úterý 15. ledna 2008

21. kapitola: Následky

Cassia odvedla Hermionu do věže a nechala ji tam. Za chvíli se ale vrátila s lektvarem, který dostala od Severuse. Výborně uklidňoval a pročišťoval mysl. Našla ji tam, kde ji nechala. Seděla před krbem a dívala se do vyhaslého ohniště.


Došla k ní a přinutila ji, aby na ni pohlédla. „Na, vypij to,“ podala jí lahvičku s lektvarem.


Hermiona ji poslechla a vypila ho jedním lokem. Oklepala se, ale viditelně se jí ulevilo, protože se jí do obličeje začala vracet barva.


„Co se stalo, Hermiono? Vím, že to nebyl hezký pohled, ale u tebe jde očividně o něco jiného.“


Nevěděla, jestli jí odpoví, a už ani odpověď nečekala, když zaslechla nádech a Hermiona řekla: „Víš, to nebylo kvůli tomu. I já… myslela jsem, že to bylo hrozné, ale když jsem dnes viděla…“


Cassii to došlo. K čertu! „Proč jsi mi to neřekla? Nenutila bych tě k tomu.“


„Protože bylo nutné prohlédnout mu mysl a já věděla, do čeho jdu. Jenom jsem nečekala, že mě to tak vezme. Nemůžu si dovolit, aby mi ta vzpomínka ovlivňovala život. Budu v pořádku, jen co se trochu vzpamatuju. Harry toho zažil víc a nevšimla jsem si, že by mu to nějak ovlivňovalo reakce.“


Cassia ji tak trochu obdivovala.


I jí trvalo dlouho, než se s podobnými věcmi smířila, nebo se naučila na ně zapomenout, aby se jí nepletly do života. „Možná to jenom nevidíš. Mám tu s tebou počkat, než se vrátí?“


Hermiona přikývla, natáhla se na pohovku u krbu a pomalu se ponořila do spánku.


Cassia rozdělala oheň a přikryla ji. Pak se posadila do křesla a pustila se do knihy, kterou našla na polici. Ale nakonec i ona usnula.

Bylo kolem šesté, když se Harry s Ronem vrátili z ministerstva. Propustili je sice dřív, ale nejdřív se museli zbavit pronásledovatele z ministerstva.

Cassii s Hermionou našli tak, jak obě usnuly. Při zvuku otevírajících se dveří se Cassia probudila a vstala z křesla. Tvářili se přesně tak, jak čekala. Naštvaně ji probodávali pohledy. Už už se nadechovali, aby jí to spočítali, když jim naznačila, aby byli zticha a ukázala na pohovku a na chodbu. Pochopili.


„Co to mělo být? Proč jsi ji k tomu nutila? Vždyť jsi viděla, co to s ní dělá,“ pustil se do ní Ron, hned jak za sebou zavřeli dveře na chodbu.


Harry mlčel, Ron ho o to požádal, ale ani jemu se to nelíbilo.


„Protože ovládá nitrozpyt a potřebovali jsme zjistit, co ví. Jestli se dostanou k té skříňce dřív…“ ale nenechal ji domluvit.


„Tobě jde jenom o tu blbou skříňku a neohlížíš se na nikoho! Zajímá tě jenom to! Ale podívej se na ni, nezvládla to!“


To už Cassii naštvalo. „Podívej se, Rone, Hermiona věděla do čeho jde, sama mi to řekla! Možná ji to šokovalo, ale měl by ses zeptat jí, proč. A ta blbá skříňka, jak říkáš, by nás nejspíš zahubila, nebo nevím co! Tak popřemýšlej, proč mě tolik zajímá. Jestli se dostane do rukou jim, můžeme se těšit na Voldemortovi podobného maniaka! Ale zdá se mi, že z vás tří si to uvědomuje jenom Hermiona. Myslím, že jsem vám dostatečně vysvětlila, jak moc je nebezpečné pro mě pracovat, nebo jste si mysleli, že to bude dobrodružství? To co jste viděli, byla moje práce!“ trochu je zaskočila, ale rozhodně si to nechtěla nechat líbit.


Hermionu nešokovalo to, co viděla, ale to co jí to připomnělo.


„Takže ještě jednou. Ani mně se to nelíbilo, ale bylo to nutné a měli byste si promluvit s Hermionou a zjistit co se vlastně stalo!“ S těmito slovy se otočila a vyrazila do své pracovny a nechala je tam stát jako solné sloupy.


