sobota 19. ledna 2008

22. kapitola: Únos

Vrátili se do školy a rozdělili se. Ron šel za Cassií a Harry spěchal najít Ginny. Harry ale neměl štěstí. Když došel k bráně, viděl jak se jeden ze Smrtijedů přemisťuje s Ginny. Zaslechl jeho smích a mrazení narůstalo.


Ron zatím seděl u Cassie.


„S tím únosem jsi měla pravdu, dnes unesli Hermionu. Harry spěchal za Ginny, ale unesli mu ji přímo před nosem. Našli jsme podobný vzkaz, že víme, co chtějí a nepustí je dokud…“


Dál nemohl, byl pořád bledý a měl velké obavy a výčitky.


,,Byli jsme navštívit Teddyho a tam si na nás počíhali. Byli tři. Prý, dokud jim nedáme co chtějí, tak…“ zakryl si obličej dlaněmi, jako by nemohl dál, jako by nemohl ani přemýšlet, ale Cassia už chystala věci, aby mohli vyrazit obě hledat.


„Seber se, musíme jednat! Rychle mě zaveďte na místo, kde vás přepadli. Pojďme, schovej se pod plášť. Kde je Harry?“


„Nevím, nejspíš je ve věži a připravuje se na pátrání.


,,Nepřestaneme, dokud je nenajdeme,“ dodal se vzdorem ve tváři.


„To mi věř, ani já nepřestanu. Pojďme.“


Když dorazili do věže, zjistili, že Harry už zabalil nejpotřebnější vybavení a přebíhal po místnosti. Byl naprosto soustředěný, jako by ho jen to drželo při smyslech. Musí je najít!

Cassia i jeho přinutila vypít lektvar, protože byl stejně zbitý jako Ron, i když tomu už modřiny mizely.


„Tak a teď se uklidni. Takhle je nenajdeme, když budeš tak horkokrevný,“ upozornila ho, ale neposlouchal ji a stále přecházel sem a tam, jako by nevěděl co dál.


Musela ho okřiknout.


„Harry! Vzpamatuj se!“ křikla na něj, až se zastavil.


„Co chceš? Musíme je najít a ty tady jenom stojíš a tváříš se jako by nic.“


„Věř mi, že i já je chci najít, ale dokážeme to jen s chladnou hlavou, pochop to! Máte ten vzkaz?“


Konečně upoutala jejich pozornost. Sáhl do kapsy a vytáhl kus zmačkaného pergamenu. Jestli má pravdu a pozná to písmo, mají velkou šanci dívky rychle najít. Zanechali stopu, i když nevěděli, komu ji nechávají. Upřeně se zahleděla na cár pergamenu a rychle přemýšlela.


Proč to napsal takhle? Jedna věta v jednotném čísle a druhá v množném? Chtěl ji přivést na stopu? Nebo se dopustil chyby? Potřebovala, aby se jí ozval, ale jak je má zatím zadržet, aby se po hlavě nevrhli do nebezpečí. Jedinou možností bylo povědět jim pravdu. Znovu se na ně podívala a viděla, jak jsou připraveni jen vyrazit.


„Počkejte. Takhle to nejde!“


„Jak to, že nejde? Unesli je a my neustaneme, dokud je nenajdeme. V tom nám nezabráníš.“


Byli ochotní i útočit, aby se už dostali z hradu a mohli pátrat. A byli na ni opravdu naštvaní. Jak mohla být tak klidná? Nechtěli ani domýšlet, co všechno mohli Ginny a Hermioně udělat. Jejich hůlky našli na místech únosů.


„Nechci vám bránit, i já je chci jít hledat…“


„Ale nevypadá to tak!“


„A kde je vlastně chcete hledat? Když budeme vycházet z toho, že je vězní v Londýně, kde chcete začít? Musíme počkat.“


Nyní už jim z očí sršely blesky, ignorovali ji a chystali se přejít ke dveřím.


„Stůjte, nevíte…“ ale slova nestačila a tak, ač nerada, zvedla ruku a odhodila je na pohovku. „Necháte mě domluvit? Bojím se o ně stejně jako vy, ale mám tam svého člověka, ano přímo tam, a čekám na jeho zprávu. Jestli se mu ji podaří odeslat, budeme vědět, kde přesně je vězní.“


„Ale než se ti ozve, jim můžou ublížit!“


„A jak jim pomůžete, když se budeš toulat Londýnem a doufat, že je náhodou najdeš? Já vás chápu, ani si ne…“


„Ale nechápeš! Nemáš nikoho, o koho by ses bála, někdy mám pocit, že nejsi schopná citu, že jsi chladná jako led!“ vykřikl Harry.


