do Merlinovy boty. Tak tohle se mi opravdu povedlo,“ zaklel potichu a ztěžka dosedl do křesla a schoulil se tam. Zabraný do vlastních úvah a výčitek svědomí nezpozoroval pohyb na portrétu. Severus se přišel podívat, zda ho tu náhodou nenajde, i když v to už téměř přestával doufat. Když ho však viděl schouleného v křesle, zjevně utrápeného, jeho zlost byla rázem pryč.

„Albusi? Jsi v pořádku?“ zeptal se optarně, aby ho nevyplašil. Bez šance. Při zvuku jeho hlasu sebou Albus trhl a chvíli mu trvalo, než se zorientoval.

„Pane profesore... myslel jsem, že už nepřijdete,“ vykoktal nakonec.

Severus se zamračil: „Odkdy jsi se vrátil k formálnímu oslovení? Myslel jsem, že už jsi si zvykl oslovovat mě jménem,“ poznamenal a neuniklo mu, že je chlapec dost nervózní. „Stalo se něco? Zdáš se mi smutný a trvalo ti týden, než jsi si na mě vůbec vzpomenul,“ zeptal se a neodpustil si drobnou výčitku.

„To není pravda. Chtěl jsem přijít... opravdu. Já jen... nevěděl jsem jak... bál jsem se,“ přiznal nakonec.

To Snapea skutečně zarazilo. Tak je to pravda, že ho něčím zastrašil a bojí se ho?

„Řekneš mi konečně, co se stalo?“ zeptal se netrpělivě.

Albus se zhluboka nadechl a pohlédl Severusovi do očí. Do těch tmavých hlubokých studní, které skrývaly skutečné city tam v daleké temnotě, kam jen zřídka možno nahlédnout.

„Pokazil jsem to. Všechno to bylo zbytečné. Zklamal jsem vás. Chci říct, zklamal jsem tě, Severusi. Prostě je to všechno na nic a já jsem nevěděl, jak ti to říct, chápeš? Nechtěl jsem, ale já se snažil. Opravdu snažil,“ chrlil ze sebe Albus zmateně a Snape, ať byl jakkoli inteligentní nepochopil, co se mu snaží říct. Jak ho zklamal? Co se vlastně stalo?

„Albusi, sedni si, uklidni se a ještě jednou mi klidně řekni, co se stalo,“ vyzval ho a zvýšil přitom hlas, aby dodal svému hlasu větší ráznost. Albus svěsil ramena a poslechl.

„Dostal jsem dvě nedostatečné z lektvarů,“ přiznal nakonec.

Snape se zatvářil překvapeně a uraženě zároveň.

„Chceš říct, že dvě špatné známky z lektvarů vedly k tomu, že jsi se tu nemínil ukázat? To je celé?“

„Nejde jen o špatné známky. Jde o to, že to byly lektvary, které jsi mě učil a já jsem je zkazil. Vím, že že jsem tě zklamal a bál jsem se, že už mě nebudeš chtít víc učit, že už mě nebudeš chtít vidět,“ řekl a sám pro sebe dodal: „a nebudeš mě mít rád.“

Snapeův výraz byl neproniknutelný. Nebyl zklamaný, jak si Albus myslel. Byl překvapený proto, že se bál za ním jít. Bál se, že by ho mohl zavrhnout. Pro Merlina, je to vůbec možné? Měl toho chlapce přece rád jako žádné jiné dítě, i když stále pátral po tom, čím si ho tak získal. Možná právě touto svou nevinností a upřímností. Neúspěchy v lektvarech jsou jedna věc a jejich přátelství věc druhá. A přece jedna druhou ovlyvňovaly.

„Doufám, že na podobné hlouposti příště zapomeneš, Albusi. To, že se ti nedaří, neznamená, že tě přestanu učit, ale že musíme na tvém problému víc zapracovat. Nechápu, proč jsi s tím za mnou nepřišel hned,“ řekl trochu nevrle, ale v jeho tónu bylo jen velmi málo náznaku sarkazmu a zlosti.

„Takže... ty se na mě nezlobíš?“ zeptal se Albus překvapeně, jakoby nemohl uvěřit vlastním uším.

„Zlobím,ale kvůli tvé hlouposti a ne kvůli lektvarům. A teď mi řekni, co se stalo,“ odpověděl už mírněji. Albus se pustil do vyprávění. Popsal mu podrobně každý krok, který udělal a přesně označil bod, při kterém udělal chybu. Jediné, co trochu zmírnil, bylo učitelovo chování k němu, ale vnímavý Snape postřehl, že něco zatajil. Nevyzvídal však.

„Když teda přesně víš, kde jsi udělal chybu, proč jsi ji nenapravil? Zapomněl jsi na granátové jablko jako neutralizátor?“

„Ne. Chtěl jsem ho tam samozřejmě přidat, ale profesor mi to nedovolil. Stejně jako potom odmítl dát mi nové Aloe, když jsem ho rozsypal,“ hájil se Albus.

„Nechce se mi věřit, že by Křiklan byl až tak přísný a zásadový, aby ti to nepovolil. Naopak, vždy byl až moc mírný,“ nezdálo se Severusovi.

„Ale nás už neučí profesor Křiklan. Máme nového učitele a od začátku mi bylo jasné, že bude přísný,“ opravil ho Al.