Rona trápila jedna věc. Jak to vlastně myslela, že se mají zeptat Hermiony? Vrátili se do věže a našli ji stále spící u krbu. Spala ale dost neklidně. Na zemi vedle ní ležela lahvička od Uklidňujícího lektvaru. Nejspíš i proto se nevzbudila, když ji Ron vzal do náruče a odnesl ji do pokoje. Nezamířil však do jejího pokoje, ale vzal ji do svého. Harry mu otevřel dveře a pak je nechal o samotě.

Ron Hermionu položil na postel, zul ji a svlékl plášť. Zatáhl závěsy, aby je nerušilo světlo. Pak si k ní unaveně lehl a objal ji. Dlouho ale nemohl usnout a přemýšlel o tom, co jim řekla Cassia. Trápilo ho, že nemůže přijít na to, jaký měla Hermiona důvod takhle reagovat.

Všiml si, že když ji objal, zklidnila se a dýchala klidněji. Nakonec usnul i on.

Ráno se jako první vzbudila Hermiona. Cítila se mnohem lépe, možná díky lektvaru od Cassie, ale možná i proto, že se nevzbudila na pohovce u krbu, kde usnula. Kolem pasu cítila ruku a podívala se na spícího Rona. Chtěla se jít umýt a pokusila se potichu vyklouznout z jeho objetí, ale nepovedlo se jí to, aniž by ho probudila.


Pomalu se probouzel. „Dobré ráno,“ ozvalo se z postele.


Otočila se k němu a viděla, jak na ni zamyšleně hledí. Bude mu asi muset mnohé vysvětlit, viděla mu to ve tváři. Byl odhodlaný zjistit, co se stalo.

Povzdechla si, vyšla ven a zamířila do koupelny. Když se po půlhodině vrátila zpátky, našla ho, jak na ni čeká. Nehodlal se jen tak vzdát.


„Řekneš mi, co se včera stalo? Nejdřív jsem si myslel, že tě tak vzalo, co jsi viděla v jeho hlavě, ale pak mi to Cassia tak trochu – po svém – vysvětlila. Pověz mi to,“ řekl potichu.


Stála uprostřed pokoje a nerozhodně na něj hleděla. Nevěděla co říct, jak začít, a tak tam jen tak stála.


„Hermiono, prosím tě. Něco tě trápí a mě štve, že jsem si toho nevšiml, aniž by mi to někdo nevmetl do tváře.“


Konečně se pohnula, došla k posteli a sedla si k němu. Zhluboka se nadechla a začala.


„Na Cassii se nezlob, nemohla předvídat, že mě to tak vezme. To co nám ten muž ukázal, to nezpůsobilo, i když to nebylo nic pěkného. Vlastně jsem nic horšího ještě neviděla. Jenom mi to připomnělo jak… jak mě mučila Bellatrix.

Myslela jsem si, že už jsem se s tím srovnala, vždyť už je to déle než rok a zažila jsem i horší věci, ale vypadá to, že ne. Jednoduše… když mi ukázal, jak mučil toho muže, najednou to vyplavalo na povrch. To, co se mi stalo, jsem považovala za hrozné, ale to co jsem viděla…“


Zmlkla, nemohla pokračovat, slzy se jí kutálely po tváři. Ani sama nevěděla, že ji to ještě nepřešlo, když v ní uplynulá noc spustila tu vzpomínku. Vždycky se přece chovala jako rozumná a racionálně uvažující, a zvládala mnohem horší věci, tak proč na ni právě tohle tolik působí? Nyní to na ni dolehlo a nebylo se co divit.

Ron se jí na víc neptal, trpěl, když ji viděl plakat, jenom ji objal. Hermioně to dělalo dobře. Potřebovala se vyplakat a on jediný ji dokázal plně pochopit. Nepotřeboval, aby mu někdo radil, co potřebuje, prostě to vycítil.

Maličko se uklidnila a postupně se vracela do normálu. Ronovi to ale stále nedalo: „Ale stejně tě do toho neměla nutit.“


„Jistě že ano, potřebovali jsme ty informace a to co jsme zjistili je opravdu důležité. Jenom chci počkat na Cass, abychom si to vysvětlili.“


Cassia je opravdu navštívila v ten samý den pozdě večer. Byla trochu napjatá, ale byla ráda, že zúžili okruh hledání na jedno místo, i když to mohla být past na odlákání od pravého cíle, ale i tak… Nebylo to zbytečné.

Vešla do věže a našla je všechny, jak se nad něčím sklání. Poznala, že je to deník z Grimmauldova náměstí. Mračili se nad ním.



Přišli jste na něco?“ zeptala se s nadějí v hlase, i když tušila, že ne.