Konečně jí řekl, co si myslí.

Cassii to ranilo. Tak tohle si myslí? Že nemá city? Naopak, občas si přála zapomenout na to, aby tak nenesla své poslání.


,,I když city neprojevuji, neznamená to, že je nemám,“ odpověděla dotčeně.


Víc jim k tomu neřekla.


Pak najednou na okno zaklepala sova a rychle jí běželi otevřít. Sova k nim natáhla nohu a jen co si vzali vzkaz, odletěla. Ve vzkazu bylo jen pár slov:


Přístav u mostu, dole, modrá koza. Uspané.


Harry s Ronem na to překvapeně pohlédli.


Vůbec jim to nedávalo smysl, ale Cassii zjevně ano, protože se pousmála a netrpělivě je vybídla: „Tak na co čekáte? Už víme, kde jsou!“


„Víme?“


„Ano, v přístavu a dole znamená vpravo a modrá koza je značka, kterou nám tam nechal.“


„A to uspané?“


„To nevím, předpokládám, že to zjistíme na místě. Jdeme.“


Nemusela jim to říkat dvakrát, vyrazili hned a vyplížili se z hradu jednou z tajných chodeb. Hned za hradbami se přemístili pryč.


Opět se ocitli v přístavu. Tentokrát věděli, kam se mají přemístit, a když opustili starou boudu, jako by se octli v jiném světě. Bylo tu plno dělníků a tak se museli snažit, aby co nejvíc zapadli a nikdo si jich nevšiml.


„Na kterém jsme břehu?“


„Na levém, musíme se dostat přes řeku, můžeme buď lodí nebo přes most a nebo se můžeme přemístit.“


„Teď by asi přemístění nebylo moc bezpečné,“ namítl Ron.


„To máš pravdu, mohli by tu mít poplašná kouzla, nebo to tu někdo sleduje. Zbývá nám asi jen loď. Harry, skoč koupit lístky na přívoz. Vzal jsi doufám peníze?“


Harry přikývl a vyrazil zjistit, jestli ještě dnes přívoz pojede. Měli štěstí, poslední odplouval za deset minut. Plavba se jim zdála být tou nejdelší v životě. Hnal je strach a obavy o dívky. Cassia se je snažila trochu uklidnit, i když věděla, že ona by na tom byla stejně na jejich místě a bála se o ně úplně stejně. Seděli venku u zábradlí a vyhlíželi druhý břeh, jako by tam chtěli přívoz dotlačit, ale ještě to mělo chvíli trvat. Harry přecházel po palubě sem a tam a byl čím dál bledší.


„Jestli se jim něco stane, jestli…“ nemohl o tom ani mluvit, už jenom pomyšlení na to, co všechno by se jim mohlo stát, ho strach ve vnitřnostech bodal jako jehla.


Nemohl se zbavit pocitu viny, a jestli nedorazí včas…


Ron na tom byl podobně. Sice seděl vedle Cassie, ale hypnotizoval pravý břeh, jako by ho chtěl přitáhnout blíž. Snažil se myslet jenom na to, jak se jim je podaří zachránit, nic jiného si nepřipouštěl. Vyčítal si, že nebyl s Hermionou a že připustil, aby ji unesli.

Cassia se na to nemohla dívat, ale co by jim měla říct? I ona o ně měla strach, i když je určitě neznala tak jako oni. Neuměla si představit, co by dělala, kdyby se něco takového stalo Charliemu. Chtěla je povzbudit, ale nevěděla, co jim má říct. Najednou ji něco napadlo.


„Harry, Rone, kdyby se jim něco stalo, kdyby… myslím, že byste to cítili… tady,“ a přiložila si ruku na srdce. „Zkuste se soustředit, cítíte něco? Že by se jim něco stalo? Něco hrozného?“


Nechápali, o čem mluví, ale Harry si uvědomil, že i když ani neví jak, ví, že je Ginny živá a to mu momentálně stačilo. Nejspíš i Ron cítil to samé, ale možná si jen nechtěli něco takového připustit.


Po nějaké době dorazili na druhý břeh. Vypadalo to tam podobně jako na levém břehu.


„A kam teď?“ zeptali se jednohlasně a tázavě se podívali na Cassii.