„Přísnost není na škodu, uvědom si to. Ale kdo vás učí, když ne Křiklan“ vyzvídal, protože to byla pro něj novinka. Jediná změna ve sboru o které věděl, byla změna ředitele.

„Profesor Rocherien,“ odpověděl Albus a už se cítil trochu lépe.

„Cože? Rocherien? Martin Rocherien?“ zeptal se Snape, jakoby nevěřil vlastním uším.

„Znáte se? Tvářil se úplně stejně, když slyšel o tobě,“ zbystřil Albus.

„Ty jsi mu řekl o mě?“ byl opět překvapený Severus.

„No ano. Když se zeptal, odkud vím o granátovém jablku, přiznal jsem, že mě doučuješ. A právě v té chvíli měl podobný výraz, jako teď ty.“

„Hm, předpokládám, že na tebe nebyl moc milý. Zřejmě nebyl dobrý nápad zmiňovat se o mě, Albusi,“ zamyslel se Severus a jakoby na chvíli přestal vnímat.

„Severusi?“ ozval se už asi po třetí Albus a konečně se mu podařilo vzbudit jeho pozornost.

„Hm?“ zamumlal Snape.

„Ptal jsem se, jestli se s Rocherienem znáte,“ zopakoval Al a s napětím sledoval přítele a učitele v jedné osobě.

„Byli jsme spolužáci na doplňkovém studiu, kam jsem chodil ještě po Bradavicích. Nebyli jsme právě nejlepší přátelé Sice mezi námi nevládla otevřená nenávist. Nazval bych to spíš rivalitou a snad závistí. Myslím, že se nikdy nesmířil, že byl až druhým nejlepším studentem na škole,“ vysvětlil.

„Ty jsi byl nejlepší na škole?“ žasl Albus.

„Hm, kdysi to tak bývalo. S Martinem jsme vždy bojovali o prvenství a o to, kdo z nás je lepší. Asi to s ním nebudeš mít lehké, když jsi mu řekl o tom doučování. Jak ho znám, bude chtít opět dokázat, že je lepší než já a to skrz tebe.“

„Tím, že mě zesměšní ve třídě a pokud budu stejně neschopný jako doteď, dosáhne, co chce a z tebe udělá neschopného učitele,“ doplnil Albus.

„Sám bych to lépe neřekl,“ sarkasticky se zasmál Severus. „Jenže to se nestane. Nebudeš neschopný jako doteď. Víš dobře, že už jsi trochu pokročil. Budeš muset zapracovat víc, ale společnými silami bychom to měli zvládnout. Nebo si myslíš, že nejsem dobrý učitel?“ zeptal se a byl zvědavý, jaká odpověď se mu dostane.

„To si nemyslím. Nemohl bych si vybrat lépe. Pokud ze mě někdo dokáže něco dostat při míchání těch patlanin, pardon, lektvarů, tak jsi to ty Severusi. Kdy začneme?“ zasmál se a s nadšením se postavil k pracovnímu stolu. Všechny obavy byly pryč a Severus u něj opět viděl stejné nadšení, jako když s jejich doučováním začali.

„Myslím, že jsi měl už tak náročný týden. Měl by jsi se vyspat. I tak už je skoro večerka, ale jestli chceš, přijď zítra,“ navrhl Severus a přemáhal se, aby skryl úsměv.

„Děkuji Severusi. Zítra ráno přijdu. Dobrou noc,“ rozloučil se Albus a zamával mu ode dveří.

„Dobrou noc kamaráde,“ odpověděl Snape a spokojený úsměv, který se na jeho tváři objevil nebylo třeba skrývat. Před sebou samým ne.

12 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Je to dobré. Jsem napjatý, co bude dál, tak držím palce...

Anonymní řekl(a)...

fakt super! už se nemůžu dočkat co bude dál

Anonymní řekl(a)...

super jen by to chtelo uz dalsi pokracovani :-)

Anonymní řekl(a)...

dej je dobry, ale preco v slovenskom texte ceske vyrazy? dost to tam krici...

Anonymní řekl(a)...

Je to good! Akorat bych byla rada aby už byly další kapitloly jinak gooood!

Anonymní řekl(a)...

fakt mazec ale chce to další kapitoly !!!!!

Anonymní řekl(a)...

Taky myslím, že je to supééér ae mohli byste sem dávat další kapitoli????a také začít překládat ty ostatní pokračování????Je to slovenksy...sice tomu rozumím ae i tak, rodný jazyk je rodný jazyk.Až tu budou další kapitoli, prosím kohokoliv aby napsal, že jsou tu.na Svolinka@centrum.cz
děkuji.Vaše Svolinka

Anonymní řekl(a)...

tomu rocherienovi musí být aspoň 60, ne 50 když je straj jak serverus

Aisha Stará řekl(a)...

Chudák Albus,ajk se snaží!!!!!Jak mu to nejde!!!!

Anonymní řekl(a)...

A kolik je Křiklanovi??:)

Anonymní řekl(a)...

Tak to bych fakticky chtěla vidět jak se Snape usmívá xDDD To musí být pohled :D

Anonymní řekl(a)...

to anonym srpen 2009:ja si to představuju jako usmev cloveka po botoxu:)