„Zatím na nic, ale už víme, jak je psaný. Jestli mám pravdu, nebude to trvat dlouho, akorát neumím francouzsky a část deníku je psaná francouzštinou. A vypadá to zrovna na klíčovou část,“ objasnila jí Hermiona.


Cassii to na náladě nepřidalo, ale museli pokračovat. Byla z toho všeho unavená.


,,Dobrá, spoléhám na tebe, ale teď bychom se měli zamyslet nad tím, co jsme se včera dozvěděly. Vám dvěma to popíšeme,“ odpověděla na jejich nevyslovenou otázku a společně s Hermionou jim popsaly, co viděly a snažily se vzpomenout na všechno, kromě onoho mučení.


Měly s Hermionou tichou dohodu a vynechaly to.

Překvapilo je to, ale byli rádi, že mají novou stopu.


„Takže je to v Norsku? Ale kde? Je to dost rozlehlá země,“ byl zvědavý Harry. Pokud si pamatoval, Norsko bylo velké a některé jeho části byly neobývané. Nebudou to mít jednoduché.


„Ještě to trochu upřesnili. Mluvili o opuštěném okraji lesa, ale to je všechno. Pak se začal bránit a víc jsme z něj nedostaly.“


„Takže vyrazíme do Norska?“ tázavě se na ni podívali a napjatě čekali na odpověď.


„Ano, do Norska, ale ne hned teď. Nejdřív musíme zařídit ještě lepší obranu Bradavic a okolí, na dobu kdy tu nebudeme. Ještě mě napadla jedna věc. Musíme zařídit ochranu Ginny. Až příliš se o ni zajímají v souvislosti s domem na Grimmauldově náměstí. Zavolám si ji do pracovny. Je sobota, doufám, že ji najdu. A je důležité, abyste i vy byli opatrní, když budete někde venku z věže. Mohli by se pokusit i o něco víc.“


Oba na ni překvapeně pohlédli a v Harryho pohledu byly vidět obavy o Ginny.


„Takže, jestli chcete, vyrazíme do Norska, hned jakmile tohle všechno zařídíme. Přijdu vám to říct, nebo pošlu vzkaz. Jen si dávejte pozor. Harry ne… vím, že bys ji chtěl vidět, ale teď ne. Najdu ji a pošlu ji za vámi, ano? Nyní už musím jít, měla by už být ve věži, je po večerce.“


Pak jim popřála dobrou noc a odešla. Ginny opravdu našla v klubovně a ta se na ni překvapeně podívala, ale vyšla ven.


„Neboj se, nic se nestalo. Zatím. Běž ale do věže, já si ještě musím něco zařídit. Heslo je Albus. Řeknou ti víc,“ řekla jí.


Ginny ji poslechla a s narůstajícími obavami vyrazila ztichlým hradem k věži.


Cassia se během víkendu snažila vylepšit bezpečnostní opatření, i když o nich na hradě téměř nikdo nevěděl, ale že sem do školy chodí Ginny věděli mnozí a o to hlavně šlo. Věděla, že někdy nestačí ani ta nejlepší opatření, a když viděla, jakou sílu měl Adalberto, znepokojovalo ji to ještě víc. Zvlášť když se už neukáže, dojde jim, že ho dostali. S napětím proto očekávala, co se bude dít a každou noc kontrolovala obranu hradu.

Uteklo několik dní a nic se nedělo, ale Cassii to připadalo jako klid před bouřkou. Něco se jí na tom nezdálo. A že měla pravdu, se ukázalo poslední den před velikonočními prázdninami.

Právě měla poslední předprázdninovou hodinu s třeťáky, probírali obranná kouzla a opisovali si poznámky z tabule, přičemž jim vysvětlovala, co a jak působí a že si je po prázdninách vyzkouší. Do konce hodiny chybělo kolem patnácti minut, když se najednou otevřely dveře, ale nikdo v nich nestál. Jako by se otevřely samy od sebe… ale byly přece zavřené…


„Pokračujte a příště zavřete ty dveře pořádně.“


Obešla lavice a právě došla ke dveřím, když ucítila, že ji něco popadlo za ruku.


Rozhlédla se a uviděla zavlnění ve vzduchu, a potom zaslechla tichý, skoro neslyšný, šepot: „Je to vážné,“ zpod neviditelného pláště.


Porozhlédla se po třídě, ale nikdo to nejspíš nezaslechl a tak směrem k místu kde ji držel, naznačila, aby šel za ní. Prošla dopředu před lavice, nahoru k bytu a otevřela dveře, aby mohl vejít.


„Musíš počkat, než je propustím,“ nečekala na jeho reakci a vrátila se do třídy.