„Musíme najít modrou kozu, myslím si, že to bude nějaký bar nebo něco co ji připomíná. Pojďme podél břehu směrem od mostu.“


Pomalu tedy vyrazili a hledali nějakou stopu. Asi po deseti minutách přišli na to, co bylo myšleno modrou kozou. Došli totiž k budově obehnané lešením a kolem byly rozestavěné namodro natřené kozy na řezání dříví. Tak jednoduché a nenápadné, napadlo je. A po chvíli si byli jistí, že jsou na správném místě, protože ucítili ochranná kouzla kolem celé budovy. Pokusili se proklouznout dovnitř, ale ochrany je nepustily, jakkoli se snažili a báli se kouzlit, aby si jich nevšimli. Obcházeli budovu nebo sklad, nebo co to bylo, ale nic nenašli. Pomalu si začínali zoufat a museli být nenápadní, protože bylo ještě světlo. Pomalu je zachvacovala panika, když se před nimi najednou objevila postava a mířila k nim, jako by čekala jen na ně.

Nezastavila se ale, jen jim pokynula, aby ji následovali. Cassia se beze slova přidala a Harry s Ronem, i když neradi, také. Po několika minutách postava zastavila a obrátila se k nim.


„Posílá vás Kestrel?“ ozvalo se zpod kapuce.


„Ano,“ odpověděla Cassia. Kestrel byla přece ona.


„Dobře, vchod je zezadu a je na heslo. Takové lyrické. Pandora. Nyní jsou tam čtyři, ale normálně jich je deset. Tedy bylo, dokud jeden nezmizel. Teď tomu velí dva a ostatní jsou spíš jako sluhové nebo co. Zavřeli je do sklepa a chvíli mi trvalo, než jsem se k nim dostal. Nevím co se dělo předtím, ale donutil jsem obě, aby vypily lektvar, bude jim líp. Zbývající se mají vrátit až ráno a nejlepší by bylo zaútočit v noci, teď je tady moc mudlů a i oni jsou příliš čilí.“


Cassia poslouchala a zdánlivě pro sebe si přikyvovala. „Znáte jejich jména?“


„Jeden z nich se jmenuje Afanasij Balovan, ten který zmizel, nějaký Ital, byl tuším Adalberto, ale jméno toho třetího neznám, ale myslím, že je z nich nejvýš. Měl jsem pocit, že se ho ti dva bojí. Pak jsou tu nohsledi, nalákali je teprve nedávno, ale jsou absolutně věrní a nejsou po kletbou Imperius. Ale o plánech těch tří nic nevědí. O tom jednají jenom o samotě, my máme jenom plnit příkazy. Pokusím se je uspat, ale nemůžu vám to slíbit. I když najímali, jsou velice opatrní.“ Poté se otočil a odešel.


Cassia teď přemýšlela, jak je přesvědčí, aby počkali do noci. Už teď měla problém je udržet, zatímco mluvila se svým člověkem. Otočila se k nim, ale než stačila něco říct, pustili se do ní.


„Zase chceš, abychom čekali? Co když se jim něco stane, zatímco tu budeme vyčkávat?“


„Nic se jim nestane, postará se o ně. Dali mu je na starost, ale v noci to bude lepší, protože nás nikdo neuvidí. Podívejte, za dvě hodiny bude tma, počkáme a potom půjdeme dovnitř. Vy pro ně dojdete a já je zatím zaměstnám, ano?“


Nechtělo se jim čekat, ale nakonec přikývli a provrtávali sklad pohledy, jako by chtěli obě přivolat. Cítili, že je to rozumné, ale i tak si vyčítali, že nic nedělají.


Konečně se snesla tma. Tři tmavé postavy se opatrně přibližovaly k zadní části rekonstruované budovy. Před odřenými dveřmi vyslovily heslo a dveře se otevřely jako seznam. Konečně.

vstoupili do tmavé, tiché chodby. Ticho bylo absolutní. Harry byl schovaný pod neviditelným pláštěm a Ron s Cassií alespoň splynuli s okolím, aby je nebylo vidět. Bylo jim řečeno, že je drží dole, ale nikde neviděli žádné schody, které by je tam zavedly. Chodba vedla do velké tmavé místnosti s vysokým stropem. Vypadalo to, že jsou ve skladu, navíc prázdném, což jim moc nevyhovovalo, protože se neměli v případě potřeby kam ukrýt. Ale aspoň jim neunikly schody, které vedly dolů do sklepa. Opatrně přeběhli přes místnost a zůstali stát nad schody. Zdola k nim doléhaly hlasy. Tlumené mužské hlasy. Stoupal odtamtud zatuchlý vzduch promíchaný s nasládlým pachem.

Opatrně scházeli po schodech doufajíce, že žádný z nich nevrže a že je udrží a nezřítí se pod jejich váhou. Místy chybělo zábradlí, ale zdálo se, že schody jsou v pořádku, že se o ně postarali. Úspěšně zdolali schody a teď stáli na špinavé podlaze a slyšeli ty hlasy mnohem zřetelněji, zaslechli i ťapkání.


„Nejspíš potkani,“ zašeptal Harry. A zřejmě jich nebylo málo, ale přinejmenším je ten zvuk kryl.


Pod stropem se táhlo potrubí, ale bylo zjevně nefunkční, protože bylo na mnoha místech rezavé a i děravé. Jak se blížili ke dveřím, hlasy nabývaly na síle, a když byli už jen pár metrů od otevřených dveří, zaslechli, o čem se baví.


„Byl ses podívat na ty dvě? Když jsme je přivedli, byly pěkně divoké a teď jsou jako pěny.“


„Byl jsem tam, obě spí. Asi únavou.“


„No, až se vrátí, budou potřebovat energii, protože pochybuju, že jim nějaká zbyde, až s nimi skončí a dostane z nich, co chce vědět. Potter se mu asi zbytečně bude snažit vyhovět.“


Pak se začali smát, až se Harrymu zježily vlasy. Byli tu správně. Podíval se na Cassii, která měla lepší výhled a čekal co bude dál. Měli jedinou možnost, odlákat muže a dostat se dovnitř. Očividně hlídali vchod do další místnosti, to pochopili z jejich rozhovoru. Tázavě se podíval na Cassii a viděl, že přikývla, i když splynula s okolím. Poodešla ke schodům a chodbou zazněl tupý úder, jako když je člověk blízko zvonu. Za pár sekund se z místnosti vyřítili čtyři muži s hůlkami v rukách a mířili za zvukem.

Cassia je odlákala nahoru do haly, a i když se jim neukázala, pochopili, že tam někdo je a snažili se ho dostihnout. Všimla si však jedné věci. Běželi za ní jen tři a její člověk. Vždyť ale říkal, že jsou čtyři… Musela se krýt. Ani ne tak proto, že by mířili přesně, protože ji pořádně neviděli, ale mohla by ji trefit odražená kletba. Ve chvíli, kdy trefila jejího muže, měla chuť něco roztrhat.


Zatím Harry s Ronem vešli do sklepa. Museli se rychle zorientovat. Byli v místnosti přibližně tři krát tři metry, v rohu byl stůl a válelo se tu několik židlí. Ale byla tu další chodba, která je po několika metrech dovedla k zamčeným dveřím. Bylo až příliš lehké je odemknout, stačilo alohomora, a dveře se otevřely. Tato místnost byla ještě menší než předešlá, ale byly tu. Obě. Hermiona i Ginny ležely na starých postelích a spaly. Jak to, že se nevzbudil ani jejich příchod? A nereagovaly ani na jejich snahu probudit je. Ron se pokusil probudit Hermionu poplácáním po tvářích. Nic, žádná reakce. Nevěděli, co mají dělat a jedinou možností bylo popadnout je a co nejrychleji zmizet, protože nevěděli, jak dlouho Cassia udrží pozornost mužů nahoře a přemístit se odtud nemohli. Ale přišlo jim to až moc snadné, dostali se dovnitř moc jednoduše. Nebyl ale čas nad tím přemýšlet.


„Vezmeme je, a jakmile to půjde, tak se přemístíme,“ navrhl Ron a už už se natahoval pro Hermionu, když vtom se ode dveří ozval pronikavý smích.


„To se podívejme, schválně jestli obávaný Harry Potter umí bojovat i s děvčetem v náruči.“


Ve dveřích stál vysoký, hubený muž, s protáhlým obličejem a jizvou, která se mu táhla od koutku úst až k uchu a vytvářela mu tím na tváři zvláštní úšklebek, který však nevypadal směšně.


Upíral na ně chladné světlemodré oči a mířil na ně hůlkou a vypadalo to, že úporně přemýšlí, jakou kletbu proti nim použije. Zvuky boje ho viditelně nezajímaly.

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Je to uzasne ako obvykle potrebujem k zivotu dalsiu kapitolu :-D rychlo rychlo dufam ze pride cim skor.:-D

Anonymní řekl(a)...

SUPER, už se těším na další......

Anonymní řekl(a)...

Je to čím dál napínavější prostě bomba

Anonymní řekl(a)...

Je to bezva, ale už by tu mohla být další kapitola.

Anonymní řekl(a)...

hltám to tak rychle , že sotva dýchám, tohle je ssuuppeeeeerr!

Anonymní řekl(a)...

Je to bezva, ale mohli by to vydat i v české verzi? Začínaj mě štvát ty jména ve Slovenštině...