Z tónu jeho hlasu jí zatrnulo, určitě se něco stalo. Do konce hodiny zbývalo deset minut a ona netrpělivě čekala, až všichni odejdou ze třídy a zamkla za nimi. Potom mezi lavicemi došla do svého bytu. Když otevřela dveře, zůstala šokovaně stát. Na židli u krbu seděl Ron a nevypadal vůbec dobře. Kromě vyděšeného výrazu a hněvu smíšeného se strachem, byl celý zbitý. Obličej měl plný modřin, a když chtěl vstát, sykal bolestí.


„U Merlina, co se stalo?“ přeběhla k polici, vzala lektvar a podala mu ho.


Beze slova si ho vzal a jedním lokem ho vypil. Trochu se mu ulevilo, ale jen co se týkalo fyzické bolesti. Ta duševní zůstala.

Ron to měl stále před očima.

Byli s Harrym a Hermionou navštívit Teddyho. Všechno se zdálo být v pořádku, byli opatrní a návštěva dopadla dobře. Ještě si vybavoval, jak se na ně Teddy usmíval z postýlky a jak jim Teddyho babička nabízela čaj a sušenky…

Ráno vstali, aby se vypravili na domluvenou návštěvu a paní Tonksové. Harryho mrzelo, že tam dlouho nebyl a chtěl vidět Teddyho. Moc se na něj těšil a Ron s Hermionou také.


„Aspoň si odpočineme od hradu,“ prohlásila s úsměvem Hermiona, když brzy ráno vyráželi na cestu.


Za hradbami se přemístili do aleje nedaleko domu. Dům to nebyl velký, ale byl hezký a bylo vidět, že je udržovaný. Paní Tonksová je už čekala a vůbec jí nevadilo, že dorazili tak brzy. Byla ráda, i když byla ještě trochu smutná, manžel jí moc chyběl. Ale byl tu Teddy, pro kterého musela dál žít. S Harrym se dohodli, že ho bude vychovávat, zatímco ho Harry bude podporovat, teď by se nezvládl postarat o dítě. Možná jednou…


Teddy byl velmi živé dítě, jak jim vyprávěla, i když to poznali hned, jak viděli, co všechno tropí a každou hodinu měl jiné vlasy. Podle paní Tonksové záleželo na náladě.


Kolem oběda se rozhodli vrátit zpátky, aby si trochu odpočinuli před nočním prohledáváním hradu. Hermiona pomohla paní Tonksové s nádobím od oběda a ta je později vyprovodila před dům a pozvala je, aby je zase navštívili.

Chtěli si najít klidné místo na přemístění a nejlepší se jim zdála alej, kam se přemístili ráno. Ale ta teď byla tichá, až příliš. Nebylo slyšet žádné zvuky a cítili něco ve vzduchu. Zostražitěli, ale stejně je překvapili.

Vynořili se kolem nich a hned začali vrhat kletby. Ale naštěstí se rychle vzpamatovali a opětovali útok. Harry se ukryl za nejbližší strom právě včas, aby unikl zásahu. Ron skočil za velký kmen, který tu ležel a pálil odtud a Hermiona se ukryla za rohem budovy, která nejspíš dříve sloužila jako hájovna.


Byl to tvrdý boj, a vypadalo to, že jsou vyrovnaní. Na Harryho se sypaly třísky ze stromu a kolem Rona bylo plno děr od kleteb. Bojovali asi půl hodiny. Nad nimi se objevily pokácené kmeny, ovládané levitačním kouzlem, a oni se museli soustředit na to, aby je rozbili, než dopadnou. Už si mysleli, že to zvládli, když zaslechli výkřik. Vtom jim to došlo. Chtěli odpoutat jejich pozornost, zatímco se další z nich připlížil za Hermionu, chytil ji pod krkem a přemístil se s ní pryč a ostatní hned po něm.

Zavládlo hrozivé ticho.


Rozběhli se na místo, kde stála Hermiona naposledy, ale našli jenom vzkaz na cáru pergamenu.


Jestli je ještě chcete vidět živé, uděláte, co vám přikážeme. Jinak jste je viděli naposledy!


Poslední věta jim způsobila mrazení v zádech. Museli se rychle rozhodnout.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

cafte je to super.Za to ze tu publikujete aj fun-fiction harryho pottera by vam mali dat medailu :-D chcel by som sa spytat cito niekto pise teraz alebo len postupne uverjnujete kapitoly?

Anonymní řekl(a)...

ahoj, je to tu fakt skvělý :), jenom bych se chtěla zeptat, jestli by bylo možné uvádět přibližný čas (den) uveřejnění další kapitoly... dík

Anonymní řekl(a)...

rychle dalsi kapitolu!!!!